Jakovlev Jak-125B

Typ:  průniková bombardovací modifikace taktického průzkumného letounu typu Jak-125

Určení:  ničení důležitých a silně bráněných pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka za pomoci taktické jaderné pumy typu 8U49 Natasha s hlavicí typu RDS-4 o síle 30 kT nebo konvenčních pum v rámci tzv. prvního úderu při jaderném konfliktu

Odlišnosti od letounu Jak-125 (prototyp letounu typu Jak-25R):

- absence průzkumného vybavení v podobě fotoaparátů a hlavňové výzbroje v podobě jednoho 23 mm kanónu typu NR-23

- instalace kabiny navigátora uvnitř přední části trupu nové konstrukce, v oblasti před pilotní kabinou, s plně prosklenou zaoblenou špicí (u průzkumného Jaku-125 se sedadlo navigátora nacházelo přímo za sedadlem pilota) – kabina navigátora, který u tohoto modelu zastává zároveň funkci bombometčíka, je přístupná hřbetními dvířky (ty se nacházejí přímo před překrytem pilotní kabiny) a její zasklení se sestává z jednoho rozměrného kopulovitého čelního okénka, jednoho plochého břišního okénka s oválním průřezem zhotoveného z opticky čistého křemičitého skla (za ním je umístěn bombardovací zaměřovač typu OPB-11R) a čtyř párů zaoblených postranních okének

- instalace modifikovaného překrytu pilotní kabiny – zadní odsuvný díl překrytu pilotní kabiny tohoto modelu je znatelně kratší a ve štíhlou hřbetní nástavbu přechází přímo za sedadlem pilota (za sedadlem pilota tohoto modelu se totiž nenachází sedadlo navigátora, jak je tomu u výchozího modelu Jak-125)

- instalace zbraňové šachty (s tepelnou izolací a elektrickým vytápěním) uvnitř střední části trupu, přímo před hlavním podvozkem (to si ale vyžádalo posunout šachtu hlavního podvozku blíže směrem k zádi trupu)

- instalace úchytů pro speciální hydraulické zvedáky po stranách břicha zadní části trupu, přímo za hlavním podvozkem (při umisťování jaderné pumy typu 8U49 Natasha do pumovnice bylo nezbytné zadní část trupu tohoto stroje nadzvednout)

- instalace bombardovacího/navigačního radiolokátoru typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom) uvnitř vystouplého dielektrického krytu s polokapkovitým tvarem, který se nachází na břichu trupu, přímo mezi šachtou příďového podvozku a zbraňovou šachtou

- instalace modifikovaného příďového podvozku se zesílenou konstrukcí, větší výškou a zdvojeným kolem (na místo jednoduchého) – zdvojené kolo příďového podvozku tohoto modelu má přibližně shodné rozměry jako zdvojené kolo hlavního podvozku a navíc se zatahuje proti směru letu (na místo po směru letu)

- instalace radiostanice velkého dosahu typu RSB-70M

- instalace hřebenovité antény radiokompasu po pravoboku zadní části trupu (zmíněná anténa se táhne od kořenů křídla až pod ocasní plochy)

Historie:  Podzvukový dvoumotorový dálkový přepadový stíhací letoun typu Jak-25 (Flashlight A) se díky velkému doletu a objemnému trupu již od počátku jevil jako ideální základ nejen pro specializovaný průzkumný, ale i pro taktický bombardovací stroj. Bombardovací Jak-25 (Flashlight A) obdržel označení Jak-125B a z konstrukčního hlediska vycházel z průzkumné modifikace tohoto stroje, která byla zase známa jako Jak-125. Od průzkumného Jaku-125 se bombardovací Jak-125B odlišoval zejména vestavbou pumovnice do střední části trupu a pozicí pracoviště navigátora. Zatímco navigátor průzkumného Jaku-125 seděl přímo za pilotem, pracoviště navigátora bombardovacího Jaku-125B, který zároveň zastával funkci bombometčíka, bylo umístěno, dle tehdejších sovětských zvyklostí, v bohatě zasklené špici. Od průzkumné Jaku-125 se ale tento model odlišoval též instalací bombardovacího radiolokátoru uvnitř vystouplého krytu, který se nacházel přímo za příďovým podvozkem a konstrukcí podvozku. Zatímco hlavní podvozek bylo nezbytné posunout směrem dozadu, aby se střední část trupu uvolnila pro objemnou zbraňovou šachtu, příďový podvozek obdržel zesílenou konstrukci, mohutné zdvojené kolo (na místo jednoduchého) a větší výšku. Díky tomu bombardovací Jak-125B při státní zaujímal polohu s „čumákem“ směrem nahoru. Letoun typu Jak-125B měl primárně zastávat roli nosiče 1 200 kg taktické jaderné pumy typu 8U49 Natasha s hlavicí typu RDS-4 o síle 30 kT, první domácí zbraně této kategorie. S použitím konvenčních pum se ale u tohoto stroje počítalo též. Dolet letounu typu Jak-125B s pumovým nákladem o hmotnosti 1 300 kg měl dle předběžných výpočtů činit 2 400 km. Z hlediska ostatních výkonnostních parametrů a obratnosti přitom neměl za stíhacím Jakem-25 (Flashlight A), z něhož vycházel, nikterak zaostávat. Skutečnost, že se jeho základem stal stíhací letoun, který se již nacházel v sériové výrobě, měla navíc usnadnit zavádění do sériové výroby. Jediný prototyp bombardovacího Jaku-125B byl ke zkouškám formálně předán dne 28. srpna 1954. Závodními zkouškami tento stroj prošel mezi 2. listopadem toho samého roku a 25. červnem 1955. Ten samý den byl odevzdán Státnímu zkušebnímu institutu vojenského letectva (GK NII VVS), za účelem realizace státních zkoušek. Státní zkoušky Jaku-125B probíhaly na 71. polygonu Bagerovo a jejich hlavní náplní se stalo prověření způsobilosti tohoto stroje pro plnění úkolů taktického jaderného bombardéru. Do Bagerova jediný prototyp Jaku-125B, spolu se zkušební skupinou, dorazil dne 29. června 1955. Zmíněný přelet se ale neobešel bez problémů. V jeho průběhu byla totiž odhalena závada na hydraulickém systému a na radiolokátoru. Letoun typu Jak-125B již od počátku počítal s radiolokátorem typu RBP-3 (Look Two). Vzhledem k jeho nedostupnosti ale jediný prototyp tohoto stroje nakonec provizorně obdržel instalaci radiolokátoru typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom). Svůj první let v rámci státních zkoušek jediný prototyp Jaku-125B vykonal dne 6. července téhož roku. Již třetí let, k němuž se tento stroj vydal dne 7. července 1955, ale zakončila mimořádní událost. V průběhu přistání se totiž zasekl pravý motor v režimu chodu na nejnižší tah. Následně byl proto vyměněn. Letové zkoušky Jaku-125B ale zpočátku sužovaly též výpadky radiolokátoru typu RBP-4 (Mushroom). Ten začal pracovat spolehlivě v podstatě až po výměně modulátoru. V průběhu první etapy státních zkoušek jediný prototyp bombardovacího Jaku-125B vykonal celkem 30 letů. Součástí 21-ti z nich se přitom stal shoz 1 500 kg konvenční pumy typu FAB-1500, z výšek 7 000 m až 14 000 m při rychlostech 800 km/h až 1 035 km/h. Ze zmíněných zkoušek přitom vyplynulo, že je pumu typu FAB-1500 nejvíce vhodné shazovat z výšky 13 500 m, tedy z výšky nacházející se pod samou hranici praktického dostupu. Otevření dvířek trupové pumovnice ve středních výškách totiž sebou přinášelo vibrace v podélném směru a v neposlední řadě též pokles rychlosti. Zkoušky Jaku-125B s hlavní zbraní v podobě taktické jaderné pumy typu 8U49 Natasha se staly až náplní druhé etapy státních zkoušek. V průběhu druhé etapy státních zkoušek přitom tento stroj vykonal dalších 10 letů, z toho tři s reálnou pumou typu 8U49 Natasha a dva s imitací této zbraně uvnitř trupové pumovnice. Náplní dvou posledně uvedených letů se přitom stalo prověření činnosti elektrického vytápění prostoru trupové pumovnice. Ke shozu pumy typu 8U49 Natasha nakonec nedošlo v průběhu ani jednoho ze tří letů, neboť k tomu ministerstvo nedalo souhlas. Oficiálním důvodem tohoto rozhodnutí ze strany ministerstva se přitom stala malá rychlost a malý dostup Jaku-125B. Toto odůvodnění bylo nicméně více než prapodivné, neboť s pumou typu RDS-4 již od počátku počítaly též bombardovací letouny typu Il-28N (Beagle) a Tu-16A (Badger A), které byly ještě pomalejší. Státní zkoušky bombardovacího Jaku-125B byly završeny v září roku 1955 kladným hodnocením. Součástí příslušné závěrečné zprávy se nicméně stalo též několik připomínek. Kritiku konkrétně sklidila absence vystřelovacího sedadla v kabině navigátora a nižší teplota v dolní části vyhřívané trupové pumovnice v důsledku nedostatečné tepelné izolace. Protože ale letoun typu Jak-125B bylo již tehdy možné, díky podzvukové rychlosti, považovat za morálně zastaralou techniku, v jeho dalším vývoji se nepokračovalo. Mezitím, dne 30. března 1955, se proto s oficiální zelenou setkal Jakovlevův iniciativní projekt konstrukčně odvozeného nadzvukového bombardovacího letounu, který vešel ve známost pod továrním označením Jak-123 a služebním označením Jak-26 (Flashlight B). Pro jediný prototyp podzvukového Jaku-125B to ale neznamenalo úplný konec. Později byl totiž upraven na vzdušnou zkušebnu dálkově ovládaného ocasního obranného střeliště nadzvukového Jaku-26 (Flashlight B), které sloužilo k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením. Zmíněné střeliště vešlo ve známost jako DB-60T a bylo osazeno jedním 23 mm pohyblivým kanónem typu AM-23 s elektrickým pohonem. Jeho zaměřování se dělo za pomoci TV zaměřovače typu Zračok-1 a radiolokačního dálkoměru typu Gamma-T. Celý tento obranný systém nesl označení PV-60T a zkouškami na podzvukovém Jaku-125B prošel mezi zářím roku 1957 a dubnem roku 1958. Součástí zmíněných zkoušek, které probíhaly v Žukovském, se přitom staly simulované střelby (za pomoci fotokulometu) na stíhací letouny typu Jak-25 (Flashlight A) a MiG-19 (Farmer). Zkoušky obranného systému typu PV-60T na letounu typu Jak-125B zakončilo doporučující stanovisko k použití na nadzvukovém Jaku-26 (Flashlight B). Nicméně ani tento stroj se nakonec sériové výroby nedočkal. Důvodem toho se staly rychlé pokroky ve vývoji stíhacích letounů s rychlostí řádu M=2. Pro ty totiž tento stroj se svou rychlostí, která nepřesahovala 1 400 km/h, představoval příliš snadnou kořist. Prvním sériově vyráběným taktickým bombardovacím letounem značky „Jak“ se tak stal až typ Jak-28 (Brewer), který vzešel ze zadání z roku 1956. Ten sice sdílel celkové uspořádání s letouny řady Jak-25 (Flashlight), po konstrukční stránce však šlo o stroj kvalitativně nové konstrukce.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot a navigátor/bombometčík

Pohon:        dva proudové motory typu Tumanskij RD-5A (Mikulin AM-5A) s max. tahem po 2 000 kp

Radar:         impulsní dopplerovský radiolokátor typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom)*, instalovaný uvnitř polokapkovitého krytu nacházejícího se na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku. Tento typ radiolokátoru slouží k navigaci a vyhledávání rozměrných pozemních cílů.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický bombardovací zaměřovač typu OPB-11R (jeho instalace se nachází za plochým čelním okénkem příďové kabiny s pracovištěm navigátora)

Výzbroj:      jedna 1 200 kg taktická jaderná puma typu 8U49 Natasha s hlavicí typu RDS-4 o síle 30 kT nebo náklad konvenčních pum (pumy o hmotnosti 250 kg, 500 kg nebo 1 500 kg), přepravovaný uvnitř trupové pumovnice

* u sériových strojů se počítalo s radiolokátorem typu RBP-3 (Look Two)

Poslední úpravy provedeny dne: 3.2.2015