Jakovlev Jak-27 (‘Flashlight C’) / Jak-121

Typ:  nadzvuková modifikace podzvukového dálkového přepadového stíhacího letounu typu Jak-25M (Flashlight A)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před strategickými bombardovacími letouny protivníka

Odlišnosti od letounu Jak-25M (Flashlight A):

- instalace silnějších 3 800 kp pohonných jednotek typu RD-9F, které jsou opatřeny přídavným spalováním, uvnitř modifikovaných křídleních gondol (s větší délkou a čelním kruhovým lapačem vzduchu s více ostrou náběžnou hranou) na místo 2 000 kp motorů typu RD-5A bez komory přídavného spalování (konstrukce motorových gondol tohoto modelu se shoduje s konstrukcí motorových gondol letounů typu Jak-26 a Jak-27R)

- instalace delšího špičatého příďového dielektrického krytu antény radiolokátoru s  ogiválním profilem a PVD na špici na místo krytu s kopulovitým tvarem

- modifikovaný polokapkovitý překryt pilotní kabiny instalací nového pevného čelního štítku s více protáhlým profilem a více zkoseným plochým čelním okénkem s oválným tvarem (se zaoblenou spodní hranou na místo rovné) alá Jak-26 a Jak-27R 

- modifikované křídlo se zvětšeným úhlem šípu náběžné hrany v oblasti mezi trupem a motorovými gondolami z 45-ti° na 62° alá Jak-26 a Jak-27R

- instalace radiolokátoru typu Sokol-M, který umožňuje provádět útoky na vzdušné cíle nejen za pomoci kanónů, ale i za pomoci neřízených raket, v přídi trupu na místo radaru typu RP-6 Sokol

- instalace lehčích 30 mm kanónů typu NR-30, které ale mají větší kadenci, na místo 37 mm kanónů typu N-37L

- instalace datalinku systému typu Gorizont-1V, který slouží pro navádění stíhacích letounů na vzdušné cíle prostřednictvím automatizovaných pozemních naváděcích stanovišť (úprava zavedená do vybavení jen některých sériových exemplářů tohoto modelu)

Historie:  Dálkový dvoumotorový dvoumístný podzvukový přepadový stíhací letoun typu Jak-25 (Flashlight A) z dílny OKB A.S. Jakovleva se stal, díky velkému doletu a značnému vnitřnímu objemu trupu, základem taktického bombardéru typu Jak-125B a průzkumných speciálů typu Jak-25MR a Jak-25R (Jak-125). Zatímco letové zkoušky prototypu bombardovacího Jaku-125B byly zahájeny v závěru roku 1954, první exemplář průzkumného Jaku-25R, který vešel ve známost jako Jak-125, se do oblak poprvé vydal v létě roku 1952. Letouny typu Jak-125B a Jak-25R (Jak-125) bylo ale již v době, kdy stále ještě probíhaly zkoušky jejich prototypů, možné považovat za zcela bezperspektivní techniku. Důvodem toho se staly rychlé pokroky ve vývoji nadzvukových stíhacích letounů. Pro ty totiž podzvukové letouny typu Jak-125B a Jak-25R (Jak-125) představovaly příliš snadnou kořist. To samé přitom platilo i pro bombardovací letouny typu Il-28 (Beagle) a průzkumné letouny typu Il-28R (Beagle), na kterých byly tehdy vystavěny bombardovací a průzkumné regimenty VVS. Protože si Jakovlev byl toho všeho plně vědom, již v roce 1954 se z vlastní iniciativy pustil do prací na projektech nadzvukových modifikací obou zmíněných strojů, bombardovacího Jaku-125B a průzkumného Jaku-25R. S oficiální zelenou se vývoj nadzvukových verzí obou zmíněných letounů setkal dne 30. března 1955. Zpočátku byly nadzvukové deriváty bombardovacího Jaku-125B a průzkumného Jaku-25R známy pod továrním označením Jak-123 a Jak-122. Později se však pro tyto stroje začalo používat označení Jak-26 (Flashlight B) a Jak-27R (Mangrove). Zmíněný vládní výnos ale obsahoval též požadavek na nadzvukovou modifikaci stíhacího Jaku-25M (Flashlight A). Pro tento model bylo zase vyhrazeno tovární označení Jak-121 a služební označení Jak-27 (Flashlight C). Rychlost převyšující rychlost zvuku měla přitom všem třem zmíněným derivátům podzvukového Jaku-25 (Flashlight A), stíhacímu Jaku-27 (Flashlight C), průzkumnému Jaku-27R (Mangrove) a bombardovacímu Jaku-26 (Flashlight B), zajistit instalace silnějších motorů spolu s některými úpravami v aerodynamice draku. Zatímco příď trupu těchto strojů obdržela špičatý tvar (na místo kopulovitého), polokapkovitý překryt jejich pilotní kabiny Jakovlevův konstrukční tým opatřil novým pevným čelním štítkem s více skloněným čelním okénkem z neprůstřelného skla. Bez změn nezůstalo ani křídlo. Protože by návrh zcela nového křídla s větším úhlem šípu náběžné hrany zabral mnoho času, Jakovlev se rozhodl zvětšit úhel šípu pouze jeho vnitřních částí (z 45-ti° na 62°), v oblasti mezi trupem a motorovými gondolami. Úhel šípu vnějších částí a celkové rozpětí naproti tomu ponechal bez změn. Bez jakýchkoliv změn přitom zůstaly též šípové ocasní plochy. Protažení kořenů náběžné hrany křídla v krátké vírové přechody konkrétně vedlo k poklesu jeho štíhlosti (poměr tloušťky a hloubky) z 12-ti % na 6 %. To přitom sebou přineslo lepší aerodynamické charakteristiky při vysokých rychlostech. V případě pohonné jednotky zase Jakovlevova volba padla na 3 800 kp proudový motor typu RD-9F, který nebyl ničím jiným, než derivátem 2 000 kp motoru typu RD-5A (AM-5A), pohonné jednotky letounů řady Jak-25 (Flashlight A), s komorou přídavného spalování. Vzhledem k průtahům s vývojem zmíněné pohonné jednotky ale prototypy zmíněných letounů již od počátku počítaly se slabšími 3 250 kp motory typu RD-9AK. Tento typ motoru zase nebyl ničím jiným, než „podkřídlovou“ modifikací 3 250 kp motoru typu RD-9B nadzvukového stíhače typu MiG-19 (Farmer), vývojového předchůdce motoru typu RD-9F. Stavbou dvou prototypů stíhacího Jaku-27 (Flashlight C) byla Jakovlevova OKB pověřena dne 5. dubna 1955. Zatímco první prototyp stíhacího Jaku-27 (Flashlight C) měly pohánět 3 250 kp motory typu RD-9AK, pohon prototypu druhého měla obstarávat dvojice 3 800 kp motorů typu RD-9F. Oba dva prototypy Jaku-27 (Flashlight C) se přitom měly od sebe odlišovat nejen pohonným, ale i zbraňovým systémem. Zatímco zbraňový systém prvního prototypu Jaku-27 (Flashlight C) se měl sestávat z radaru typu Sokol-M, dvou 37 mm kanónů typu N-37L se zásobou 50 nábojů na hlaveň a 24-ti neřízených raket typu ARS-57 ráže 57 mm, druhý prototyp tohoto stroje měl být dokončen ve verzi zastávající roli nosiče dvou PLŘS středního dosahu typu K-8 (AA-3 Anab). Zatímco první prototyp přepadového Jaku-27 (Flashlight C) měl být dle zmíněného zadání ke státním zkouškám předán v prosinci roku 1955, termín předání druhého prototypu tohoto stroje byl stanoven na druhé čtvrtletí roku 1956. První prototyp Jaku-27 (Flashlight C) vešel ve známost jako Jak-121 (žlutá 55) a dle zadání měl disponovat rychlostí 1 300 km/h, dostupem 17 000 až 18 000 m a doletem 2 200 km. Výstup na výšku 10 000 m mu neměl zabrat více než 2,5 min. Požadavek na délku rozjezdu a dojezdu při vzletu a přistání zněl 800 až 900 m. Brány prototypové dílny Jakovlevovi OKB tento stroj opustil v roce 1955 a do oblak se poprvé vydal na jaře roku 1956. Protože byl prototyp Jaku-121 (žlutá 55) poněkud „podmotorován“, z hlediska výkonnostních parametrů za požadavky technického zadání zaostával. Jeho rychlost totiž činila pouhých 1 235 km/h. V případě dostupu tomu pak bylo jen 15 800 m. Závěrečná zpráva ze zkoušek Jaku-121 (žlutá 55) byla podepsána dne 14. května téhož roku. V létě roku 1956 se pak tento stroj zúčastnil, spolu s prvním prototypem bombardovacího Jaku-26 (Flashlight B), tradiční letecké přehlídky, která se konala v Tušinu. Později prošel konverzí na prototyp výškového speciálu typu Jak-27V, který se vyznačoval instalací raketového urychlovacího motoru na KPL v zakončení trupu. Mezitím byl závod č.292 ze Saratova, závod, který se zabýval produkcí letounů řady Jak-25 (Flashlight A), pověřen stavbou ověřovací série Jaku-27 (Flashlight C) o 10-ti exemplářích. Zatímco sedm z nich mělo být vyzbrojeno kanóny, zbylé tři tyto stroje měl být dokončeny ve verzi zastávající roli nosiče PLŘS středního dosahu typu K-8 (AA-3 Anab), známé jako Jak-27K. Předsériové Jaky-27 (Flashlight C), na rozdíl od prototypu Jaku-121 (žlutá 55), již od počátku počítaly s motory typu RD-9F. Do jejich konstrukce a vybavení byly navíc vneseny úpravy požadované státní komisí. Protože byla kadence 37 mm kanónů typu N-37L shledána za nedostatečnou, sériové Jaky-27 (Flashlight C) obdržely instalaci lehčích kanónů typu NR-30 s ráží 30 mm. Od prototypu Jaku-121 (žlutá 55) se ale tyto stroje odlišovaly též tvarem příďového krytu antény radiolokátoru. Do jeho špice byla navíc vetknuta dlouhá PVD. První sériový Jak-27 (Flashlight C) (v.č. 0201) se do oblak poprvé vydal v červenci roku 1957. Přestože státní zkoušky tohoto stroje zakončilo kladné hodnocení, jeho produkce se nakonec omezila na sedm předsériových exemplářů. Důvodem toho se staly rychlé pokroky ve vývoji přepadového stíhače typu Su-9 (Fishpot B), který disponoval rychlostí řádu M=2 a operačním dostupem přes 20 000 m. Proti Jaku-27 (Flashlight C) ale hovořila též skutečnost, že byl vyzbrojen pouze kanóny. Naproti tomu zbraňový systém dvoumachového letounu typu Su-9 (Fishpot B) byl již vystavěn na protiletadlových řízených střelách.

Verze:

Jak-121 (Flashlight C) – prototypová modifikace letounu typu Jak-27. Pohon jediného exempláře tohoto modelu obstarávala dvojice 3 250 kp proudových motorů typu RD-9AK. Jeho výzbroj se sestávala ze dvou 37 mm kanónů typu N-37L.

Jak-27 – předsériová modifikace letounu typu Jak-27. Od prototypu Jak-121 se tento model odlišoval instalací silnějších 3 800 kp motorů typu RD-9F, lehčích 30 mm kanónů typu NR-30 a více protáhlého příďového krytu antény radiolokátoru s PVD na špici. Kromě toho disponoval větší vnitřní zásobou paliva (3 250 l vs 3 215 l) Některé exempláře Jaku-27 navíc obdržely datalink navigačního systému typu Gorizont-1V.

Vyrobeno:  jeden prototyp (Jak-121) a 7 strojů ověřovací série

Uživatelé:  žádní

Jak-121

Posádka:    pilot a navigátor/operátor radaru/druhý pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij RD-9AK s max. tahem po 2 600 kp / 3 250 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu Sokol-M, instalovaný uvnitř špice trupu. Tento typ radiolokátoru slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů.

Vybavení:   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom-Nikl (Odd Rods) (dvě sestavy tří drobných nestejně velkých tyčových antén umístěné po jedné na hřbetu přídě trupu, v oblasti před pilotní kabinou, a na břichu koncového krytu trupu) a výstražný RL systém typu Sirena

Výzbroj:     dva 37 mm kanóny typu N-37L se zásobou 50 nábojů na hlaveň, instalované po stranách břicha přední části trupu, a 24 neřízených raket typu ARS-57 ráže 57 mm

* v původním provedení s instalací radiostanice typu RSIU-4, resp. 6 983 kg v pozdějším provedení s instalací radiostanice typu RSIU-6

Poslední úpravy provedeny dne: 7.2.2015