Tupolev Tu-4D (‘Bull’)

Typ:  taktická transportní-výsadková modifikace středně těžkého strategického bombardovacího letounu typu Tu-4 (Bull)

Určení:  přeprava a shoz výsadku a nákladu

Odlišnosti od letounu Tu-4 (Bull):

- absence všech čtyř dálkově ovládaných otočných střeleckých věží s příslušnými zaměřovacími stanicemi (kruhové výřezy po všech čtyřech střeleckých věžích jsou skryty pod potahem) a ocasního obranného střeliště (jeho instalaci nahradil zaoblený aerodynamický kryt)

- instalace demontovatelných podlah a sklápěcích lavic pro 28 výsadkářů v prostoru trupových pumovnic. Alternativně lze do trupových pumovnic tohoto modelu umístit čtyři válcovité padákové výsadkové kontejnery typu P-85 s drobným nákladem nebo výsadkové pytle typu PDMM-47.

- instalace jednoho páru demontovatelných závěsníků typu BD5-4D (na ty lze umístit dvojici padákových výsadkových kontejnerů typu P-90) pod křídlem, přímo mezi oběma páry motorových gondol

Historie:  Prvním transportním letounem sovětské konstrukce se záďovou nájezdovou rampou se stal typ Tu-75. Tento stroj vznikl v roce 1950 a po konstrukční stránce nebyl ničím jiným, než derivátem dopravního letounu typu Tu-70 (Cart), který zase nebyl ničím jiným, než derivátem středně těžkého čtyřmotorového pístového bombardovacího letounu typu Tu-4 (Bull). Protože byl ale sovětský letecký průmysl na počátku 50. let velmi vytížen masovou produkcí bojových letounů všech kategorií a ty měly tehdy vyšší prioritu, sériové výroby se tento pokrokový stroj i přes své kvality nakonec nedočkal. Z tohoto důvodu se transportní letky VVS tehdy musely nadále plně spoléhat na lehké dvoumotorové pístové taktické transportní letouny typu Il-12D/T (Coach) a Il-14T (Crate), které vycházely z dopravních letounů typu Il-12 (Coach) a Il-14 (Crate), a bezmotorové transportní-výsadkové kluzáky C-25 (Mist) a Jak-14 (Mare). Jelikož VVS transportní letoun hmotnostní kategorie Tu-75 chyběl, na počátku 50. let padlo rozhodnutí, aby byla k přepravě a shozu výsadku upravena část početné flotily tehdy již morálně zastaralých bombardovacích letounů typu Tu-4 (Bull). Zpracováním projektu transportní-výsadkové modifikace této bezlicenční kopie amerického Boeingu B-29 Superfortress, která vešla ve známost jako Tu-4D (Bull), byla přitom pověřena OKB-30 A.P. Golubkova. Práce na téma Tu-4D (Bull) se naplno rozeběhly v září roku 1951. Součástí palubního vybavení tohoto modelu se přitom staly padáky opatřené výsadkové kontejnery typu P-90, P-98 a P-85 z dílny moskevského závodu č.468 se specializací na výsadkové vybavení. Kontejnery typu P-90 a P-98 se umisťovaly na speciální závěsníky typu BD-5-4D, které byly instalovány pod křídlem, přímo mezi oběma páry motorových gondol, a sloužily k přepravě rozměrného nákladu, jakým byly např. dělostřelecké systémy nebo lehké automobily (např. 4 x 4 obrněný automobil typu BTR-40). Naproti tomu kontejner typu P-85, který měl podobu válcovitého tělesa s rozměry 3 000 kg pumy typu FAB-3000M-46, sloužil k přepravě drobného nákladu a byl shazován z trupové pumovnice. Padákový záchranný systém pro všechny tři zmíněné kontejnery přitom navrhl institut NIEI PDS (Vědecko-výzkumný experimentální institut padákových-výsadkových systémů). Na programu Tu-4D (Bull) se ale podílela též OKB A.N. Tupoleva, a to zhotovením zmenšeného modelu tohoto stroje pro zkoušky v aerodynamickém tunelu institutu SibNIA (Sibiřský vědecko-výzkumný ústav letectví) z Novosibirska. Zmíněný model byl přitom opatřen otočnými vrtulemi a maketami podkřídlových výsadkových kontejnerů typu P-90. Alternativě bylo do trupových pumovnic letounu typu Tu-4D (Bull) možné nainstalovat demontovatelné podlahy a sklopné lavice pro 28 výsadkářů. Po předchozí demontáži výsadkového vybavení tento model mohl zastávat poslání strategického bombardéru. Prototyp transportního-výsadkového speciálu typu Tu-4D (Bull) vznikl konverzí sériového Tu-4 (Bull). Jeho základem se konkrétně stal letoun s v.č. 2303201, který pocházel z linky moskevského závodu č.23. Zmíněný stroj zachovával obrannou hlavňovou výzbroj výchozího bombardovacího modelu a byl testován instituty LII a GK NII VVS (Státní zkušební institut vojenského letectva) ve všech výše uvedených konfiguracích. Jelikož testy prototypu Tu-4D (v.č. 2303201) potvrdily životaschopnost konceptu vystavěném na výsadkových nákladových kontejnerech, dne 10. července 1954 bylo schváleno uzpůsobení části flotily letounů typu Tu-4 (Bull) k výsadkovým operacím. Tehdejší plány přitom počítaly s konverzí 300 letounů typu Tu-4 (Bull) ze stavu DA (dálkové letectvo) na standard Tu-4D (v.č. 2303201) v průběhu roku 1955 (30 v prvním, 100 v druhém, 120 ve třetím a 50 ve čtvrtém čtvrtletí). Konverze letounů typu Tu-4 (Bull) na transportní-výsadkové speciály měly probíhat přímo u bojových útvarů, a to na základě podkladů zpracovaných OKB A.N. Tupoleva. Předání zmíněných dokumentů VVS bylo přitom stanoveno na 1. září 1954. Zatímco dle jednoho zdroje bylo na výsadkový-transportní speciál typu Tu-4D (Bull) skutečně do konce roku 1955 upraveno 300 sériových Tu-4 (Bull), dle jiných zdrojů transportních-výsadkových Tu-4D (Bull) vzniklo, v prostorách moskevského závodu č.23, méně než 100. Každopádně základem části z nich se staly raketonosné Tu-4K (Bull). Operační Tu-4D (Bull) se od prototypu mírně lišily, a to absencí obranné výzbroje. Dle některých zdrojů byla však u těchto strojů ponechána ocasní obranná střelecká věž. Kontrolní přejímací zkoušky transportního-výsadkového Tu-4D (Bull) v operačním provedení se konaly na jaře roku 1956 u institutu GK NII VVS. Na těchto zkouškách se konkrétně podílely letouny s v.č. 230121 a 2806202. Z výsledků přejímacích zkoušek vyplynulo, že má transportní-výsadkový Tu-4D (Bull) v konfiguraci bez vnějších podvěsů prakticky identickou výkonnost jako standardní bombardovací Tu-4 (Bull). Zavěšení dvou výsadkových kontejnerů typu P-90 pod křídlo nicméně sebou přineslo pokles rychlosti o 79 km/h ve výšce 5 000 m, resp. o 64 km/h v přízemní výšce, pokles stoupavosti o 1,1 m/s, vzrůst délky rozjezdu při vzletu o 190 m a vzrůst délky dojezdu při přistání o 80 m. Výsadkové kontejnery typu P-90 se ale staly terčem kritiky. Za podmínek přízemního bočního větru měly totiž tendenci k samovolnému převrácení. Protože při dosednutí nedostatečně tlumily rázovou energii, v průběhu zkoušek několikrát došlo k poškození nákladu. A to při zkouškách kontejnery typu P-90 dosedaly do silné sněhové pokrývky, která tlumila náraz. Příprava kontejnerů typu P-90 s nákladem k misi byla navíc velmi zdlouhavá. Osmičlenné obsluze přepravované bojové techniky příprava dvou těchto kontejnerů zabrala celé 8 h a 40 min (4 h a 40 min z toho přitom připadalo na přípravu padákového systému typu PG-3517-54). I přesto všechno byl výsadkový kontejner typu P-90 schválen pro používání u řadových útvarů. Ještě hůř dopadlo hodnocení těžších výsadkových kontejnerů typu P-98M s nosností 2 500 kg. Vliv těchto kontejnerů na letové vlastnosti letounu typu Tu-4D (Bull) byl totiž shledán za zcela nepřijatelný. Naproti tomu zkoušky kontejneru typu P-110 bylo možné považovat za úspěšné. Tento kontejner měl přitom shodnou nosnost a rozměry jako kontejner typu P-98, byl však o poznání lehčí. Na letounu typu Tu-4D (Bull) byl ale testován též kontejner typu P-110-RP (P-110K), který nebyl ničím jiným, než modifikací kontejneru typu P-110 s instalací jednoho padáku a brzdících raket na místo čtyř padáků. K přepravě osob a nákladu byly letouny typu Tu-4D (Bull) aktivně využívány až do počátku 60. let. Poté jejich poslání převzaly specializované transportní letouny s turbovrtulovým pohonem typu An-8 (Camp) a An-12 (Cub). Transportní-výsadkové Tu-4D (Bull) se jako jediné z řady Tu-4 (Bull) dočkaly skutečného bojového nasazení. V říjnu roku 1956 se totiž tyto stroje zapojily do operace, jejíž cílem se stalo potlačení protikomunistického povstání v maďarské Budapešti. V rámci této operace letouny typu Tu-4D (Bull) přepravovaly jednotky VDV (vzdušné výsadkové vojsko) a samohybná děla typu ASU-57 na letiště Budapešť-Férihegy a blízká letiště Maďarských vzdušných sil. S maďarskými revolucionáři se přitom jednotky VDV poprvé střetly dne 4. listopadu toho samého roku. Nakládka materiálu a výsadkářů byla obvykle prováděna na letišti Chop, které se nacházelo v Zakarpatské Rusi, poblíž hranic s Maďarskem. V několika případech byly letouny typu Tu-4D (Bull) v průběhu přistávacího manévru zasaženy lehkými ručními palnými zbraněmi. Žádný z nich však nebyl ztracen. Kromě přepravy výsadkářů byly letouny typu Tu-4D (Bull) v rámci této operace využívány též k přepravě rakví s padlími výsadkáři na základnu Chop.

kontejner typu P-90 v ranné prototypové verzi s 85 mm dělem typu D-44

kontejner typu P-90 v sériové verzi s 57 mm protitankovým dělem typu ZiS-2

kontejner typu P-90 s džípem typu GAZ-69

kontejner typu P-98M

kontejner typu P-110K

kontejner typu P-110K s 85 mm dělem

Verze:

Tu-4D (iz.76) – prototypová modifikace letounu typu Tu-4D (Bull). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí sériového Tu-4 (Bull) a měl plně zachovanou obrannou střeleckou výzbroj.

Tu-4D – operační modifikace letounu typu Tu-4D (Bull). Tento model se od prototypu Tu-4D (iz.76) odlišoval zejména absencí střeleckých obranných věží. Dle některých zdrojů byl však opatřen ocasní obrannou střeleckou věží.

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového Tu-4) a cca 100 nebo 300 (?) operačních strojů (všechny vznikly konverzí sériových Tu-4 a Tu-4K)

Uživatelé:  pouze SSSR

Tu-4D (prototyp)

Posádka:    ?

Pohon:       čtyři pístové motory typu Švecov AŠ-73TK s max. výkonem po 2 375 hp

Radar:        bombardovací-navigační impulsní dopplerovský radiolokátor s kruhovým výhledem typu Kobalt-M (Mushroom). Radar typu Kobalt má detekční dosah 400 km a slouží k navigaci a vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů. Zatímco velké město je radar typu Kobalt schopen detekovat na vzdálenost 90 km, malé město na vzdálenost 60 km, železniční křižovatku nebo most na vzdálenost 30 až 45 km, velké jezero nebo říční tok na vzdálenost 45 km. Kurz a vzdálenost cíle přitom dokáže stanovit s přesností ±2° a ±100 m. Instalace antény tohoto zařízení se nachází uvnitř výsuvné kopulky, která je vestavěna do břicha trupu, v oblasti mezi oběma pumovnicemi.

Kapacita:    28 výsadkářů, přepravovaných uvnitř trupových pumovnic, čtyři 1 200 kg výsadkové kontejnery typu P-85 (s drobným nákladem), přepravované uvnitř trupových pumovnic, kazety s výsadkovými pytli typu PDMM-47, přepravované uvnitř trupových pumovnic, nebo dva výsadkové kontejnery typu P-90 (s jedním tažným dělem a jedním vlečným džípem), přepravované na dvou křídelních závěsnících

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 15.5.2016