Typ:  frontová stíhací modifikace cvičného letounu typu Jak-7UTI

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie, sekundárně ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních vojsk

Odlišnosti od letounu Jak-7UTI:

- instalace pancéřového opěradla v zachovaném zadním kokpitu. V zadním kokpitu tohoto modelu je možné přepravovat náklad nebo pasažéra.

- absence fotokulometu

- modifikované palivové nádrže zavedením samosvorného potahu a systému pro přeplňování inertním plynem (CO₂). CO₂ je skladován v tlakové lahvi a zamezuje výbuchu při případném průstřelu.

- instalace 20 mm kanónu typu ŠVAK se zásobníkem na 120 nábojů mezi motorovými válci alá Jak-1

- instalace dvou 7,62 mm synchronních kulometů typu ŠKAS se zásobou 750 nábojů na hlaveň nad motorem alá Jak-1. Model Jak-7UTI je vyzbrojen jen jedním (levým) kulometem tohoto typu.

- instalace odpalovacích lišt typu RO-82 pro šest 82 mm neřízených raket typu RS-82 pod vnějšími částmi křídla

Historie:  Dne 22. června 1941 na SSSR nečekaně zaútočila německá vojska. Tím započala tzv. Velká vlastenecká válka. Protože Rudá armáda nebyla na zmíněný útok připravena, postup německých vojsk do nitra SSSR byl velmi rychlý. To mimo jiné vedlo k obrovským ztrátám letecké techniky nejen ve vzduchu, ale i na zemi. V přímé reakci na tuto nemilou skutečnost a zvýšenou poptávku po bojových letounech všech kategorií ze strany Sovětských vzdušných sil K.A Silnělščikov, který tehdy dohlížel v závodě č.301 z Chimek u Moskvy na produkci cvičného letounu typu Jak-7UTI (UTI-26), přišel s myšlenou jednoduché úpravy tohoto dvoumístného derivátu jednomístného frontového stíhače typu Jak-1 (I-26) na frontový stíhací letoun. A.S. Jakovlev se zpočátku k zmíněnému nápadu stavěl poněkud skepticky. Později však dal vývoji stíhací modifikace cvičného Jaku-7UTI zelenou. Stíhací modifikace cvičného letounu typu Jak-7UTI vešla ve známost jako Jak-7 a její vývoj byl oficiálně posvěcen výnosem ze srpna roku 1941. Dle zmíněného výnosu měl letoun typu Jak-7 mít identickou výzbroj jako letoun typu Jak-1 a součástí výrobního programu závodu č.301 se mel stát od 15. září toho samého roku. Prototyp stíhacího Jaku-7 vznikl konverzí letounu Jak-7UTI (v.č. 0411). V rámci přestavby na prototyp frontového stíhače typu Jak-7 zmíněný stroj obdržel 20 mm kanón typu ŠVAK, druhý 7,62 mm synchronní kulomet typu ŠKAS, křídelní odpalovací lišty pro šest 82 mm neřízených raket typu RS-82, pancéřové opěradlo pilotního sedadla, samosvorný potah palivových nádrží a systém pro přeplňování palivových nádrží inertním plynem. Kromě toho byl zbaven fotokulometu. Protože protáhlý překryt pilotní kabiny zůstal bez změn, stíhací Jak-7 se od cvičného Jaku-7UTI vnějším vzhledem prakticky nelišil. Letoun typu Jak-7 měl před letounem typu Jak-1, se kterým sdílel výzbroj, některé přednosti. Jednou z nich byl odolnější podvozek. Větší výška hlavního podvozku navíc snižovala riziko překlopení přes „čumák“ při brzdění při dojezdu. Další devízou Jaku-7 byla snazší výměna motoru v polních podmínkách. Protože byl u tohoto stroje zachován zadní kokpit, zmíněný stroj mohl sloužit též k přepravě nákladu nebo pozemního personálu při přesunech mezi základnami či k vyzvedávání pilotů jiných letounů po nouzovém přistání v terénu, což typ Jak-1 neumožňoval. Alternativně bylo do zadního kokpitu Jaku-7 možné umístit přídavnou palivovou nádrž. Kladně byla hodnocena též ovladatelnost tohoto stroje. Piloti obzvláště oceňovali snadné vybírání vývrtky. Po výkonnostní stránce byl tento stroj na tom podobě jako Jak-1. Letoun typu Jak-7 dosahoval rychlosti 560 km/h ve výšce 5 000 m, resp. 471 km/h v přízemní výšce. Výstup na výšku 5 000 m mu zabral 6,8 min. Naproti tomu manévrovatelností za Jakem-1 poněkud zaostával. V Chimkách byl letoun typu Jak-7 vyráběn pouze do října roku 1941. Poté byla výrobní linka tohoto modelu přesunuta do prostor závodu č.153 z Novosibirska. Důvodem toho byl rychlý postup německých vojsk k Moskvě. Ve výrobním programu novosibirského závodu č.153 se letoun typu Jak-7 nakonec neudržel dlouho. Již v lednu roku 1942 jej totiž na montážní lince tohoto podniku nahradil pokročilejší stíhací Jak-7A. Produkce stíhacího Jaku-7 se proto nakonec zastavila na pouhých 29-ti exemplářích. Mezitím, v září roku 1941, jeden sériový Jak-7 (v.č. 0605) v konfiguraci s odpalovacími lištami pro neřízené rakety typu RS-82 pod křídlem prošel zkouškami na testovacím polygonu NIPAV (Vědecko-výzkumný polygon letecké výzbroje), nacházejícím se v Noginsku. Protože měl letoun typu Jak-7 vynikající stabilitu, rakety typu RS-82 měly při střelbě na cíl menší rozptyl než u letounů typu Jak-1 a LaGG-3. Přibližně stejně dobrou přesností střelby za pomoci zmíněných raket disponoval pouze MiG-3. Svůj bojový křest si stíhací Jaky-7 odbyly v prosinci roku 1941 při protiofenzívě u Moskvy. Tehdy zmíněné stroje ze stavu 172. IAP (stíhací letecký pluk), který provozoval též stíhací letouny typu Jak-1 a LaGG-3, zajistily stíhací doprovod bitevním letounům typu Il-2 (Bark) ze stavu 65. ŠAP (bitevní letecký pluk) při útoku na německé pozemní jednotky nacházející se poblíž osad Teriajeva Sloboda a Rooza, když sovětské pozemní jednotky právě osvobozovaly Volokolamsk. V prosinci roku 1941 se na inventáři VVS nacházelo pouhých osm stíhacích Jaků-7. Za plně operační bylo navíc možné považovat jen tři z nich.

Verze:  -

Vyrobeno:  29 sériových strojů

Uživatelé:  SSSR

Posádka:    jeden pilot (a popř. jeden pasažér)

Pohon:       jeden pístový motor typu Klimov M-105PA s max. výkonem 1 050 hp

Vybavení:   jeden střelecký zaměřovač       

Výzbroj:     jeden 20 mm kanón typu ŠVAK se zásobou 120 nábojů, instalovaný mezi řadami motorových válců, dva 7,62 mm synchronní kulomety typu ŠKAS se zásobou 750 nábojů na hlaveň, instalované nad motorem, a šest 82 mm neřízených raket typu RS-82, přepravovaných na křídelních odpalovacích lištách typu RO-82

* platí pro letoun Jak-7 (v.č. 0411)