Jakovlev Jak-7V (‘Mark’)

Typ:  pokročilá modifikace cvičného letounu typu Jak-7UTI

Určení:  výuka pilotů jednomotorových frontových stíhacích letounů techniky létání, ovládání letounu a bojových manévrů

Odlišnosti od letounu Jak-7UTI:

- instalace jednoduššího pevného (nezatahovatelného) hlavního podvozku na místo podvozku zatahovatelného. V této souvislosti dvířka šachet hlavního podvozku nahradil potah. Nohy hlavních podvozků tohoto modelu navíc při pohledu zepředu zaujímají vertikální pozici (a nemají mírný sklon směrem od trupu). To samé přitom platí i pro kola. U předchozího modelu byly osy otáčení kol vychýleny vně. Poslední dvě uvedené úpravy přitom vedly k redukci opotřebení tlumičů, pneumatik a uchycení podvozkových kol k nosníku křídla. Kola hlavního i ostruhového podvozku lze navíc u tohoto modelu nahradit lyžemi.

- instalace modifikovaného pevného ostruhového podvozku. Noha ostruhového podvozku tohoto modelu je zhotovena z oceli, zatímco noha ostruhového podvozku Jaku-7UTI má duralovou konstrukci.

- absence výzbroje. Naproti tomu model Jak-7UTI je vyzbrojen jedním 7,62 mm kulometem typu ŠKAS. V této souvislosti z hřbetu motorové kapoty zmizel otvor pro hlaveň kulometu.

- modifikované vybavení dvoumístné pilotní kabiny vyjmutím střeleckého zaměřovače, který se nacházel v předním kokpitu, a obou kyslíkových přístrojů a zjednodušením přístrojového vybavení na přední palubní desce. Z přední palubní desky tohoto modelu zmizel ovladač zatahovatelného podvozku a kontrolky signalizující pozici podvozku.

- modifikovaný palivový systém náhradou nádrží z hliníkové slitiny se samosvorným potahem laminátovými nádržemi bez samosvorného potahu. Zásoba paliva tohoto modelu činí 271 kg.

Historie:  Na počátku Velké vlastenecké války, která byla zahájena dne 22. června 1941 nečekaným útokem Německé armády na SSSR, VVS mělo k dispozici jediný typ cvičného letounu, za jehož pomoci mohlo připravovat piloty frontových stíhačů nové generace v podobě letounů typu Jak-1, LaGG-3 a MiG-3. Konkrétně se jednalo o letoun typu Jak-7UTI. Produkce tohoto dvoumístného derivátu jednomístného frontového stíhače typu Jak-1 byla ale již na konci roku 1941 zastavena ve prospěch odvozeného frontového stíhače typu Jak-7. Díky tomu bylo vyrobeno jen 178 těchto strojů (které navíc již v polovině roku 1942 vykazovaly značné opotřebení). Protože tak malý počet cvičných letounů byl zcela nedostatečný pro nasycení válečných potřeb VVS, mezitím, dne 7. února 1942, bylo schváleno obnovení sériové výroby dvoumístného Jaku-7UTI ve vylepšené verzi. V konstrukci zmíněného modelu, který vešel ve známost jako Jak-7V (Mark), přitom našly uplatnění poznatky, které se podařilo nastřádat v průběhu provozu letounu typu Jak-7UTI. V přímé reakci na potíže se zatahovatelným podvozkem, jejichž původcem byla buďto technická závada nebo chyba žáka, zmíněný stroj obdržel podvozek pevný (nezatahovatelný). Použití pevného podvozku na cvičném Jaku-7UTI přitom prosazoval jeden ze zaměstnanců závodu č.301, Čerenkov, již dne 5. srpna 1941. Použití zatahovatelného podvozku na cvičném letounu, který podniká pouze krátké lety okolo své domovské základny, bylo navíc shledáno za neopodstatněné. Záměna zatahovatelného podvozku pevným ale sebou přinesla též zjednodušení sériové výroby. Kromě toho letoun typu Jak-7V (Mark) postrádal instalaci výzbroje, zatímco letoun typu Jak-7UTI měl instalován jeden 7,62 mm kulomet typu ŠKAS. První exemplář tohoto modelu (v.č. 1540) společnými závodními a státními zkouškami prošel mezi 18. únorem a 4. březnem roku 1942 na podnikovém letišti závodu č.153 z Novosibirska. V jejich průběhu byl letoun Jak-7V (v.č. 1540) testován v konfiguraci s kolovým i lyžovým podvozkem. Přitom vykonal celkem 23 letů s celkovou délkou trvání 9 h a 35 min. Po završení letových zkoušek byl letoun Jak-7V (v.č. 1540) ponechán zkušebnímu institutu LII, aby zde mohl projít únavovými zkouškami. Produkce letounu typu Jak-7V (Mark) se naplno rozeběhla v květnu toho samého roku. Sériové stroje kromě výše uvedeného obdržely též laminátové palivové nádrže bez samosvorného potahu (na místo nádrží z hliníkové slitiny). Do konce roku 1943 bylo závodem č.153 z Novosibirsku vyrobeno 510 cvičných Jaků-7V (Mark). Poté byly všechny přípravky a zařízení k výrobě tohoto typu přepraveny do prostor závodu č.87 z Tambova. Zavádění cvičného Jaku-7V (Mark) do výrobního programu zmíněného podniku ale probíhalo velmi pomalým tempem. Mezitím, v polovině roku 1943, byl navíc závod č.87 pověřen produkcí dvoumotorového transportního letounu typu Šče-2 z dílny A.J. Ščerbakova. V této souvislosti zde byly krátce nato práce na zavádění letounu typu Jak-7V (Mark) zastaveny, aniž by byl dokončen jediný stroj. Následně proto padlo rozhodnutí, aby byla poptávka po pokračovacích cvičných letounech ze strany VVS uspokojena konverzí určitého počtu jednomístných stíhacích Jaků-7B na dvoumístné stroje v leteckých opravárenských závodech. Na cvičný Jak-7V (Mark) bylo přitom upraveno celkem 87 stíhacích Jaků-7B. Cvičný Jak-7V (Mark) byl nenáročným, spolehlivým a robustním strojem, který umožňoval nacvičovat téměř všechny manévry prováděné stíhacími letouny při vzdušných soubojích. Za pomoci letounu typu Jak-7V (Mark) bylo přitom možné nacvičovat dokonce i střemhlavý let a vybírání vývrtky. Pevný podvozek tohoto stroje přitom nikterak nekomplikoval pilotáž. Díky nižší hmotnosti a odlišné poloze aerodynamického těžiště měl navíc letoun typu Jak-7V (Mark) v porovnání se svým předchůdcem lepší ovladatelnost a vzletové a přistávací charakteristiky. Zmíněný stroj se nicméně neobešel též bez nedostatků. Cvičný Jak-7V (Mark) totiž postrádal palubní intercom. S kritikou se ale setkala též absence průzračné přepážky mezi pracovišti žáka a instruktora. Pokud tedy měl žák za letu otevřený překryt, instruktor, který seděl za ním, byl vystaven účinkům proudu vzduchu. S cvičným Jakem-7V (Mark) bylo možné provádět též sólové lety. Přitom pilot, který podnikal takový let, mohl sedět buďto v předním nebo v zadním kokpitu. V konfiguraci s jedním pilotem v předním kokpitu byl Jak-7V (Mark) více stabilní. V tomto případě bylo ale brzdění při dojezdu při přistání nutné provádět velmi opatrně, jinak hrozilo překlopení přes „čumák“. Stejně jako u modelu Jak-7UTI piloti na typ Jak-7V (Mark) přecházeli ze základových cvičných letounů typu Jakovlev UT-2 (Mink) nebo Polikarpov U-2 (Mule). Prakticky všichni stíhací piloti VVS, kteří byli vycvičeni za Velké vlastenecké války, prošly pokračovacím výcvikem právě na letounu typu Jak-7UTI nebo Jak-7V (Mark). V roce 1942 se jeden cvičný Jak-7V (Mark) zúčastnil porovnávacích testů s letounem typu UIl-2, který nebyl ničím jiným, než cvičnou modifikací útočného letounu typu Il-2 (Bark). Posláním zmíněných porovnávacích zkoušek bylo posouzení, který z těchto dvou typů se hodí více pro plnění úkolů dělostřeleckého pozorovacího stroje. Zatímco letoun Jak-7V (Mark) byl testován mezi 8. a 19. červencem 2. ZAP (rezervní letecký pluk) s domovskou základnou Seima, zkoušky letounu UIl-2 v roli dělostřeleckého pozorovacího speciálu proběhly u 12. ZAP s domovskou základnou Chapajevsk. Z výsledků zmíněných porovnávacích zkoušek vyplynulo, že Jak-7V (Mark) má před typem UIl-2 navrch v maximální i cestovní rychlosti. Naproti tomu vytrvalostí tento stroj za typem UIl-2 zaostával. Zatímco vytrvalost Jaku-7V (Mark) činila 1 h a 30 min, letoun typu UIl-2 dokázal vydržet ve vzduchu po dobu 2 h. Z hlediska výhledu z kokpitu na tom byly oba zmíněné letouny přibližně stejně. Drak letounu typu UIl-2 nicméně umožňoval snadnou instalaci všech tří typů zvažovaných fotoaparátů. Naproti tomu u Jaku-7V (Mark) se instalace fotoaparátu neobešla bez vnesení změn do konstrukce trupu. Vestavbě fotoaparátu do trupu totiž u tohoto stroje bránily části příhradové kostry a ovládací lana kormidel. Posledně uvedené vedlo přitom k tomu, že byl za základ dělostřeleckého pozorovacího speciálu shledán jako vhodnější letoun typu UIl-2. To dalo za vznik dělostřeleckému pozorovacímu speciálu typu Il-2KR.

Verze:  -

Vyrobeno:  510 sériových strojů; dalších 87 těchto strojů vzniklo konverzí sériových Jaků-7B

Uživatelé:  Jugoslávie (?), Maďarsko, Mongolsko (?), Polsko a SSSR

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       jeden pístový motor typu Klimov M-105PA s max. výkonem 1 050 hp

Výzbroj:     žádná