Tupolev Tu-16KSR-2-11/K-11-16 (‘Badger G’)

Typ:  pokročilá modifikace středně těžkého strategického raketonosného letounu typu Tu-16KSR-2A (Badger G) tvořící jednu z komponent vzdušného raketového komplexu typu K-11-16

Určení:  primárně ničení rozměrných hladinových cílů s výtlakem větším než 10 000 t (bitevní křižníky, letadlové lodě) a rozměrných pozemních cílů (komunikace, přehrady, elektrárny, továrny, železniční nádraží, letiště) za pomoci řízených střel typu KSR-2 (AS-5A Kelt) a pozemních a lodních radiolokačních stanic za pomoci řízených střel typu KSR-11 (AS-5B Kelt); sekundárně ničení rozměrných pozemních cílů za pomoci neřízených pum

Odlišnosti modelu Tu-16K-11 (Badger G) od letounu Tu-16KSR-2A (Badger G):

- instalace křídelních zbraňových závěsníků typu BD-352-11, na kterých lze kromě protizemních-protilodních řízených střel typu KSR-2 (AS-5A Kelt) přepravovat též protiradiolokační řízené střely typu KSR-11 (AS-5B Kelt), na místo křídelních zbraňových závěsníků typu BD-352, které jsou kompatibilní pouze se střelami typu KSR-2 (AS-5A Kelt)

- instalace devíti kruhových antén uspořádaných do tvaru obráceného písmene „T“ pasivního lokátoru typu Rica, který slouží pro vyhledávání pozemních a lodních radiolokačních stanic protivníka a navádění protiradiolokačních řízených střel typu KSR-11 (AS-5B Kelt), na špici bohatě zasklené příďové kopule kabiny navigátora. To si ale vyžádalo (kuli zachování polohy aerodynamického těžiště) vyjmout pevný střelecký post typu PU-88 s 23 mm kanónem typu AM-23L3 z pravoboku špice trupu a střelecký zaměřovač typu PKI z pilotní kabiny a současně (z prostorových důvodů) přesunout dipólovou anténu přijímače letištních navigačních systémů typu GRP-2 z prosklené špice na břicho trupu, přímo za zasklení kabiny navigátora.

- menší vnitřní zásoba paliva (kompenzace za vzrůst hmotnosti v důsledku zástavby naváděcí soustavy řízené střely typu KSR-11)

Historie:  Prakticky paralelně s vývojem vzdušného raketového komplexu typu K-16, který vznikl jako nástupce vzdušného raketového komplexu typu Kometa a sestával se z dvojice protizemních-protilodních nadzvukových okřídlených řízených střel s raketovým pohonem na KPL typu KSR-2 (AS-5A Kelt), střeleckého radiolokátoru typu Rubín-1K (Short Horn) a podzvukového raketonosného letounu typu Tu-16KSR-2/KSR-2A (Badger G), probíhaly práce na odvozeném vzdušném raketovém komplexu typu K-11. Zmíněný raketový komplex vzešel z výnosu ze dne 20. července 1957 a sestával se z dvojice protiradiolokačních řízených střel typu KSR-11 (AS-5B Kelt), pasivního lokátoru typu Rica s detekčním dosahem 270 až 350 km a podzvukového raketonosného letounu typu Tu-16K-11. Řízená střela typu KSR-11 (AS-5B Kelt) nebyla ničím jiným, než modifikací řízené střely typu KSR-2 (AS-5A Kelt) a instalaci pasivní RL samonaváděcí hlavice na místo aktivní, a stala se vůbec první leteckou protiradiolokační řízenou střelou s pasivním RL navedením sovětské konstrukce. Dle zmíněného výnosu měly být projektové dokumentace raketového komplexu typu K-11 dokončeny nejpozději na počátku roku 1958. Termín předání zmíněného zbraňového systému k závodním zkouškám, resp. stáním zkouškám, byl stanoven na jaro roku 1958, resp. podzim roku 1958. Zatímco vývoj raketonosného letounu typu Tu-16K-11 padl na bedra OKB A.N. Tupoleva, zpracování projektu střely typu KSR-11 (AS-5B Kelt) dostala na starost OKB MiG. Návrh naváděcího systému, resp. stanice radiotechnického průzkumu typu Rica, zase dostal na starost institut NII-648, resp. institut CNII-108. Vývoj celého raketového komplexu typu K-11 ale nakonec zabral celé dva roky. Oba dva prototypy letounu typu Tu-16K-11 vznikly, v prostorách kazaňského závodu č.22, konverzí sériových Tu-16 (Badger). První z nich se do oblak poprvé vydal, z podnikového letiště závodu č.22, v lednu roku 1960. Krátce nato, dne 12. února toho samého roku byl tento stroj přelétnut do Žukovského. Druhý prototyp letounu typu Tu-16K-11 se do zkušebního programu zapojil dne 1. dubna 1960. Závodní zkoušky celého raketového komplexu typu K-11 se rozeběhly v květnu toho samého roku. Přestože šlo o velmi komplexní zbraňový systém, jeho zkoušky se podařilo úspěšně završit již na jaře roku 1962. V příslušné závěrečné zprávě, která byla podepsána dne 13. dubna toho samého roku, stálo doporučující stanovisko pro přijetí do výzbroje. Letoun typu Tu-16K-11 měl operační rádius 2 000 km a střely typu KSR-11 (AS-5B Kelt) mohl vypouštět z výšek 4 000 až 11 000 m při rychlostech 750 až 800 km/h ze vzdálenosti 85 až 120 km od cíle (dle letové výšky). Pravděpodobnost zásahu cíle přitom činila 80 až 90 %. Pokud ale postřelovaný radar jeho obsluha dočasně vypnula nebo přeladila na jinou frekvenci, střela typu KSR-11 (AS-5B Kelt) jej minula. Přestože byl raketový komplex typu K-11 schválen pro přijetí do výzbroje, jako takový se nakonec k bojovým útvarům VVS a VMF nedostal. S přihlédnutím na konstrukční příbuznost střely typu KSR-11 (AS-5B Kelt) se střelou typu KSR-2 (AS-5A Kelt) vzdušného raketového komplexu typu K-16, totiž již v roce 1962 padlo rozhodnutí, aby byl raketový komplex typu K-11 sloučen s raketovým komplexem typu K-16 v jeden raketový komplex, který vešel ve známost jako K-11-16. Zmíněný vzdušný raketový komplex byl vystavěn na nosiči typu Tu-16K-11-16 (Badger G), který mohl na křídelních závěsnících přepravovat buďto dvě střely typu KSR-2 (AS-5A Kelt) nebo dvě střely typu KSR-11 (AS-5B Kelt) nebo po jedné od obou zmíněných střel. Základem 1:1 makety nosiče typu Tu-16K-11-16 (Badger G) se stal letoun Tu-16A (rudá 14 / v.č. 5202908), který byl v roce 1956 po nehodě s definitivní platností uzemněn. Křídelní zbraňové závěsníky zmíněný stroj postrádal. Byl avšak opatřen instalací dřevěných maket speciálního vybavení v kabině posádky a přístrojové sekci. Maketní komisí byla zmíněná maketa přezkoumána mezi 11. a 14. prosincem roku 1961. Závěrečná zpráva z přezkumu makety letounu typu Tu-16K-11-16 (Badger G) byla podepsána dne 25. ledna 1962 a obsahovala kladné hodnocení. Operační zkoušky vzdušného raketového komplexu typu K-11-16 se rozeběhly v roce 1962. Na raketonosec typu Tu-16K-11-16 (Badger G) bylo přestavěno, v prostorách leteckých opravárenských závodů, 155 bombardovacích letounů typu Tu-16A (Badger A) a Tu-16A(ZA) (Badger A), 15 raketonosců typu Tu-16KS (Badger B), blíže nespecifikovaný počet raketonosců typu Tu-16KSR-2/KSR-2A (Badger G) a nevelký počet pátracích-záchranných speciálů typu Tu-16S. Nosiče typu Tu-16K-11-16 (Badger G), jejichž základem se staly bombardovací letouny typu Tu-16A (Badger A) a Tu-16A(ZA) (Badger A) a raketonosci typu Tu-16KSR-2A (Badger G), byly známy jako Tu-16KSR-2-11 (Badger G) a alternativně mohly zastávat roli bombardovacích strojů. Naproti tomu ofenzivní výzbroj nosičů typu Tu-16K-11-16 (Badger G), které vznikly přestavbou letounů typu Tu-16KS (Badger B), Tu-16KSR-2 (Badger G) a Tu-16S, se omezovala na řízené střely. Později byl však zbraňový arsenál těchto strojů rozšířen též o neřízené pumy. Ty se přitom umisťovaly do útrob trupové pumovnice. Takto modifikované Tu-16K-11-16 (Badger G) byly opatřeny bílým protiradiačním nátěrem na spodních plochách a v podstatně se ztotožňovali s letouny typu Tu-16KSR-2-11 (Badger G). Na nosiče typu Tu-16KSR-2 (Badger G), Tu-16KSR-2A (Badger G), Tu-16KSR-2-11 (Badger G) a Tu-16KSR-2-11 (Badger G) bylo přitom v prostorách leteckých opravárenských závodů, v rámci modernizačního programu, přestavěno celkem 441 letounů typu Tu-16A (Badger A), Tu-16A(ZA) (Badger A), Tu-16KS (Badger B) a Tu-16S. Zatímco 211 z nich převzalo VVS, provozovatelem zbylých 230-ti těchto strojů se stalo VMF. Jako první z řad bojových útvarů VVS byl na letoun typu Tu-16K-11-16 (Badger G) přezbrojen 132. TBAP  (těžký bombardovací letecký pluk). Personál zmíněného útvaru přitom přeškolením na tento typ prošel v roce 1966. V následujícím roce byl na letoun typu Tu-16K-11-16 (Badger G) přeškolen též personál 52., 200., 402., 840. a 111. TBAP. U bojových útvarů VVS/VMF se přitom letouny řady Tu-16K-11-16 (Badger G) i přes řadu nedostatků udržely až do roku 1990. Mezitím, v 70. letech, byla část flotily těchto strojů modernizována na standard Tu-16K-26 (Badger G). Tento model byl jednou z komponent vzdušného raketového komplexu typu K-26, jehož součástí byly kromě střel typu KSR-2/-11 (AS-5A/B Kelt) též podstatně výkonnější střely typu KSR-5 (AS-6 Kingfish). Letoun typu Tu-16KSR-2-11 se dostal též za hranice, a to do Egypta i Iráku. SSSR do Egypta na podzim roku 1971 vyvezl cca 20 letounů typu Tu-16KSR-2 (Badger G) a Tu-16KSR-2-11 (Badger G) s řízenými střelami typu KSR-2 (AS-5A Kelt). Zmíněné stroje přitom představovaly náhradu za přibližně shodný počet letounů typu Tu-16KS (Badger B), o které vzdušné síly Egypta přišly v prvním dni tzv. Šestidenní války (5. červen 1967) při izraelském preventivním náletu. Letouny typu Tu-16KSR-2 (Badger G) a Tu-16KSR-2-11 (Badger G) byly do Egypta přelétnuty přes Maďarsko a Jugoslávii posádkami Černomořské flotily VMF. Výcvikem egyptské posádky prošly ve své domovině. Po neblahých zkušenostech z roku 1967 vzdušné síly Egypta své Tu-16KRS-2/KSR-2-11 (Badger G) rozmístily na letištích, které se nacházely jižně od Sinaje, tedy mimo dosah izraelských bojových letounů. Kromě toho je opatřily dvou- nebo tříbarevným kamuflážním nátěrem. Původní lesklý kovový povrch draku by totiž značně usnadňoval jejich detekci. Svůj bojový křest si egyptské Tu-16KRS-2/KSR-2-11 (Badger G) odbyly v roce 1973 v tzv. Jomkipurské válce, válce koalice arabských zemí s Izraelem. Při zmíněném konfliktu přitom tyto stroje odpálily cca 25 střel typu KSR-2 (AS-5A Kelt) na cíle, které se nacházely na Sinajském poloostrově. Svého cíle ale dosáhlo jenom pět z nich. Zmíněné střely přitom zničily dvě radiolokační stanice a jeden sklad. Zbylých 20 střel typu KSR-2 (AS-5A Kelt) zneškodnila izraelská PVO. Dle egyptských zdrojů při nasazení zmíněných strojů v Jomkipurské válce nedošlo k jediné ztrátě. Naproti tomu izraelské zdroje uvádějí sestřel jednoho letounu. Provoz letounů typu Tu-16KRS-2/KSR-2-11 (Badger G) v Egyptě ale neměl dlouhého trvání. V červnu roku 1972 se totiž do čela vedení Egypta postavil prozápadně orientovaný Anwar Sadat, což vedlo k zastavení dodávek náhradních dílů pro tyto stroje. Do Iráku SSSR v 60. letech vyvezl osm letounů typu Tu-16KSR-2-11 (Badger G). Všech osm „iráckých“ Tu-16KSR-2-11 (Badger G) se stalo součástí výzbroje 10. letky s domovskou základnou Habbaniya. Dne 5. června 1967, v prvním dni tzv. šestidenní války, bylo několik z nich zničeno na zemi při izraelském preventivním náletu. Den nato „irácké“ Tu-16KSR-2-11 (Badger G) podnikly, ze základny al-Walid, útok na izraelské letecké základny. Jeden z těchto strojů byl přitom sestřelen stíhacím letounem typu Mirage IIICJ izraelských vzdušných sil nad leteckou základnou Ramat David. „Irácké“ Tu-16KSR-2-11 (Badger G) se ale dočkaly též nasazení ve válce s Iránem (1980 až 1988). Ve zmíněném konfliktu byly tyto stroje používány zejména k bombardování vojenských a civilních cílů. Ve válce s Íránem ale došlo též na několik útoků za pomoci řízených střel.

Verze:

Tu-16K-11 – prototypová modifikace letounu typu Tu-16K-11-16 (Badger G). Ofenzivní výzbroj tohoto modelu se omezovala na protiradiolokační řízené střely typu KSR-11 (AS-5B Kelt). Protizemní-protilodní řízené střely typu KSR-2 (AS-5A Kelt) součástí zbraňového systému letounu typu Tu-16K-11 nebyly. Oba dva exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových Tu-16 (Badger). První z nich se přitom do oblak poprvé vydal v lednu roku 1960.

Tu-16K-11-16 – ryze raketonosná modifikace letounu typu Tu-16K-11-16 (Badger G). Na tento model bylo přestavěno 15 raketonosců typu Tu-16KS (Badger B), blíže nespecifikovaný počet raketonosců typu Tu-16KSR-2 (Badger G) a nevelký počet pátracích-záchranných speciálů typu Tu-16S. Zpočátku se ofenzivní výzbroj těchto strojů omezovala na dvojici řízených střel typu KSR-2/-11 (AS-5A/B Kelt). Později byl však zbraňový arsenál letounů typu Tu-16K-11-16 (Badger G) rozšířen o neřízené pumy. Ty se umisťovaly do trupové pumovnice. Do trupové pumovnice těchto strojů bylo přitom možné naložit náklad pum o celkové hmotnosti 3 až 9 t. Tímto se letouny typu Tu-16K-11-16 (Badger G) prakticky ztotožnily s letouny typu Tu-16KSR-2-11 (Badger G). Letouny typu Tu-16K-11-16 (Badger G) měly v porovnání s letounem typu Tu-16K-11 kratší operační rádius (1 900 km vs 2 000 km).

Tu-16KSR-2-11 – raketonosná-bombardovací modifikace letounu typu Tu-16K-11-16 (Badger G). Tento model mohl k útokům na pozemní a hladinové cíle používat buďto řízené střely typu KSR-2/-11 (AS-5A/B Kelt), nebo neřízené pumy. Do trupové pumovnice letounu typu Tu-16KSR-2-11 (Badger G) bylo přitom možné umístit náklad neřízených pum do celkové hmotnosti 3 až 9 t. Na tento model bylo přestavěno 155 bombardovacích letounů typu Tu-16A (Badger A) a blíže nespecifikovaný počet raketonosců typu Tu-16KSR-2A (Badger G). Letouny typu Tu-16KSR-2-11 měly v porovnání s letouny typu Tu-16K-11-16 mírně delší operační rádius (2 050 km vs 1 900 km)

Tu-16KSR-2-11/K-11-16 (objednávka 684/1 a 684/2) – provedení letounu typu Tu-16KSR-2-11/K-11-16 (Badger G) určené pro útoky na pozemní cíle za pomoci velkého počtu konvenčních pum malých ráží (o hmotnosti 100 až 500 kg). Tento model mohl pumy přepravovat nejen uvnitř trupové pumovnice, ale i na křídelních pylonech, které byly původně vyhrazeny pro řízené střely. Ke křídelním pylonům tohoto modelu se připevňovaly, na místo řízených střel, demontovatelné skupinové pumové závěsníky typu BD3-16K. Na každém z těchto závěsníků bylo možné přepravovat osm pum o hmotnosti 100 kg, osm pum o hmotnosti 250 kg, čtyři pumy o hmotnosti 500 kg nebo dvě torpéda. Zavedení skupinových závěsníků BD3-16K přitom vedlo ke vzrůstu nosnosti pum z 9 t na 13 t. Celkem tento model mohl přepravovat 40 pum typu FAB-100 o hmotnosti 100 kg, 40 pum typu FAB-250 o hmotnosti 250 kg, 26 pum typu FAB-500 o hmotnosti 500 kg, 4 pumy typu FAB-1500 o hmotnosti 1 500 kg, 2 pumy typu FAB-3000 o hmotnosti 3 000 kg nebo osm torpéd. Všechny exempláře tohoto modelu vznikly, v prostorách leteckých opravárenských závodů, konverzí sériových Tu-16KSR-2-11 (Badger G) a Tu-16K-11-16 (Badger G). Zatímco letouny typu Tu-16KSR-2-11 (Badger G) byly takto „upgradovány“ na základě objednávky č. 684/1, konverze letounů typu Tu-16K-11-16 (Badger G) na tento model probíhaly v rámci objednávky č.684/2.

Tu-16K-11-16 (objednávka č.2624) – provedení letounu typu Tu-16K-11-16 (Badger G) s instalací aktivních RL rušičů typu SPS-5 Fasol a SPS-100 Rezeda-AK. Instalace aparatury rušiče typu SPS-5 se nacházela v přední přístrojové sekci. Zmíněný rušič využíval jeden pár zkosených břitových antén, který byl uchycen k okrajům břicha přední části trupu, na úrovni šachty příďového podvozku. Rušič typu SPS-100 byl zase umístěn uvnitř mohutného vřetenovitého krytu s výrazně zploštělými boky, který tvořil zakončení trupu. Jeho instalace se ale neobešla bez demontáže ocasního obranného střeliště typu DK-7, výstražného radiolokátoru pro zadní polosféru typu PRS-1 Argon (Bee Hind), pracoviště „ocasního“ střelce a zadní části překrytu pracoviště „ocasního“ střelce. Zasklení bývalého pracoviště „ocasního“ střelce se proto omezilo na přední pár postranních okének. Kryt rušiče typu SPS-100 se sestával ze dvou polovin (pravé a levé), které bylo možné vyklápět směrem od sebe, tedy směrem do stran. To pozemnímu personálu zajišťovalo přístup k aparatuře. Na zádi zmíněného krytu se nacházel zamřížovaný výstup chladícího vzduchu. Rušič typu SPS-100 využíval čtyři antény. Ty byly umístěny pod drobnými polokapkovitými kryty. Zatímco jeden z nich se nacházel na břichu trupu, přímo před postranními polokapkovitými průzory záďové kabiny střelce, zbylé tři tyto kryty byly uchyceny přímo k záďovému vřetenovitému krytu aparatury rušiče. Zatímco rušič typu SPS-5 sloužil k rušení střeleckých radiolokátorů stíhacích letounů, rušič typu SPS-100 byl určen k rušení radiolokátorů protiletadlového dělostřelectva a pozemních raketových systémů PVO. Jako první z řady Tu-16K-11-16 (Badger G) instalaci rušičů typu SPS-5 a SPS-100 obdržel letoun Tu-16K-11-16 (modrá 28 / v.č. 5202501). Současně byly zmíněnými rušiči opatřeny též vybrané exempláře letounů typu Tu-16A (Badger A), Tu-16 Jolka a Tu-16K-10 (Badger C). Zkoušky těchto čtyř strojů probíhaly souběžně. V rámci závodních zkoušek, které probíhaly na podnikovém letišti kazaňského závodu č.22, zmíněné letouny dohromady vykonaly 13 zkušebních letů. V jejich průběhu rušily, za pomoci rušiče typu SPS-100, mobilní radiolokátor protiletadlového dělostřelectva typu SON-15, který se nacházel na polygonu institutu GNIKI VVS. Posláním závodních zkoušek bylo ověření činnosti rušiče typu SPS-100 a odhalení případných nedostatků. Tomu mezi 18. květnem a 29. srpnem toho samého roku následovaly kontrolní zkoušky u GNIKI VVS. V jejich průběhu byla ověřována shoda REB vybavení i vlastního letounu s požadavky technického zadání, vzájemná elektromagnetická kompatibilita palubního vybavení, přístupnost k jednotlivým palubním systémům při údržbě a provozní charakteristiky. V průběhu zkoušek u GNIKI VVS přitom letoun Tu-16K-11-16 (modrá 28) vykonal 12 letů s celkovou délkou trvání 57 h a 56 min. Později byla za pomoci zmíněných letounů ověřována odolnost radiolokátoru přepadového stíhacího letounu typu Su-15 (Flagon A) v podobě typu Orjol-D58M (Skip Spin) vůči elektronickému rušení.

   

Vyrobeno:  dva exempláře prototypového modelu Tu-16KSR-11 (vznikly konverzí sériových Tu-16KS), ? exemplářů modelu Tu-16KSR-2-11 (všechny vznikly konverzí sériových Tu-16A a Tu-16KSR-2A) a ? exemplářů modelu Tu-16K-11-16 (všechny vznikly konverzí sériových Tu-16KS, Tu-16KSR-2 a Tu-16S)

Uživatelé:  Egypt (model Tu-16KSR-2-11), Irák (model Tu-16KSR-2-11) a SSSR

 

Tu-16K-11-16

 

Posádka:    dva piloti, navigátor/bombometčík, navigátor/operátor, střelec/radista a zadní střelec

Pohon:       dva proudové motory typu Mikulin RD-3 (AM-3) s max. tahem po 8 750 kp

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu Rubín-1K (Short Horn), instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přední části trupu,  a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-1 Argon (Bee Hind), instalovaný uvnitř krytu vystupujícího z odtokové hrany SOP, v oblasti nad kabinou „ocasního střelce“. Radar typu Rubín-1K (Short Horn) slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování pozemních a hladinových cílů, navádění řízených střel typu KSR-2 (AS-5A Kelt) a navigaci. Zatímco město nebo velký plošný pozemní cíl je schopen detekovat na vzdálenost 320 až 340 km, rozměrný most na vzdálenost 250 až 280 km, velké hladinové plavidlo na vzdálenost 200 až 220 km. Radiolokátor typu PRS-1 Argon (Bee Hind) má zorné pole ±35° ve vertikální i horizontální rovině a slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře.

Vybavení:   - zaměřovací:  jeden optický bombardovací zaměřovač typu OBP-112, instalovaný za plochým břišním okénkem příďové kabiny navigátora, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53VK, instalovaná pod průzračnou kopulí nacházející se na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53BL, instalovaná za průzračným polokapkovitým krytem nacházejícím se na levém boku zadní části trupu, přímo pod VOP, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53BP, instalovaná za průzračným polokapkovitým krytem nacházejícím se na pravém boku zadní části trupu, přímo pod VOP, a jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53K, instalovaná za čelním okénkem kabiny „ocasního“ střelce

                  - průzkumné: - jeden topografický fotoaparát (jeho instalace se nachází přímo za šachtou příďového podvozku) a jeden panoramatický fotoaparát (jeho instalace se nachází za obdélníkovým okénkem umístěným na levém boku trupu, přímo nad šachtou příďového podvozku)

                  - pasivní lokátor typu Rica s dosahem 270 až 350 km. Toto zařízení slouží k vyhledávání pozemních a lodních radiolokačních stanic a navádění protiradiolokačních řízených střel typu KSR-11 (AS-5B Kelt) a využívá devět kruhových antén, které jsou uspořádány do tvaru obráceného písmene „T“ a jsou uchyceny k bohatě zasklené špici trupu s kabinou navigátora.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO Magnij-M (tři tyčové antény instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu přední části křídelních podvozkových gondol) nebo SRZO-2M (Odd Rods) (dvě sestavy tří nevelkých tandemově uspořádaných nestejně vysokých tyčových antén instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu zadní části trupu)

Výzbroj:     jedna otočná střelecká věž typu DT-V7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem 360°, elevací 90°, depresí 3° a zásobou 500 nábojů, instalovaná na hřbetu přední části trupu, jedna otočná střelecká věž typu DT-N7S s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±95°, elevací 2°40‘, depresí 90° a zásobou 350 nábojů, instalovaná na břichu zadní části trupu, jedno střeliště typu DK-7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±70°, elevací 60°, depresí 40° a zásobou 1 000 nábojů, tvořící zakončení trupu, a dvě okřídlené protilodní-protizemní řízené střely s aktivním RL navedením typu KSR-2 (AS-5A Kelt), přepravované na dvou křídelních závěsnících, dvě okřídlené protiradiolokační řízené střely s pasivním RL navedením typu KSR-11 (AS-5B Kelt), přepravované na dvou křídelních závěsnících, jedna protilodní-protizemní řízená střela typu KSR-2 (AS-5A Kelt) a jedna protiradiolokační řízená střela typu KSR-11 (AS-5B Kelt), přepravovaná na dvou křídelních závěsnících, nebo náklad neřízených pum do celkové hmotnosti 3 000 až 9 000 kg (24 pum typu FAB-250 o hmotnosti 250 kg, 18 pum typu FAB-500 o hmotnosti 500 kg, 6 pum typu FAB-1500 o hmotnosti 1 500 kg, 2 pumy typu FAB-3000 o hmotnosti 3 000 kg, 1 puma typu FAB-5000 o hmotnosti 5 000 kg nebo 1 puma typu FAB-9000 o hmotnosti 9 000 kg), přepravovaný uvnitř trupové pumovnice

 

 

 

TTD:  
Rozpětí křídla: 32,99 m
Délka: 34,80 m
Výška: 10,36 m
Prázdná hmotnost: 40 600 kg
Max. vzletová hmotnost: 79 000 kg
Max. rychlost: 750 až 800* km/h
Praktický dostup: ?
Max. dolet: ?

 

 

* se dvěma řízenými střelami typu KSR-2/-11 (AS-5A/B Kelt) pod křídlem

 

 

poslední úpravy provedeny dne: 16.2.2018