Typ:  modifikace pokračovacího cvičného letounu typu UT-3 třímístný

Určení:  výcvik pilotů bombardovacích letounů

Odlišnosti od letounu UT-3 třímístný:

- absence příďového střeliště s pohyblivým 7,62 mm kulometem typu ŠKAS

- absence pumových závěsníků v trupové pumovnici

- absence pracoviště radisty s hřbetním střelištěm s pohyblivým 7,62 mm kulometem typu ŠKAS

- absence průchodu mezi kabinami

- instalace zesílených podvozkových noh

- instalace nových motorových výfuků

Historie:  Zatímco státní zkoušky prototypu třímístného pokračovacího cvičného letounu typu UT-3, který měl sloužit k výcviku kompletních posádek bombardovacích letounů (navigátorů, pilotů, radistů a střelců), zakončilo kladné hodnocení, státní zkoušky prvního sériového exempláře tohoto stroje (v.č. 301101) z produkce závodu č.301 z Chimek u Moskvy skončily absolutním fiaskem. Sériový UT-3 byl totiž v porovnání s prototypem těžší. Díky tomu, že se navíc jeho aerodynamické těžiště nacházelo příliš vzadu, měl špatnou stabilitu, náročnou pilotáž a špatné vzletové charakteristiky. Protože z výsledků zkoušek vyplynulo, že lze stabilitu a ovladatelnost letounu UT-3 (v.č. 301101) považovat za přijatelnou pouze v dvoumístné konfiguraci určené k výcviku pilotů s demontovanými střelišti, kompletním pracovištěm radisty a pumovými závěsníky, v říjnu roku 1939 padlo rozhodnutí, aby byl letoun typu UT-3 do výzbroje zařazen pouze v této konfiguraci. V dvoumístné konfiguraci byly dokončeny zbylé čtyři letouny první výrobní série a všech pět letounů druhé výrobní série (v.č. 301102, 301103, 301201, 301202, 301203, 301204, 301301, 301302 a 301303). První dva z nich přitom brány závodu č.301 opustily dne 17. a 22. prosince 1939. Všech devět zmíněných letounů bylo zařazeno do stavu 2. letky 1. brigády letecké školy z Engelsu. Zde tyto stroje prošly armádními zkouškami. Ty se přitom rozeběhly dne 15. května 1940 a zabraly celkem 15 dní. V jejich průběhu sériové UT-3 nalétaly dohromady 436 h a 49 min. Ze strany instruktorů Engelské letecké školy tento stroj sklidil ještě větší kritiku než ze strany zkušebních pilotů NII VVS (vědecko-výzkumný institut VVS). Z hlediska technicky pilotáže se totiž letoun typu UT-3 od letounu typu Tupolev SB, pro který měl připravovat piloty, značně lišil. Klesání tohoto stroje s plně vyklopenými vztlakovými klapkami bylo více strmé. Malá rezerva statické podélné stability v kombinaci s nedobrou příčnou stabilitou znemožňovala jej využívat k výcviku méně zkušených žáků za podmínek turbulentního proudění. Vzletové a přistávací charakteristiky letounu typu UT-3 neodpovídaly požadavkům na cvičný letoun. Příďová kabina tohoto stroje byla příliš stísněná. Instruktoři proto často naráželi hlavou do stropu. S kritikou se ale setkala též skutečnost, že byla pilotní sedačka umístěna vlevo od podélné osy. Její instalace se navíc nacházela příliš daleko od pedálů. Posledně uvedené instruktorům malého vzrůstu znemožňovalo sešlápnout pedály na doraz. Kromě toho nebylo z příďové kabiny možné ovládat motory. Kritizována byla ale též zadní kabina, a to kuli příliš úzkému sedadlu, špatnému výhledu a absenci odsuvného ventilačního okénka. Pozemní personál zase kritizoval špatný přístup k motorům a palubním systémům a nedostupnost vhodných nástrojů k provádění údržby a oprav. Za nic nestála ani výrobní kvalita. Některé díly z různých letounů nebylo možné vzájemně zaměňovat. Brzdy se silně ohřívaly. Ložiska podvozkových kol se často zadírala. Lana systému řízení se rychle odírala a zpravidla nevydržela více než 20 letových hodin. Velkým zdrojem problémů byly též motory. V letních měsících, kdy teplota vzduchu stoupala nad 35°, se totiž motory letounů typu UT-3 přehřívaly. U jejich válců přitom docházelo k překračování max. povolené teploty o celých 20 až 30 °C. Součinnost motorů s vrtulemi byla špatná. U osmi z devíti letounů se v průběhu armádních zkoušek zlomila ostruha. Kuli nějaké závadě muselo být zpravidla trvale odstaveno nějakých 5 až 6 letounů. V provozu se proto nacházely jen 3 až 4 letouny. Vzhledem k tomu, že se takřka při každém letu objevila nějaká závada, byl ale jejich provoz velmi neefektivní. Z tohoto důvodu se skupině rekrutů, která byla cvičena na starých letounech typu R-6 z dílny A.N. Tupoleva, podařilo dokončit kurz dříve než skupině rekrutů cvičené za pomoci letounů typu UT-3. Letoun typu UT-3 proto armádními zkouškami neprošel. To vedlo k tomu, že byl tento stroj ve výrobním programu závodu č.301 po dokončení pouhých desíti exemplářů, jednoho v třímístné a devíti ve dvoumístné konfiguraci, nahrazen stíhacím letounem typu Jak-1. Později byl nevelký počet dvoumístných UT-3 rozdělen mezi několik výcvikových útvarů VVS. Zmíněné stroje se mimo jiné staly součástí letadlového parku 2. záložní letecké skupiny VVS a VMF a letecké školy, která byla pojmenovaná po Stalinovi. V září roku 1942 přitom zmíněná škola provozovala dva letouny typu UT-3.

Verze:  -

Vyrobeno:  9 sériových strojů

Uživatelé:  SSSR

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       dva pístové motory typu MV-6 (licenční kopie francouzského typu Renault Bengali-6) s max. výkonem po 220 hp             

Výzbroj:     žádná

poslední úpravy provedeny dne: 4.3.2020