Typ:  dálková modifikace frontového stíhacího letounu typu Jak-9 (Frank)

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a doprovod bombardovacích a útočných letounů, sekundárně ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních vojsk

Odlišnosti od letounu typu Jak-9 (Frank):

- zvětšená zásoba paliva ze 416-ti l na 650 l (480 kg) vestavbou druhého (vnějšího) páru palivových nádrží do křídla. Zatímco vnitřní pár palivových nádrží tohoto modelu má objem 2 x 208 l, objem vnějšího páru palivových nádrží činí 2 x 117 l.

- zvětšená zásoba oleje z 25-ti kg na 48 kg instalací nové olejové nádržky s větším objemem

Historie:  Prakticky paralelně s pracemi na projektu „protitankové“ verze frontového stíhacího letounu typu Jak-9 (Frank), která vešla ve známost jako Jak-9T (Frank) a byla vyzbrojena jedním 37 mm kanónem typu NS-37 a jedním 12,7 mm kulometem typu UBS, konstrukční tým OKB A.S. Jakovleva pracoval též na dálkové modifikaci tohoto stroje. Dálkový Jak-9 (Frank) vešel ve známost jako Jak-9D (Frank) a výzbroj v podobě jednoho 20 mm kanónu typu ŠVAK a jednoho 12,7 mm kulometu typu UBS sdílel s tímto svým vývojovým předchůdcem. Byl však opatřen dalším, druhým, párem křídelních palivových nádrží. Zmíněné vnější křídelní palivové nádrže byly převzaty od prototypu Jak-7DI a měly objem po 117-ti l. Jejich zástavba do křídla Jaku-9D (Frank) přitom sebou přinesla vzrůst celkové zásoby paliva ze 416-ti l na 650 l. Vzhledem k delšímu doletu bylo navíc u tohoto modelu nezbytné zvýšit zásobu oleje na dvojnásobek. Dálkový Jak-9D (Frank) představoval přímou reakci na přechod Rudé armády z defenzívy do ofenzívy. Postup sovětských vojsk okupovaným územím byl totiž v roce 1943 velmi rychlý. Díky tomu hrozilo, že zůstanou, vzhledem k omezenému doletu sovětských frontových stíhačů a absenci letišť připraveným k okamžitému provozu na dobytém území, bez vzdušné podpory. Prototyp dálkového Jaku-9D (Frank) byl dokončen na počátku roku 1943. Dne 14. ledna toho samého roku byl tento stroj předán NII VVS (vědecko-výzkumný institut VVS), za účelem realizace státních zkoušek. Státní zkoušky prototypu dálkového Jaku-9D (Frank) byly završeny dnem 28. února 1943. Z výsledků státních zkoušek vyplynulo, že tento stroj má prakticky stejnou rychlost jako standardní Jak-9 (Frank). Rychlost prototypu dálkového Jaku-9D (Frank) přitom činila 591 km/h ve výšce 3 650 m, resp. 535 km/h v přízemní výšce. Instalace dodatečných palivových nádrží sebou přinesla vzrůst doletu proti standardnímu Jaku-9 (Frank) z 950-ti km na 1 360 km. Vytrvalost tohoto stroje činila 4,5 h. Protože měl prototyp dálkového Jaku-9D (Frank) vyšší vzletovou hmotnost (3 117 kg), za standardním Jakem-9 (Frank) zaostával stoupavostí a manévrovatelností. 360° výkrut prototyp dálkového Jaku-9D (Frank) zvládl za celých 19 až 20 sec. Při stoupavé zatáčce nabral jen 950 výškových metrů. K výstupu na výšku 5 000 m potřeboval 6,1 min. Mezi další nedostatky bylo možné řadit absenci radiopolokompasu a umělého horizontu. S kritikou se ale setkal též malý dosah radiostanice. Prototyp dálkového Jaku-9D (Frank) měl ale v porovnání se standardním Jakem-9 (Frank) horší též vzletové a přistávací charakteristiky. S přibližně poloviční zásobou paliva však tento stroj za standardním Jakem-9 (Frank) prakticky nezaostával žádnými charakteristikami. Součástí státních zkoušek dálkového Jaku-9D (Frank) se stalo též několik vzdušných střetů s trofejním německým Messerschmittem Bf109G-2. Z výsledků zmíněných porovnávacích zkoušek vyplynulo, že dálkový Jak-9D (Frank) má před tímto svým úhlavním protivníkem až do výšky 3 500 m výrazně navrch z hlediska horizontální manévrovatelnosti. Srovnatelnou horizontální manévrovatelnost s typem Jak-9D (Frank) měl německý typ Bf109G-2 až ve výšce 5 500 m. V ještě větších výškách naopak Jak-9D (Frank) za typem Bf109G-2 z tohoto hlediska zaostával. Naproti tomu ve vertikální manévrovatelnosti měl sovětský Jak-9D (Frank) před německým typem Bf109G-2 navrch pouze do výšky 2 000 m, a to ještě jenom nepatrně. Ve výškách mezi 2 000 m a 3 500 m byly na tom oba zmíněného stroje z tohoto hlediska přibližně stejně. V ještě větších výškách měl ve vertikální manévrovatelnosti navrch německý typ Bf109G-2. Produkce dálkového Jaku-9D (Frank) se rozeběhla krátce po završení státních zkoušek. Od března roku 1943 do června roku 1946 brány závodu č.153 z Novosibirsku opustilo celkem 3 058 těchto strojů. Dálkové Jaky-9D (Frank) zde byly přitom vyráběny po boku protitankových Jaků-9T (Frank). Dálkový Jaky-9D (Frank) se ale stal též součástí výrobního programu závodu č.166 z Omsku. V Omsku bylo přitom zkompletováno dalších 463 těchto strojů. Jedním z nedostatků letounů typu Jak-9D (Frank) z prvních výrobních sérií byl malý dosah radiostanice (60 km) a absence radiopolokompasu a umělého horizontu. Posledně uvedené prakticky znemožňovalo s těmito stroji podnikat lety za špatného počasí. Díky velmi malému dosahu radiostanice zase piloti těchto letounů neměli v průběhu dálkových letů možnost přijímat pokyny od pozemních řídících stanic. Armádními zkouškami dálkový Jak-9D (Frank) prošel u 18. GvIAP (gardový letecký stíhací pluk) a 20. GvIAP. U prvně uvedeného pluku byly testovány, mezi 17. srpnem a 18. zářím roku 1943, tři Jaky-9D (Frank). Kromě toho se u 18. GvIAP tehdy nacházelo 12 Jaků-9T (Frank) a 7 Jaků-9 (Frank). Všechny tři zmíněné modely byly rozděleny rovným dílem mezi tři letky. Kuli vzájemnému porovnání tyto stroje k bojovým akcím vyrážely ve smíšených sestavách. 18. GvIAP přitom operovala ze shodného letiště, ze kterého působil též pluk Normandija s 9-ti Jaky-9D (Frank) a 11-ti Jaky-9 (Frank). V průběhu armádních zkoušek trojice Jaků-9D (Frank) ze stavu 18. GvIAP vykonala dohromady 58 letů s celkovou délkou trvání 66 h a 37 min a v sedmi vzdušných bitvách sestřelila 5 letounů nepřítele, 1 letoun typu He111, 2 letouny typu Ju87 a 2 letouny typu Fw190. Vlastní ztráty činily jeden letoun. Další Jak-9D (Frank) byl poškozen. V průběhu armádních zkoušek u 18. GvIAP ale nebyl plně prověřen potenciál těchto strojů podnikat dálkové lety. Dálkové Jaky-9D (Frank) se totiž tehdy od domovského letiště nevzdalovaly více než 211 km. Nejdelší let trval 1 h a 20 min. Průměrná délka bojových letů činila 54 min. Průměrná hodinová spotřeba paliva byla 270 l. V průměru tedy dálkové Jaky-9D (Frank) v průběhu armádních zkoušek využívaly jen 40 % kapacity svých palivových nádrží. Letouny toho samého typu ze stavu pluku Normadija, který působil z té samé základny, pak k bojovým misím vyrážely vždy s prázdnými vnějšími nádržemi. Z výsledků armádních zkoušek dálkového Jaku-9D (Frank) tedy vyplynulo, že je společné nasazení těchto strojů se standardními frontovými „Jaky“, které mají výrazně menší dolet, neúčelné. V tomto případě totiž palivo v dodatečných nádržích dálkových Jaků-9D (Frank) představovalo mrtvou váhu. Kromě toho, že nadbytečné palivo mělo negativní vliv na letové charakteristiky, letoun typu Jak-9D (Frank) činilo více zranitelný. Na druhou stranu větší zásoba paliva snižovala riziko nouzového přistání v důsledku jeho kompletního spotřebování. Dálkové Jaky-9D (Frank) bylo tedy účelné nasazovat pouze na speciální úkoly, na které dolet frontových stíhacích letounů řady Jak-1, Jak-7 a Jak-9 (Frank) nepostačoval. Jednalo se například o doprovod bombardovacích letounů při útocích na cíle nacházející se v hloubce území protivníka, plnění úkolů na frontě nacházející se ve velké vzdálenosti od nejbližšího letiště, poskytování vzdušného krytí pozemním jednotkám při průnicích do týlu území protivníka, podnikaní dlouhotrvajících hlídkových letů v rámci ochrany pozemních vojsk na frontě, vykonávání misí za podmínek rychle se měnících meteorologických podmínek, kdy hrozí, že nebude možné se vrátit zpět na domovské letiště (a bude nutné volit alternativní přistávací plochu), provádění vzdušného průzkumu či hlídkování okolo leteckých základen. Z výsledků bojového nasazení ale vyplynulo též, že má dálkový Jak-9D (Frank) ve výškách do 3 500 m navrch v horizontální manévrovatelnosti nejen před typem Bf109G-2, ale i před typem Fw190A-8. Pokud měl v nádržích polovinu paliva, do té samé výšky oba zmíněné stroje překonával i vertikální manévrovatelností.

Verze:  -

Vyrobeno:  3 521 sériových strojů

Uživatelé:  Bulharsko, Polsko a SSSR

Posádka:    jeden pilot (popř. ještě jeden pasažér)

Pohon:       jeden pístový motor typu Klimov VK-105PF (M-105PF) s max. výkonem 1 180 hp

Vybavení:   jeden střelecký zaměřovač

Výzbroj:     jeden 20 mm kanón typu ŠVAK se zásobou 120 nábojů, instalovaný mezi řadami motorových válců, a jeden 12,7 mm synchronní kulomet typu UBS se zásobou 200 nábojů, instalovaný nad motorem

* hodnoty naměřené v průběhu státních zkoušek (leden až únor roku 1943)