Typ:  létající replika frontového stíhacího letounu typu Jak-3

Určení:  létání pro zábavu a předvádění na leteckých show

Odlišnosti od letounu Jak-3:

- celokovová konstrukce draku. Drak modelu Jak-3 má konstrukci smíšenou.

- instalace 1 240 hp motoru typu Allison V-1710 americké výroby v modifikované přední části trupu na místo shodně výkonného motoru typu VK-105PF2 sovětské výroby. To si vyžádalo vnést změny do palivového systému a systému chlazení. V této souvislosti na hřbetu motorového kapoty, přímo před překrytem pilotní kabiny, přibyl nevelký kapsovitý lapač vzduchu turbokompresoru.

- instalace třílisté vrtule americké značky Hamilton Standard, která se otáčí proti směru hodinových ručiček, na místo třílisté vrtule typu VIŠ-105SV-1 sovětské výroby, která se otáčí po směru hodinových ručiček. Vrtule tohoto modelu je navíc opatřena odlišně tvarovaným vrtulovým kuželem s větší délkou.

- mírně odlišný tvar dolního segmentu dvířek hlavního podvozku. Dolní segment dvířek hlavního podvozku tohoto modelu má navíc vystouplý (a nikoliv plochý) profil.

- instalace moderní civilní avioniky

- absence výzbroje

Historie:  Počátek 90. let 20. století sebou přinesl seškrtání prakticky všech zbrojních zakázek ze strany Ministerstva obrany Ruska. To přitom byl jeden z mnoha důsledků těžké ekonomické krize, která tehdy zachvátila všechny postsovětské republiky, včetně Ruska. Většina ruských leteckých konstrukčních kanceláří, která se do té zabývala vývojem vojenské techniky, se proto tehdy musela přeorientovat na techniku civilní. Poněkud neortodoxně se rozhodla na počátku 90. let zlepšit svůj rozpočet konstrukční kancelář A.S. Jakovleva. Konkrétně se jednalo o výrobu nevelké série létajících replik druhoválečných stíhacích letounů typu Jak-3. Do počátku 90. let se totiž dochovaly jen tři tyto stroje, a to ještě jako neletuschopné muzejní exponáty. Podobné to přitom bylo i s ostatními stíhacími letouny z druhé světové války sovětské konstrukce. Naproti tomu tzv. „warbirdů“ americké a britské výroby tehdy stále létalo nepřeberné množství. Z tohoto důvodu se létající replika stíhacího Jaku-3 jevila jako velmi atraktivní obchodní artikl. V roce 1991 tedy JSC A.S. Jakovleva podepsala smlouvu se společností Flight Magic Inc. (Gunnell Aviation) z kalifornské Santa Monica na dodávku 12-ti těchto strojů. Zmíněná společnost pak zajistila jejich prodej soukromým provozovatelům. Zatímco v Rusku byly zmíněné repliky značeny jako Jak-3M, zákazníkům ze zahraničí byly nabízeny pod označením Jak-3UA. Letouny typu Jak-3UA (Jak-3M) byly z velké části zhotoveny podle originální výkresové dokumentace. Na rozdíl od originálních Jaků-3, které měly smíšenou konstrukci, byly ale celokovové. Vzhledem k nedostupnosti původních pohonných jednotek v podobě motorů typu VK-105PF2 navíc obdržely zrenovované vidlicové 12-ti válce typu V-1710 americké značky Allison, které poháněly mimo jiné slavné americké stíhací letouny typu P-38 Lightning, P-39 Airacobra a P-40 Warhawk, a třílisté vrtule americké značky Hamilton Standard. To si ale vyžádalo vnést změny do palivového systému a systému chlazení. Všech 12 Jaků-3UA bylo postaveno, po roce 1993, závodem Strela (č.47) z Orenburgu. Zmíněné stroje byly přitom vyrobeny ve dvou výrobních sériích, jedné o devíti exemplářích (v.č. 0470101 až 0470107, 0470109 a 0470110) a jedné o třech exemplářích (v.č. 0470202 až 0470204). První sériový Jak-3UA (0470101) byl přitom široké veřejnosti poprvé prezentován v červenci roku 1993 na 40. Pařížské Air Show. Většina Jaků-3AU skončila v USA. Jednotlivé exempláře tohoto stroje byly ale vyvezeny do dalších zemí. Nejméně dalších pět létajících replik stíhacích Jaků-3 bylo postaveno různými nadšenci na bázi poválečného cvičného Jaku-11 (Moose).

Verze:  -

Vyrobeno:  12 sériových strojů

Uživatelé:  Austrálie, Německo, Nový Zéland a USA

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden pístový motor typu Allison V-1710 americké výroby s max. výkonem 1 240 hp

Výzbroj:     žádná