Jakovlev Jak-27K

Typ:  pokročilá modifikace dálkového přepadového stíhacího letounu typu Jak-27 (Flashlight C)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před strategickými bombardovacími letouny protivníka

Odlišnosti od letounu Jak-27 (Flashlight C):

- instalace radiolokátoru typu Sokol-2K, který spolupracuje s naváděcím systémem PLŘS typu K-8 (AA-3 Anab), v přídi trupu na místo radiolokátoru typu Sokol-M

- instalace jednoho páru závěsníků s odpalovacími lištami PLŘS středního dosahu typu K-8 (AA-3 Anab) pod křídlem, přímo mezi trupem a motorovými gondolami

- absence obou 30 mm kanónů typu NR-30, instalovaných po stranách břicha přední části trupu (výzbroj tohoto modelu se omezila na PLŘS)

- instalace datalinku systému typu Vozduch-1, který slouží pro navádění stíhacích letounů na vzdušné cíle prostřednictvím automatizovaných pozemních naváděcích stanovišť

- instalace modifikovaných vnějších částí křídla s jedním párem tzv. „psích zubů“ na náběžné hraně, na úrovni vnitřního páru aerodynamických hřebenů (díky tomu mají vnější části křídla tohoto modelu mírně větší plochu)

- instalace modifikované vodorovné ocasní plochy se stavitelným náběhem (v rozmezí úhlů -3° a +1°) a zvětšeným úhlem šípu náběžné hrany (z 45° na 55°)

Historie:  Dle zadání ze dne 5. dubna 1955 měl být druhý prototyp stíhacího letounu typu Jak-27 (Flashlight C), který nebyl ničím jiným, než nadzvukovou modifikací podzvukového dálkového přepadového stíhače typu Jak-25M (Flashlight A), dokončen ve verzi zastávající roli nosiče PLŘS středního dosahu typu K-8 (AA-3 Anab). Termín předání tohoto stroje ke státním zkouškám byl přitom zmíněným výnosem stanoven na druhé čtvrtletí roku 1956. Vzhledem k průtahům v celém programu Jak-27 (Flashlight C) byl ale již dne 28. března 1956 tento termín posunut na třetí čtvrtletí toho samého roku. Požadovaná raketonosná verze stíhacího Jaku-27 (Flashlight C) přitom vešla ve známost pod označení Jak-27K. Pro celý vzdušný raketový systém PVO založený na tomto typu letounu bylo pak vyhrazeno označení Jak-27K-8. Součástí zbraňového systému tohoto modelu se stal radiolokátor typu Sokol-2K, který nebyl ničím jiným, než modifikací radaru typu Sokol-M spolupracující s naváděcím systémem PLŘS typu K-8 (AA-3 Anab), dvojice PLŘS typu K-8 (AA-3 Anab) a datalink navigačního systému typu Vozduch-1. Naproti tomu zbraňový systém prvního prototypu Jaku-27 (Flashlight C), který vešel ve známost jako Jak-121 (žlutá 55), se sestával z radiolokátoru typu Sokol-M, dvou 37 mm kanónů typu N-37L se zásobou 50 nábojů na hlaveň a 24-ti neřízených raket typu ARS-57 ráže 57 mm. Od prototypu Jak-121 (žlutá 55) se ale prototyp Jaku-27K měl odlišovat též instalací 3 800 kp motorů typu RD-9F. Prototyp Jak-121 (žlutá 55) naproti tomu již od počátku počítal s 3 250 kp motory typu RD-9AK. Ty nicméně představovaly pouze prozatímní řešení do doby, než se podaří dokončit vývoj silnějších motorů typu RD-9AK. Dle zadání měl prototyp Jaku-27K disponovat rychlostí 1 400 km/h, dostupem 16 000 až 17 000 m a doletem 2 200 km. Výstup na výšku 10 000 m mu neměl zabrat více než 2,5 min. Požadavek na délku rozjezdu a dojezdu při vzletu a přistání zněl 800 až 900 m. Prototyp raketonosného Jaku-27K (žlutá 58) nakonec vznikl konverzí jednoho ze sedmi předsériových kanóny vyzbrojených Jaků-27 (Flashlight C). Od prototypu Jak-121 (žlutá 55), prototypu kanóny vyzbrojeného Jaku-27 (Flashlight C), se přitom tento stroj odlišoval zejména instalací závěsníků pro PLŘS pod křídlem, přímo mezi trupem a motorovými gondolami. Kromě toho byl opatřen mírně kratším příďovým krytem antény radiolokátoru a modifikovanou VOP s měnitelným úhlem náběhu. První etapou závodních zkoušek, která byla realizována v Žukovském, prototyp Jaku-27K (žlutá 58) prošel mezi zářím a listopadem roku 1956. Poté byl opatřen modifikovanými vnějšími částmi křídla s jedním párem tzv. psích zubů na náběžné hraně, na úrovni vnitřního páru aerodynamických hřebenů. Tomu, mezi květnem a červnem roku 1957, následovala další etapa závodních zkoušek. V průběhu druhé etapy závodních zkoušek, která probíhala pod hlavičkou zkušebního institutu LII ze Žukovského, tento stroj vykonal 14 letů s celkovou délkou trvání 8 hodin a 7 minut. Ke všem zmíněným letům se přitom vydal v konfiguraci se střelami typu K-8 (AA-3 Anab) v podvěsu. V raketonosné verzi Jak-27K byly dokončeny celkem tři z deseti Jaků-27 (Flashlight C) ověřovací série. Jejich kompletaci přitom zajistil závod č.292 ze Saratova. Od prototypu Jak-27K (žlutá 58) se tyto stroje odlišovaly zejména instalací modifikovaného příďového krytu antény radiolokátoru s větší délkou a PVD na špici. Kromě toho byly opatřeny střeleckým radiolokátorem typu Sokol-2K, datalinkem navigačního systému typu Vozduch-1 a brzdícím padákem typu PT-5240-57. První sériový Jak-27K (v.č. 0503) závodními zkouškami prošel mezi 12. a 27. dubnem roku 1958. V jejich průběhu přitom vykonal 6 letů s celkovou délkou trvání 3 hodiny a 7 minut. Závodní zkoušky dalších dvou sériových Jaků-27K (v.č. 0104 a 0204) se rozeběhly dne 28. dubna 1958 a byly završeny dnem 3. června toho samého roku. Zatímco jeden z nich v průběhu závodních zkoušek vykonal 5 letů s celkovou délkou trvání 2 hodiny a 28 minut, ten druhý si tehdy na své konto připsal 2 lety s celkovou délkou trvání 59 minut. Všechny zmíněné lety byly přitom opět uskutečněny v konfiguraci s dvojicí PLŘS typu K-8 (AA-3 Anab) pod křídlem. V jejich průběhu byl mimo jiné prověřován rychlostní rozsah, efektivita křidélek a ovladatelnost s nefunkčními posilovači křidélek a výškovek. Mezitím, v roce 1957, byl na raketonosný model Jak-27K přestavěn též první sériový kanóny vyzbrojený Jak-27 (Flashlight C) (v.č. 0201). V rámci zmíněné konverze přitom tento stroj obdržel též modifikované vnější části křídla s instalací jednoho páru tzv. „psích zubů“ na náběžné hraně, na úrovni vnitřního páru aerodynamických hřebenů, a křidélek blíže u motorových gondol. Závodní zkoušky tohoto stroje se omezily na 3 lety s celkovou délkou trvání 1 h a 14 min. V jejich průběhu byla změřena max. rychlost a prověřena ovladatelnost a činnost pohonných jednotek. Jediná zbraň přepadového Jaku-27K v podobě PLŘS typu K-8 (AA-3 Anab), ve verzi K-8N, která se vyznačovala instalací pasivní IČ samonaváděcí hlavice typu S1-200, státními zkouškami prošla mezi 29. prosincem 1956 a 29. květnem 1958. Na státních zkouškách střely typu K-8N se podílely dva Jaky-27K, prototyp (žlutá 58) a jeden sériový stroj (v.č. 0201), spolu s dvojicí podzvukových Jaků-25K-8. Posledně uvedený letoun přitom nebyl ničím jiným, než modifikací letounu typu Jak-25K zastávající roli vzdušné zkušebny PLŘS typu K-8 (AA-3 Anab). Zatímco prototyp Jak-27K (žlutá 58) v průběhu státních zkoušek zmíněné střely vykonal celkem 41 letů s celkovou délkou trvání 24 hodin a 42 minut, sériový Jak-27K (v.č. 0201) se do oblak vydal pouze 3 x. V průběhu různých zkušebních programů všechny exempláře Jaku-27K vykonaly dohromady 74 letů, z toho 37 v konfiguraci s PLŘS pod křídlem. Přitom vypustily celkem sedm střel typu K-8 (AA-3 Anab), z toho jednu na padákový vzdušný terč typu PM-1 a dvě na terčový letoun typu M-28 (bezpilotní bombardér typu Il-28 Beagle). Všechny zmíněné střelby byly přitom realizovány ve výškách mezi 9 000 a 10 000 m ze vzdálenosti 5 až 6 km od cíle. Oba terčové letouny typu M-28 se podařilo poslat k zemi hned na první pokus. Zatímco jeden z nich byl zaměřen v manuálním módu, zaměření toho druhého bylo provedeno v automatickém módu. Přestože bylo celkové hodnocení Jaku-27K kladné, jeho produkce se nakonec omezila na tři předsériové exempláře. Důvodem toho se staly rychlé pokroky ve vývoji přepadového stíhače typu Su-9 (Fishpot B), který disponoval rychlostí řádu M=2 a operačním dostupem přes 20 000 m. Naproti tomu rychlost Jaku-27K činila pouhých 1 270 km/h. V případě dostupu tomu pak bylo 16 300 m.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí jednoho z předsériových Jaků-27) a čtyři letouny ověřovací série (jeden z nich vznikl konverzí prvního předsériového Jaku-27)

Uživatelé:  pouze SSSR (zkušební provoz)

Posádka:    pilot a navigátor/operátor radaru/druhý pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij RD-9F s max. tahem po 2 750 kp / 3 800 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu Sokol-2K s vyhledávacím dosahem 33 až 35 km a sledovacím dosahem 23 až 30 km, instalovaný uvnitř špice trupu. Tento typ radiolokátoru slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů.

Vybavení:   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom-Nikl (Odd Rods) (dvě sestavy tří drobných nestejně velkých tyčových antén umístěné po jedné na hřbetu přídě trupu, v oblasti před pilotní kabinou, a na břichu koncového krytu trupu) a výstražný RL systém typu Sirena

Výzbroj:     dvě PLŘS středního dosahu s pasivním IČ navedením typu K-8 (AA-3 Anab), přepravované na závěsnících nacházejících se pod křídlem, přímo mezi trupem a motorovými gondolami

Poslední úpravy provedeny dne: 7.2.2015