Typ:  speciální modifikace středně těžkého strategického bombardovacího letounu typu Tu-4 (Bull) zastávající roli nosiče jaderné pumy

Určení:  ničení důležitých pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka (průmyslová centra, elektrárny, vojenské objekty, pozemní komunikace a komunikační uzle) za pomoci neřízené jaderné pumy typu RDS-3

Odlišnosti od letounu Tu-4 (Bull):

- modifikovaná trupová pumovnice zavedením úchytu jaderné pumy, tepelné izolace a elektrického vytápění (do té se nyní umisťuje jedna jaderná puma typu RDS-3)

- modifikovaný interiér přetlakových kabin posádky instalací speciálních sklápěcích protiradiačních clon, které zamezují oslnění jaderným výbuchem

- modifikované příďové pracoviště bombometčíka instalací modifikovaného bombardovacího zaměřovače a ovládacího panelu jaderné pumy. Za jeho pomoci bombometčík zadává povely k detonaci do paměti přepravované jaderné pumy. Zmíněný ovládací pult je přitom s pumou propojen kabelem, a to prostřednictvím konektoru nacházejícím se na její zádi.

Historie:  Úspěchy amerického jaderného programu, které vyvrcholily dne 6. a 9. srpna roku 1945 svržením jaderných pum na japonská města Hirošima a Nagasaki, nemohly zůstat bez povšimnutí Sovětů. Krátce nato, dne 9. dubna 1946, byla tak při laboratoři č.2 Sovětské Akademie Věd zřízena konstrukční kancelář KB-11 se zaměřením na vývoj jaderných zbraní. Sídlo zmíněné konstrukční kanceláře bylo přitom vybudováno v Sarově, neboť se nacházel relativně blízko Moskvy a zároveň v oblasti s poměrně řídkým osídlením. V této souvislosti se Sarov stal na mnoho let zapovězeným městem pro všechny nezainteresované. Kromě toho se pro něj začaly používat různé krycími názvy (Arzamas-75 či Arzamas-16). Do čela KB-11 byl přitom jmenován P.M. Zernov. Šéfkonstruktérem této konstrukční kanceláře se stal Akademik J.B. Chariton. Vývojem první jaderné nálože byla KB-11 pověřena již dne 21. srpna 1946. Zmíněná nálož vešla ve známost jako RDS-1 či iz.501 a měla sílu ekvivalentní 22 kt TNT. Zkratka RDS přitom znamenala „Reaktivnyj dvigatelj specialjnyj“, tedy Speciální reaktivní motor. Při návrhu této experimentální zbraně sovětští inženýři plně zužitkovali nejen poznatky z německého projektu atomové pumy, ale i špionážní informace o americkém projektu Manhattan. Kompletaci prvních dvou pum typu RDS-1 se podařilo dokončit v roce 1949. První z nich byla odpálena dne 29. srpna toho samého roku, a to na polygonu UP-2, který se nacházel 170 km západně od kazašského Semipalatinska. Speciálně pro tyto potřeby bylo přitom v okolí 10-ti km vybudováno několik dřevěných a cihlových domů, železobetonový most a atrapa metra. Kromě toho sem byla dovezena různé bojová a nebojová vozidla, 50 letadel a 1 538 zvířat. V okamžiku detonace byla přitom puma typu RDS-1 umístěna na 37,5 m vysoké věži. Mezitím, v roce 1948, se rozeběhly práce na prakticky využitelné verzi této experimentální zbraně. Vzhledem k tomu, že jediným tehdy dostupným prostředkem schopným dopravit jadernou nálož k cíly byl bombardovací letoun, již od počátku se počítalo s tím, že se nosičem této zbraně stane čtyřmotorový pístový bombardovací letoun typu Tu-4 (Bull). Volba na právě tuto bezlicenční kopii amerického Boeingu B-29 Superfortress přitom nepadla náhodou. Tento stroj totiž měl ze všech letounů sovětské konstrukce té doby zdaleka největší nosnost a dolet. Protože se letecká verze pumy typu  RDS-1 měla vejít do trupové pumovnice letounu typu Tu-4 (Bull), její délka nesměla přesahovat 3,7 m, zatímco v případě průměru tomu nemělo být více než 1,5 m. Balistické testy letecké verze pumy typu RDS-1 se rozeběhly již v první polovině roku 1948. V rámci zmíněných zkoušek byly letounem typu Tu-4 (Bull) shazovány makety této zbraně na polygonu u Noginska (4. direktorát GK NII VVS). Na základě výsledků první etapy balistických zkoušek doznal změn tvar těla této zbraně, stejně jako pozice těžiště. Důvodem těchto úprav se stala skutečnost, že puma typu RDS-1 nebyla schopna letu po balistické dráze. Další fáze balistických zkoušek pumy typu RDS-1 byla realizována na 71. polygonu VVS. Tento první sovětský „jaderný“ polygon byl přitom zřízen výnosem ze dne 21. srpna 1947 ve východní části Krymu, poblíž Bagerova, a do provozu uveden v létě roku 1949. Vzhledem k tomu, že byl Krym významným letoviskem, zmíněný polygon sloužil pouze k testování inertních verzí jaderných pum (bez bojové části). Kromě toho se stal domovinou hned tří útvarů VVS, a to 35. BAP (bombardovací letecký pluk), který nejprve provozoval pístové bombardovací letouny typu Tu-4A (Bull) a následně proudové bombardovací letouny, 513. IAP (stíhací letecký pluk), který zprvu provozoval pístové stíhací letouny typu La-9 (Fang) a poté proudové stíhací letouny typu MiG-17 (Fresco), a 647. SAPSO (smíšený letecký pluk speciálního určení). Ten provozoval pestrou škálu letounů a vrtulníků a zajišťoval odebírání vzorků ze vzduchu po jaderných explozích, vzdušné snímkování a podpůrnou přepravu. Na jeho inventáři se přitom postupně objevily letouny a vrtulníky typu Po-2 (Mule), Jak-12 (Creek), Li-2 (Cab), Il-14 (Crate), An-8 (Camp), An-12 (Cub), An-24 (Coke), Jak-25RRV (Mandrake), Il-28R (Beagle) a Mi-6 (Hook). Balistické testy pumy typu RDS-1 na 71. polygonu započaly na jaře roku 1948. Zpočátku byly zkušební inertní exempláře této pumy opatřeny stopovkou, která usnadňovala jejich sledování v průběhu letu při natáčení filmovou kamerou. Součástí vybavení pozdějších zkušebních exemplářů této zbraně se však staly telemetrické senzory. Na palubě některých z nich se navíc nacházely záznamníky letových dat. Hlavním cílem této fáze zkoušek se stalo nalezení nejvíce vhodné pozice pro barometrický senzor, který zajišťoval aktivaci detonátoru v zadané výšce. K tomu bylo přitom zapotřebí provést nejméně 30 shozů. Další fáze zkušebního programu pumy typu RDS-1 byla zaměřena na prověření činnosti elektrického detonátoru. Pro potřeby zkoušek byl několikanásobný detonátor pumy typu RDS-1 napojen na několik dýmovnic s různou barvou. Díky tomu bylo možné kontrolovat, zda se jednotlivé části detonátoru aktivují ve správném pořadí. Poté, co se detonátor aktivoval v době, kdy se nosný letoun stále nacházel ještě na zemi, a z jeho pumovnice se tak náhle vyvalil barevný kouř, od použití dýmovnic bylo opuštěno ve prospěch datalinku. Zatímco balistické testy a testy palubních systémů pumy typu RDS-1 se podařilo završit na jaře roku 1949, testy specializovaného vybavení nosiče této zbraně v podobě letounu typu Tu-4A (Bull) byly ukončeny v roce 1951. Ten byl přitom, na rozdíl od modelu Tu-4 (Bull), který byl uzpůsoben k ničení pozemních cílů pouze za pomoci konvenčním pum, opatřen tepelně izolovanou pumovnicí s elektrickým vytápěním. Důvodem zavedení klimatizované pumovnice byla značná citlivost jaderné nálože na mráz. Pokud by tedy letoun typu Tu-4A (Bull) nebyl opatřen klimatizovanou pumovnicí a vystoupal by s jadernou pumou do velké výšky, kde panují mrazy, mohlo by dojít k samovolné iniciaci řetězové reakce. Speciální vybavení letounu typu Tu-4A (Bull) podléhalo velmi přísnému utajení. Přístup k informacím o zbraňovém systému tohoto stroje neměl dokonce ani Tupolevův zástupce L.L. Kerber. Z hlediska vnějšího vzhledu se však jaderný nosič typu Tu-4A (Bull) od standardního Tu-4 (Bull) nikterak nelišil. Zmíněný stroj dokonce nebyl opatřen ani bílým protiradiačním nátěrem tolik typickým pro proudový jaderný bombardér typu Tu-16A (Badger A). Mezitím, v roce 1949, se KB-11 pustila do prací na jaderné pumě typu RDS-2. Tato puma měla obdobné rozměry jako puma typu RDS-1. Byla však silnější (38 kt vs 22 kt). Dne 10. června 1948 ta samá konstrukční kancelář navíc obdržela zadání na vývoj jaderných pum typu RDS-3, RDS-4 a RDS-5 a vodíkové pumy typu RDS-6. Puma typu RDS-3 měla sílu 42 kt TNT a od pumy typu RDS-2 se odlišovala pouze složením štěpného materiálu. Zatímco puma typu RDS-2 měla, stejně jako v případě pumy typu RDS-1, plutoniové jádro, jádro pumy typu RDS-3 bylo zhotoveno z 25-ti % z plutonia 239 a 75-ti % z uranu 253 (plutonium bylo totiž velmi drahé a vzácné). Na testech obou zmíněných pum, které byly realizovány na polygonu v Semipalatinsku, se podílela dvojice letounů typu Tu-4A (Bull) ze stavu 35. IAD. Ty byly přitom do Semipalatinska, resp. na leteckou základnu Zhana-Semey, přesunuty, spolu s několika podpůrnými letouny ze stavu 647. SAPSO, na počátku roku 1951. Zatímco velké letouny se sem vydaly po vlastní ose, malé letouny spolu s pozemním podpůrným vybavením byly do Semipalatinska dopraveny po železnici. Jako první zde byla odzkoušena puma typu RDS-2. Tomu se stalo dne 24. září 1951. Zmíněná zbraň byla ale při odpalu umístěna na vysoké věži, obdobě jako puma typu RDS-1. Povel k odpalu pumy typu RDS-2 byl tehdy vydán, za pomoci rádia, z paluby jednoho z letounů typu Tu-4A (Bull) v okamžiku, když se nacházel ve výšce 10 000 m nad zmíněnou věží. Aktivaci vlastního detonátoru ale zajistilo pozemní stanoviště. Tlaková vlna vyvozená výbuchem pumy typu RDS-2 přitom letoun typu Tu-4A (Bull) zasáhla v okamžiku, kdy se nacházel ve vzdálenosti 24,2 km od zkušební věže. Jelikož zmíněný stroj tento simulovaný shoz jaderné pumy typu RDS-2 přežil bez úhony, následně mohlo být přistoupeno k testům jaderné pumy typu RDS-3. Zatímco se shozem pumy typu RDS-2 se již od počátku nepočítalo, v případě testu pumy typu RDS-3 již nemělo jít o pouhou simulaci shozu. Zmíněná puma obdržela kódové jméno Maria a její shoz byl naplánován na 18. říjen 1951. Jelikož se po ukončení pozemní zkoušky pumy typu RDS-2 všechny letouny 35. IAD a 647. SAPSO okamžitě vrátily zpět na svou domovskou základnu, před zahájením zkoušky pumy typu RDS-3 musely znovu absolvovat cestu z Krymu na kazašské letiště Zhana-Semey. Přípravy ke shozu zmíněné pumy provázelo velmi přísné utajování. Zatímco vlastní puma byla umístěna na vozíku, který byl kompletně zakryt plachtou, letoun, do jehož pumovnice měla být tato puma umístěna, se nacházel za vysokou ohradou s jedním jediným vstupem. Okolí pumovnice bylo navíc obehnáno clonou z plachtoviny. Vzhledem k malé výšce podvozku letounu typu Tu-4A (Bull) musela být puma typu RDS-3 to trupové pumovnice tohoto stroje umisťována ze speciálního příkopu. První shoz pumy RSD-3 z pumovnice letounu typu Tu-4A (Bull) byl uskutečněn dne 18. říjen 1951, jak bylo naplánováno, a to z výšky 10 000 m. Toto byl přitom vůbec první „ostrý“ shoz jaderné pumy realizovaný na území SSSR. Zmíněný letoun tehdy doprovázel ještě jeden letoun toho samého typu, který byl však „vyzbrojen“ jednou 1 500 kg konvenční pumou typu FAB-1500, spolu s dvojicí stíhacích letounů typu La-9 (Fang) ze stavu 513. IAP. Druhý Tu-4A (Bull) měl v případě selhání zaměřovací techniky navést nosič pumy typu RDS-3 na souřadnice shozu. V tomto případě by posádka prvního Tu-4A (Bull) shodila pumu RDS-3 v okamžiku, kdy byl druhý Tu-4A (Bull) odhodil pumu typu FAB-1500. Předtím by navíc od posádky druhého Tu-4A (Bull) obdržela sérii rádiových zvukových signálů. Úkolem stíhacích letounů typu La-9 (Fang) se zase stalo sestřelení nosiče pumy typu RDS-3 v případě, že by se vychýlil ze zadaného kurzu. K detonaci pumy typu RDS-3 přitom tehdy došlo ve výšce 380 m nad zemí. Sériová výroba letounu typu Tu-4A (Bull) a pumy typu RDS-3 byla schválena krátce nato. Počáteční operační způsobilosti letoun typu Tu-4A (Bull) dosáhl v roce 1951. Do konce toho samého roku bylo Sovětskému VVS předáno 18 těchto strojů. Prvním provozovatelem letounu typu Tu-4A (Bull) se stala 8. výcviková jednotka, později známá jako jednotka 785727. Zmíněná jednotka byla zřízena výnosem ze dne 29. srpna 1951 a její domovskou základnou této se stalo letiště Balbasovo, které tehdy hostilo 45. TBAD (těžká bombardovací letecké divize). V této souvislosti byly všechny tři pluky této divize již dne 7. listopadu toho samého roku přemístěny na jiná letiště. Nejlepší posádky 45. TBAD nicméně na letišti Balbasovo zůstaly, aby se mohly stát součástí jednotky 785727. Následně byl kolem celé základny Balbasovo vybudován ztrojený plot z ostnatého drátu se strážními věžemi. Na vlastní základně byly postaveny bunkry pro skladování jaderných pum a zákopy, ze kterých byly jaderné pumy umisťovány do pumovnic letounů typu Tu-4A (Bull). Současně zde byla zavedena speciální bezpečnostní opatření. Tak např. personál od nynějška mohl základnu opustit pouze na speciální propustku vystavenou přímo velením jednotky. Kompenzací za omezení vyplívající z přísného tajení se stalo navýšení jejich platů o 50 %. Jednotka 785727 začala operovat s pouhými sedmi letouny typu Tu-4A (Bull). Za poměrně krátkou dobu byl však počet těchto strojů u této jednotky navýšen na 22 exemplářů. Kromě jaderných pum jednotka 785727 obdržela též cvičné pumy typu IAB-3000 a IAB-500. Zmíněné cvičné pumy měly identické rozměry jako konvenční pumy typu FAB-3000 a FAB-500, byly však naplněny kapalnou zápalnou směsí, jejíž výbuch připomínal výbuch jaderné pumy. Kontrolními přejímacími zkouškami sériový letoun typu Tu-4A (Bull) spolu se sériovou pumou typu RDS-3 prošel v roce 1952. Dodávky jaderných pum k bojovým útvarům DA (dálkové letectvo) byly Ministerstvem středního průmyslu (MSM), které tehdy mělo na starosti vojenský i civilní jaderný program, schváleno v roce 1953. Mezitím, v letech 1949 až 1952, bylo postaveno celkem 76 předsériových jaderných pum, z toho 2 v roce 1949, 9 v roce 1950, 25 v roce 1951 a 40 v roce 1952. Většina z nich byla dokončena ve verzi RDS-3. Pum typu RDS-1 bylo údajně postaveno jen 5. Dle jiných zdrojů bylo postaveno 19 pum typu RDS-1. Všechny však měly být později přestavěny na model RDS-2 nebo RDS-3. Každopádně puma typu RDS-2 nakonec nebyla do výzbroje DA formálně zařazena, byť byla postavena v sérii. V polovině roku 1953 byl letoun typu Tu-4A (Bull) použit k testování další jaderné pumy z dílny KB-11. Konkrétně přitom šlo o experimentální taktickou jadernou pumu typu RDS-5, která vycházela z 28 kt pumy typu RDS-4 Tatjana (8U69/iz.244N), první sériově vyráběné taktické jaderné pumy sovětské konstrukce. Od pumy typu RDS-4 se puma typu RDS-5 odlišovala složením bojové části. Zatímco puma typu RDS-4 měla plutoniové jádro, jádro pumy typu RDS-5 bylo zhotoveno ze směsi plutonia a uranu. Testy pumy typu RDS-5 byly stejně jako v případě předchozích typů sovětských jaderných pum realizovány na polygonu ze Semipalatinska a opět se na nich podílely letouny ze stavu 71. polygonu, které byly speciálně za tímto účelem dočasně přemístěny na základnu Zhana-Semey. Zkušební shozy pumy typu RDS-5 z letounu typu Tu-4A (Bull) doprovázeného dalším letounem toho samého typu byly uskutečněny dne 3., 8. a 9. září 1953, a to z výšky 9 000 m. Zatímco první puma typu RDS-5 explodovala ve výšce 255 m, k explozi následujících dvou pum tohoto typu došlo ve výšce 220 m. Síla zmíněných zkušebních exemplářů pumy typu RDS-5 přitom činila 5,8 kt, 1,6 kt a 4,9 kt. Na testech pumy typu RDS-5 se ale podílely ještě další dva letouny typu Tu-4A (Bull). Ty však byly vybaveny radiačními dosimetry a zajišťovaly měření úrovně radiace vyvozené zkouškami této zbraně ve velké vzdálenosti, resp. přímo u sovětsko-čínských hranic. Posádky těchto letounů přitom pracovaly v plynových maskách. V průběhu roku 1953 byly ale realizovány též testy zaměřené na prověření bezpečnosti vzletu a přistání letounu typu Tu-4A (Bull) s pumou typu RDS-3 uvnitř trupové pumovnice. Ten samý rok bylo schváleno zřízení několika dalších útvarů DA vyzbrojených těmito nosiči jaderné pumy. První z nich byl 402. TBAP. Jádrem zmíněného pluku se přitom stal personál a letouny jednotky 78724 z Balbasova. Za aktivní byl 402. TBAP prohlášen v září roku 1954. Krátce nato byl aktivován druhý pluk s letouny typu Tu-4A (Bull), a to 291. TBAP. Oba zmíněné pluky operovaly z letecké základny Balbasovo a spadaly pod velení 160. TBAD. Zpočátku přípravy letounů typu Tu-4A (Bull) ke vzletu s jadernou pumou uvnitř pumovnice zabraly celých 24 h. Jedním z důvodů tak dlouhé přípravy byly procedury spjaté s velmi přísným tajením. Mezi dubnem a červencem roku 1954 bylo sedm letounů typu Tu-4A (Bull) opět použito k měření úrovně radiace vyvozené jadernými zkouškami v Semipalatinsku na sovětsko-čínských hranicích. Letouny typu Tu-4A (Bull) se ale staly též účastníky prvního sovětského jaderného cvičení, které bylo uskutečněno v září roku 1954. Zmíněná operace vešla ve známost pod kódovým názvem Snežok a jejím účelem se stalo procvičení pozemních vojsk v činnosti v oblasti zasažené jaderným výbuchem. Zmíněné cvičení bylo uskutečněno na dělostřeleckém polygonu Totskoje nacházejícím se v Orenburgské oblasti. Důvodem volby právě tohoto polygonu se stala skutečnost, že se nacházel v krajině podobné krajině západní Evropy. Speciálně pro potřeby operace Sněžok byla na zmíněném polygonu vybudována replika polního postavení U.S. Army. Na to měla být nejprve svržena atomová puma. Tomu pak měl následovat útok pozemních vojsk. Dle původních plánů měl jadernou pumu na tuto imitaci postavení U.S. Army svrhnout proudový bombardér typu Tu-16A (Badger A). Vzhledem k tomu, že při nácvicích s cvičnou pumou, tento stroj vždy minul cíl o nějakých 700 m, což bylo shledáno z bezpečnostního hlediska jako nepřijatelné (zmíněné cviční totiž měla ze vzdálenosti nějakých 2 km od postavení „rudého týmu“ sledovat celá řada vysoce postavených sovětských armádních představitelů spolu s ministry obrany spřátelených zemí), nakonec k tomu byl použit méně výkonný pístový bombardér typu Tu-4A (Bull) ze stavu 35. BAP 71. polygonu. Na operaci Snežok se ale podílely též dva průzkumné letouny typu Il-28R (Beagle), které zajišťovaly snímkování celé operace, šest stíhacích letounů typu MiG-17 (Fresco), jeden dopravní letoun typu Li-2 (Cab) a jeden lehký víceúčelový letoun typu Jak-12 (Creek) ze stavu 647. SAPSO 71. polygonu. Všechny zmíněné letouny přitom operovaly z nedaleké letecké základny Vladimírovka, domovské základny Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS) z Achtubinska, na kterou byly přesunuty, z Bagerova, dne 3. srpna 1954. Krátce nato, dne 5. srpna, byl zahájen podrobný meteorologický průzkum zájmové oblasti. Posláním zmíněného průzkumu se stalo stanovení převládajícího směru větru. To mělo zamezit zanesení radioaktivního oblaku větrem na pozici s přihlížejícími pohlaváry. Tomu následoval praktický nácvik za pomoci inertních cvičných pum. V rámci nácviku jaderného útoku, který byl zahájen dne 12. srpna, bylo přitom letouny typu Tu-4A (Bull) svrženo nejméně deset cvičných pum. Protože dolet doprovodných stíhacích letounů typu MiG-17 (Fresco) nepostačoval pro zpáteční non-stop let z letecké základny Vladimírovka na cca 900 km vzdálené místo shozu, dva z těchto strojů byly mezitím přemístěny na leteckou základnu Soročinsk. Ty na trase střídaly první dvojici MiGů-17 (Fresco), která operovala z Vladimírovky. Místo shozu bylo přitom označeno bílým symbolem „X“ s rozměry 150 x 150 m. Podél letové trasy byly rozmístěny tři radiomajáky a několik stanovišť s oranžovými dýmovnicemi. 72 km od cílové oblasti byly navíc rozmístěny dva radiolokační odrážeče. Protože se pozice Rudého týmu, který měl provést útok na cíl zasažený jadernou pumou, nacházelo pouhých 5 km od epicentra, na polygonu Totskoje bylo navíc vybudováno 383 km zákopů, 394 bunkrů a 140 lehkých polních krytů. Vlastní cvičení se konalo dne 14. září a zúčastnily se ho dva letouny typu Tu-4A (Bull), z nichž jeden zastával roli záložního stroje. Každý z nich byl přitom vyzbrojen jednou jadernou pumou typu RDS-3. Shoz zmíněné pumy byl uskutečněn z výšky 8 000 m, minimální povolené výšky shozu. K její explozi došlo ve výšce 330 m. 5 minut nato následovala 25-ti minutová dělostřelecká palba. Následně na cíl zaútočily letouny typu MiG-15 (Fagot) ze stavu 165. IAP. Některé z nich přitom prolétly přímo nohou atomového hřibu. 40 min po výbuchu byl na místo útoku vyslán průzkumný tým, aby zjistil míru radiačního zamoření. Zatímco v epicentru radiace činila 50 R/h, ve vzdálenosti 300 m od epicentra 25 R/h, ve vzdálenosti 500 m od epicentra 0,5 R/h, ve vzdálenosti 850 m od epicentra 0,1 R/h. 1 010 h po výbuchu byl zahájen útok pozemní armády. Do manévrů Snežok se přitom zapojilo celkem 45 000 vojáků, 600 tanků a samohybných děl, 500 dělostřeleckých systémů, 600 obrněných vozidel, 320 letadel a 6 000 automobilů. Po ukončení cvičení Snežok byly letouny typu Tu-4A (Bull) 71. polygonu opět aktivně využívány k testování nových jaderných zbraní. Tak např. dne 23. října 1954 jeden z nich svrhl pumu typu RDS-3I, která byla opatřena externím neutronovým iniciačním systémem. Zmíněná puma explodovala ve výšce 410 m a měla sílu odpovídající 62 kt TNT. Krátce nato, dne 30. října toho samého roku, byla za pomoci letounu typu Tu-4A (Bull) ze stavu 71. polygonu otestována též modifikace taktické jaderné pumy typu RDS-5 s externím neutronovým iniciačním systémem. Zmíněné puma přitom explodovala ve výšce 55 m a měla sílu odpovídající 10 kt TNT. Letoun typu Tu-4A (Bull) se stal vůbec prvním strategickým bombardovacím letounem Sovětského VVS schopným ničit cíle za pomoci jaderné pumy. Díky rychlým pokrokům ve vývoji proudových motorů ale již v době, kdy byl prohlášen za operačně způsobilý, představoval morálně zastaralou techniku.

Verze:  -

Vyrobeno:  18 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    dva piloti, navigátor, bombometčík/střelec, palubní mechanik, radista, operátor radaru a čtyři střelci

Pohon:       čtyři pístové motory typu Švecov AŠ-73TK s max. výkonem po 2 375 hp

Radar:        bombardovací-navigační impulsní dopplerovský radiolokátor s kruhovým výhledem typu Kobalt-M (Mushroom). Radar typu Kobalt slouží k navigaci a vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů. Zmíněný radar umožňuje provádět pumové útoky za zhoršených meteorologických podmínek nebo v noci z výšek nad 3 000 m. Jeho max. detekční dosah přitom činí 400 km. Zatímco velké město je radar typu Kobalt schopen detekovat na vzdálenost 90 km, malé město na vzdálenost 60 km, železniční křižovatku nebo most na vzdálenost 30 až 45 km, velké jezero nebo říční tok na vzdálenost 45 km. Kurz a vzdálenost cíle přitom dokáže stanovit s přesností ±2° a ±100 m. Instalace antény tohoto zařízení se nachází uvnitř výsuvné kopulky, která je vestavěna do břicha trupu, v oblasti mezi oběma pumovnicemi.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden bombardovací zaměřovač (jeho instalace se nachází za spodním čelním okénkem příďové kabiny) a pět střeleckých zaměřovacích stanic typu PS-48M (jedno v příďové kopuli přední kabiny, tři v prostřední kabině pod jedním hřbetním a dvěma postranními vypouklými průzory, a jedno v zadní kabině). Zatímco z příďového stanoviště lze obsluhovat obě hřbetní a přední břišní střeleckou věž zároveň, z hřbetního stanoviště zadní hřbetní věž (v primárním módu) nebo přední hřbetní věž (v záložním) módu), z obou postranních stanovišť zadní břišní věž (v primárním módu) nebo přední břišní věž a ocasní střeliště zároveň (v záložním módu), ze zadního stanoviště pouze ocasní střeliště.

                  - průzkumné: jeden fotoaparát pro vertikální snímkování za denních podmínek typu AFA-33/100 či AFA-33/75 (s ohniskovou vzdáleností 75 cm) nebo jeden fotoaparát pro vertikální snímkování za nočních podmínek typu NAFA-3S/50. Instalace fotoaparátu se přitom nachází v nepřetlakové zadní části trupu, přímo mezi prostřední kabinou posádky a zadní břišní obrannou střeleckou věží.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu Barij-M

Výzbroj:    - defenzivní: obranný střelecký systém typu PV-23 Zvezda sestávající se z deseti 23 mm kanónů typu NR-23 s celkovou zásobou 3 150 nábojů, po dvou ve čtyřech dálkově ovládaných otočných střeleckých věžích, dvou hřbetních (s odměrem 360°, elevací +88° a depresí -3°) a dvou břišních (s odměrem 360°, elevací +3° a depresí -88°), a jednom ocasním střelišti typu DK-3 (s odměrem ±29°30‘, elevací +29°30‘ a depresí -29°30‘)

                   - ofenzivní: jedna 42 kt jaderná puma typu RDS-3 Maria, přepravovaná uvnitř trupové pumovnice

Poslední úpravy provedeny dne: 15.5.2016