Tupolev DIP (ANT-29)

Typ:  těžký stíhací letoun

Určení:  ničení letecké technicky protivníka, zejména bombardovacích letounů, a upoutaných balónů na frontě i v rámci protivzdušné obrany, obrana bombardovacích letounů před stíhacími letouny protivníka a průzkum v hloubce území protivníka.

Historie:  Dne 26. července 1931 byly NTK UVVS (Vědecko-technická komise Správy VVS) vypsány specifikace na dvoumístný stíhací letoun vyzbrojený kanóny. Zmíněný stroj obdržel označení DIP (dvuchmestnyj istrebitel pušečnyj = dvoumístný kanóny vyzbrojený stíhač) a měl sloužit k ničení letecké techniky protivníka, zejména pak bombardovacích letounů, a upoutaných balónů na frontě i v rámci PVO, doprovodu bombardovacích letounů a průzkumu v hloubce území protivníka. Ve výšce 5 000 m měl tento stroj dle zadání dosahovat max. rychlosti 325 až 350 km/h. Výstup na výšku 5 000 m měl zvládnout za 10 až 12 min. Jeho přistávací rychlost neměla být vyšší než 100 km/h. Požadavek na operační rádius zněl 300 km, resp. 500 km bez nákladu pum. Střelecká výzbroj letounu typu DIP se měla sestávat ze dvou bezzákluzových kanónů, v SSSR tehdy nazývaných dynamoreaktivní děla (DRP), se zásobou 30 nábojů a jednoho pohyblivého kulometu se zásobou 750 nábojů. Ten měl přitom sloužit k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením. Dle pozdějšího zadání se hlavní zbraní letounu typu DIS měl stát jeden 102 mm bezzákluzový kanón typu APK-8 z dílny L.V. Kurčevského. Dne 4. července 1932 byl letoun typu DIS začleněn do plánů zkušební letecké výroby na léta 1934 až 1934. Vývoj tohoto stroje byl konkrétně svěřen konstrukční skupině č.3 KOSOS (Konstruktorskij otdel sektora opytnogo samoletostroenija = Konstruktérské oddělení sektoru zkušební letecké výroby) institutu CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky) A.N. Tupoleva, která byla vedena P.O. Suchojem. Zmíněný stroj měl být poháněn dvojicí kapalinou chlazených vidlicových 12-ti válců typu M-34 z dílny A.A. Mikulina a ke státním zkouškám měl být předán nejpozději dne 1. října 1933. Do prací na úvodním projektu letounu typu DIP, který obdržel tovární označení ANT-29, se Suchojova konstrukční skupina pustila v červenci roku 1932. Suchoj přitom tento stroj pojal jako dolnoplošník s vysokým a úzkým vřetenovitým trupem s pilotní kabinou v přídi a kabinou druhého člena posádky, radisty-střelce, na úrovni odtokové hrany křídla, motory uvnitř dvou vřetenovitých křídelních gondol, klasicky koncipovanými ocasními plochami a zatahovatelným tříbodovým podvozkem ostruhového typu. Instalaci kanónu typu APK-8 umístil do spodní části trupu. Vývod jeho povýstřelových zplodin přitom protáhl až na záď, za ocasní plochy. To mělo zamezit nežádoucímu působení povýstřelových zplodin na drak. Z toho samého důvodu VOP připevnil až k bokům SOP (aby se nacházela daleko od vývodu povýstřelových zplodin bezzákluzového kanónu). Letoun typu DIP tedy celkové uspořádání sdílel s těžkým čtyřmístným stíhačem typu MI-3 (ANT-21). A nejen to. Pro zmíněný stroj bylo od letounu typu MI-3 převzato modifikované křídlo s novými koncovými oblouky s větším rozpětím a plochou. S letounem typu MI-3 ale letoun typu DIP sdílel též technické řešení podvozku. V závěru první poloviny roku 1933 byly veškeré projektové dokumentace letounu typu DIP hotovy ze 70-ti %. Ve stejnou dobu se stavba prototypu nacházela ve fázi 20-ti % technické připravenosti. Složení výzbroje a vybavení letounu typu DIP ale tehdy ještě nebylo zcela vyřešeno. Krátce nato, výnosem ze dne 17. července 1933, byl termín odevzdání prototypu tohoto stroje ke státním zkouškám posunut na 1. červen 1934. V průběhu roku 1933, za chodu stavby prototypu, byla ale do konstrukce letounu typu DIP vnesena celá řada zásadních změn. Ty se přitom dotkly mimo jiné vnějších částí křídla. Z tohoto důvodu vnější části křídla, které již byly vyrobeny, nebyly na prototyp letounu typu DIP nakonec namontovány. Kromě toho padlo rozhodnutí, aby byl tento stroj opatřen ocasními plochami identické konstrukce, jaké měl letoun typu MI-3D (ANT-21bis). Následkem toho došlo k snížení technické připravenosti prototypu na pouhých 6,5 %. Dne 25. února 1934 navíc Tupolev náčelníkovi VVS J.I. Alksnisovi navrhl, aby byl letoun typu DIP vzhledem k velké hmotnosti a rozměrům požadovaných motorů typu M-34 opatřen motory typu Hispano-Suiza 12Yrbs francouzské výroby. Přestože zmíněný návrh nebyl Alksnisem odsouhlasen, prototyp letounu typu DIP nakonec obdržel instalaci licenčních kopií těchto pohonných jednotek v podobě motorů typu M-100. V září roku 1934 byly do konstrukce tohoto stroje vneseny další změny. Ty se přitom dotkly kýlu SOP, stabilizátoru VOP, ocasní části trupu a potahu draku. Hladký duralový potah draku letounu typu DIP byl totiž nyní ke kostře připevněn za pomoci zapuštěných nýtů. Přitom se jednalo o vůbec první použití zapuštěných nýtů k montáži potahu v ZOK (Závod zkušebních konstrukcí) institutu CAGI. V definitivní projektové podobě se výzbroj letounu typu DIS sestávala z jednoho 102 mm bezzákluzového kanónu typu APK-8, instalovaného pod potahem břicha trupu, dvou 7,62 mm kulometů typu ŠKAS, vestavěných do kořenů křídla, a jednoho pohyblivého kulometu toho samého roku, instalovaného ve hřbetním střelišti typu TUR-9 určeném k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením. OELID (otdelenie eksperimentalno-letnych inspytanij i dovodky = oddělení letových zkoušek a dolaďování) institutu CAGI byl ale prototyp letounu typu DIP předán, za účelem realizace závodních zkoušek, bez instalace výzbroje. Na letiště OELID přitom tento stroj dorazil dne 3. února 1935. Do oblak se prototyp letounu typu DIP napoprvé vydal dne 14. února toho samého roku, s N.P. Blaginem za kniplem. Již v průběhu prvního letu ale vypluly na povrch některé nedostatky. Prototyp letounu typu DIP nebylo možné vyvažovat. Směrovka tohoto stroje měla malou plochu. Ovládání křidélek bylo příliš namáhavé. Všechny zmíněné nedostatky se ale podařilo odstranit v průběhu následujících deseti dnů. Do poloviny března 1935 byly s prototypem letounu typu DIP vykonány ještě tři lety. Poté byly z prototypu letounu typu DIP sejmuty motory, aby mohly být instalovány na letoun typu SB (ANT-40), načež byl tento stroj přepraven do ZOK, za účelem doladění. Zpět na letiště OELID byl prototyp letounu typu DIP přepraven dne 11. července toho samého roku. Letové zkoušky tohoto stroje byly opět obnoveny dnem 5. září 1935. Další zkoušky prototypu letounu typu DIP byly neustále přerušovány úpravami a dolaďováním a nebyly dokončeny v plném rozsahu. Dne 28. března 1936 totiž vyšlo nařízení k zastavení dalších prací na tomto stroji. Zmíněné nařízení přitom představovalo přímou reakci na zastavení vývoje 102 mm bezzákluzového kanónu typu APK-8, pro který byl tento letoun vyprojektován. Do té doby jediný prototyp letounu typu DIP vykonal celkem 41 letů s celkovou délkou trvání 21 h a 41 min. Za jeho kniplem se přitom vystřídalo celkem pět pilotů. Ve výšce 4 100 m zmíněný stroj dosahoval rychlosti 352 km/h. Se vzletovou hmotností 5 300 kg a pevným lyžovým podvozkem byl prototyp letounu typu DIP schopen do výšky 5 000 m vystoupat za 9,6 min. Stanovit stoupavost tohoto stroje s kolovým podvozkem se ale nepodařilo, stejně jako prověřit činnost mechanismu pro vysouvání a zasouvání podvozku, výzbroje, radiovybavení a dalších palubních systémů. Při standardní vzletové hmotnosti, která činila 5 300 kg, hodnota střední aerodynamické tětivy (SAT) prototypu letounu typu DIP činila cca 35 %. Stabilní ale tento stroj byl při SAT odpovídající hodnotě 29%. S kritikou se přitom setkaly též ocasní plochy. Stabilizátor totiž prototypu letounu typu DIP nedokázal zajistit vyhovující stabilitu v celém provozním rozsahu poloh těžiště. Naproti tomu výškovky byly příliš velké. Směrové řízení tohoto stroje bylo nedostatečně účinné pro let s jedním nefunkčním motorem. Křidélka prototypu letounu typu DIP měla dostatečnou účinnost až do rychlosti 350 km/h. Kuli tendenci k samovolnému naklánění směrem doprava bylo ale doporučeno jedno z nich opatřit vyvažovací ploškou. Chladiče vody nebyly dostatečně účinné. Kromě toho byly velmi nespolehlivé. Po každém přistání totiž začaly téci. Lyžový podvozek byl nedostatečně vysoký. Podvozkové lyže prototypu letounu typu DIP měly navíc nízkou životnost. Podvozkové hydro-pneumatické brzdy byly nedostatečně účinné a současně nevhodné pro řadový provoz. Součástí závěrečné zprávy ze zkoušek prototypu letounu typu DIP bylo ale též doporučující stanovisko k dalšímu využití tohoto letounu v roli experimentálního stroje, tedy po předchozím odstranění zjištěných nedostatků. Další osudy jediného prototypu letounu typu DIP nejsou bohužel známy.

Popis:  Těžký dvoumotorový dvoumístný stíhací letoun typu DIP byl řešen celokovový dolnoplošník s klasicky koncipovanými ocasními plochami. Trup tohoto stroje měl vřetenovitý tvar, tupou „špici“ a průřez na výšku postavené elipsy a sestával se ze tří částí, a to příďové, střední a zadní. V přední části trupu letounu typu DIP, na úrovní náběžné hrany křídla se nacházela pilotní kabina. Pilotní kabina tohoto stroje byla opatřena dvoudílným překrytem, který vystupoval nad hřbet špice trupu a svou zadní částí plynule přecházel ve vyvýšený hřbet střední části trupu. Překryt pilotní kabiny letounu typu DIP se přitom sestával z pevného čelního štítku a posuvného (směrem dozadu) krytu. V zadní části trupu tohoto stroje, na úrovni odtokové hrany křídla, se nacházela kabina radisty-střelce. Kabina radisty-střelce byla opatřena posuvným (směrem dopředu) jednodílným překrytem, který byl vetknut do vyvýšeného hřbetu trupu (a nikterak nevystupoval nad jeho obrys). Kromě radiostanice radista obsluhoval hřbetní střeliště typu TUR-9, které bylo osazeno jedním pohyblivým 7,62 mm kulometem typu ŠKAS a sloužilo k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením. Ve spodní části trupu letounu typu DIP se nacházela instalace 102 mm bezzákluzového kanónu typu APK-8 se zásobou 16 nábojů. Zatímco hlaveň zmíněného kanónu „vyčnívala“ ze spodní části špice trupu, vývod trubice, která odváděla povýstřelové zplodiny do atmosféry, se nacházel na zádi trupu, přímo pod směrovým kormidlem. Přímé čtyřnosníkové dolnoplošně uspořádané křídlo letounu typu DIP mělo rozpětí 19,19 m, plochu 56,86 m², půdorys ve tvaru lichoběžníku náběžnou hranu s kladným a odtokovou hranu se záporným úhlem šípu a zaoblené koncové oblouky a sestávalo se ze tří částí, a to jedné střední s nulovým vzepětím a dvou vnějších s kladným vzepětím. Zatímco na odtokové hraně střední části křídla se nacházely dvousektorové vztlakové klapky typu Schrenk s mezním úhlem vychýlení 60°, odtokovou hranu vnějších částí křídla tohoto stroje okupovala dvousektorová štěrbinová křidélka. Do kořenů střední části křídla letounu typu DIP byla vestavěna dvojice 7,62 mm kulometů typu ŠKAS se zásobou 1 000 nábojů na hlaveň. Zmíněné kulomety přitom střílely vně otáčející se vrtule pohonných jednotek. Díky tomu odpadly problémy s jejich synchronizací. Pohon letounu typu DIP obstarávala dvojice 760 hp kapalinou chlazených vidlicových 12-ti válců typu M-100 (licenční kopie francouzského typu Hispano-Suiza 12Yrbs). Instalace zmíněných motorů se nacházela v předních částech křídelních vřetenovitých gondol, které vystupovaly před náběžnou hranu střední části křídla. Každý z nich roztáčel jednu dřevěnou třílistou vrtuli s průměrem 3,40 m. Tunelové chladiče chladicí kapaliny v podobě vody byly umístěny přímo pod motory a využívaly oválné lapače vzduchu, které se nacházely přímo pod vrtulovými kužely a byly opatřeny regulačními žaluziemi. K chlazení oleje zase sloužily vodní chladiče typu RD-3, které byly součástí systému chlazení motoru. Odvod motorových spalin zajišťovalo šest párů tandemově uspořádaných výfuků, které vystupovaly z boků motorové kapoty. V zadních částech křídelních motorových gondol letounu typu DIP, v oblasti pod křídlem, se nacházely šachty hlavních podvozků. Zatímco palivové nádrže (s celkovým objemem 1 072 l) se nacházely ve vnějších částech křídla, olejové nádržky (s celkovým objemem 72 l) byly umístěny v útrobách střední části křídla. Ocasní plochy letounu typu DIP se sestávaly z jedné lichoběžníkové svislé plochy (SOP) a jedné stavitelné vodorovné ocasní plochy (VOP) s půdorysem ve tvaru lichoběžníku a zaujímaly vzájemné uspořádání do tvaru kříže. VOP tohoto stroje byla tedy uchycena k bokům SOP. Kýl SOP letounu typu DIP se přitom sestával ze dvou částí, a to dolní, která byla integrální součástí zadní části trupu, a snímatelné horní. Zatímco na odtokové hraně SOP se nacházelo směrové kormidlo, odtokovou hranu VOP tohoto stroje okupovala dvojice výškových kormidel. Směrovka i obě dvě výškovky letounu typu DIP byly opatřeny vyvažovací ploškou. Vzletové a přistávací zařízení tohoto stroje tvořil tříbodový podvozek ostruhového typu. Hlavní podvozky letounu typu DIP byly řešeny jako zatahovatelné a byly opatřeny olejo-pneumatickými tlumiči a bržděnými koly s rozměry 900 x 200 mm. Přitom se zatahovaly, po směru letu, do zadních částí křídelních motorových gondol. Jejich šachty byly opatřeny dvoudílnými podélně dělenými dvířky. Kola hlavních podvozků ale po zatažení částečně vystupovala z obrysu břicha motorových gondol. Z tohoto důvodu byly do zadních částí dvířek šachet hlavních podvozků letounu typu DIP vetknuty výřezy. K vysouvání a zasouvání hlavních podvozků tohoto stroje sloužil hydraulický systém s nouzovým mechanickým systémem. Naproti tomu samostavitelný ostruhový podvozek letounu typu DIP, jehož instalace se nacházela pod zádí trupu, byl řešen jako pevný (nezatahovatelný) a byl osazen pouze kluznou patkou. V případě potřeby bylo zatahovatelné hlavní kolové podvozky tohoto stroje možné nahradit pevnými lyžovými podvozky.

Verze:  žádné

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  žádní

Posádka:   pilot a radista-střelec

Pohon:      dva pístové motory typu M-100 (licenční kopie francouzského typu Hispano-Suiza 12Yrbs) s max. výkonem po 760 hp  

Vybavení:  - zaměřovací: jeden optický střelecký zaměřovač typu OP-1 a jeden muškový střelecký zaměřovač typu KP-5 (instalace obou zmíněných zaměřovačů se nachází v pilotní kabině)        

Výzbroj:    jeden 102 mm bezzákluzový kanón typu APK-8 se zásobou 16 nábojů, instalovaný ve spodní části trupu, dva 7,62 mm kulomety typu ŠKAS se zásobou 1 000 nábojů na hlaveň, vestavěné do kořenů střední části křídla, a jeden pohyblivý 7,62 mm kulomet typu ŠKAS, instalovaný ve hřbetním střelišti typu TUR-9 určeném k obraně zadní polosféry před vzdušným napadením*