Typ:  pokročilá modifikace frontového stíhacího letounu typu Jak-9P VK-107A (Frank)

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie, sekundárně ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních vojsk

Odlišnosti od letounu Jak-9P VK-107A (Frank):

- nový potah zadní části trupu. Zadní část trupu tohoto modelu je potažena duralovými panely. Naproti tomu potah zadní části trupu předchozího modelu byl zhotoven z překližky.

- zvětšená zásoba paliva z 425-ti l na 682 l vestavbou dalšího (druhého) páru palivových nádrží do křídla

- rozšířené vybavení o radiopolokompas typu RPKO-10M, UV osvětlení pilotní kabiny, identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SČ-3, fotokulomet typu PAU-22 a některé další systémy

Historie:  Zatímco draky stíhacích letounů sovětské konstrukce, které byly vyráběny v období druhé světové války, byly zhotoveny převážně ze dřeva, krátce po skončení bojů tohoto druhého celosvětového válečného konfliktu výrobní program sovětského průmyslu přešel na stíhací letouny s celokovovou konstrukcí. Hlavním důvodem toho byla nízká životnost dřevěných draků. Prvním krokem k celokovovému stíhacímu letounu ze strany A.S. Jakovleva se stal letoun typu Jak-9P (Frank), který nebyl ničím jiným, než modifikací stíhacího letounu typu Jak-9U VK-107A (Frank) s celokovovým křídlem a některými dalšími úpravami. U tohoto modelu byla nicméně stále ještě zachována smíšená konstrukce trupu. Produkce Jaku-9P (Frank) se omezila na 29 strojů ověřovací série. Ty byly přitom vyrobeny v roce 1946 závodem č.153 z Novosibirsku. Poté výrobní program zmíněného podniku přešel na celokovovou verzi tohoto stroje, která nesla shodné označení, tedy Jak-9P. Celokovový Jak-9P (Frank) ale obdržel též další (druhý) pár palivových nádrží a rozšířené přístrojové vybavení. Kromě toho byly u tohoto modelu odstraněny nedostatky, které se podařilo odhalit v průběhu armádních zkoušek Jaku-9P (Frank) s kovovým křídlem. U zmíněného modelu byly tak např. sníženy max. otáčky motoru z 3 200 ot/min na 3 000 ot/min, kuli zvýšení jeho spolehlivosti při vzletovém režimu a režimu pro vzdušný boj. Kontrolními přejímacími zkouškami u NII VVS (vědecko-výzkumný institut VVS) celokovový Jak-9P (Frank) prošel mezi 12. říjnem a 9. prosincem roku 1947. Konkrétně se jednalo o letoun s v.č. 0392. Zmíněný letoun měl kromě výše uvedeného též zesílenou výzbroj. Výzbroj letounu Jak-9P (v.č. 0392) se konkrétně sestávala z jedno 20 mm kanónu typu B-20M, vestavěného mezi motorové válce, a dvou synchronních kanónů typu B-20S té samé ráže, instalovaných nad motorem. Všechny výše uvedené úpravy ale vedly k vzrůstu max. vzletové hmotnosti proti Jaku-9P (Frank) s kovovým křídlem z cca 3 220-ti kg na 3 550 kg, což mělo, spolu s redukcí max. otáček motoru, negativní vliv na letové výroky. Letoun Jak-9P (v.č. 0392) dosahoval rychlosti 660 km/h ve výšce 5 000 m, resp. 590 km/h přízemní výšce. To bylo o nějakých 12 až 13 km/h méně než o Jaků-9P (Frank) s kovovým křídlem. Výstup na výšku 5 000 m mu zabral 5,8 min, tj. o 1,2 min více než Jaku-9P (Frank) s kovovým křídlem. Zkrátka ale přišly též vzletové charakteristiky. Délka rozjezdu tohoto stroje totiž činila 540 m, zatímco Jaku-9P (Frank) s kovovým křídlem k rozjezdu postačovalo 375 až 390 m. S plnými palivovými nádržemi měl navíc těžiště umístěno více vzadu, což mělo negativní vliv na podélnou stabilitu. Naproti tomu z hlediska pilotáže se od předchozí verze prakticky neodlišoval. To samé se týkalo též horizontální obratnosti. Naproti tomu vertikální obratností za svým předchůdcem mírně zaostával. Díky větší zásobě paliva měl však znatelně větší dolet (1 130 km vs 660 km) a vytrvalost (2 h a 3 min vs 1 h a 21 min). Kromě toho byl lépe vybaven pro lety za nepříznivého počasí. Lepší dílenské zpracování navíc přispělo ke vzrůstu dosahu radiostanice (na 118 km) a radiopolokompasu (na 150 km). Do prosince roku 1948 brány novosibirského závodu č.153 opustilo celkem 772 celokovových Jaků-9P (Frank), z toho 1 v roce 1946, 522 v roce 1947 a 249 v roce 1948. Poté výrobní program zmíněného podniku přešel na proudový stíhací letoun typu Jak-23 (Flora). Celokovová varianta Jaku-9P (Frank) se tak stala vůbec posledním sériově vyráběným modelem z řady Jak-9 (Frank). Kromě toho se jednalo, spolu s letouny typu La-9 (Fritz) a La-11 (Fang) z dílny OKB S.A. Lavočkina, o vůbec poslední sériově vyráběné stíhací letoun s pístovým pohonem sovětské konstrukce. Všechny zmíněné typy pístových stíhacích letounů ale představovaly pouze záložní řešení pro případ neúspěchu ve vývoji prvních stíhacích letounů s proudovým pohonem. Vývoj prvních sovětských proudových stíhačů se totiž potýkal s nedostupností výkonných a spolehlivých proudových pohonných jednotek domácí konstrukce. Sériové Jaky-9P (Frank) měly, na rozdíl od letounu Jak-9P (v.č. 0392), identickou výzbroj jako sériové Jaky-9U (Frank). Jejich výzbroj se tedy sestávala z jednoho 20 mm kanónu typu ŠVAK a dvou synchronních 12,7 mm kulometů typu UBS. Celokovové Jaky-9P (Frank) se u bojových útvarů VVS udržely ze všech pístových stíhacích letounů řady „Jak“ nejdéle, a to až do první poloviny 50. let.

Verze:  -

Vyrobeno:  772 sériových strojů

Uživatelé:  Albánie, Bulharsko, Jugoslávie, KLDR, Maďarsko, Mongolsko, Polsko, SSSR a USA (testování trofejního exempláře)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden pístový motor typu Klimov VK-107A (M-107A) s max. výkonem 1 500 hp

Vybavení:   jeden střelecký zaměřovač

Výzbroj:     jeden 20 mm kanón typu ŠVAK se zásobou 120 nábojů, instalovaný mezi řadami motorových válců, a dva 12,7 mm synchronní kulomety typu UBS se zásobou 170 nábojů na hlaveň, instalované nad motorem

* parametry letounu Jak-9P (v.č.0392) naměřené v průběhu přejímacích zkoušek (říjen až prosinec roku 1947)

** pouze vypočtený odhad