Tupolev Tu-134Š-1 (‘Crusty nav mod’)

Typ:  speciální vojenská cvičná modifikace středně těžkého dopravního letounu typu Tu-134A (Crusty)

Určení:  výcvik navigátorů strategických bombardovacích letounů typu Tu-22 (Blinder) a Tu-22M2/M3 (Backfire B/C)

Odlišnosti od letounu Tu-134A (Crusty):

- zesílená konstrukce křídla a ocasních ploch (kuli větší intenzitě vzletů a přistání v porovnání s výchozím dopravním modelem)

- instalace pracovních konzol 12-ti žáků/navigátorů uvnitř bývalé kabiny cestujících. Na palubě tohoto modelu se při cvičných letech obvykle nacházejí dvě směny žáků.

- instalace navigačního-bombardovacího radiolokátoru typu R-1 Rubín-1Š (Short Horn) na místo navigačního-povětrnostního radiolokátoru typu ROZ-1 Locija uvnitř výrazně zvětšeného dielektrického polokapkovitého krytu, který vystupuje z břicha přední části trupu, v oblasti před příďovým podvozkem

- instalace optického bombardovacího zaměřovače typu OPB-15 za plochým oválným břišním okénkem příďové kabiny navigátora

- instalace dvou tandemově uspořádaných senzorů typu BC-63 astronavigačního systému na hřbetu střední části trupu (mírně vlevo od podélné osy), na úrovni zadního páru nouzových výstupů

- instalace dvou odnímatelných čtyřnásobných zbraňových závěsníků typu DB-360, na kterých lze přepravovat celkem osm cvičných pum typu PB-50-75 nebo PB-120, pod kořeny křídla 

- instalace zařízení pro shoz cvičných pum typu ESBR-49AS

- instalace fotoaparátu typu AFA-BAF-40R, který slouží pro pořizování záznamu výsledků bombardování, v zadní části trupu, přímo před palubní pomocnou energetickou jednotkou typu TA-8. Optika zmíněného fotoaparátu se nachází za dvířky, která jsou vetknuta do břicha nevelkého polokapkovitého krytu. Protože je zmíněný kryt umístěn na pozici lapače vzduchu APU, APU tohoto modelu využívá dvojici lapačů vzduchu s menšími rozměry

- instalace VKV radiostanice typu R-802V. Zmíněná radiostanice využívá drátovou anténu, která je natažena mezi dvěma úchyty, z nichž jeden se nachází na hřbetu trupu, na úrovni náběžné hrany křídla, a jeden na horní části náběžné hrany svislé ocasní plochy (SOP).

- instalace zkosené břitové antény typu AŠS-UD radiostanice typu R-832 nebo R-832M Evkalipt v ose břicha trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, na místo antény typu AŠS s tvarem obráceného písmene „L“ systému typu Landyš. Druhá anténa typu AŠS, která se nachází v ose hřbetu trupu, v oblasti za kabinou letové posádky, přitom zůstala zachována.

- instalace dvou zdvojených PVD na levém boku trupu. Zatímco jedna z nich se nachází mezi 4 a 5. kulatým okénkem, další je umístěna mezi 10 a 11. kulatým okénkem.

- instalace jedné PVD na levém boku trupu, přímo mezi 14 a 15. kulatým okénkem

- instalace identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu SRO-1P Parol-2D, který využívá drobné trojúhelníkové antény, na místo identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom-Nikl (Odd Rods), který využívá dvě soustavy tří drobných nestejně vysokých tandemově uspořádaných tyčových antén. Instalaci systému typu SRO-1P Parol-2D obdržely pouze některé sériové exempláře tohoto modelu.

Historie:  K výcviku navigátorů-bombometčíků VVS a VMF od 60. let používalo letouny typu Tu-124Š (Cookpot nav mod). Zmíněný speciál nebyl ničím jiným, než modifikací dvoumotorového proudového regionálního dopravního letounu typu Tu-124 (Cookpot) a byl vyráběn ve dvou subverzích, Tu-124Š-1 (Cookpot nav mod) a Tu-124Š-2 (Cookpot nav mod). Zatímco model Tu-124Š-1 (Cookpot nav mod) sloužil k výcviku navigátorů-bombometčíků strategických bombardovacích letounů, za pomoci modelu Tu-124Š-2 (Cookpot nav mod) byla prováděna příprava navigátorů-bombometčíků frontových bombardovacích letounů. Nástupcem letounu typu Tu-124Š (Cookpot nav mod) se stal letoun typu Tu-134Š (Crusty nav mod), který vycházel z dvoumotorového proudového regionálního dopravního letounu typu Tu-134A (Crusty), přímého nástupce letounů řady Tu-124 (Cookpot). Letoun typu Tu-134Š (Crusty nav mod) vznikl rovněž ve dvou subverzích, a to Tu-134Š-1 (Crusty nav mod), která sloužila k výcviku navigátorů-bombometčíků strategických bombardovacích letounů, a Tu-134Š-2 (Crusty nav mod). Ta byla zase určena k přípravě navigátorů-bombometčíků frontových bombardovacích letounů. Projekt letounu typu Tu-134Š (Crusty nav mod) přitom OKB A.N. Tupoleva zpracovala v letech 1969 až 1970 v kooperaci s charkovským výrobním závodem č.135, výrobcem letounů řady Tu-134 (Crusty). Prototyp modelu Tu-134Š-1 (Crusty nav mod) (rudá 01 / v.č. 0350001) brány zmíněného podniku opustil dne 29. ledna 1971. Protože měl zmíněný stroj primárně sloužit k přípravě navigátorů-bombometčíků středně těžkých nadzvukových bombardovacích letounů řady Tu-22 (Blinder), obdržel instalaci radiolokátoru typu R-1 Rubín-1Š (Short Horn). Stání zkoušky obou dvou subverzí cvičného speciálu typu Tu-134Š (Crusty nav mod) byly završeny podpisem výnosu ze dne 21. ledna 1972, který obsahoval doporučující stanovisko pro přijetí do řadové služby. Krátce nato se rozeběhla plná produkce. Do roku 1980 brány závodu č.135 opustilo celkem 89 letounů typu Tu-134Š (Crusty nav mod). Přesný počet vyrobených subverzí tohoto stroje není bohužel znám. Přestože byl speciál typu Tu-134Š-1 (Crusty nav mod) primárně určen k přípravě navigátorů-bombometčíků letounů řady Tu-22 (Blinder), byl využíván též k výcviku navigátorů-bombometčíků pokročilejších bombardovacích letounů typu Tu-22M2/M3 (Backfire B/C). Provozovatelem většiny cvičných speciálů typu Tu-134Š-1 (Crusty nav mod) se stala Vyšší vojenská letecká škola navigátorů (VVAUŠ) z Čeljabinska. Výcvik na letounu typu Tu-134Š-1 (Crusty nav mod) byl součástí učebních osnov prvního až třetího ročníku kurzu. Poslední exempláře letounů typu Tu-124Š-1 (Cookpot nav mod) letouny typu Tu-134Š-1 (Crusty nav mod) ze služby vytlačily na počátku 80. let. Později některé nadbytečné exempláře tohoto typu letounu prošly konverzí na salónní stroje s luxusně zařízeným interiérem určené k přepravě VIP osob. VVAUŠ z Čeljabinska přitom nevelký počet letounů typu Tu-134Š-1 (Crusty nav mod) provozuje do dnešních dnů.

Verze:  -

Vyrobeno:  89 sériových strojů (včetně modelu Tu-134Š-2)

Uživatelé:  Rusko a SSSR

 

 

 

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik a dvě skupiny 12-ti žáků/navigátorů s instruktory

Pohon:       dva dvouproudové motory typu Solovjov D-30 2. série s max. tahem po 6 800 kp

Radar:        impulsní dopplerovský navigační-bombardovací radiolokátor typu R-1 Rubín-1Š (Short Horn), instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přídě trupu, přímo před šachtou příďového podvozku. Radiolokátor typu Rubín-1Š (Short Horn) má vyhledávací dosah 310 km a slouží k navigaci, vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů a mapování povrchu země (do vzdálenosti 170 km).

Vybavení:  - zaměřovací: elektro-optický bombardovací zaměřovač typu OPB-15 (jeho instalace je umístěna za plochým oválným břišním okénkem příďové kabiny navigátora)

                   - průzkumné: jeden fotoaparát typu AFA-BAF-40R s ohniskovou vzdáleností 400 mm, instalovaný v zadní části trupu, přímo před pomocnou palubní energetickou jednotkou

                   - obranné:  identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom-Nikl (Odd Rods) (dvě sestavy tří nevelkých nestejně vysokých tandemově uspořádaných tyčových antén instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu zadní části trupu) nebo SRO-1P Parol-2D (dvě nevelké trojúhelníkovité antény instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu zadní části trupu)

Výzbroj:    osm cvičných pum typu PB-50-75 o hmotnosti 50 kg nebo PB-120 o hmotnosti 120 kg, přepravovaných na dvou odnímatelných čtyřnásobných závěsnících instalovaných pod kořeny křídla

 

 

TTD:  
Rozpětí křídla: 29,01 m
Délka: 37,10 m
Výška: 9,02 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 46 500 kg
Cestovní rychlost: 860* km/h
Praktický dostup: 11 000 m
Max. dolet: 3 900 km

 

Poslední úpravy provedeny dne: 21.12.2017