Typ:  jednomístná závodní modifikace dvoumístného pokračovacího cvičného letounu typu Jak-11 (Moose)

Určení:  účast na leteckých závodech kolem pylonů v kategorii „unlimited“ (všechny letouny s pístovým pohonem)

Odlišnosti od letounu Jak-11 (Moose):

- instalace 3 700 hp dvouhvězdicového 18-ti válce typu Wright R-3350 Duplex Cyclone z amerického dopravního letounu typu Douglas DC-7 na místo 700 hp hvězdicového sedmiválce typu AŠ-21 sovětské konstrukce

- instalace modifikované (seříznutím konců listů) širokolisté čtyřlisté vrtule z amerického bitevního letounu typu Douglas Skyraider na místo sovětské dvoulisté vrtule typu VIŠ-111-V20

- instalace motorové kapoty z amerického dopravního letounu typu Douglas DC-7

- instalace zcela nové aerodynamicky čistší kapoty trupu (veškerý plátěný potah byl navíc u tohoto modelu nahrazen kovovým)

- větší délka trupu v oblasti za křídlem

- absence předního kokpitu

- instalace dvoudílného polokapkovitého překrytu pilotní kabiny sestávajícího se z pevného čelního štítku a odsuvného (směrem dozadu) krytu na místo pětidílného překrytu (překryt kabiny tohoto modelu navíc vystupuje jen minimálně nad obrys hřbetu trupu a svou zadní částí plynule přechází ve štíhlou hřbetní nástavbu táhnoucí se až ke kořeni náběžné hrany SOP)

Historie:  V USA se již od roku 1920 konají, s některými přestávkami (druhá světová válka), rychlostní letecké závody. Při nich se piloti se svými stroji snaží urazit trať vytyčenou pylony za co nejkratší čas. Od konce druhé světové války se závodní piloti do rychlostních závodů v nejsilnější kategorii „unlimited“, která je vyhrazena pro stroje s pístovým pohonem, povětšinou zapojovali se speciálně upravenými vyřazenými druhoválečnými bojovými letouny, včetně typu Hawker Sea Fury, P-38 Lightning, P-51 Mustang, F4U Corsair a F8F Bearcat. Od konce 80. let se ale na startovací čáře amerických rychlostních leteckých závodů začaly objevovat i speciálně upravené cvičné letouny typu Jak-11 (Moose) sovětské konstrukce. Kompaktní a zároveň velmi tuhá konstrukce draku totiž tento typ letounu přímo předurčovala právě k tomuto účelu. Jedním ze závodních speciálů vycházejících ze cvičného Jaku-11 (Moose) byl i stroj Joe Kasperoffa, který vešel ve známost jako „Mr. Awesome“. Základem tohoto speciálu se konkrétně stal jeden z 41-ti letounů typu Jak-11 (Moose), resp. letounů typu C-11 (československá licenční kopie Jaku-11), které se podařilo získat v roce 1982 francouzské asociaci Amicale Jean-Baptiste Salis v Egyptě. V rámci přestavby, kterou zajistil Matt Jackson spolu s týmem zkušených leteckých nadšenců z Van Nuys, tento stroj v první řadě obdržel znatelně silnější motor typu Wright R-3350 Duplex Cyclone. Ten byl přitom pro něj převzat, i s motorovou kapotou, od čtyřmotorového dopravního letounu typu Douglas DC-7. Vrtule závodního speciálu „Mr. Awesome“ zase pocházela z bitevního letounu typu Skyraider. S přihlédnutím na malou výšku podvozku Jaku-11 (Moose) bylo ale nezbytné seříznout konce její listů. Záměna motoru typu AŠ-21 znatelně těžším motorem typu R-3350 si navíc vyžádala, kuli zachování polohy těžiště, mírně prodloužit trup v oblasti za křídlem. Změn doznal též kokpit. Zatímco ten přední byl zrušen, zadní kokpit závodního speciálu „Mr. Awesome“ obdržel, stejně jako kokpit závodního speciálu „Czech Mate“, nevelký dvoudílný do obrysu hřbetu částečně zapuštěný polokapkovitý překryt. Svůj debut si závodní speciál „Mr. Awesome“ odbyl na závodech v Renu, které se konaly v roce 1988. Zde s ním pilot Skip Holm dosáhl rychlosti 670 km/h. Protože let tak vysokou rychlostí provázelo nepříjemné chvění, po zbytek závodů s ním z bezpečnostních důvodů nelétal rychleji než 653 km/h. V roce 1989 závodní speciál „Mr. Awesome“ změnil majitele. Tím se stal Darryl Greenamyer. Ten samý rok tento stroj obdržel, za účelem zlepšení letové stability, ocasní plochy z amerického proudového cvičného letounu typu Lockheed T-33. Takto modifikovaný letoun „Mr. Awesome“ ale již v září roku 1989 postihla nehoda. Když se s ním pilot blížil k VPD v Renu, náhle vypadl motor. Aby toho nebylo málo, tak se nevysunulo jedno kolo hlavního podvozku. Tomu následovalo tvrdé nouzové přistání na břichu. Přitom byla zcela zničena nebo vážně poškozena celá přední část trupu v oblasti před žáruvzdornou přepážkou, celá ocasní část trupu s ocasními plochami, křídlo a podvozek. Původcem výpadku motoru se však nestala žádná technická závada, ale škody způsobené střelbou jednoho z losangelských mládežnických gangů. Pro závodní speciál „Mr. Awesome“ to ale neznamenalo úplný konec. Po několika letech stání ve Van Nuys totiž jeho vrak odkoupil Roger Von Grote spolu s Dale Williamsonem. Ti jej pak, v průběhu dvou let, uvedli zpět do letuschopného stavu. Zrenovovaný Jak-11 „Mr. Awesome“ byl znám jako „Red Heat“ a nesl registraci N190JF. Do jeho konstrukce byly navíc v rámci renovace vneseny některé drobné změny, včetně křidélek zhotovených z kompozitu na bázi uhlíkových vláken, hlavního podvozku z lehkého letounu typu Aero Commander a nové motorové kapoty. Ta zase byla pro tento stroj převzata od letounu Canadair CL-28 Argus. Pilotem speciálu „Red Heat“ se stal Jack Frost.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí sériového Jaku-11)

Uživatelé:  USA (soukromá osoba) 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden pístový motor typu Wright R-3350 Duplex Cyclone s max. výkonem 3 700 hp

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 31.8.2015