Jakovlev Jak-15 (vzdušná zkušebna)

Typ:  speciální modifikace frontového stíhacího letounu typu Jak-15 zastávající roli vzdušné zkušebny

Určení:  prověření činnosti záchytného zařízení systému pro doplňování paliva za letu z dílny I.I. Šelesta a V.S. Vasyanina

Odlišnosti od letounu Jak-15:

- instalace záchytného zařízení tankovací hadice, které ale není napojeno na palivový systém, v pravém koncovém křídelním oblouku

Historie:  První pokusy s doplňováním paliva za letu byly v SSSR realizovány již ve 30. letech 20. století, a to s těžkými bombardovacími letouny typu TB-1 a TB-3 z dílny A.N. Tupoleva. Zmíněný tankovací systém využíval k předávání paliva pouze účinky gravitace. VVS jej ale nepřijalo. Do popřední zájmu VVS se doplňování paliva za letu znovu dostalo až na samém sklonku 40. let, a to v souvislosti s příchodem čtyřmotorových dálkových bombardérů typu Tu-4 (Bull) a proudových stíhacích letounů. Dolet dálkových bombardérů typu Tu-4 (Bull), které tehdy tvořily páteř strategických vzdušných sil VVS, totiž nepostačoval pro zpáteční let nad území USA s jadernou náloží na palubě, zatímco tehdejší proudové stíhací letouny nebyly schopny, díky velké „žíznivosti“ prvních proudových motorů, plnit poslání doprovodných stíhačů dálkových bombardovacích letounů. Návrh prvního sovětského poválečného systému pro doplňování paliva za letu zpracoval již v roce 1948 konstrukční tým V.S. Vachmistrova. Zmíněný systém vešel ve známost jako „systém prolínajících se lan“ a vycházel z tankovacího systému britské značky Flight Refuelling Ltd. Ten k přečerpání paliva z tankeru využíval účinky gravitace. Příjemce se tehdy v průběhu plnění musel pohybovat přímo pod tankerem. Vzájemné spojení přitom probíhalo tak, že posádka tankeru zachytila vlečné ocelové lano příjemce. Po něm pak spustila tankovací hadici posádce příjemce. Tento tankovací systém byl ale velmi nepraktický, nespolehlivý a náročný na údržbu. Z tohoto důvodu nenašel praktické uplatnění. Zcela jinak se s problematikou vzdušného tankování vypořádal konstrukční tým I.I. Šelesta a V.S. Vasyanina. Zmíněné tankovací zařízení bylo řešeno jako plně automatické a vešlo ve známost jako „křídlo – křídlo“. Zatímco z levého konce křídla vzdušného tankeru se vysouvala padáčkem stabilizovaná tažná hadice se záchytným zařízením, záchytné zařízení tankovací hadice „příjemce“ bylo umístěno na pravém konci křídla. Ten pak pravým koncem svého křídla pouze přejel přes vysunutou hadici vzdušného tankeru a ta se sama připojila. Na vzdušnou zkušebnu tankovacího zařízení „křídlo – křídlo“ byla na konci 40. let upravena dvojice pístových bombardérů typu Tu-2 (Bat) spolu s jedním proudovým stíhačem typu Jak-15 (žlutá 47). Zatímco jeden bombardér typu Tu-2 (Bat) zastával roli vzdušného tankeru, druhý bombardér typu Tu-2 (Bat) se stal, spolu se stíhacím Jakem-15, příjemcem. Jediným posláním zmíněných letounů se stalo prověření činnosti záchytného zařízení. Z tohoto důvodu jejich záchytné zařízení nebylo napojeno na palivový systém. Letové zkoušky takto modifikovaných bombardovacích letounů typu Tu-2 (Bat) se rozeběhly v létě roku 1949. Stíhací Jak-15 (žlutá 47) se do zkušebního programu zapojil až v roce 1950. Ze zkoušek zmíněných letounů přitom vyplynulo, že je systém pro doplňování paliva za letu typu „křídlo – křídlo“ životaschopný a že jeho obsluhu zvládnou i řadoví piloti mající dostatečné zkušenosti pro let ve formaci. Připojený příjemce měl totiž dostatek prostoru pro manévrování nezbytného k udržení formace se vzdušným tankerem. Kromě toho zmíněný tankovací systém umožňoval doplnění paliva hned několikrát za jeden operační let. I přesto tankovací systém typu „křídlo – křídlo“ nakonec doznal rozšíření pouze na dálkových proudových bombardérech řady Tu-4 (Bull) a Tu-16 (Badger). Pro proudové stíhače byl totiž, na základě výsledků zkoušek na letounu typu MiG-19 (SM-10), shledán jako zcela nevhodný. Hlavním důvodem toho se staly obavy ze srážky křidélek příjemce s tankovací hadicí vzdušného tankeru. Ta se totiž nacházela v turbulentním proudění vyvozovaném koncovým obloukem křídla, a tak sebou značně házela, a to i přesto, že byla opatřena stabilizačním padákem. Proti použití tankovacího systému „křídlo – křídlo“ na stíhacích letounech ale hovořila též relativně malá rychlost přečerpávání paliva.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí sériového Jaku-15)

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Klimov RD-10 (kopie německého typu Junkers JUMO 004B) s max. tahem 900 kp

Radar:        žádný

Vybavení:  - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu PBP-1A (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                   - obranné: žádné

Výzbroj:     dva 23 mm kanóny typu NS-23 se zásobou 60 nábojů na hlaveň, vestavěné do hřbetu přední části trupu

Poslední úpravy provedeny dne: 29.12.2014