Tupolev Tu-22M1 (‘Backfire B’)

Typ:  pokročilá modifikace středně těžkého strategického bombardovacího letounu a nosiče střel typu Tu-22M0 (Backfire A); předsériová modifikace letounu typu Tu-22M2 (Backfire B)

Určení:  ničení rozměrných hladinových cílů s výtlakem větším než 10 000 t (bitevní křižníky, letadlové lodě), rozměrných pozemních cílů (komunikace, přehrady, elektrárny, továrny, železniční nádraží, letiště) a radiolokačních stanic protivníka za pomoci řízených střel řady Ch-22M (AS-4 Kitchen) a konvenčních pum

Odlišnosti od letounu Tu-22M0 (Backfire A):

- modifikovaná vnitřní konstrukce draku. Zatímco některé konstrukční celky draku tohoto modelu jsou zesíleny, jiné zase odlehčeny. To přitom sebou přineslo úsporu hmotnosti 3 000 kg.

- instalace modifikovaného křídla. Křídlo tohoto modelu má zesílenou konstrukci, odlišný aerodynamický profil a větší rozpětí (25,00/34,28 m vs 22,75/31,60 m. Náběžné hrany vnějších částí křídla v zadní pozici, která je vyhrazena pro nadzvukový let, navíc svírají menší úhel (60° vs 65°). Kromě toho se křídlo tohoto modelu vyznačuje instalací zvětšených vztlakových klapek na odtokové hraně pevných vnitřních částí zbavené rozměrných vřetenovitých vertikálně zploštělých aerodynamických krytů. 

- instalace modifikovaných postranních lapačů vzduchu pohonných jednotek. Postranní lapače vzduchu tohoto modelu jsou více odsazeny od trupu, mají více hranatý průřez a jsou opatřeny delšími deskovými odlučovači mezní vrstvy.

- instalace devíti párů odpružených připouštěcích protipumpážních klapek (uspořádaných po třech do tří řad) na hřbetu a na bocích postranních přívodů vzduchu pohonných jednotek, v oblasti nad křídlem. Model Tu-22M0 byl opatřen pouze jedním párem hřbetních připouštěcích klapek.

- instalace úchytů pro jeden pár pumových závěsníků typu MBD3-U9-68 (ke každému z nich lze připevnit šest 500 kg pum nebo devět 250 kg pum) pod postranními přívody vzduchu pohonných jednotek

- instalace úchytů pro jeden pár pumových závěsníků typu MBD3-U9-68 (ke každému z nich lze připevnit šest 500 kg pum nebo devět 250 kg pum) pod pevnými středními částmi křídla, vně hlavního podvozku.

- instalace menšího a aerodynamicky více vytříbeného krytu bombardovacího zaměřovače před šachtou příďového podvozku. Instalace zmíněného krytu se navíc nyní nachází v ose a nikoliv vpravo od osy trupu. Kromě toho je k němu nyní uchycena drobná zkosená břitová anténa.

- instalace dálkově ovládané obranné střelecké věže typu UKU-9A-502 s dvojicí pohyblivých dvouhlavňových 23 mm kanónů typu GŠ-23 a krytů zaměřovacího vybavení v podobě výstražného radiolokátoru pro zadní polosféru typu PRS-3 Argon-2 (Fan Tail) a střeleckého TV zaměřovače typu TP-1KM na odtokové hraně SOP, přímo pod směrovým kormidlem, na místo rozměrného vřetenovitého vertikálně zploštěného krytu. Instalace vlastní střelecké věže se nachází přímo nad tryskami pohonných jednotek. Přímo nad ní je umístěn kryt antény radaru typu PRS-3 Argon-2 (Fan Tail). TV zaměřovač se nachází přímo nad krytem radaru. Instalace krytu posledně uvedeného zařízení si ale vyžádala „seříznout“ spodní hranu směrového kormidla.

- instalace modifikovaného avionického vybavení

Historie:  Protože předsériové exempláře středně těžkého nadzvukového bombardovacího letounu a nosiče střel typu Tu-22M (Backfire), která vešly ve známost jako Tu-22M0 (Backfire A), letovými výkony zdaleka nesplňovaly požadavky technického zadání, do konstrukce draku druhé předsériové modifikace tohoto nástupce poněkud nevydařeného středně těžkého nadzvukového bombardovacího letounu a nosiče střel typu Tu-22 (Blinder) byla vnesena celá řada změn. Zmíněný model vešel ve známost jako Tu-22M1 (Backfire B) a mimo jiné obdržel modifikované křídlo se zesílenou konstrukcí, odlišným aerodynamickým profilem a větším rozpětím. Křídlo modelu Tu-22M0 (Backfire A) mělo totiž nejen nevyhovující aerodynamické charakteristiky, ale i nedostatečně vysokou pevnost. Díky tomu bylo nezbytné max. vzletovou hmotnost tohoto stroje omezit hodnotou 95 t. Max. vzletová hmotnost letounu typu Tu-22M0 (Backfire A) měla přitom činit 121 t. Bez změn nezůstaly ani postranní lapače vzduchu pohonných jednotek. Protože se ukázalo, že je instalace jednoho páru připouštěcích protipumpážních klapek na hřbetu postranních přívodů vzduchu nedostatečná, postranní přívody vzduchu letounu typu Tu-22M1 (Backfire B) konstrukční tým OKB A.N. Tupoleva opatřil hned devíti páry odpružených připouštěcích klapek. Změn doznala též avionika a výzbroj. Pumovou výzbroj totiž letoun typu Tu-22M1 (Backfire B) mohl přepravovat nejen uvnitř trupové pumovnice, ale i na dvou párech demontovatelných vnějších závěsníků. Ty se přitom umisťovaly pod postranní přívody vzduchu a pod pevné vnitřní části křídla. Naproti tomu střelu typu Ch-22M (AS-4 Kitchen) tento model mohl přepravovat, stejně jako model Tu-22M0 (Backfire A), pouze v jednom exempláři (v polozapuštěné poloze do trupové pumovnice) a nikoliv ve třech exemplářích, jak požadovalo zadání. Všechny výše uvedené úpravy přitom vedly k poklesu prázdné hmotnosti proti modelu Tu-22M0 (Backfire A) z 67 700 kg na 66 500 kg. Max. vzletová hmotnost přitom vzrostla z 95 000 kg na 110 000 kg. To ale bylo opět méně, než nebyl bylo plánováno. Max. vzletová hmotnost modelu Tu-22M1 (Backfire B) měla totiž činit 122 000 kg. V letech 1971 až 1972 brány závodu č.22 z Kazaně opustilo celkem deset exemplářů letounu typu Tu-22M1 (Backfire B) (301, 304, 305 a 401 až 405). Jeden z nich (404) byl ale vyhrazen pro statické zkoušky. Důvodem jeho stavby se stala skutečnost, že byl letoun typu Tu-22M1 (Backfire B) opatřen jiným křídlem než letoun typu Tu-22M0 (Backfire A). Zatímco všechny exempláře letounu typu Tu-22M0 (Backfire A) létaly bez nátěru (v barvě kovu), všechny exempláře letounu typu Tu-22M1 (Backfire B) obdržely světle šedý nátěr horní ploch a bílý protiradiační nátěr spodních ploch. Toto kamuflážní schéma se přitom následně stalo standardem pro všechny letouny řady Tu-22M (Backfire). První exemplář letounu typu Tu-22M1 (Backfire B) (černá 301) se do oblak poprvé vydal dne 28. července 1971. Do programu letových zkoušek se nakonec zapojilo jen sedm z devíti těchto strojů. Zbylé dva exempláře letounu typu Tu-22M1 (Backfire B) (403 a 501) byly zničeny při nehodách, které se udály (v letech 1972 a 1973) při pozemních zkouškách na letišti v Kazani. Čtyři Tu-22M1 (Backfire B) byly vyhrazeny pro testy zaměřené na prověření výkonnostních parametrů, pohonných jednotek, systému pro doplňování paliva za letu, obranného vybavení, výzbroje a vzájemné elektromagnetické kompatibility (EMC) palubního vybavení. Na testech systému pro doplňování paliva za letu tohoto stroje se přitom podílel vzdušný tanker typu 3MS-2 (Bison B). Za pomoci dalšího Tu-22M1 (Backfire B) byla zase ověřována činnost automatického letového systému řízení (AFCS) typu ABSU-145. V průběhu zkoušek se podařilo zjistit, že tento model má rychlost 1 660 km/h a dolet 5 000 km v podzvukovém letovém režimu, resp. 1 560 km v nadzvukovém letovém režimu. Naproti tomu model Tu-22M0 (Backfire A) měl rychlost 1 530 km/h a dolet v podzvukovém letovém režimu 4 110 km. Ke vzletu letoun typu Tu-22M1 (Backfire B) potřeboval dráhu s délkou 2 300 m. Délka rozjezdu modelu Tu-22M0 (Backfire A) při vzletu přitom činila 2 600 m. Letoun typu Tu-22M1 (Backfire B) tedy svého předchůdce v podobě letounu typu Tu-22M0 (Backfire A) po výkonnostní stránce mírně překonával. Za technickým zadáním, které požadovalo rychlost 2 300 až 2 500 km/h, dolet 7 000 km a délku rozjezdu při vzletu 1 600 m, ale, stejně jako letoun typu Tu-22M0 (Backfire A), znatelně zaostával. V polovině roku 1973 byla dvojice letounů typu Tu-22M1 (Backfire B) předána 540. IIMRP (instruktorsto-zkušební námořní raketonosný pluk) 33. CBP i PLS (centrum bojové přípravy) VMF s domovskou základnou Nikolajev-Kulbakino, které zajišťovalo nejen přeškolování personálu, ale i vývoj taktiky bojového nasazení. První posádky VMF byly na typ Tu-22M1 (Backfire B) přeškoleny mezi srpnem a zářím roku 1973. První odpal střely typu Ch-22M (AS-4 Kitchen) z letounu typu Tu-22M1 (Backfire B) posádka 540. IIMRP uskutečnila ten samý rok. V roce 1975, po ukončení všech naplánovaných zkoušek, bylo několik letounů typu Tu-22M1 (Backfire B), včetně posledního exempláře tohoto stroje, předáno též výcvikovému centru VMF s domovskou základnou Ostrov. Zde pak tyto stroje sloužily k přeškolování posádek budoucího sériového modelu. Později byl jeden z těchto letounů (rudá 73) předán ŠMAS (Škola mladých leteckých specialistů) z Vyborgu. Další předsériový Tu-22M1 (Backfire B) (rudá 53) svůj život skončil za branami leteckého musea, které bylo zřízeno na lotyšském letišti Riga-Skulte.

Verze:  -

Vyrobeno:  deset exemplářů (devět letových a jeden neletový pro statické zkoušky)

Uživatelé:  SSSR

Posádka:    dva piloti, navigátor a operátor zbraňových systémů

Pohon:        dva dvouproudové motory typu Kuzněcov NK-144-22 s max. tahem po 15 000 kp  / 20 000 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:         navigační/střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu PNA (Down Beat), instalovaný ve špici trupu, a výstražný radiolokátor pro zadní polosféru typu PRS-3 Argon-2 (Fan Tail), instalovaný uvnitř krytu vetknutého do odtokové hrany SOP, v oblasti nad střeleckou věží. Radiolokátor typu PNA (Down Beat) slouží k navigaci, vyhledávání a sledování pozemních cílů a navádění řízených střel typu Ch-22M (AS-4 Kitchen). Zatímco hladinové plavidlo o velikosti křižníku dokáže detekovat na vzdálenost 350 km, velký plošný cíl je schopen odhalit ze vzdálenosti 500 km. Radar typu PRS-3 Argon-2 (Fan Tail) slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře a má vyhledávací dosah 6,5 km a zaměřovací dosah 3 km.

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optický bombardovací zaměřovač typu OPB-15T (jeho instalace se nachází za hranatým okénkem vetknutým do čela hranatého krytu vystupujícího z břicha trupu, v oblasti před příďovým podvozkem) a střelecký TV zaměřovač typu TP-1KM (jeho instalace se nachází na odtokové hraně SOP, přímo nad krytem výstražného radiolokátoru)

                   - obranné: identifikační systém „vlastí-cizí“, výstražný RL systém typu Sirena-3 a aktivní rušič (po jednom páru drobných polokapkovitých dielektrických krytů na bocích přední části trupu, přímo za krytem radiolokátoru, a na bocích spodní části SOP, přímo pod směrovým kormidlem)

Výzbroj:     dálkově ovládaná obranná střelecká věž typu UKU-9A-502 s dvojicí pohyblivých dvouhlavňových 23 mm kanónů typu GŠ-23* (s elevací 40°, depresí 30°, odměrem ±45° a zásobou 2 x 600 nábojů), vestavěná do kořene odtokové hrany SOP, a jedna strategická protilodní-protiradiolokační-protizemní řízená střela typu Ch-22M (AS-4 Kitchen), přepravovaná na výsuvném závěsníku typu BD-45F instalovaném uvnitř trupové pumovnice, nebo náklad konvenčních pum do celkové hmotnosti 21 000 kg, přepravovaný uvnitř trupové pumovnice (do 12 000 kg pum) a na čtyřech závěsnících typu MBD3-U9-68 instalovaných po dvou pod postranními přívody vzduchu a pod pevnou střední částí křídla (9 000 až 12 000 kg pum - 4 x devět 250 kg pum nebo 4 x šest 500 kg pum)

* nábojový zásobník kanónů typu GŠ-23 lze naplnit náboji typu PRLS s pokovenými sklolaminátovými jehličkami, které zastávající funkci klamných RL cílů, nebo náboji typu PIKS se speciální směsí tvořící v kontaktu se vzduchem silné tepelné záření, které zase zastávají funkci klamných IČ cílů

poslední úpravy provedeny dne: 18.4.2017