Typ:  experimentální modifikace frontového stíhacího letounu typu UTI-26-2 (Jak-7UTI)

Určení:  prověření využitelnosti náporových motorů k dočasnému zvýšení letových výkonů pístových stíhacích letounů

Odlišnosti od letounu UTI-26-2:

- instalace jednoho páru válcovitých gondol (s kruhovým lapačem vzduchu v čele a kruhovou tryskou na zádi) pomocných urychlovacích náporových motorů typu DM-4S pod křídlem, vně hlavních podvozků. To si vyžádalo zmenšit rozpětí vztlakových klapek o 500 mm. Pomocné urychlovací motory typu DM-4S jsou přitom napojeny na palivový systém hlavní pohonné jednotky v podobě pístového motoru typu M-105P, neboť spalují shodné palivo.

- instalace ovládacích prvků urychlovacích náporových jednotek v pilotní kabině

Historie:  První experimenty s použitím náporových motorů k dočasnému zvýšení letových výkonů pístových stíhacích letounů byly v SSSR realizovány ještě před Velkou vlasteneckou válkou, která započala dne 22. června 1941 nečekaným vpádem německých vojsk na sovětské území. Nejprve, mezi prosincem roku 1939 a květnem roku 1940, byla na dvouplošníku typu Polikarpov I-15bis odzkoušena náporová urychlovací jednotka typu DM-2 z dílny I.A. Merkulova. Pod spodním křídlem zmíněného letounu byla tehdy instalována dvojice těchto pohonných jednotek. Max. rychlost takto modifikovaného letounu typu I-15bis činila nevalných 315 km/h. V září roku 1940 byl dvojicí náporových jednotek typu DM-2 opatřen též výkonnější stíhací dvouplošník typu Polikarpov I-153. Měsíc nato byl ten samý letoun odzkoušen s dvojicí silnějších náporových motorů typu Merkulov DM-4 pod dolním křídlem. Další výzkumy v oblasti náporových urychlovacích pohonných jednotek byly realizovány již za chodu Velké vlastenecké války, a to na letounech typu Borovkov-Florov I-207, Jakovlev UTI-26-2 (druhý prototyp cvičného Jaku-7UTI), Jakovlev Jak-7B (model Jak-7VRD) a Lavočkin-Gorbunov-Gudkov LaGG-3. Na letounu UTI-26-2 zkouškami prošly náporové motory typu DM-4S z dílny I.A. Merkulova, které měly délku 2,3 m, průměr 500 mm a hmotnost 45 kg. Jedním z důvodů volby právě tohoto letounu k testování náporových urychlovacích jednotek byla skutečnost, že měl vynikající stabilitu a ovladatelnost a současně poměrně vysokou max. rychlost. Dalším důvodem volby letounu UTI-26-2 byla přítomnost druhého kokpitu. Díky tomu totiž útroby trupu tohoto stroje poskytovaly dostatek prostoru k zástavbě zkušební a záznamové aparatury. Letoun UTI-26-2 konkrétně obdržel urychlovací náporové jednotky, které byly vyrobeny na počátku roku 1942. Předtím, než byly zmíněné motory nainstalovány pod křídlo letounu UTI-26-2, který byl tehdy provozován 12. IAP (stíhací letecký pluk) s domovskou základnou Moskva-Chodynka, prošly pozemními zkouškami. Protože se na jaře roku 1942 situace na frontě obrátila ve prospěch Rudé armády a německá armáda se dala na ústup od Moskvy, zkoušky zmíněného stroje bylo možné provést bez rizika střetu se stíhači Luftwaffe. Zkoušky takto modifikovaného prototypu UTI-26-2 ale skončily absolutním fiaskem. Instalace dvou náporových urychlovacích jednotek typu DM-4S pod křídlo totiž vedla k výraznému posunu těžiště směrem dopředu, což sebou přineslo razantní vzrůst rizika překlopení přes „čumák“ při dojezdu při přistání. Chod motorů typu DM-4S navíc provázely silné vibrace. Následkem toho docházelo k porušování palivového potrubí a únikům paliva. Aby toho nebylo málo, tak prototyp UTI-26-2 postrádal dodatečnou protipožární ochranu. Zkoušky zmíněného stroje se proto zastavily krátce poté, co se rozeběhly. Další zkoušky náporových urychlovacích jednotek typu DM-4S byly realizovány v roce 1944 na letounu typu Jak-7B (Jak-7VRD).

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí prototypu UTI-26-2)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot a zkušební technik

Pohon:       jeden pístový motor typu Klimov M-105P s max. výkonem 1 050 hp a dva náporové motory Merkulov DM-4S

Vybavení:   jeden střelecký zaměřovač            

Výzbroj:     dva 7,62 mm synchronní kulomety typu ŠKAS se zásobou 500 nábojů, instalované nad motorem