Typ:  pokročilá modifikace pokračovacího cvičného letounu typu UT-3 „dvoumístný z produkce závodu č.47“

Určení:  výcvik pilotů bombardovacích letounů

Odlišnosti od letounu UT-3 „dvoumístný z produkce závodu č.47“:

- instalace sedadla instruktora přímo za sedadlem žáka. Pracoviště žáka a instruktora tohoto modelu jsou opatřena společným polokapkovitým překrytem. Instruktor přitom sedí vpravo od podélné osy trupu, zatímco sedadlo žáka se nachází vlevo od podélné osy trupu. Díky tomu má instruktor lepší přehled o činnosti žáka. Naproti tomu u předchozího modelu se pracoviště instruktora nacházelo uvnitř bohatě prosklené špice trupu. Špice trupu tohoto modelu proto není zasklena. Kromě toho má méně robustní profil.

- instalace stavitelných pedálů uvnitř kabiny. Díky tomu lze měnit polohu pedálů podle velikosti pilota.

- absence aerodynamického krytu zrušeného pracoviště radisty. Hřbet trupu v oblasti za překrytem pilotní kabiny tohoto modelu je snížen na úroveň hřbetu špice trupu.

- větší úhel náběhu křídla (3° vs 0°)

- menší úhel náběhu vodorovné ocasní plochy (-2° vs 0°30‘)

- instalace motorů typu MV-6A, které mají větší chladící žebra na válcích, chladiče oleje s větším průměrem (150 mm vs 100 mm) a pyrotechnický startovací systém, na místo motorů typu MV-6. U tohoto modelu jsou navíc motory instalovány, kuli posunu těžiště, o 150 mm více vpředu.

- instalace modifikovaných motorových kapot s dodatečnými vstupy chladného venkovního vzduchu a regulačními žaluziemi na výstupech ohřátého vzduchu. To sebou přináší lepší chlazení motorových válců.

- instalace palivových nádrží s menším objemem

- absence hydraulického systému

- instalace jednosektorových vztlakových klapek s větší plochou na místo dvousektorových vztlakových klapek. Vysouvání a zasouvání vztlakových klapek tohoto modelu je navíc pneumatické, zatímco u předchozího modelu bylo elektro-hydraulické. Kromě toho mají vztlakové klapky tohoto modelu zmenšený úhel vychýlení při přistání (z 50° na 36°). Naproti tomu úhel vychýlení vztlakových klapek tohoto modelu při vzletu zůstal stejný (14°).

- instalace pevných (nezatahovatelných) hlavních podvozků s prodlouženými hydraulickými tlumiči (ze 110-ti mm na 300 mm) na místo podvozků zatahovatelných

- modifikovaný ostruhový podvozek instalací hydraulického tlumiče

Historie:  Vzhledem k tomu, že bylo stabilitu a ovladatelnost třímístného cvičného letounu typu UT-3 (S-17), který měl sloužit k výcviku navigátorů-bombometčíků-střelců, pilotů a radistů-střelců, možné považovat za přijatelnou pouze v dvoumístné konfiguraci pro výcvik pilotů s demontovanou kulometnou i pumovou výzbrojí a kompletním pracovištěm střelce, všechny sériové exempláře tohoto cvičného speciálu byly vyjma prvních dvou dokončeny právě v této konfiguraci. Protože i takto modifikované letouny typu UT-3 měly celou řadu nedostatků, v roce 1941 se v prostorách závodu č.47 z Leningradu rozeběhly, pod vedením J.G. Adlera, práce na výrazně zdokonalené modifikaci tohoto neúspěšného stroje, která vešla ve známost jako UT-3 etalon 1941 či S-17A. Zatímco předchozí dvoumístná modifikace letounu UT-3 byla jednoduchou adaptací třímístné modifikace tohoto stroje se zrušeným pracovištěm třetího člena posádky, radisty, a demontovanou výzbrojí, model UT-3 etalon 1941 již charakteristické rysi svého třímístného předchůdce pozbýval. Zatímco pilot-instruktor dvoumístného UT-3 seděl v bohatě prosklené špici trupu na pozici navigátora-bombometčíka, model UT-3 etalon 1941 měl pro cvičné letouny typickou dvoumístnou tandemově uspořádanou kabinu se sedadlem žáka vpředu a sedadlem instruktora vzadu, která byla opatřena „stíhačkovým“ polokapkovitým překrytem. Kromě toho byl u tohoto modelu zvětšen úhel náběhu křídla a současně zmenšen úhel náběhu VOP. Letoun typu UT-3 etalon 1941 navíc obdržel vylepšené motory typu MV-6A s většími chladícími žebry na válcích, většími chladiči oleje a pyrotechnickým startovacím systémem. Ke zlepšení chlazení motorových válců ale přispívaly též dodatečné lapače vzduchu na motorových kapotách a regulační klapky na výstupech ohřátého vzduchu. Kuli posunu těžiště směrem dopředu byly navíc motory letounu typu UT-3 etalon 1941 posunuty mírně směrem dopředu. To umožnilo učinit vztlakové klapky jednosektorovými a současně zvětšit jejich plochu. Tento model ale obdržel též pevné hlavní podvozky a ostruhový podvozek s hydraulickým tlumičem. Hydraulický systém byl u letounu typu UT-3 etalon 1941 zrušen. Vysouvání a zasouvání vztlakových klapek u tohoto stroje obstarával pneumatický systém. Všechny výše uvedené úpravy spolu s redukcí zásoby paliva sebou přinesly pokles hmotnosti proti modelu UT-3 o celých 450 kg. Závodními zkouškami prototyp letounu typu UT-3 etalon 1941 prošel na počátku roku 1941. Poté byl předán NII VVS (vědecko-výzkumný institut VVS), za účelem realizace zkoušek státních. V průběhu státních zkoušek tento stroj nalétal, mezi dubnem a květnem toho samého roku, celkem 55 h a 45 min, z toho více než polovinu za nočních podmínek. Celkové hodnocení prototypu letounu typu UT-3 etalon 1941 bylo kladné. Díky umístění těžiště blíže u přídě měl v porovnání s předchozím modelem lepší podélnou stabilitu. Vzhledem k nižší hmotnosti byl navíc rychlejší, a to i přesto, že nebyl opatřen zatahovatelným podvozkem. Prototyp letounu typu UT-3 etalon 1941 se nicméně neobešel též bez nedostatků. Asi největším terčem kritiky se stal pyrotechnický startovací systém, neboť byl pro pozemní personál velmi nebezpečný. Z tohoto důvodu nebyl v průběhu státních zkoušek vůbec používán. Nahození motorů typu MV-6A v zimních podmínkách bylo navíc velmi problematické. Další nedostatky již nebyly tak závažné. Konkrétně se jednalo o ne úplně uspokojivý výhled z kabiny směrem dopředu vlevo při vzletu a přistání, příliš stísněný prostor uvnitř kabiny, nepohodlné pedály nožního řízení, absenci přistávacího reflektoru a instalaci zastaralého přístrojového vybavení. Součástí závěrečné zprávy, která byla podepsána dne 30. května 1941, se proto stal požadavek na přepracování příďové části trupu, instalaci nového překrytu pilotní kabiny, zvětšení šířky pilotní kabiny o 300 mm a posunutí zadního sedadla o 250 mm směrem dopředu. Zavedení letounu typu UT-3 etalon 1941 do sériové výroby v této podobě ale zabránil začátek druhé světové války. V této souvislosti totiž mezitím, dne 24. května 1941, vyšel výnos, na jeho základě měl letoun typu UT-3 obdržet takřka plně analogické střelecké, bombardovací a spojovací vybavení jako rychlostní bombardovací letoun typu Tupolev SB. To by ale bez instalace silnějších motorů vedlo k drastickému zhoršení letových výkonů. V úvahu přitom připadal 350 hp motor typu MG-31F. Ten se ale již nějaký ten rok nevyráběl. Krátce nato, dne 21. června 1941, navíc na SSSR nečekaně zaútočila německá vojska. V této souvislosti vyvstala na frontě naléhavá poptávka po velkých počtech bojových letounů. Kromě toho byla ještě ten samý rok zastavena produkce motoru typu MV-6. To ve svém konečném důsledku vedlo k tomu, že byl vývoj letounu typu UT-3 etalon 1941 krátce nato, výnosem ze dne 30. června 1941, zastaven. V té době se přitom v prostorách závodu č.47 nacházely rozpracované draky šesti sériových strojů ve stádiu cca 60 %-ní technické připravenosti a komponenty dalších deseti sériových strojů. Jediný prototyp letounu typu UT-3 etalon 1941 podle všeho padl za oběť náletům Luftwaffe na Leningrad.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       dva pístové motory typu MV-6A (licenční kopie francouzského typu Renault Bengali-6) s max. výkonem po 220 hp                  

Výzbroj:     žádná

poslední úpravy provedeny dne: 26.2.2020