Tupolev Tu-95RC (‘Bear D’)

Typ: speciální námořní průzkumná modifikace strategického bombardovacího letounu typu Tu-95M (Bear A)

Určení: vyhledávání hladinových cílů nacházejících mimo dosah palubních radiolokátorů raketových křižníků a ponorkových nosičů protilodních řízených střel (za horizontem) a zprostředkovávání přenosu naváděcích povelů mezi hladinovým nebo ponorkovým nosičem a odpálenou protilodní řízenou střelou

Odlišnosti od letounu Tu-95M (Bear A):

- instalace radiolokátoru s kruhovým výhledem typu Uspěch-1A (Big Bulge A) na místo radiolokátoru typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom). Instalace radaru tohoto modelu se nachází v prostoru trupové pumovnice a nikoliv před šachtou příďového podvozku. Instalace otočné antény radaru typu Uspěch-1A (Big Bulge A) je přitom umístěna pod rozměrným polokapkovitým dielektrickým krytem, který se nachází na pozici dvířek trupové pumovnice.

- instalace polokapkovitého krytu vysílací antény retranslačního systému typu Arfa na břichu přední části trupu, přímo před šachtou příďového podvozku, na místo znatelně menšího a ploššího polokapkovitého dielektrického krytu antény navigačního-bombardovacího radiolokátoru typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom).

- instalace štíhlých vřetenovitých krytů přijímacích antén retranslačního systému typu Arfa na koncích vodorovné ocasní plochy

- instalace stanice pro radiotechnický průzkum (COMINT) typu SRS-5 Višně v prostoru pro osvětlovací pumy, která se nachází přímo za prostorem trupové pumovnice. V této souvislosti dvířka zmíněné šachty nahradil nevelký polokapkovitý dielektrický kryt.

- instalace stanice pro radiotechnický průzkum (SIGINT) typu SRS-6 Romb-4A. Antény tohoto zařízení jsou umístěny pod dvěma podlouhlými štíhlými polokapkovitými kryty, které se nacházejí na bocích zadní části trupu, na úrovni „předkýlu“ SOP alá Tu-95MR (Bear E).

- instalace pneumaticky ovládaného trubicovitého teleskopického nástavce pro doplňování paliva za letu tankovacího systému typu Konus v ose hřbetu přední části trupu, přímo před pilotní kabinou. Na vnitřní palivové nádrže je zmíněný nástavec napojen za pomoci vnějšího potrubí, které se táhne po pravoboku trupu a začíná přímo za zasklením příďového kabiny navigátora a končí pod náběžnou hranou křídla

- instalace radiostanice s utajeným přenosem typu Pritok, která umožňuje vést komunikaci s posádkou vzdušného tankeru. Instalaci tohoto zařízení obdržely pouze letouny vybavené nástavcem pro doplňování paliva za letu.

- instalace výstražného radiolokátoru zadní polosféry typu PRS-4 Krypton (Box Tail) uvnitř vřetenovitého krytu, který se nachází přímo nad překrytem kabiny zadního střelce na místo méně výkonného výstražného radiolokátoru zadní polosféry typu PRS-1 Argon (Bee Hind). Dielektrický kryt antény radaru typu PRS-4 Krypton (Box Tail) má přitom krabicovitý profil. Naproti tomu anténa radaru typu PRS-1 Argon (Bee Hind) se nachází pod dielektrickým krytem s kopulovitým tvarem.

Historie:  V polovině 50. let byl v SSSR zahájen vývoj nového palubního protilodního raketového kompletu velkého dosahu. Zmíněný komplet byl vyvinut a do výzbroje VMF zaveden hned ve dvou verzích, P-5 (SS-N-3A Shaddock) a P-35 (SS-N-3B Shaddock), a využíval rozměrné okřídlené střely s proudovým pohonem z dílny V.N. Čelomeje. Zatímco model P-5 (SS-N-3A Shaddock) byl vyhrazen pro ponorková plavidla a disponoval dosahem 430 až 650 km, model P-35 (SS-N-3B Shaddock) měl dosah 300 km a byl určen pro hladinová plavidla. V první fázi letu k cíly se rakety kompletu typu P-5/-35 (SS-N-3A/B Shaddock) pohybovaly ve velké výšce. Jejich řízení v této fázi letu zajišťoval autopilot. Poté, co jejich aktivní RL naváděcí hlavice zachytila cíl, sešly do nižší letové hladiny a přešly do režimu samonavedení. Až do toho okamžiku se ale musely nacházet v zorném poli palubního radiolokátoru svého nosiče. To samé přitom platilo pro postřelovaný cíl. Posledně uvedené ale sebou přinášelo nemalé komplikace. Zakřivení zemského povrchu totiž palubním radiolokátorům hladinových nebo ponorkových nosičů umožňovalo sledovat cíle pohybující se ve vzdálenosti nanejvýš 30 až 40 km, což bylo o mnoho méně, než byl dosah střel raketového kompletu typu P-5/-35 (SS-N-3A/B Shaddock). Přímou reakcí a tuto nemilou skutečnost se stal vzdušný radiolokační a retranslační komplex typu Úspěch z dílny kyjevského institutu NII Kvant. Zmíněný komplex se sestával z radiolokátoru a datalinku. Za jeho pomoci bylo přitom možné předávat nosiči raketového kompletu typu P-5/-35 (SS-N-3A/B Shaddock) informace o poloze cíle a letící střely. Kromě toho datalink vzdušného komplexu typu Úspěch zprostředkovával přenos naváděcích povelů. Dráhu střel raketového komplexu typu P-5/-35 (SS-N-3A/B Shaddock) bylo totiž možné korigovat za pomoci rádiových povelů. Vzdušnou platformou radiolokačního a retranslačního komplexu typu Úspěch se stal čtyřmotorový turbovrtulový strategický bombardovací letounu typu Tu-95M (Bear A), ve verzi Tu-95RC (Bear D), a dvoumotorový palubní protiponorkový vrtulník typu Ka-25PL (Hormone A), ve verzi Ka-25C (Hormone B). Vývojem speciálu typu Tu-95RC (Bear D) byla OKB A.N. Tupoleva oficiálně pověřena dne 21. července 1959. Dle zmíněného výnosu měl prototyp tohoto stroje vzniknout, v prostorách závodu č.18 z Kujbyševa, přestavbou sériového Tu-95M (Bear A) a ke zkouškám měl být předán v polovině roku 1961. V březnu roku 1960 byl ale termín odevzdání prototypu speciálu typu Tu-95RC (Bear D) revidován na první čtvrtletí roku 1961. Základem prototypu zmíněného speciálu se konkrétně stal letoun Tu-95M (v.č. 8800510). Přestavba zmíněného stroje na prototyp speciálu typu Tu-95RC (Bear D) spočívala zejména v zástavbě radiolokačního komplexu typu Uspěch-1A (Big Bulge A) do prostoru trupové pumovnice (v této souvislosti dvířka pumovnice nahradil rozměrný polokapkovitý dielektrický kryt) a stanice pro vedení radiotechnického průzkumu (SIGINT) typu SRS-4 Kvadrat-2 do prostoru šachty pro osvětlovací pumy (v této souvislosti dvířka zmíněné šachty nahradil nevelký polokapkovitý dielektrický kryt) a instalaci retranslační stanice typu Arfa, která zajišťovala retranslaci naváděcích povelů mezi ponorkou nebo lodí a odpálenou řízenou střelou pohybující se za horizontem, na místo bombardovacího radiolokátoru typu RBP-4 (Mushroom). Zatímco vysílací anténa stanice typu Arfa se nacházela pod dielektrickým polokapkotivým krytem, který byl umístěn pod špicí trupu, kryty přijímacích antén zmíněné stanice měly podobu štíhlých doutníkovitých kontejnerů a byly uchyceny ke koncům VOP. Všechny výše uvedené úpravy měly jen minimální vliv na aerodynamické charakteristiky draku. Z hlediska stability a ovladatelnosti se speciál typu Tu-95RC (Bear D) od bombardovacího letounu typu Tu-95M (Bear A), z něhož vycházel, prakticky nelišil. Letové zkoušky prototypu speciálu typu Tu-95RC (Bear D) se rozeběhly na podzim roku 1962. Ke státním zkouškám byl tento stroj předán dne 21. září toho samého roku. V rámci první etapy státních zkoušek, která byla završena dnem 4. června 1963, prototyp speciálu typu Tu-95RC (Bear D) vykonal 23 letů s celkovou délkou trvání 107 h a 37 min. V průběhu první etapy státních zkoušek tento stroj vzlétal z podnikového letiště kujbyševského výrobního závodu č.18, letecké základny Žukovskyj, domovské základny zkušebního institutu LII, a leteckých základen Dálkového letectva Belaja Cerkov a Uzin, které se nacházejí na území Ukrajiny. Protože první etapu státních zkoušek letounu typu Tu-95RC (Bear D) sužovaly potíže se vzájemnou elektromagnetickou kompatibilitou (EMC) palubního vybavení a odstranění těchto obtíží rozhodně nebylo jednoduchou záležitostí, druhá etapa státních zkoušek tohoto speciálu se nakonec nerozeběhla dříve než v květnu roku 1964. V průběhu druhé etapy státních zkoušek, která byla završena v prosinci roku 1964, prototyp speciálu typu Tu-95RC (Bear D) vykonal dalších 22 zkušebních letů s celkovou délkou 212 h a 57 min. V průběhu druhé etapy státních zkoušek zmíněný stroj podnikal dálkové lety (na samé hranici operačního doletu) a v jejich průběhu vyhledával a zaměřoval, za pomoci palubního radiolokátoru, reálné hladinové cíle a informace o zachycených cílech předával, za pomoci palubního datalinku, hladinovým plavidlům VMF. V průběhu státních zkoušek se přitom podařilo potvrdit, že radiolokační systém letounu typu Tu-95RC (Bear D) splňuje požadavky technického zadání z hlediska dosahu i přesnosti. Se zahájením produkce tohoto speciálu se dle sovětských zvyklostí na završení státních zkoušek nečekalo. Součástí výrobního programu závodu č.18 z Kujbyševa se proto speciál typu Tu-95RC (Bear D) stal již v roce 1963. Do roku 1969 brány zmíněného podniku opustilo celkem 53 těchto strojů, z toho 2 v roce 1963, 5 v roce 1964, okolo 10-ti ročně v letech 1965 až 1968 a 5 v roce 1969. Sériové Tu-95RC (Bear D) se od prototypu mírně odlišovaly, a to instalací trubicovitého nástavce pro doplňování paliva za letu a stanic pro radiotechnický průzkum typu SRS-5 Višně a SRS-6 Romb-4A na místo stanice pro radiotechnický průzkum typu SRS-4 Kvadrat-2. Počáteční operační způsobilosti letoun typu Tu-95RC (Bear D) dosáhl v srpnu roku 1964 (dle jiných zdrojů již v roce 1963). Oficiálně byl tento speciál do výzbroje VMF zařazen výnosem ze dne 30. května 1966. Prvním provozovatelem letounu typu Tu-95RC (Bear D) se stal nově zformovaný 392. ODRAP (samostatný dálkový průzkumný letecký pluk) Severní flotily VMF. První letouny tohoto typu přitom zmíněný pluk převzal dne 5. listopadu 1964. První cvičné lety posádky 392. ODRAP s letouny typu Tu-95RC (Bear D) podnikly na počátku roku 1965. Max. doletu speciál typu Tu-95RC (Bear D) ze stavu 392. ODRAP poprvé využil dne 27. května toho samého roku. Dne 31. srpna 1965 byl 392. ODRAP kompletně přesunut, na základě výnosu ze dne 29. prosince 1964, na nově zřízenou leteckou základnu Kiplerovo. Z té operoval až do roku 1989, kdy byl přemístěn na leteckou základnu Ostrov. V srpnu roku 1966 byl již tento pluk za pomoci svých letounů typu Tu-95RC (Bear D) schopen zajistit sledování hladinových cílů pro tři ponorkové nosiče řízených střel plavící se ve vodách Barentsova moře zároveň. Do září toho samého roku se podařilo na typ Tu-95RC (Bear D) přeškolit deset kompletních posádek. Za operačně plně způsobilý byl 392. ODRAP prohlášen dne 15. září 1966. Zmíněný pluk přitom za pomoci letounů typu Tu-95RC (Bear D) monitoroval aktivity hladinových plavidel států NATO v Severním ledovém, Atlantickém a Indickém oceánu. Pro zmíněné stroje se ale našlo též využití při ledovcovém průzkumu v zájmu konvojů nákladních lodí s ledoborcem v čele. Některé letouny typu Tu-95RC (Bear D) byly využívány k pátrací a záchranné činnosti na moři a jiné zase k vyhledávání kosmických návratových modulů. Operace letounů typu Tu-95RC (Bear D) nad vodami Indického oceánu se ale neobešly bez doplňování paliva za letu od vzdušných tankerů typu 3MS-2 (Bison B). Vůbec poprvé v průběhu průzkumné mise letouny typu Tu-95RC (Bear D) ze stavu 392. ODRAP využily služeb vzdušného tankeru dne 16. dubna 1967. Do června roku 1968 se podařilo k doplňování paliva za letu vycvičit celkem deset posádek 392. ODRAP letounů typu Tu-95RC (Bear D). Krátce nato, dne 1. srpna toho samého roku, dvojice letounů typu Tu-95RC (Bear D) ze stavu 392. ODRAP podnikla demonstrační let o délce 20 h nad vodami Indického oceánu. Jeho součástí se stalo doplnění paliva od vzdušného tankeru nad územím Íránu. Při některých dálkových letech ale posádky letounů typu Tu-95RC (Bear D) dávaly raději před vzdušným tankováním přednost doplnění paliva na letišti některé ze spřátelených zemí. K průzkumným letům tyto stroje obvykle vyrážely ve dvojicích. V průběhu průzkumných misí byly letouny typu Tu-95RC (Bear D) často zachytávány stíhači států NATO. Vůbec poprvé se tyto stroje se stíhači potenciálního protivníka střetly dne 18. února 1967, a to poblíž průlivu Gibraltal. Konkrétně přitom šlo o americké letouny typu F-4B Phantom II ze stavu palubní letky letadlové lodě USS America. V roce 1968 se čtveřice letounů typu Tu-95RC (Bear D) 392. ODRAP zapojila do společného cvičení s Tichooceánskou flotilou. Na přelomu března a dubna toho samého roku byly letouny typu Tu-95RC (Bear D) ze stavu 392. ODRAP poprvé použity k pátrací a záchranné činnosti. Zmíněné stroje se konkrétně zapojily do pátrání po ponorce K-129 projektu 629 (Golf class), která se ztratila ve vodách Tichého oceánu. V zájmu sovětského kosmického programu letouny typu Tu-95RC (Bear D) ze stavu 392. ODRAP poprvé působily dne 21. září 1968. Zmíněné stroje byly tehdy konkrétně využity k lokalizaci návratového tělesa lunární sondy ve vodách Indického oceánu (její vyzvednutí pak zajistila hladinová plavidla). K pátrání po návratovém tělese zmíněné sondy přitom tehdy vyrazilo, z letecké základny Mozdok, několik letounů typu Tu-95RC (Bear D) v hodinových rozestupech. Každý z nich doprovázel jeden vzdušný tanker typu 3MS-2 (Bison B). Služeb vzdušného tankeru letouny typu Tu-95RC (Bear D) využily na pobřeží Indického oceánu. Poté, co doprovodný vzdušný tanker splnil svůj účel, okamžitě se vydal na zpáteční cestu na svou domovskou základnu. Celkem letouny typu Tu-95RC (Bear D) ze stavu 392. ODRAP v rámci sovětského lunárního programu vykonaly, z letecké základny Mozdok, více než deset misí nad vodami Indického oceánu. V roce 1969 služeb letounů typu Tu-95RC (Bear D) 392. ODRAP využily ponorkové nosiče balistických střel plavící se ve vodách Atlantského oceánu a hladinová plavidla Severní flotily plavící se ve vodách Norského moře v rámci ostrých cvičných střeleb. Přibližně ve stejnou dobu se pro posádky letounů typu Tu-95RC (Bear D) 392. ODRAP staly rutinou dlouho trvající průzkumné lety nad vodami Atlantského oceánu za využití služeb vzdušného tankeru. Mezitím byl speciál typu Tu-95RC (Bear D) zařazen též do výzbroje 867. ODRAP Tichooceánské flotily, který byl zřízen dne 4. září 1965. Zmíněný regiment operoval ze základny Chorol. V letech 1985 až 1986 byl však dočasně dislokován na letišti Vladivostok-Kneviči. S letištěm Chorol se totiž počítalo jako se záložní přistávací dráhou pro kosmický raketoplán typu Buran [Ram R]. Z tohoto důvodu bylo nezbytné VPD zmíněného letiště prodloužit a opatřit novým povrchem a současně zde nainstalovat speciální systém pro navádění raketoplánu na přistání typu Vympel. Přeškolení posádek 867. ODRAP se podařilo završit do konce roku 1965. Zmíněný pluk postupně, v letech 1965 až 1969, převzal 22 letounů typu Tu-95RC (Bear D). V roce 1970 se letouny typu Tu-95RC (Bear D) ze stavu 867. ODRAP zúčastnily, spolu s letouny toho samého typu ze stavu 392. ODRAP, velkých manévrů VMF Okean. V rámci zmíněného cvičení tyto stroje vyhledávaly hladinové cíle v zájmu plavidel VMF. Dne 15. července 1971 byl 867. ODRAP přejmenován na 304. GvODRAP (gardový samostatný dálkový průzkumný letecký pluk). Krátce nato letouny typu Tu-95RC (Bear D) 304. GvODRAP (867. ODRAP) začaly podnikat též lety nad vody Indického oceánu. VMF letouny typu Tu-95RC (Bear D) provozovalo nejen ze základen vybudovaných na území SSSR, ale i z předsunutých základen, které se nacházely na území spřátelených zemí. Rozmístění letounů typu Tu-95RC (Bear D) na leteckých základnách spřátelených zemí přitom sebou přineslo znatelný vzrůst průzkumných kapacit VMF. První dva letouny tohoto typu byly na předsunutou základnu přesunuty již v roce 1970. Konkrétně přitom šlo o kubánské letiště Havana-Rancho Bueros. Z toho pak podnikaly cca 25 až 35 průzkumných misí ročně, a to až do pádu SSSR. V roce 1971 byl sovětský kontingent s letouny typu Tu-95RC (Bear D) vyslán též na guinejskou základnu Conakry. Krátce nato VMF několik letounů tohoto typu přemístilo též na angolskou základnu Luanda. V roce 1973 byly zahájeny pravidelné přelety letounů typu Tu-95RC (Bear D) mezi předsunutými základnami nacházejícími se na Kubě a v Guineji. Ke zmíněným přeletům přitom vyrážely vždy ve stejný čas dva letouny tohoto typu, jeden z Kuby a jeden z Guinei. Přelety letounů typu Tu-95RC (Bear D) mezi Kubou a Guinejí přitom VMF zajistily přehled o činnosti potenciálního protivníka v převážné většině oblastí Atlantiku. Počínaje rokem 1976 začaly letouny typu Tu-95RC (Bear D) vzlétat k průzkumným misím též z předsunutých základen Dafet a Hargeisa, které se nacházejí na území Somálska. Mezi dubnem a zářím roku 1979 a lednem a dubnem roku 1980 byla čtveřice letounů typu Tu-95RC (Bear D) dislokována na jihovietnamské základně Da Nang, kterou předtím využívali Američané. Od dubna roku 1980 začaly tyto stroje vzlétat k průzkumným misím z nedaleké jihovietnamské základny Cam Ranh. Odtud přitom letouny typu Tu-95RC (Bear D) podnikaly lety okolo jihovýchodní Asie. V roce 1979, v přímé reakci na čínskou invazi do Vietnamu, letouny typu Tu-95RC (Bear D) ze stavu 304. GvODRAP vykonaly několik průzkumných letů nad vodami Jihočínského moře. Ten samý rok bylo několik těchto strojů ze stavu 304. GvODRAP dočasně přesunuto do uzbeckého Taškentu, aby odtud podniklo několik průzkumných letů nad vody Indického oceánu, přes Pákistán a Írán. Letouny typu Tu-95RC (Bear D) byly ale využity též k monitorování aktivit britského Royal Navy ve válce o Falkandy, která se odehrála v roce 1982. Zpočátku letouny typu Tu-95RC (Bear D) zajišťovaly, spolu s vrtulníky typu Ka-25C (Hormone B), podporu plavidel s raketovými komplety typu P-5 (SS-N-3A Shaddock) a P-35 (SS-N-3B Shaddock). Později byly tyto stroje uzpůsobeny též k součinnosti s výkonnějším raketovým kompletem typu P-500 Bazalt (SS-N-12 Sandbox), který disponoval dosahem 550 km. V aktivní službě se letouny typu Tu-95RC (Bear D) udržely až do počátku 90. let. Vůbec naposledy se letouny tohoto typu ze stavu 392. ODRAP k průzkumnému letu vydaly dne 29. května 1993. Krátce nato, dne 1. prosince toho samého roku, byl zmíněný pluk zrušen. Ten samý rok byl rozpuštěn i 304. GvODRAP Tichooceánské flotily a jeho letouny uzemněny a uskladněny na 3273. základně. Přibližně ve stejnou dobu se VMF zbavilo též všech vrtulníků typu Ka-25C (Hormone B). Protože plány, které počítaly s náhradou letounů typu Tu-95RC (Bear D) letouny typu Tu-142MRC (Bear K) s radiolokačním komplexem Uspěch-1AV nebyly realizovány, poslání těchto strojů nakonec převzaly průzkumné družice.

Verze:

Tu-95RC – prototypová modifikace letounu typu Tu-95RC (Bear D). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí sériového Tu-95M (Bear A) a do oblak se poprvé vydal na podzim roku 1962. Prototyp letounu typu Tu-95RC (Bear D) byl opatřen COMINT stanicí typu SRS-4 Kvadrat-2 a nikoliv COMINT stanicí typu SRS-5 Višně. Kromě toho postrádal instalaci SIGINT stanice typu SRS-6 Romb-4A a nástavce pro doplňování paliva za letu.

Tu-95RC (Bear D) – výše popsaná sériová modifikace letounu typu Tu-95RC (Bear D). Tento model byl postaven, v letech 1963 až 1969, v počtu 53-ti exemplářů.

Tu-95RC (Bear D) (RINT) – úprava letounu typu Tu-95RC (Bear D) uzpůsobená k provádění radiačního průzkumu (RINT). Pod vnějšími panely křídla tohoto modelu se nacházela instalace závěsníků, na které se umisťovala dvojice RINT kontejnerů typu RR8311-100. Kontejner typu RR8311-100 vzešel z programu Jak-28RR (Brewer) a měl podobu válcovitého pouzdra (s pohyblivou kónickou špicí), které ukrývalo papírový filtr. Na ten se zachytávaly radioaktivní prachové částice ze vzduchu. Vlastní analýza úrovně radiačního zamoření byla prováděna v laboratořích, tedy až po přistání. Instalaci závěsníků pro kontejnery typu RR8311-100 obdržel nejméně jeden sériový Tu-95RC (Bear D). Zmíněný stroj byl využíván k sběru vzorků v blízkosti jaderných polygonů potenciálního protivníka, zejména pak ČLR.

Tu-95RC (Bear D variant) – úprava letounu typu Tu-95RC (Bear D) s instalací kontejneru typu UChO s aktivním RL rušičem typu SPS-153 Ljutik na místo ocasní střelecké věže typu DK-12. Zmíněný kontejner měl vřetenovitý tvar a zploštělé boky a plynule navazoval na hranatý překryt zrušeného pracoviště zadního střelce. V této souvislosti byla odstraněna všechna okénka pracoviště zadního střelce, tedy vyjma levého zadního, a kryt výstražného radiolokátoru zadní polosféry. Instalací kontejneru typu UChO byl později opatřen nejméně jeden letoun typu Tu-95RC (Bear D).

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového Tu-95M) a 53 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    9 osob

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Kuzněcov NK-12MV s max. výkonem po 15 000 kp

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu Uspěch-1A (Big Bulge A), instalovaný pod rozměrným polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu střední části trupu, a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-4 Krypton (Box Tail), instalovaný uvnitř krytu vystupujícího z odtokové hrany SOP, v oblasti nad kabinou „ocasního střelce“. Radar typu Uspěch-1A (Big Bulge A) má zorné pole 360° a vyhledávací dosah 400 km a slouží pro vyhledávání, sledování a zaměřování hladinových cílů. Radiolokátor typu PRS-4 Krypton (Box Tail) má vyhledávací dosah 7,4 km a zaměřovací dosah 5,3 km a slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu PS-153VK (jeho instalace je umístěna pod průzračnou kopulí nacházející se na hřbetu přední části trupu), jeden střelecký zaměřovač typu PS-153BL (jeho instalace je umístěna za polokapkovitým průzorem nacházejícím se na levoboku zadní části trupu, přímo pod VOP), jeden střelecký zaměřovač typu PS-153BP (jeho instalace je umístěna za polokapkovitým průzorem nacházejícím se na pravoboku zadní části trupu, přímo pod VOP) a jeden střelecký zaměřovač typu PS-153K (jeho instalace je umístěna za čelním zasklením záďové kabiny)

                  - průzkumné: stanice radiotechnického průzkumu (COMINT) typu SRS-5 Višně (nevelký polokapkovitý kryt nacházející se na břichu trupu, přímo za krytem antény radaru typu Uspěch-1A) a stanice radiotechnického průzkumu (SIGINT) typu SRS-6 Romb-4A (jeden pár podlouhlých štíhlých polokapkovitých krytů nacházející se na bocích zadní části trupu, na úrovni „předkýlu“ SOP)

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M (Odd Rods), výstražný RL systém typu SPO-3 Sirena-3 a aktivní rušič typu SPS-3 Roza

Výzbroj:   jedna zatažitelná hřbetní dálkově ovládaná střelecká věž typu DT-V12 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 (s odměrem 360°, elevací 90°, depresí -3°45‘ a zásobou 700 nábojů), instalovaná před SOP, jedna polozatažitelná břišní dálkově ovládaná střelecká věž typu DT-N12 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 (s odměrem 360°, elevací 30‘, depresí -90° a zásobníkem na 800 nábojů), instalovaná v zadní části trupu, a ocasní střelecká věž typu DK-12 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 (s odměrem ±68°, elevací 60°, depresí -40° a zásobníkem na 1 000 nábojů)

Poslední úpravy provedeny dne: 20.6.2017