Jakovlev Jak-9V bezpilotní

Typ:  speciální bezpilotní modifikace cvičného letounu typu Jak-9V pro radiační průzkum

Určení:  odebírání vzorků radioaktivních částic ze vzduchu po zkouškách jaderných zbraní

Odlišnosti od letounu typu Jak-9V:

- instalace naváděcí jednotky. Za pomoci zmíněného zařízení lze tento model řídit na dálku z paluby jiného letounu.

- instalace zařízení pro měření radiace

- instalace tří kontejnerů s filtry majícími podobu kovových sít, které slouží k odebírání vzorků radioaktivních částic ze vzduchu. Zatímco dva z nich jsou uchyceny k horní ploše křídla, instalace toho třetího se nachází za kokpitem.

Historie:  Úspěchy amerického jaderného programu, které vyvrcholily dne 6. a 9. srpna roku 1945 svržením jaderných pum na japonská města Hirošima a Nagasaki, nemohly zůstat bez povšimnutí Sovětů. Krátce nato, dne 9. dubna 1946, byla tak při laboratoři č.2 Sovětské Akademie Věd zřízena konstrukční kancelář KB-11 se zaměřením na vývoj jaderných zbraní. Vývojem první jaderné nálože byla KB-11 pověřena již dne 21. srpna 1946. Zmíněná nálož vešla ve známost jako RDS-1 či iz.501 a měla sílu ekvivalentní 22 kt TNT. Kompletaci prvních dvou pum typu RDS-1 se podařilo dokončit v roce 1949. První z nich byla odpálena dne 29. srpna toho samého roku, a to na polygonu UP-2, který se nacházel 170 km západně od kazašského Semipalatinsku. V souvislosti se zahájením vývoje a testů jaderných zbraní byly na přelomu 40. a 50. let do výzbroje VVS zařazeny první specializované letouny pro radiační průzkum (RINT). Posláním zmíněných speciálů, které vznikaly úpravami různých typů stíhacích, bombardovacích, dopravních a transportních letounů, se stal odběr vzorků jaderných částic ze vzduchu po jaderných zkouškách. K tomu přitom využívaly speciální kontejnery s filtry. Základem jednoho z těchto speciálů se stal cvičný letoun typu Jak-9V, který nebyl ničím jiným, než modifikací stíhacího Jaku-9M (Frank) s dvoumístnou kabinou a zredukovanou výzbrojí. Na konci 40. let byly zvažovány hned dvě RINT varianty tohoto stroje, a to pilotovaná a bezpilotní. Vzhledem k tomu, že průlet jaderným oblakem má neblahý vliv na zdraví pilota, přednost nakonec dostala varianta bezpilotní. Součástí vybavení bezpilotní RINT varianty cvičného Jaku-9V se kromě zařízení pro měření radiace staly též tři kontejnery s filtry. Zatímco dva z nich byly uchyceny k horní ploše křídla, instalace toho třetího se nacházela za kokpitem. Takto bylo upraveno celkem pět Jaků-9V. Jejich řízení zajišťoval operátor z paluby speciálně upraveného dvoumotorového bombardovacího letounu typu Tu-2 (Bat). Bezpilotní RINT Jaky-9V operovaly na výše uvedeném polygonu UP-2. Sem ale nakonec dorazily, v roce 1951, jen tři tyto stroje. Zbylé dva bezpilotní RINT Jaky-9V byly totiž mezitím ztraceny při nehodách. Zatímco jeden z nich havaroval nedaleko Moskvy, ten druhý byl ztracen při zkouškách na letišti Bagerovo, které se nachází na 71. polygonu VVS, na poloostrově Krym. Všechny tři přeživší RINT Jaky-9V byly, i se svým vzdušným řídícím stanovištěm v podobě speciálně upraveného letounu typu Tu-2 (Bat), dislokovány na letišti Zhana-Semey, které se nachází poblíž Semipalatinsku. První bezpilotní let byl zde realizován dne 1. srpna 1951. V průběhu letových zkoušek v Semipalatinsku bezpilotní RINT Jaky-9V prováděly pouze simulované odběry vzorků. K reálným odběrům již nedošlo. Důvodem toho byly problémy s rádiovým navedením na přistání, které byly důsledkem nedostatků v automatickém systému řízení.

Verze:  -

Vyrobeno:  pět exemplářů (všechny vznikly konverzí sériových Jaků-9V)

Uživatelé:  SSSR

Navádění:   rádiové-povelové

Pohon:       jeden pístový motor typu Klimov VK-105PF (M-105PF) s max. výkonem 1 180 hp                    

Vybavení:   tři kontejnery s flitry pro odebírání vzorků radioaktivních částic ze vzduchu

Výzbroj:     žádná