Jakovlev Jak-9V

Typ:  dvoumístná cvičná modifikace jednomístné frontového stíhacího letounu typu Jak-9M (Frank)

Určení:  výuka pilotů jednomotorových frontových stíhacích letounů techniky létání, ovládání letounu a bojových manévrů, včetně zbraňového výcviku

Odlišnosti od letounu typu Jak-9M (Frank):

- instalace druhého kokpitu s pracovištěm instruktora za původním kokpitem (ve kterém u tohoto modelu sedí žák). Oba zmíněné kokpity jsou opatřeny společným pětidílným překrytem. Zmíněný překryt se sestává z pevného čelního štítku, pevného středního dílu a dvou odsuvných (směrem dozadu) krytů (s nouzovým systémem odhozu). Zasklení všech dílů překrytu dvoumístné pilotní kabiny tohoto modelu je vyjma pevného čelního štítku nedělené. Pevný čelní štítek překrytu pilotní kabiny tohoto modelu má shodnou konstrukci jako pevný čelní štítek překrytu pilotní kabiny jednomístného Jaku-9M (Frank). Jeho zasklení je tedy rozděleno na jedno čelní, dvě postranní a jedno stropní okénko. Od svého jednomístného předchůdce ale tento model přebírá též přední odsuvný kryt. Oba dva kokpity tohoto modelu jsou navíc od sebe navzájem odděleny průzračnou přepážkou.

- instalace překližkového opěradla pilotní sedačky v předním kokpitu na místo pancéřového

- instalace plně zdvojeného řízení. Přístrojové vybavení v zadním kokpitu navíc není nijak ošizeno. Ze zadního kokpitu tohoto modelu lze ale ovládat též nouzové vysunutí podvozku. Kromě toho se zde nachází páka záložního mechanického systému pro vysouvání podvozku a tlačítko, za jehož pomoci může instruktor zcela převzít kontrolu nad strojem v době, kdy žák používá brzdy.

- absence 12,7 mm kulometu typu UBS. Výzbroj tohoto modelu se omezila na jeden 20 mm kanón typu ŠVAK. Zásoba střeliva pro zmíněný kanón je navíc zredukována ze 120-ti nábojů na 90.

- instalace olejové nádržky s menším objemem (51 l vs 60 l)

- absence samosvorného potahu palivových nádrží a systému pro přeplňování palivových nádrží inertním plynem

- instalace fotokulometu typu PAU-22 v pravé náběžné hraně křídla. Zmíněný fotokulomet slouží k záznamu výsledků střelby z kanónu.

- modifikované radiovybavení. Součástí radiovybavení tohoto modelu je kromě radiovysílače a radiopřijímače též palubní intercom.

- instalace 12-ti V akumulátorových baterií typu A-12-10, které mají vyšší kapacitu, na místo akumulátorových baterií typu A-12-5

Historie:  Výcvik budoucích pilotů stíhacích letounů řady Jak-9 (Frank) byl zpočátku prováděn za pomoci letounů typu Jak-7V (Mark). V březnu roku 1945 byl k tomuto účelu upraven jeden sériový Jak-9T (Frank). Konkrétně se jednalo o letoun s v.č. 0740, který byl vyroben již v roce 1943 závodem č.153 z Novosibirsku. Přestavbou na dvoumístný cvičný speciál, který vešel ve známost jako Jak-9V, zmíněný letoun prošel na 1. opravárenské základně 13. VA (vzdušná armáda). V rámci přestavby na prototyp cvičného Jaku-9V zmíněný stroj obdržel dvoumístnou tandemově pilotní kabinu s pětidílným společným překrytem. Řízení prototypu Jak-9V (v.č. 0740) bylo plně zdvojeno. Přístrojové vybavení v zadním kokpitu navíc nebylo nijak ošizeno. Protože měl dvoumístný Jak-9V sloužit výhradně k výcviku, zcela postrádal výzbroj. Z toho samého důvodu bylo pancéřové opěradlo pilotní sedačky v předním kokpitu, který se nacházel na úrovni kokpitu výchozího jednomístného modelu, nahrazeno opěradlem překližkovým. Naproti tomu zatahovatelný podvozek byl u prototypu Jak-9V (v.č. 0740) zachován, zatímco letoun typu Jak-7V (Mark) měl pevný podvozek. Změn ale doznalo též radiovybavení. Součástí radiovybavení tohoto stroje se stal radiopřijímač a palubní intercom. V březnu roku 1945 byl prototyp Jak-9V (v.č. 0740) testován institutem NII VVS (vědecko-výzkumný institut VVS). Přestože byl celkový koncept tohoto stroje shledán jako správný, zkouškami neprošel. Prototyp Jak-9V (v.č. 0740) totiž měl celou řadu nedostatků. Konkrétně se jednalo o absenci systému pro nouzový odhoz odsuvných překrytů pilotní kabiny, průzračné přepážky mezi oběma kokpity, výzbroje nebo fotokulometu, přístrojového vybavení pro činnost za špatného počasí a neprůzračné clony pro výcvik pilotáže naslepo podle přístrojů. V závěrečné zprávě sice stálo doporučující stanovisko pro sériovou výrobu, ovšem s podmínkou, že tento stroj předtím projde statickými zkouškami a že bude zbaven všech výše uvedených nedostatků. Zmíněné požadavky ze strany NII VVS se promítly do konstrukce prototypu druhého. Druhý prototyp dvoumístného Jaku-9V vznikl, v prostorách závodu č.301 z Chimek u Moskvy, konverzí letounu Jak-9T (v.č. 1101) z produkce závodu č.153 z Novosibirsku. U zmíněného stroje byla dvoumístná kabina umístěna o 400 mm blíže u přídě. Přední kokpit druhého prototypu Jaku-9V se tedy nacházel na pozici kokpitu první výrobní verze Jaku-9 (Frank). Oba odsuvné díly překrytu dvoumístné pilotní kabiny tohoto stroje byly navíc opatřeny systémem pro nouzový odhoz. Druhý prototyp Jaku-9V postrádal nejen pancéřování přední pilotní sedačky, ale i samosvorný potah palivových nádrží a systém přeplňování palivových nádrží inertním plynem. Byl však vyzbrojen jedním 20 mm kanónem typu ŠVAK. NII VVS byl prototyp Jak-9V (v.č. 1101) testován mezi 23. březnem a 6. dubnem roku 1945. Z hlediska techniky pilotáže se zmíněný stroj od standardního Jaku-9M (Frank) prakticky nelišil. Celkové hodnocení prototypu Jak-9V (v.č. 1101) bylo nicméně negativní. Zmíněný stroj totiž postrádal palubní intercom, radiostanici, průhlednou přepážku mezi předním a zadním kokpitem, zařízení pro přestavování výšky pilotních sedaček za letu, fotokulomet a vybavení pro činnost za špatného počasí. Mezitím byl NII VVS odevzdán třetí prototyp dvoumístného Jaku-9V. Zmíněný prototyp vznikl v prostorách závodu č.301 z Chimek u Moskvy. Jeho základem se přitom stal letoun Jak-9M (v.č. 5310) z produkce novosibirského závodu č.153. Prototyp Jak-9V (v.č. 5310) se od předchozího prototypu odlišoval zejména vestavbou průhledné přepážky mezi oba dva kokpity. To si ale vyžádalo posunout zadní pilotní sedačku o 100 mm směrem dozadu. Kromě toho byl vybaven fotokulometem, radiostanicí, palubním intercomem a přístrojovým vybavením pro činnost za špatného počasí. Přestože měl třetí prototyp Jaku-9V některé nedostatky, včetně nevyhovující činnosti radiovybavení a absence zařízení pro přestavování výšky pilotních sedaček za letu, stal se etalonem pro sériový model. Podmínkou zahájení produkce se samozřejmě stalo odstranění zjištěných nedostatků. Dvoumístný Jak-9V byl zařazen do výrobního programu závodu č.153 z Novosibirsku. Od léta roku 1945 do srpna roku 1947 brány zmíněného podniku opustilo celkem 456 těchto strojů. Dalších 337 dvoumístných Jaků-9V vzniklo, v prostorách závodu č.301 z Chimek u Moskvy, konverzí sériových Jaků-9M (Frank). V březnu roku 1946 byl jeden ze sériových strojů (v.č. 0190) podroben přejímacím zkouškám u NII VVS. Zmíněný letoun se od prototypu třetího odlišoval zejména instalací pokročilejšího vybavení. Instalace nového vybavení ale sebou přinesla posun těžiště směrem dozadu, což mělo negativní vliv na podélnou stabilitu a ovladatelnost. S kritikou se ale setkalo též příliš těžké ovládání křidélek. Z pracoviště instruktora nebylo možné obsluhovat radiostanici. Činnost palubního intercomu byla nevyhovující. Kromě toho letoun Jak-9V (v.č. 0190) postrádal kyslíkový systém a zařízení pro výcvik letu naslepo podle přístrojů. Co se týká letových výkonů, tak ty byly shledány za vyhovující. Letoun Jak-9V (v.č. 0190) dosahoval rychlosti 567 km/h ve výšce 3 600 m, resp. 511 km/h v přízemní výšce. Na výšku 5 000 m byl schopen vystoupat za 6,2 min. Dolet tohoto stroje činil 1 380 km. Vzhledem k nedostatečné podélné stabilitě a celé řadě nedostatků letoun Jak-9V (v.č. 0190) přejímacími zkouškami nakonec neprošel. Z tohoto důvodu byl následně pracovníky Jakovlevovi OKB přepracován. Letoun Jak-9V (v.č. 0190) byl tak zbaven vnějších křídelních palivových nádrží. Současně byly u tohoto stroje tlakové lahve se vzduchem přesunuty ze zadní části trupu pod motorovou kapotu. To vedlo k posunu příliš vzadu umístěného těžiště směrem dopředu. Zlepšeno bylo též ovládání křidélek. Kromě toho letoun Jak-9V (v.č. 0190) obdržel kyslíkový systém, výklopnou clonu pro výcvik pilotáže naslepo podle přístrojů a zařízení pro noční lety a podobě osvětlení pilotní kabiny a přistávacího reflektoru. Kontrolními závodními zkouškami takto modifikovaný letoun Jak-9V (v.č. 0190) prošel mezi 29. květnem a 3. červnem roku 1946. Zda byly všechny výše uvedené úpravy vneseny do konstrukce a vybavení sériových strojů, ale není známo.

Verze:

Jak-9V (v.č. 0740) – první prototyp letounu typu Jak-9V. U tohoto stroje se přední kokpit nacházel na úrovni předního kokpitu modelu Jak-9T (Frank). Od Jaku-9T (Frank), ze kterého vycházel, se kromě vestavby dvoumístné pilotní kabiny odlišoval též absencí výzbroje a instalací překližkového opěradla pilotní sedačky v předním kokpitu na místo pancéřového. Spojovací vybavení tohoto stroje se omezovalo na radiopřijímač typu RSI-4A a palubní intercom.

Jak-9V (v.č. 1101) – druhý prototyp letounu typu Jak-9V. U tohoto stroje se přední kokpit nacházel na úrovni předního kokpitu modelu Jak-9 (Frank), tedy o 400 m blíže u přídě trupu v porovnání s prototypem prvním. Oba odsuvné díly překrytu dvoumístné pilotní kabiny tohoto stroje byly navíc opatřeny systémem pro nouzový odhoz. Druhý prototyp Jaku-9V postrádal nejen pancéřování přední pilotní sedačky, ale též samosvorný potah palivových nádrží a systém pro přeplňování palivových nádrží inertním plynem. Byl však vyzbrojen jedním 20 mm kanónem typu ŠVAK. Naproti tomu postrádal radiostanici a palubní intercom.

Jak-9V (v.č. 5310) – třetí prototyp letounu typu Jak-9V. Tento stroj se od předchozího prototypu odlišoval zejména vestavbou průhledné přepážky mezi dva oba kokpity. To si ale vyžádalo posunout zadní pilotní sedačku o 100 mm směrem dozadu. Součástí vybavení tohoto stroje se navíc stal fotokulomet typu PAU-22, radiopřijímač typu RSI-4, radiovysílač typu RSI-3M-1, palubní intercom typu SPU-2M, umělý horizont typu AGI-1 a radiopolokompas typu RPK-10. Přijímač a vysílač radiostanice tohoto stroje využíval společnou drátovou anténu, která byla natažena mezi stožárem uchyceným k prostřednímu pevnému dílu překrytu pilotní kabiny a náběžnou hranou SOP. 

Jak-9V (sériový) – sériová modifikace letounu typu Jak-9V. Sériový model vycházel z prototypu třetího. Od něho se odlišoval zejména instalací pokročilejšího palubního vybavení. Sériový Jaku-9V konkrétně obdržel instalaci radiopřijímače typu RSI-6MU (na místo typu RSI-4A), radiokompasu typu RPKO-10M (na místo radiopolokompasu typu RPK-10) a 12-ti V akumulátorových baterií typu A-12-10 (na místo typu A-12-5 majícího nižší kapacitu). Tlakové lahve se vzduchem byly navíc u tohoto modelu přesunuty ze zadního kokpitu do trupu.

Jak-9V (vzdušná zkušebna) – speciální modifikace letounu typu Jak-9V zastávající roli vzdušné zkušebny vrtule typu VIŠ-105R-2. Zmíněná vrtule byla schopna vyvozovat záporný tah. K tomu stačilo natočit její listy. Záporného tahu bylo využíváno k brzdění při střemhlavém letu nebo při dojezdu při přistání. Zmíněná vrtule nejprve, na počátku roku 1943, prošla zkouškami na letounu typu LaGG-3. Na dvoumístném Jaku-9V byla testována v roce 1946. Ještě později byla odzkoušena na letounu typu Jak-3.

Vyrobeno:  tři prototypy (vznikly konverzí sériových Jaků-9T/M) a 793 operačních strojů (z toho 456 bylo vyrobeno nově a 337 vzniklo konverzí sériových Jaků-9M)

Uživatelé:  Albánie, Jugoslávie, KLDR, Polsko a SSSR

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       jeden pístový motor typu Klimov VK-105PF (M-105PF) s max. výkonem 1 180 hp

Vybavení:   jeden střelecký zaměřovač

Výzbroj:     jeden 20 mm kanón typu ŠVAK se zásobou 90 nábojů, instalovaný mezi řadami motorových válců

* parametry letounu Jak-9V (v.č. 0190) naměřené v březnu roku 1946 v průběhu přejímacích zkoušek