Tupolev Tu-142 (‘Bear F’)

Typ:  hlídková a protiponorková modifikace námořního průzkumného letounu typu Tu-95RC (Bear D)

Určení:  vyhledávání a ničení ponorkových plavidel protivníka a radiotechnický průzkum (SIGINT)

Odlišnosti od letounu Tu-95RC (Bear D):

- prodloužený trup v oblasti před křídlem vložením válcovitého segmentu s délkou 1,70 m

- modifikované křídlo s odlišným profilem náběžné hrany, menším úhlem šípu odtokové hrany v oblasti mezi trupem a motorovými gondolami (díky tomu má křídlo tohoto modelu větší hloubku u kořene a větší celkovou plochu – 289,89 m³ vs 283,7 m³), modifikovanou vnitřní konstrukcí (torzní skříně vnitřních a vnějších částí křídla tohoto modelu zastávají roli integrálních palivových nádrží) a modifikovanou mechanizací instalací dvouštěrbinových vztlakových klapek na místo vztlakových klapek typu Fowler

- instalace modifikované vodorovné ocasní plochy (VOP). VOP tohoto modelu má měnitelný úhel náběhu a na její odtokové hraně se nachází instalace výškových kormidel s větší plochou (o 14 %).

- modifikovaný systém řízení instalací hydraulických akčních členů bez zpětné vazby (na místo hydraulických akčních členů se zpětnou vazbou)

- modifikovaný palivový systém náhradou všech pružných nádrží nacházejících se v torzní skříni vnitřních a vnějších částí křídla osmi integrálními nádržemi a redukcí počtu trupových pružných nádrží na jednu. Součástí palivového systému tohoto modelu se stalo jedenáct nádrží, osm integrálních, které jsou součástí torzní skříně vnitřních a vnějších částí křídla, a tři pružné, z nichž dvě jsou umístěny uvnitř střední části křídla a jedna uvnitř zadní části trupu (přímo za zadní zbraňovou šachtou). Palivové nádrže tohoto modelu pojmou celkem 91 024 kg paliva.

- instalace vrtulí typu AV-60P, které mají větší tah, na místo vrtulí typu AV-60K

- modifikovaný příďový podvozek instalací zdvojeného kola typu KN2-4, které má větší rozměry (1 140 x 375 mm vs 1 100 x 330 mm). V této souvislosti zadní část dvířek příďového podvozku obdržela vydutý profil.

- modifikovaný hlavní podvozek instalací nových vozíků s 12-ti koly s menšími rozměry (1 100 x 330 mm vs 1 500 x 500 mm), které jsou uspořádány po čtyřech do tří řad (na místo vozíků se čtyřmi koly uspořádanými po dvou do dvou řad). Instalace takto modifikovaných podvozkových vozíků si vyžádala výrazně rozšířit zadní partie vnitřního páru křídelních motorových gondol, které ukrývají podvozkové šachty.

- zredukovaná obranná výzbroj na ocasní střeleckou věž (demontáží hřbetní a břišní dálkově ovládané střelecké věže)

- instalace vyhledávacího a zaměřovacího komplexu typu Berkut-95 na místo vyhledávacího a retranslačního komplexu typu Uspěch. Součástí komplexu typu Berkut-95 je číslicový počítač typu CVM-263, radiolokátor typu Berkut (Wet Eye I), IČ senzor typu Gagara a kazeta s akustickými bójemi typu RGB-1 (Snipe Egg 1), RGB-2 (Snipe Egg 2) a RGB-3 (Snipe Egg 3).

- instalace IČ senzoru typu Gagara pod modifikovaným polokapkovitým krytem, který se nachází na břichu přední části trupu, přímo před příďovým podvozkem, na místo vysílací antény retranslačního systému typu Arfa. Zatímco dielektrický kryt antény systému typu Arfa je kompletně zhotoven z dielektrického materiálu, zadní část krytu IČ senzoru typu Gagara má kovovou konstrukci.

- instalace antén ESM stanice typu Lira uvnitř štíhlých vřetenovitých krytů, které jsou uchyceny ke koncům VOP, na místo přijímacích antén retranslačního systému typu Arfa

- instalace radiolokátoru typu Berkut (Wet Eye I) na místo radiolokátoru typu Uspěch-1A (Big Bulge A). Instalace radiolokátoru typu Berkut (Wet Eye I) se nachází za šachtou příďového podvozku a nikoliv za centroplánem a jeho anténa je umístěna pod rozměrným polokapkovitým dielektrickým krytem s menšími rozměry.

- instalace jednoho páru nevelkých kapsovitých lapačů vzduchu chladícího systému aparatury radiolokátoru na bocích trupu, přímo před náběžnou hranou křídla

- instalace zbraňové šachty přímo za centroplánem, resp. přímo za krytem antény radaru typu Berkut (Wet Eye I). Zmíněná zbraňová šachta je opatřena dvoudílnými podélně dělenými dvířky a je vyhrazena pro protiponorková torpéda a hlubinné pumy. U modelu Tu-95RC se za centroplánem nachází instalace radaru typu Uspěch-1A (Big Bulge A).

- instalace druhé (o poznání menší) zbraňové šachty v zadní části trupu, přímo za krytem antény stanice typu Kvadrat-2. Zmíněná zbraňová šachta je opatřena dvoudílnými podélně dělenými dvířky a je vyhrazena pro akustické bóje.

- instalace stanice pro radiotechnický průzkum typu SRS-4 Kvadrat-2 (nevelký polokapkovitý dielektrický kryt nacházející se na břichu trupu, přímo mezi zbraňovými šachtami) na místo stanic pro radiotechnický průzkum typu SRS-5 Višně a SRS-6 Romb-4A (v této souvislosti z boků zadní části trupu, v oblasti před SOP, zmizely podlouhlé štíhlé polokapkovité dielektrické kryty)

- instalace nového letového-navigačního komplexu typu NPK-142, který je schopen určit aktuální pozici, kurz, rychlost, letovou výšku a úhel náklonu. Součástí zmíněného komplexu je autopilot typu AP-15R3 a navigační systémy typu Puť-3 a Puť-4

- instalace komunikačního komplexu typu Strela-142

Historie:  V letech 1959 až 1960 americké námořnictvo převzalo svých prvních pět ponorkových nosičů nukleárních balistických střel. Konkrétně přitom šlo o ponorky třídy George Washington s jaderným pohonem. Hlavní zbraní těchto prvních ponorkových nosičů balistických střel na světě se stalo 16 střel typu UGM-27 Polaris. Ta v první verzi, známé jako UGM-27A Polaris A-1, nesla jednu 600 kT termonukleární hlavici typu W-47 a disponovala dosahem 2 200 km. Dosah pozdějších verzí této zbraně byl ještě větší. Zatímco v případě modelu UGM-27B Polaris A-2 tomu bylo 2 800 km, model UGM-27C Polaris A-3 disponoval dosahem celých 4 600 km. Kromě toho nesl, na rozdíl od obou předchozích modelů, hned několik bojových hlavic. Pro sovětské vedení znamenalo zavedení ponorek třídy George Washington hotové zděšení. Vždyť byly taky schopny napadnout Moskvu z vod Barentsova, Norského či Severního moře. Střela typu UGM-27A Polaris A-1 odpálená z této vzdálenosti by navíc Moskvu zasáhla za pouhých 20 až 25 minut, což bylo rozhodně málo na přesun do bezpečí. Aby toho nebylo málo, tak sovětské VMF proti zmíněným americkým jaderným ponorkám tehdy mohlo postavit nanejvýš nepočetnou flotilu dvoumotorových pístových hydroplánů typu Be-6PLO (Madge) a jednomotorových pístových vrtulníků typu Mi-4M (Hound B), které již tehdy bylo možné považovat za beznadějně morálně zastaralou techniku, a to jak po stránce letových výkonů, tak i z hlediska provozních charakteristik zbraňového systému. Z tohoto důvodu se na konci 50. let v SSSR rozeběhly práce hned na několika vzdušných protiponorkových systémech různých kategorií. S oficiální zelenou se přitom tehdy setkaly projekty hned čtyř specializovaných protiponorkových letounů a vrtulníků. Konkrétně přitom šlo o dálkový čtyřmotorový turbovrtulový letoun typu Il-38 (May A), dvoumotorový turbovrtulový obojživelný letoun krátkého doletu typu Be-12 (Mail), obojživelný z pobřežních základen operující vrtulník typu Mi-14PL (Haze A) a palubní vrtulník typu Ka-25PL (Hormone A). Zatímco letoun typu Il-38 (May A) nebyl ničím jiným, než modifikací dopravního letounu typu Il-18V (Coot), vrtulník typu Mi-14PL (Haze A) vycházel z víceúčelového vrtulníku typu Mi-8 (Hip C). Naproti tomu v případě letounu typu Be-12 (Mail) a vrtulníku typu Ka-25PL (Hormone A) šlo o stroje kvalitativně nové konstrukce již od počátku projektované pro protiponorkovou činnost. Protože ale dolet letounu typu Il-38 (May A) postačoval nanejvýš pro činnost v oblastech pobřežních vod, což bylo pro zamezení případného útoku amerických ponorkových nosičů balistických střel rozhodně málo, později, dne 28. února 1963, se s oficiální zelenou setkal projekt nového dálkového protiponorkového letounu v podobě typu Tu-142 (Bear F). Ten byl zase modifikací čtyřmotorového turbovrtulového průzkumného letounu typu Tu-95RC (Bear D), který nebyl ničím jiným, než modifikací strategického bombardéru typu Tu-95 (Bear A). Pro typ Il-38 (May A) to ale neznamenalo úplný konec, neboť byl překlasifikován na protiponorkový letoun středního doletu. Dle výnosu ze dne 28. února 1963 měly být prototypy letounu typu Tu-142 (Bear F) ke státním zkouškám předány nejpozději na počátku roku 1966. Takticko-technické zadání k tomuto modelu bylo schváleno dne 20. dubna 1963. Srdcem protiponorkového speciálu typu Tu-142 (Bear F) se stal vyhledávací a zaměřovací komplex typu Berkut-95 z dílny leningradského institutu VNIIRA (LNPO Leninets), který byl schopen vyhledávat a sledovat ponorky plavící se rychlostí do 35 uzlů ve hloubkách do 400 m při stavu moře do 4 při letu ve výšce 500 až 2 000 m rychlostí 350 až 700 km/h. Zmíněný komplex vycházel z komplexu typu Berkut-38 letounu typu Il-38 (May A) a jeho součástí se stal radiolokátor typu Berkut (Wet Eye I), IČ senzor typu Gagara a kazeta s akustickými bójemi typu RGB-1 (Snipe Egg 1), RGB-2 (Snipe Egg 2) a RGB-3 (Snipe Egg 3). Konstrukční tým A.N. Tupoleva letoun typu Tu-142 (Bear F) opatřil radikálně přepracovaným křídlem se zvětšenou plochou, odlišným profilem náběžné hrany, modifikovanou vnitřní konstrukcí (torzní skříně vnitřních a vnějších částí křídla tohoto modelu plnily funkci integrálních palivových nádrží) a modifikovanou mechanizací. Instalace takto modifikovaného křídla přitom sebou přinesla vzrůst cestovní rychlosti a redukci spotřeby paliva. Díky tomu měl letoun typu Tu-142 (Bear F) obdobný dolet jako letoun typu Tu-95M (Bear A), a to i přesto, že se pod jeho trupem nacházela instalace rozměrného polokapkovitého krytu antény radaru. Protože měl letoun typu Tu-142 (Bear F) sloužit nejen k vyhledávání, ale i k ničení ponorkových plavidel protivníka, a to za pomoci torpéd a hlubinných pum, konstrukční tým A.N. Tupoleva u tohoto stroje instalaci radaru umístil před a nikoliv do prostoru zbraňové šachty, jak tomu bylo u průzkumného modelu Tu-95RC (Bear D). To si ale vyžádalo zvětšit délku trupu v oblasti před křídlem o 1,7 m. Za hlavní zbraňovou šachtu, která sloužila k přepravě výzbroje, navíc vestavěl ještě jednu menší šachtu. Ta byla vyhrazena pro kazetu s akustickými bójemi. IČ senzor zase umístil pod špici trupu, kde se u modelu Tu-95RC (Bear D) nacházela vysílací anténa datalinku. Změn ale doznal též podvozek. Protože nejvyšší velení VMF poněkud nesmyslně trvalo na tom, aby byl letoun typu Tu-142 (Bear F) schopen operovat i z nezpevněných VPD, konstrukční tým A.N. Tupoleva hlavní podvozky tohoto stroje opatřil 12-ti kolovými vozíky, což si ale vyžádalo znatelně rozšířit zadní části vnitřního páru křídelních gondol, a současně příďový podvozek osadil dvojicí kol s většími rozměry. Protože měl tento model sekundárně sloužit k radiotechnickému průzkumu, součástí jeho vybavení se staly též SIGINT stanice typu Kvadrat-2 a Kub-3. Zpočátku projektových prací bylo zvažováno letoun typu Tu-142 (Bear F) opatřit též systémem pro řízení mezní vrstvy. Od tohoto záměru bylo ale nakonec opuštěno, a to kuli značně technické náročnosti a vysoké ceně. Mezi další úpravy, které byly zavrhnuty již v raném projektovém stádium, se stala instalace vystřelovacích sedaček. Úvodní projekt letounu typu Tu-142 (Bear F) byl komisí přezkoumán mezi 23. zářím a 4. říjnem roku 1963 a schválen dne 9. října toho samého roku. Tomu mezi 19. listopadem a 24. prosincem roku 1963 následovalo zasedání tzv. maketní komise. Závěrečná zpráva z přezkumu makety byla podepsána v lednu roku 1964. Vývoj protiponorkového speciálu typu Tu-142 (Bear F) se ale poněkud zatáhl proti plánům. Termín předání prototypů tohoto stroje ke státním zkouškám byl proto následně několikrát posunut. Všechny tři prototypy letounu typu Tu-142 (Bear F) byly postaveny závodem č.18 z Kujbyševa, závodem, kterému byla svěřena produkce tohoto stroje. První prototyp letounu typu Tu-142 (Bear F) (v.č. 4200) měl trup se shodnou délkou, jakou měl trup letounu typu Tu-95RC (Bear D). Zmíněný stroj navíc ještě postrádal instalaci speciálního protiponorkového vybavení. Do oblak se prototyp Tu-142 (v.č. 4200) poprvé vydal dne 18. června 1968. Instalací komplexu typu Berkut-95 nebyl vybaven ani druhý prototyp letounu typu Tu-142 (Bear F) (v.č. 4201). Zmíněný stroj již měl ale prodloužený trup v oblasti před křídlem o 1,70 m. Letové zkoušky prototypu Tu-142 (v.č. 4201) se rozeběhly dnem 3. září 1968. Kompletní vyhledávací a zaměřovací komplex typu Berkut-95, spolu s prodlouženým trupem, obdržel až prototyp třetí (v.č. 4202). Od vzletové dráhy se tento stroj poprvé odlepil dne 31. října toho samého roku. V plánovaném termínu se nedařilo plnit ani zkušební program prototypů, a to kuli celé řadě technických problémů. První etapa státních zkoušek letounu typu Tu-142 (Bear F) byla završena v červnu roku 1970. Zkoušky a dolaďování radaru typu Berkut (Wet Eye I) se nicméně nepodařilo završit dříve než v srpnu toho samého roku. Za operačně plně způsobilý byl letoun typu Tu-142 (Bear F) oficiálně prohlášen výnosem ze dne 14. prosince 1972. Sériová výroba tohoto stroje se dle tehdejších sovětských zvyklostí rozeběhla ještě před završením státních zkoušek. Ve výrobním programu závodu č.18 z Kujbyševa se letoun typu Tu-142 (Bear F) nakonec udržel pouze do roku 1972. Poté byla produkce tohoto stroje přesunuta do prostor závodu č.86 z Taganrogu, aby se výrobní kapacity kujbyševského závodu č.18 uvolnily pro dopravní letoun typu Tu-154 (Careless). Do té doby stihlo brány kujbyševského závodu č.18 kromě tří prototypů opustit pouhých 15 sériových Tu-142 (Bear F), z toho 2 v roce 1968, 5 v roce 1969, 5 v roce 1970, 5 v roce 1971 a 1 v roce 1972. První sériový Tu-142 (Bear F) nakonec brány taganrogského závodu č.86 opustil až v roce 1974. Zmíněný podnik se totiž do té doby zabýval výhradně sériovou výrobou námořních hydroplánů z dílny G.M. Berjeva a s produkcí rozměrných letounů operujících z pozemních základen neměl žádné zkušenosti. Výrobní zařízení závodu č.86 bylo navíc tehdy velmi zastaralé. Některé zařízení tohoto podniku pocházelo dokonce až ze 30. let. Zavedení typu Tu-142 (Bear F) do výrobního programu závodu č.86 se tedy neobešlo bez radikální modernizace jeho výrobního zařízení. Do roku 1977 z linky závodu č.86 z Taganrogu sjelo dalších 22 letounů typu Tu-142 (Bear F), z toho 2 v roce 1974, 7 v roce 1975, 7 v roce 1976 a 6 v roce 1977. V průběhu výroby byla do konstrukce a vybavení letounu typu Tu-142 (Bear F) vnesena celá řada změn. Tak např. počínaje 12. sériovým strojem se přestal montovat, za účelem úspory hmotnosti, zcela nevydařený IČ lokátor typu Gagara, aktivní RL rušič typu Rezeda a SIGINT stanice typu Kvadrat-2. Od 13. sériového stroje, který brány závodu č.18 z Kujbyševa opustil v roce 1971, se pro všechny sériové Tu-142 (Bear F) stala standardem instalace lehčího hlavního podvozku z dopravního letounu typu Tu-114 (Cleat) se čtyřkolovými vozíky. Zmíněný podvozek přitom nahradil poněkud nepraktický podvozek, který byl opatřen 12-ti kolovými vozíky a letounu typu Tu-142 (Bear F) měl umožňovat operovat z nezpevněných VPD. Od 15-tého sériového Tu-142 (Bear F), tedy posledního exempláře tohoto modelu vyrobeného na lince kujbyševského závodu č.18, se kromě lehčího hlavního podvozku stal standardem též modifikovaný trup v oblasti přední přetlakové kabiny. Přední část trupu těchto strojů měla konkrétně mírně větší délku a byla vyvýšena a rozšířena v oblasti za modifikovaným zasklením pilotního prostoru. V roce 1978 výrobní program závodu č.86 přešel na model Tu-142M (Bear F mod.3) s instalací pokročilejšího vyhledávacího a zaměřovacího komplexu typu Koršun-K. Posledním výrobním modelem z řady Tu-142 (Bear F) se stal model Tu-142MZ (Bear F mod.4), který se vyznačoval instalací ještě pokročilejšího vyhledávacího a zaměřovacího komplexu typu Koršun-N a obranného komplexu typu Sajany-M. Letoun typu Tu-142MZ (Bear F mod.4) se přitom ve výrobním programu závodu č.86 z Taganrogu nacházel v letech 1988 až 1994. Mezitím brány zmíněného podniku opustilo osm exemplářů exportního modelu Tu-142ME (Bear F mod.3) s instalací vyhledávacího a zaměřovacího komplexu typu Koršun-K-E a jedenáct exemplářů retranslačního speciálu typu Tu-142MR (Bear J), který sloužil k retranslaci přenosu rádiové a satelitní komunikace mezi pozemním střediskem strategického velení a ponořenými strategickými ponorkovými nosiči balistických řízených střel. Celková produkce letounů řady Tu-142 (Bear F) se zastavila na cca 100 exemplářích. Prvním provozovatelem letounu typu Tu-142 (Bear F) se stal 76. OPLAP DD (samostatný protiponorkový letecký pluk velkého dosahu) Severní flotily s domovskou základnou Kipelovo. Přeškolování první skupiny pilotů 76. OPLAP DD, který byl zformován výnosem ze dne 15. srpna 1969, na typ Tu-142 (Bear F) započalo dnem 4. března 1970 a nejprve probíhalo v závodě č.18 z Kujbyševa a následně u 33. CBP i PLS (centrum bojové přípravy). Zmíněný přeškolovací kurz zabral okolo tří měsíců. První samostatný let pilot 76. OPLAP DD s letounem typu Tu-142 (Bear F) vykonal dne 15. dubna 1970. První dva letouny typu Tu-142 (Bear F) (rudá 40 a 41) na leteckou základnu Kiplerovo dorazily dne 25. května 1970. Z VPD zmíněné základny se letoun typu Tu-142 (Bear F) poprvé odlepil dne 5. června toho samého roku. Torpéda a hlubinné pumy letoun typu Tu-142 (Bear F) ze stavu 76. OPLAP DD poprvé na polygonu shodil dne 26. června 1970. K honu na ponorku se letoun typu Tu-142 (Bear F) ze stavu 76. OPLAP DD prvně vydal dne 7. července téhož roku. Noční provoz zmíněných letounů byl zahájen v září roku 1970. Dne 11. prosince toho samého roku letoun typu Tu-142 (Bear F) ze stavu 76. OPLAP DD poprvé využil max. doletu. Zmíněný let trval 12 h a 36 min a kuli špatnému počasí v okolí Kiplerova byl zakončen přistáním na letecké základně Ostrov. Za operačně plně způsobilý byl 76. OPLAP DD prohlášen v roce 1971. K prvnímu operačnímu letu se letoun typu Tu-142 (Bear F) ze stavu 76. OPLAP DD vydal dne 27. července téhož roku, a to nad vody Norského moře. Zmíněný let přitom trval 13 h a 50 min. Vzhledem k malé zásobě akustických bójí ale zmíněný stroj po většinu této doby vyhledával hladinová plavidla za pomoci palubního radiolokátoru. Mezi 23. a 24. srpnem roku 1971 šestice letounů typu Tu-142 (Bear F) ze stavu 76. OPLAP DD provedla první shozy protiponorkových torpéd. Zmíněné stroje byly přitom speciálně za tímto účelem dočasně přesunuty na leteckou základnu Severomorsk-1, která se nachází poblíž Murmanska. V porovnání s paralelně zaváděným lehčím a obratnějším protiponorkovým letounem typu Il-38 (May A), který byl vybaven prakticky identickým protiponorkovým systémem, měl ale letoun typu Tu-142 (Bear F) nižší bojovou efektivitu, jak ukázaly první roky služby. Zatímco posádka letounu typu  Tu-142 (Bear F) byla za využití dvou řad akustických bójí typu RGB-1 (Snipe Egg 1) schopna  detekovat a zjistit kurz a rychlost ponorky za 19 až 27 min, posádka letounu typu Il-38 (May A) k tomu potřebovala jen 12 až 17 min. Načítání dat z akustické bóje typu RGB-2 (Snipe Egg 2) do palubního počítače letounu typu Tu-142 (Bear F) bylo možné započít po 6 až 8 min od okamžiku detekce ponorky. Naproti tomu operátor letounu typu Il-38 (May A) mohl tento proces zahájit za přibližně poloviční dobu. Sledování ponorky za pomoci letounu typu Tu-142 (Bear F) bylo navíc podstatně dražší. Důvodem toho byla přitom nejen větší „žíznivost“ motorů tohoto stroje v porovnání s motory letounu typu Il-38 (May A), ale též značná spotřeba akustických bójí, které rozhodně nebyly levnou záležitostí. Při sledování ponorky plavící se rychlostí 6 až 8 uzlů totiž letoun typu Tu-142 (Bear F) musel každou hodinu shodit 35 až 65 akustických bójí. V prvních letech služby navíc provoz letounu typu Tu-142 (Bear F) komplikovala značná délka přípravy protiponorkového systému, zejména pak akustických bójí a výzbroje, k misi. Jenom nabytí akumulátorových baterií torpéd zpočátku zabralo 12 až 24 h. Zdaleka nejtvrdším oříškem se ale stalo nabíjení kazet akustickými bójemi. Příprava letounu typu Tu-142 (Bear F) k misi ve vyhledávací konfiguraci proto zpočátku zabrala celých 7 až 8 hodin. V únoru roku 1972 byla v rámci 76. OPLAP DD zformována druhá letka letounů typu Tu-142 (Bear F). Ten samý rok se letouny tohoto typu ze stavu 76. OPLAP DD zapojily do prvního cvičení Severní flotily zaměřeného na detekování a ničení ponorek protivníka. Počínaje dnem 15. listopadu 1972 začaly letouny typu Tu-142 (Bear F) ze stavu 76. OPLAP DD pravidelně podnikat hlídkové lety podél severních hranic SSSR. Všech 14 posádek letounů typu Tu-142 (Bear F) 76. OPLAP DD se podařilo pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci vyškolit do roku 1974. Dne 11. července toho samého roku jeden letoun tohoto typu ze stavu 76. OPLAP DD poprvé odpálil raketové protiponorkové torpédo typu APR-1. V roce 1975 se letouny typu Tu-142 (Bear F) ze stavu 76. OPLAP DD zapojily do velkého námořního cvičení Okean-75. V rámci zmíněného cvičení dvojice letounů typu Tu-142 (Bear F) odhalila a následně po dobu 1 h a 7 min sledovala „nepřátelskou“ ponorku, načež ji vystřídala další dvojice letounů toho samého typu. Ta zmíněnou ponorku sledovala další 3 h a 16 min. V květnu roku 1976 se letouny typu Tu-142 (Bear F) ze stavu 76. OPLAP DD zúčastnily manévrů Akvatorija-76, jejichž součástí se stalo prolomení pomyslné PVO protivníka. Za celou svou služební kariéru byly letouny typu Tu-142 (Bear F) ze stavu 76. OPLAP DD několikrát dočasně přemístěny na základny Tichooceánské flotily, které se nacházejí na Dálném východě, za účelem účasti na různých operacích. V dubnu roku 1977 letouny typu Tu-142 (Bear F) ze stavu 76. OPLAP DD vykonaly v rámci manévrů Sever-77 14 letů nad vodami Severního a Norského moře. Součástí zmíněných letů se mimo jiné stal nácvik pátraní po ponorkách protivníka a určení parametrů zachycené ponorky za využití informací získaných za pomoci akustických bojí typu RGB-2 (Snipe Egg 2). Na konci roku 1977 byla v rámci 76. OPLAP DD zformována druhá letka letounů typu Tu-142 (Bear F). Součástí výzbroje zmíněné letky se ale stal pokročilejší model Tu-142M (Bear F mod.3) s protiponorkovým komplexem typu Koršun-K. V roce 1978 padlo rozhodnutí, aby byla 76. OPLAP DD kompletně přezbrojena na modernější letouny typu Tu-142M (Bear F mod.3) a všechny letouny typu Tu-142 (Bear F) předala Tichooceánské flotile. Mezi srpnem roku 1978 a prosincem roku 1980 tedy všechny letouny typu Tu-142 (Bear F) 76. OPLAP DD skončily u 310. OPLAP DD Tichooceánské flotily s domovskou základnou Kamennyj Ručej. První čtyři letouny typu Tu-142M (Bear F mod.3) přitom 76. OPLAP DD formálně převzal v září roku 1978. První samostatný let posádka 76. OPLAP DD s letounem typu Tu-142M (Bear F mod.3) z letecké základny Kiplerovo vykonala dne 1. ledna 1979. K prvnímu cvičnému letu po předem zadané trase se letoun tohoto typu ze stavu 76. OPLAP DD vydal dne 19. března toho samého roku. Součástí zmíněného letu se stalo též odhalení cvičného cíle za pomoci palubního vybavení a jeho následné zničení za pomoci hlubinných pum. Torpédo bylo letounem typu Tu-142M (Bear F mod.3) ze stavu 76. OPLAP DD k zničení cvičného cíle poprvé použito dne 17. dubna 1979. Dvanáct dní nato se letoun typu Tu-142M (Bear F mod.3) ze stavu 76. OPLAP DD vydal ke svému prvnímu hlídkovému letu. V jeho průběhu za pomoci palubního vybavení odhalil a po dobu 1 h a 10 min sledoval západní ponorku. Zpočátku služby letouny typu Tu-142M (Bear F mod.3) používaly výhradně akustické bóje staršího protiponorkového komplexu typu Berkut-95. U 76. OPLAP DD zpočátku letouny typu Tu-142M (Bear F mod.3) sloužily po boku straších letounů typu Tu-142 (Bear F). V roce 1978 nicméně padlo rozhodnutí, aby byla 76. OPLAP DD kompletně přezbrojena na modernější letouny typu Tu-142M (Bear F mod.3) a všechny letouny typu Tu-142 (Bear F) předala Tichooceánské flotile. Mezi srpnem roku 1978 a prosincem roku 1980 tedy všechny letouny typu Tu-142 (Bear F) 76. OPLAP DD skončily u 310. OPLAP DD Tichooceánské flotily s domovskou základnou Kamennyj Ručej, která se nachází na Dálném východě. Později začaly letouny typu Tu-142M (Bear F mod.3) Severní flotily podnikat též hlídkové lety nad severními oblastmi Atlantiku. K misím nad Atlantikem přitom vzlétaly ze základny Severomorsk-1. Nad vodami Atlantiku byly však často zachytávány stíhači NATO, které startovaly ze základen rozmístěných na Faerských ostrovech a na Islandu. Jejich činnost ale narušovaly též americké protiponorkové letouny typu P-3 Orion, a to shozem speciálních bójí, které sloužily k rušení činnosti akustických bójí. Nad Atlantikem ale letouny typu Tu-142M (Bear F mod.3) podnikaly hlídkové lety jen velmi sporadicky. Kromě toho zde tyto stroje prohledávaly oblast o rozloze pouhých několika málo tisíc kilometrů čtverečných, zatímco ponorky NATO byly rozmístěny v oblasti o rozloze několika miliónů kilometrů čtverečných. V roce 1979 letouny typu Tu-142M (Bear F mod.3) ze stavu 76. OPLAP DD vykonaly 64 bojových letů s celkovou délkou trvání 2 900 hodin a odhalily 10 ponorek potenciálního protivníka. Ten samý rok byly tyto stroje poprvé nasazeny v součinnosti s průzkumnými letouny typu Tu-95RC (Bear D). To jim mělo dát větší šanci na průnik PVO NATO v oblasti Faerských ostrovů a Islandu. V březnu roku 1980 letouny typu Tu-142M (Bear F mod.3) ze stavu 76. OPLAP DD vykonaly 10 letů v rámci manévrů Svet. V jejich průběhu vyhledávaly ponorky Severní flotily VMF, které v rámci zmíněného cvičení zastávaly roli cvičných cílů. Přitom se jim ale podařilo detekovat též dvojici západních ponorek. Dne 20. června toho samého roku dvě skupiny letounů typu Tu-142M (Bear F mod.3) ze stavu 76. OPLAP DD v rámci cvičení Atlantika-80 vystavěly minové pole za podmínek přísného utajení. Od následujícího roku začal 76. OPLAP DD se svými letouny typu Tu-142M (Bear F mod.3) držet nepřetržitou pohotovost. To již byl zmíněný pluk kompletně přezbrojen na tento model. V roce 1983 se zmíněné stroje ze stavu 76. OPLAP DD zúčastnily cvičení Razbeg 83. Mezi únorem a červnem roku 1983 byla část letounů typu Tu-142M (Bear F mod.3) ze stavu 76. OPLAP DD dočasně dislokována v Kazani. To bylo uskutečněno v rámci cvičení, jehož cílem byl nácvik rozptýlení techniky na předsunuté letecké základny. Krátce nato, v listopadu toho samého roku, se 76. OPLAP DD stal součástí 35. PLAD (protiponorková letecká divize). Mezitím, dne 21. března 1983, byly zahájeny transatlantické přelety dvou letounů typu Tu-142M (Bear F mod.3) ze stavu 76. OPLAP DD. K tomu byla využívána letecká základna San Antonio de los Banos, která se nachází na Kubě. Zmíněné přelety VMF umožnily monitorovat činnost amerických ponorek i v centrální části Atlantiku a byly ukončeny v roce 1992. V lednu roku 1984 letouny typu Tu-142M (Bear F mod.3) ze stavu 76. OPLAP DD poprvé použily novou techniku k detekci nepřátelských ponorek, a to ve vodách Norského moře. Zmíněná technika přitom spočívala v současném svržení akustických bójí typu RGB-55A a cvičných hlubinných pum typu UPLAB-50. Jejich posláním se stalo vystrašení posádky skryté ponorky. V srpnu roku 1984 se letouny typu Tu-142M (Bear F mod.3) ze stavu 76. OPLAP DD zapojily do cvičení Nasest zaměřeném na nácvik detekce nepřátelských ponorek. Počínaje rokem 1989 začaly aktivity letounů řady Tu-142 (Bear F) nad vodami moří a oceánů razantně klesat. Důvodem toho byl nejen nedostatek financí na palivo, ale též oteplení vztahů mezi východem a západem. Další útlum operací těchto strojů sebou přinesl rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s těžkou ekonomickou krizí, která na počátku 90. let zachvátila všechny postsovětské republiky, včetně Ruska. Mezitím, dne 15. prosince 1994, se 76. OPLAP DD opět stala, v rámci reorganizace, samostatným plukem. Tehdy se přitom zmíněný pluk sestával ze tří letek, dvou letek protiponorkových letounů typu Tu-142M (Bear F mod.3) a jedné letky retranslačních speciálů typu Tu-142MR (Bear J). Nové politické a ekonomické podmínky ale vedly též k početní redukci letounů řady Tu-142 (Bear F) VMF. V říjnu roku 1996 bylo tak schváleno vyřazení 14-ti starších letounů typu Tu-142M (Bear F mod.3) ze stavu 76. OPLAP DD. V květnu roku 2001 se letouny typu Tu-142M (Bear F mod.3) 76. OPLAP DD po velmi dlouhé době poprvé zúčastnily velkého vojenského cvičení. Konkrétně přitom šlo o společné cvičení Dálkového letectva a VMF. Krátce nato, na základě výnosu ze dne 1. listopadu 2001, byla 76. OPLAP DD reorganizována na 73. OAE (samostatná letka). 310. OPLAP DD byla zase v rámci reorganizace zrušena a všechny její letouny předány 3. letce 568. GvOMSAP (gardový samostatný námořní smíšený letecký pluk), který rovněž operuje ze základny Kamennyj Ručej. Zatímco na letecké základně Kiplerovo se nyní nachází jedna letka letounů typu Tu-142M (Bear F mod.3) a několik letounů typu Tu-142MR (Bear J), z letecké základny Kamennyj Ručej v současnosti operuje jedna letka letounů typu Tu-142MZ (Bear F mod.4) a několik letounů typu Tu-142MR (Bear J). Několik dalších letounů typu Tu-142M (Bear F mod.3) provozuje 444. CBP i PLS (centrum bojové přípravy) s domovskou základnou Ostrov. Od počátku prvního desetiletí 21. století VMF vážně uvažuje o modernizaci letounů typu Tu-142M (Bear F mod.3) a Tu-142MZ (Bear F mod.4). Dle původních plánů měl být modernizační program zmíněných letounů vystavěn na zástavbě protiponorkového komplexu typu Novella a jeho produktem se měl stát model Tu-142MN. Později však před tímto komplexem dostal přednost protiponorkový komplex typu Kasatka společnosti Radar-MMS. Zatím ale takto nebyl modernizován jediný letoun typu Tu-142M/MZ (Bear F mod.3/4). Modernizace těchto strojů má totiž nižší prioritu než modernizace lehčích protiponorkových letounů typu Il-38 (May A).

Verze:

Tu-142 (Bear F) – první sériově vyráběná modifikace letounu typu Tu-142 (Bear F). Tento model byl opatřen hlavním podvozkem s 12-ti kolovými vozíky a vyhledávacím a zaměřovacím komplexem typu Berkut-95, který se sestával z radiolokátoru typu Berkut (Wet Eye I), IČ lokátoru typu Gagara a nákladu akustických bójí typu RGB-1/-2/-3 (Snipe Egg 1/2/3). V letech 1968 až 1971 brány závodu č.18 z Kujbyševa opustilo celkem 12 letounů typu Tu-142 (Bear F), z toho 3 v prototypové a 9 v sériové úpravě. První z nich se přitom do oblak poprvé vydal dne 18. července 1968.

Tu-142LL – speciální neozbrojená modifikace letounu typu Tu-142/-142M (Bear F) zastávající roli vzdušné zkušebny proudových pohonných jednotek. Tento model se vyznačoval instalací výsuvné doutníkovité gondoly testovaného motoru uvnitř přední trupové pumovnice alá Tu-95LL. Speciál typu Tu-142LL vznikl ve dvou exemplářích. Zatímco základem prvního z nich se stal první prototyp letoun typu Tu-142 (Bear F), ten druhý vznikl konverzí prvního exempláře letounu typu Tu-142M (Bear F mod.3). viz. samostatný text

Tu-142 (Bear F mod.1) – úprava letounu typu Tu-142 (Bear F) s lehčím a jednodušším hlavním podvozkem z dopravního letounu Tu-114 (Cleat). Hlavní podvozky tohoto modelu byly opatřeny čtyřkolovými a nikoliv 12-ti kolovými vozíky. V tomto provedení bylo dokončeno celkem pět letounů typu Tu-142 (Bear F). Ty přitom brány závodu č.18 z Kujbyševa opustily v průběhu roku 1971. viz. samostatný text

Tu-142 (Tu-142M) (Bear F mod.2) – úprava letounu typu Tu-142 (Bear F) s lehčím a jednodušším hlavním podvozkem z dopravního letounu Tu-114 (Cleat) a prodlouženým a mírně vyvýšeným a rozšířeným trupem v oblasti přední přetlakové kabiny posádky. V tomto provedení bylo dokončeno celkem 23 letounů typu Tu-142 (Bear F). Zatímco první z nich byl postaven, v roce 1972, závodem č.18 z Kujbyševa, zbylých 22 letounů typu Tu-142 (Bear F mod.2) vzniklo, v letech 1974 až 1977, na lince závodu č.86 z Taganrogu. viz. samostatný text

Tu-142M (Tu-142MK) (Bear F mod.3) – modifikace letounu typu Tu-142 (Bear F mod.2) s instalací nového vyhledávacího a zaměřovacího komplexu typu Koršun-K. Zmíněný protiponorkový komplex přitom v sobě sdružuje radiolokátor typu Koršun (Wet Eye II), radiohydroakustický systém typu Kajra-P, který spolupracuje s akustickými bójemi typu RGB-75/-15/-25/-55 a malými vysoce explozivními pumami (ESS) typu MGAB-OZ/-LZ/-SZ, a detektor MAD typu Ladoga. První ze tří prototypů letounu typu Tu-142M (Bear F mod.3), z nichž dva vznikly konverzí sériových Tu-142 (Bear F mod.2) z linky závodu taganrogského č.86 a jeden byl postaven nově, se do oblak poprvé vydal dne 4. listopadu 1975. Od roku 1978 brány závodu č.86 z Taganrogu opustilo nejméně 25 sériových Tu-142M (Bear F mod.3). viz. samostatný text

Tu-142MP – pokročilá modifikace letounu typu Tu-142 (Bear F mod.2) s vyhledávacím a zaměřovacím komplexem typu Atlantida a novým obranným vybavením. Instalace komplexu typu Atlantida, který nebyl ničím jiným, než modifikací komplexu typu Berkut-95, přitom umožnila rozšířit škálu podvěsné výzbroje o torpédo typu UMTG-1 a raketové torpédo typu APR-2. Jediný exemplář tohoto modelu vznikl v roce 1976 konverzí sériového Tu-142 (Bear F mod.2) (v.č. 4262) z linky závodu č.86 z Taganrogu. Upgrade na standard Tu-142MP v rámci modernizačního programu ale nakonec neprošel žádný další letoun typu Tu-142 (Bear F).

Tu-142MR (Bear J) – speciální modifikace letounu typu Tu-142M (Bear F mod.3) z dílny TANTK G.M. Berjeva zastávající roli vzdušné platformy retranslační stanice typu Orjol, která zajišťuje spojení mezi střediskem strategického velení a ponořenými strategickými ponorkovými nosiči balistických řízených střel. Prototyp speciálu typu Tu-142MR (Bear J) vznikl konverzí sériového Tu-142M (Bear F mod.3) a do oblak se poprvé vydal v červenci roku 1977. Produkce tohoto modelu byla realizována na lince závodu č.86 z Taganrogu a omezila se na 11 sériových strojů. viz. samostatný text

Tu-142MZ (Bear F mod.4) – modifikace letounu typu Tu-142M (Bear F mod.3) s novým vyhledávacím a zaměřovacím komplexem typu Koršun-N a obranným komplexem typu Sajany. Zmíněný protiponorkový komplex přitom v sobě sdružuje radiolokátor typu Koršun (Wet Eye II), radiohydroakustický systém typu Zarečje, který spolupracuje s akustickými bójemi typu RGB-16/26/36, a detektor MAD typu Ladoga. Součástí obranného komplexu typu Sajany se zase stal výstražný RL systém, výstražný IČ systém, aktivní rušič a výmetnice klamných IČ/RL cílů. První prototyp tohoto modelu vznikl konverzí sériového Tu-142M (Bear F mod.3) a od vzletové dráhy se poprvé odlepil na počátku roku 1985. Sériově byl letoun typu Tu-142MZ (Bear F mod.4) vyráběn v letech 1988 až 1994 na lince závodu č.86 z Taganrogu. viz. samostatný text

Tu-142ME (Tu-142MK-E) (Bear F mod.3) – exportní modifikace letounu typu Tu-142M (Bear F mod.3) s  vyhledávacím a zaměřovacím komplexem typu Koršun-N-E. Produkce tohoto modelu se omezila na osm exemplářů pro Indické námořnictvo. Ty přitom brány závodu č.86 z Taganrogu opustily v letech 1987 až 1988. viz. samostatný text

Tu-142MRC (Bear K) – speciální modifikace letounu typu Tu-95MS (Bear H) z dílny TANTK G.M. Berjeva určená pro vyhledávání hladinových cílů nacházejících mimo dosah palubních radiolokátorů raketových křižníků a ponorkových nosičů protilodních řízených střel (za horizontem) a zprostředkovávání přenosu naváděcích povelů mezi hladinovým nebo ponorkovým nosičem a odpálenou protilodní řízenou střelou. Jediný prototyp tohoto nástupce letounu typu Tu-95RC (Bear D) vznikl na přelomu 80. a 90. let a vyznačoval se instalací radiolokačního komplexu typu Uspěch-1AV. viz. samostatný text

Tu-142MRM – pokročilá modifikace vzdušné retranslační stanice typu Tu-142MR (Bear J). Tento model vzešel z modernizačního programu speciálů typu Tu-142MR (Bear J) ze stavu Ruského VMF a státními zkouškami měl projít v letech 2014 až 2015. Jakékoliv bližší informace o programu Tu-142MRM nejsou bohužel k dispozici.

Vyrobeno:  tři prototypy modelu Tu-142 Bear F a cca 100 sériových strojů všech verzí (9 Tu-142 Bear F, 5 Tu-142 Bear F mod.1, 23 Tu-142 Bear F mod.2, ? Tu-142M, ? Tu-142MZ, 8 Tu-142ME a 11 Tu-142MR)

Uživatelé:  Indie (Tu-142ME), Rusko a SSSR

Tu-142 (VP)

Posádka:    dva piloti, dva navigátoři, navigátor/zbraňový operátor, dva operátoři hydroakustické stanice, radista, palubní mechanik a střelec

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Kuzněcov NK-12MV s max. výkonem po 15 000 hp

Radar:        pátrací impulsní dopplerovský radiolokátor typu Berkut (Wet Eye I) s kruhovým výhledem, instalovaný pod rozměrným polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu trupu, přímo před šachtou příďového podvozku, a výstražný radiolokátor pro zadní polosféru typu PRS-4 Krypton (Box Tail), instalovaný uvnitř krytu vystupujícího z odtokové hrany SOP, v oblasti nad kabinou „ocasního střelce“. Radar typu Berkut (Wet Eye I) má dosah 280 km a slouží k navigaci, vyhledávání hladinových cílů a příjímání signálu z vypuštěných akustických bójí. Radar typu PRS-4 Krypton (Box Tail) je určen k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře a má vyhledávací dosah 7,4 km a zaměřovací dosah 5,3 km.

Vybavení:   - zaměřovací: bombardovací zaměřovač typu NKBP-7 (jeho instalace se nachází v prosklené špici trupu) a střelecký zaměřovač typu PS-153K (jeho instalace se nachází v záďové kabině střelce)

                   - protiponorkové: - radiohydroakustický komplex typu Berkut-95. Tento komplex spolupracuje s nesměrovými pasivními akustickými bójemi typu RGB-1 (Snipe Egg 1) s hmotností 14,2 kg, detekčním dosahem 1,7 až 4 km, vysílacím dosahem 40 až 60 km a dobou chodu 2,5 až 3 h, směrovými pasivními akustickými bójemi typu RGB-2 (Snipe Egg 2) s hmotností 40 kg a dobou chodu 25 až 40 min a aktivními/pasivními akustickými bójemi typu RGB-3* (Snipe Egg 3) s hmotností 185 kg, dosahem 1 až 1,5 km v pasivním režimu, resp. 2 km v aktivním režimu, a dobou chodu 5 min v aktivním režimu. Ty jsou přitom přepravovány uvnitř zadní (a popř. i přední) trupové pumovnice. V pátrací-útočné variantě se uvnitř trupových pumovnic tohoto modelu kromě tří torpéd nachází 176 akustických bóji typu RGB-1 (Snipe Egg 1), 10 akustických bóji typu RGB-2 (Snipe Egg 2) a 3 akustické bóje typu RGB-3 (Snipe Egg 3).

                  - IČ senzor typu Garaga (polokapkovitý kryt nacházejících se na břichu přídě trupu, přímo před šachtou příďového podvozku)

                  - průzkumné: stanice pro radiotechnický průzkum (SIGINT) typu SRS-4 Kvadrat-2 (nevelký polokapkovitý kryt nacházející se na břichu trupu, přímo mezi oběma zbraňovými šachtami)

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“, výstražný RL systém typu SPO-3 Sirena-3 a aktivní RL rušič typu SPS-100 Rezeda-A

Výzbroj:    ocasní střelecká věž typu DK-12 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 (s odměrem ±68°, elevací 60°, depresí -40° a zásobníkem na 1 000 nábojů) a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 4 395 až 9 000 kg, přepravovaná v přední zbraňové šachtě – protiponorková torpéda typu AT-1/-1M a AT-2/-2M, protiponorková raketová torpéda typu APR-1 a hlubinné nálože typu PLAB-250-100

* akustické bóje typu RGB-3 (Snipe Egg 3) nakonec nebyly, kuli značné ceně a nízké spolehlivosti, používány

Poslední úpravy provedeny dne: 28.6.2017