Tupolev Tu-16N/NN (‘Badger A tanker’)

Typ:  speciální modifikace středně těžkého strategického bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger A) zastávající roli vzdušného tankeru

Určení:  primárně poskytování paliva za letu nadzvukovým letounům řady Tu-22 (Blinder) za účelem prodloužení jejich operačního doletu; sekundárně ničení důležitých pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka (průmyslová centra, elektrárny, vojenské objekty, pozemní komunikace a komunikační uzle) za pomoci neřízených konvenčních pum

Odlišnosti od letounu Tu-16 (Badger A):

- instalace odnímatelné tankovací jednotky typu KAZ z letounu typu 3MN-2/3MS-2 (Bison B) a odnímatelné přídavné spotřební palivové nádrže na 5 000 kg paliva v prostoru trupové pumovnice. Zmíněná tankovací jednotka se nachází před spotřební nádrží a sestává se z pneumaticky ovládaného bubnu s tankovací hadicí, která je opatřena koncovým stabilizačním kuželem, a palivového čerpadla. Odvinutí tankovací hadice je možné pouze po otevření dvířek trupové pumovnice. Po předchozím vyjmutí tankovací jednotky a spotřební nádrže lze do trupové pumovnice tohoto modelu umístit náklad pum do celkové hmotnosti 3 až 9 t, jako u standardního bombardovacího modelu Tu-16.

- modifikovaný hydraulický a elektrický systém

- absence příďového střeliště typu NU-88 s pevným 23 mm kanónem typu AM-23L3

- absence hřbetního antikolizního majáku typu OSS-61

- absence aktivních (rušič) i pasivních (výmetnice klamných cílů) prostředků individuální ochrany. Později ale některé exempláře tohoto modelu obdržely instalaci systému typu Rogovica a aktivního RL rušiče typu SPS-5 Fasol.

- instalace dvou reflektorů typu FR-100, které osvětlují zadní část trupu, po stranách pravé křídelní podvozkové gondoly. Původně byl k pravé křídelní podvozkové gondole připevněn pouze jeden reflektor typu FR-100. Jeho instalace se přitom nacházela na vnějším boku gondoly.

- instalace filmové kamery typu AKS-2, která pořizuje záznam kontaktu záchytného zařízení „příjemce“ s tankovací hadicí

- instalace radionavigačního systému blízké navigace (SHORAN) typu RSBN-2SV Svod-Vstreča, který usnadňuje vzájemné sblížení s „příjemcem“. Původně byly všechny exempláře tohoto modelu opatřeny pouze radiokompasem typu ARK-UM Istok, který využíval antény nacházející se na příďové prosklené kopuli kabiny navigátora a na zádi trupu.

Historie:  Zpočátku středně těžké dvoumotorové nadzvukové strategické letouny řady Tu-22 (Blinder) z dílny A.N. Tupoleva, raketonosné letouny typu Tu-22KD (Blinder B), průzkumné letouny typu Tu-22RD (Blinder C) a REB speciály typu Tu-22PD (Blinder E), využívaly služeb vzdušných tankerů typu M-4-2 (Bison A) a 3MN-2/3MS-2 (Bison B) z dílny V.M. Mjasiščeva, které vycházely z těžkých podzvukových čtyřmotorových strategických bombardovacích letounů typu M-4 (Bison A) a 3MN/3MS (Bison B) a byly opatřeny tankovacím systémem typu „hadice - žerď“. Zmíněné vzdušné tankery měly ale délku rozjezdu při vzletu 1 700 m, zatímco k dojezdu při přistání potřebovaly dráhu o délce 2 800 m. Protože díky tomu bylo tyto stroje možné provozovat jen z několika málo leteckých základen, následně se do středu pozornosti dostal lehčí dvoumotorový podzvukový bombardovací letoun typu Tu-16 (Badger A), který se předtím stal základem vzdušného tankeru typu Tu-16Z (Badger A tanker) s tankovacím systémem typu „křídlo-křídlo“ kompatibilním s tankovacím systémem letounů řady Tu-16 (Badger). Zatímco v evropské části SSSR letouny typu M-4 (Bison A) a 3MN/3MS (Bison B) mohly operovat pouze z letecké základny Engels-2, která se nacházela v Sarovském regionu, lehčí letouny typu Tu-16 (Badger A) bylo možné provozovat i ze základen, které se nacházely na území Běloruska a Ukrajiny, tedy ve větší blízkosti domovských základen letounů řady Tu-22 (Blinder). Vzniku tankovací modifikace letounu typu Tu-16 (Badger A) s tankovacím systémem typu „hadice - žerď“ předcházely zkoušky, které byly zaměřeny na prověření chování letounu pohybujícího se v těsné formaci za tímto strojem. Zmíněné zkoušky probíhaly v režii OKB A.N. Tupoleva a zkušebního institutu LII ze Žukovského za využití dvou letounů typu Tu-16 (Badger A). Zatímco jeden z nich (v.č. 1882314) emitoval vzdušný tanker, ten druhý (v.č. 1880101) se pohyboval na pozici letounu „příjemce“. Zmíněné zkoušky se omezily na šest zkušebních letů. Při nich se oba zmíněné stroje pohybovaly ve formaci těsně za sebou ve výškách mezi 7 000 a 9 000 m rychlostí 550 až 650 km/h. „Příjemce“ přitom letěl v mírně nižší letové hladině (o 2 m) ve vzdálenosti 10 až 75 m za „vzdušným tankerem“. Vibrace ocasních ploch u „příjemce“ od turbulentního proudění vyvozovaného „vzdušným tankerem“ byly sice pozorovány. Jejich síla však nebyla kritická. Pokud se „příjemce“ vychýlil z osy letu „vzdušného tankeru“ směrem doprava nebo doleva, měl tendenci k samovolnému náklonu. Toto byl přitom důsledek působení vzdušných vírů vyvozovaných konci křídla „vzdušného tankeru“. Při čtvrtém zkušebním letu pilot s „příjemcem“ omylem vlétl do úplavu „vzdušného tankeru“, což vedlo k zhasnutí pravého motoru. Z výsledků zmíněných zkoušek vyplynulo, že letoun typu Tu-16 (Badger A) lze využívat v roli vzdušného tankeru letounů řady Tu-22 (Blinder), které jsou vybaveny tankovacím systémem typu „hadice - žerď“. Max. bezpečná výchylka příjemce od osy letu vzdušného tankeru na obě strany byla stanovena na 2,5 m, pokud letěl o 5 m níže, resp. na 5 m, pokud letěl o 10 m níže. Jako ideální rychlost vzájemného přibližování vzdušného tankeru a příjemce byla shledána rychlost 0,5 až 1 m/sec. Testy náležitě upraveného tankovacího systému „hadice - žerď“, který byl znám jako KAZ a původně byl vyprojektován pro vzdušné tankery z dílny V.M. Mjasiščeva, byly realizovány za využití letounu Tu-16 (v.č. 1882401). Po roce 1963 bylo v prostorách kazaňského závodu č.22 instalací zmíněné tankovací jednotky vybaveno ještě několik dalších letounů typu Tu-16 (Badger A). Takto modifikované letouny typu Tu-16 (Badger A) vešly ve známost jako Tu-16N (Badger A tanker) a po předchozím vyjmutí tankovací jednotky a přídavné spotřební palivové nádrže z útrob trupové pumovnice mohly zastávat poslání výchozího bombardovacího modelu v plném rozsahu. Modifikace tankovací jednotky typu KAZ, která byla určena pro letoun typu Tu-16N (Badger A tanker), státními zkouškami úspěšně prošla v polovině roku 1966. Na státních zkouškách zmíněného zařízení se přitom podílel vzdušný tanker Tu-16N (v.č. 1882314) a průzkumný letoun Tu-22RD (v.č. 3083012). Následně, v letech 1968 až 1970, bylo v prostorách závodu č.22 z Kazaně na vzdušný tanker typu Tu-16N (Badger A tanker) přestavěno celkem 23 bombardovacích letounů typu Tu-16 (Badger A). Mezitím, v roce 1969, konverzí na vzdušný tanker typu Tu-16N (Badger A tanker) prošlo též 20 vzdušných tankerů typu Tu-16Z (Badger A tanker). Vzdušné tankery typu Tu-16N (Badger A tanker), jejichž základem se staly vzdušné tankery typu Tu-16Z (Badger A tanker), byly známy jako Tu-16NN (Badger A tanker) a vyznačovaly se instalací horizontálních wingletů na koncích křídla. Ty zdědily po vzdušných tankerech typu Tu-16Z (Badger A tanker). Jinak se prakticky shodovaly s letouny typu Tu-16N (Badger A tanker). Z tohoto důvodu se u bojových útvarů označení Tu-16NN zkracovalo na Tu-16N. Nádrže vzdušných tankerů typu Tu-16N/NN (Badger A tanker) pojaly celkem 48 900 l paliva. Letounům řady Tu-22 (Blinder) ale mohly z tohoto množství předat jen 19 500 l. Předávání paliva bylo možné při letu rychlostí 600 km/h ve výšce 8 000 m. Rychlost čerpání činila 1 600 až 1 800 l/min. Letouny řady Tu-22 (Blinder) se ke vzdušnému tankeru typu Tu-16N/NN (Badger A tanker) přibližovaly v mírně nižší výškové hladině (o 16 až 17 m), aby se vyhnuly turbulentnímu proudění, které vyvozoval jeho drak. Koncové záchytné zařízení odvinuté tankovací hadice se přitom nacházelo 8 až 12 m pod osou trupu a současně 25 až 30 m za trupem vzdušného tankeru typu Tu-16N/NN (Badger A tanker). Zatímco jedno vzdušné natankování dokázalo dolet letounů řady Tu-22 (Blinder) prodloužit na 7 200 km, po dvou vzdušných natankováních dolet těchto strojů činil 8 000 až 8 500 km. V průběhu prvních let provozu vzdušných tankerů typu Tu-16N/NN (Badger A tanker) vypluly na povrch některé nedostatky, které bylo nezbytné odstranit. Změny se mimo jiné dotkly ventilu plnícího zařízení nacházejícího se na konci tankovací hadice a ventilu uzavírajícího vstup do tankovací hadice. Současně byl jeden reflektor typu FP-100, který se nacházel na vnějším boku pravé křídelní podvozkové gondoly, nahrazen dvěma reflektory toho samého typu. Ty byly instalovány po stranách střední části zmíněné podvozkové gondoly. Součástí vybavení se nově stal SHORAN typu RSBN-2SV Svod-Vstreča. Jako první byl takto modifikován letoun Tu-16N (v.č. 1882202) ze stavu 251. GvTBAP (gardový těžký bombardovací pluk) s domovskou základnou Belaja Cerkov. Kontrolními zkouškami u GK NII VVS (Státní zkušební institut vojenského letectva) tento stroj prošel mezi 20. lednem 1971 a 16. únorem toho samého roku. Zmíněných zkoušek se přitom zúčastnily též letouny Tu-22KD (Blinder B) (rudá 53) a Tu-22UD (Blinder D) (rudá 40) ze stavu 15. TBAP (těžký bombardovací pluk) s domovskou základnou Ozjornoje. Náplní těchto zkoušek bylo přitom nejen ověření efektivity všech výše uvedených úprav, ale též stanovení oblasti, ve které se „příjemce“ mohl v průběhu kontaktu bezpečně pohybovat za vzdušným tankerem. Zatímco letoun Tu-16N (v.č. 1882202) tehdy vykonal 5 letů s celkovou délkou trvání 6 h a 52 min, letouny Tu-22KD (rudá 53) a Tu-22UD (rudá 40) si na své konto připsaly 2 lety s celkovou délkou trvání 2 h a 28 min a 3 lety s celkovou délkou trvání 4 h a 1 min. V jejich průběhu se letoun Tu-22UD (rudá 40) dvakrát „nasucho“ spojil se vzdušným tankerem. Jelikož kontrolní zkoušky letounu Tu-16N (v.č. 1882202) završilo kladné hodnocení, všechny úpravy, které byly odzkoušeny na tomto stroji, byly následně vneseny do vybavení všech letounů typu Tu-16N/NN (Badger A tanker). Všechny vzdušné tankery typu Tu-16N/NN (Badger A tanker) byly soustředěny u 4. letky 200. GvTBAP (gardový těžký bombardovací letecký pluk) s domovskou základnou Bobruisk, která byla zřízena v roce 1972. Ze zmíněné základny přitom tyto stroje zajišťovaly podporu raketonosných letounů typu Tu-22KD (Blinder B), které operovaly z území Běloruska. Později byly všechny vzdušné tankery typu Tu-16N/NN (Badger A tanker) předány 251. GvTBAP s domovskou základnou Belaja Cerkov. Všechny vzdušné tankery typu Tu-16N/NN (Badger A tanker) byly vyřazeny v 80. letech z důvodu úplného vyčerpání technické životnosti.

Verze:

Tu-16N – modifikace letounu typu Tu-16N (Badger A tanker) vycházející z bombardovacího letounu typu Tu-16 (Badger A). Všech 23 exemplářů tohoto modelu vzniklo v letech 1968 až 1970 konverzí bombardovacích letounů typu Tu-16 (Badger A).

Tu-16NN – modifikace letounu typu Tu-16N (Badger A tanker) vycházející ze vzdušného tankeru typu Tu-16Z (Badger A tanker). Všech 20 exemplářů tohoto modelu vzniklo v roce 1969 konverzí vzdušných tankerů typu Tu-16Z (Badger A tanker). Od letounů typu Tu-16N (Badger A tanker), jejichž základem se staly bombardéry typu Tu-16 (Badger A), se tyto stroje odlišovaly zejména instalací lichoběžníkových horizontálních wingletů na koncích křídla. Ty přitom zdědily od letounů typu Tu-16Z (Badger A tanker). Na potahu letounů typu Tu-16NN (Badger A tanker) se navíc nacházelo několik nestandardních nýtovaných panelů. Ty zakrývaly otvory vzniklé demontáží speciálního vybavení, které tento model nesdílel s modelem Tu-16Z (Badger A tanker).

Vyrobeno:  neznámý počet prototypů a 23 operačních strojů modelu Tu-16N (všechny vznikly konverzí sériových Tu-16) a 20 operačních strojů modelu Tu-16NN (všechny vznikly konverzí operačních Tu-16Z)

Uživatelé:  pouze SSSR

Tu-16N

Posádka:    dva piloti, navigátor/bombometčík, navigátor/operátor, střelec/radista a zadní střelec

Pohon:       dva proudové motory typu Mikulin RD-3 (AM-3) s max. tahem po 8 750 kp

Radar:        bombardovací-navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom), instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přední části trupu, přímo před příďovým podvozkem, a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-1 Argon (Bee Hind), instalovaný uvnitř krytu vystupujícího z odtokové hrany SOP, v oblasti nad kabinou „ocasního střelce“. Radar typu RBP-4 (Mushroom) má detekční dosah 150 až 180 km a zaměřovací dosah 70 km a slouží k navigaci a vyhledávání a sledování rozměrných pozemních cílů. Za pomoci tohoto radiolokátoru lze přitom zaměřovat pozemní cíle s přesností 75 až 100 m při letu rychlostí do 1 250 km/h ve výškách mezi 2 000 a 15 000 m. Radiolokátor typu PRS-1 Argon (Bee Hind) má zorné pole ±35° ve vertikální i horizontální rovině a slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický bombardovací zaměřovač typu OPB-11R, instalovaný za plochým břišním okénkem příďové kabiny navigátora, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53VK, instalovaná pod průzračnou kopulí nacházející se na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53BL, instalovaná za průzračným polokapkovitým krytem nacházejícím se na levém boku zadní části trupu, přímo pod VOP, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53BP, instalovaná za průzračným polokapkovitým krytem nacházejícím se na pravém boku zadní části trupu, přímo pod VOP, a jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53K, instalovaná za čelním okénkem kabiny „ocasního“ střelce

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRZO-2M (Odd Rods) (dvě sestavy tří nevelkých tandemově uspořádaných nestejně vysokých tyčových antén instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu zadní části trupu) a výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2. Později některé exempláře tohoto modelu navíc obdržely instalaci aktivního RL rušiče typu SPS-5 Fasol (jeden pár zkosených břitových antén uchycený k okrajům břicha přední části trupu, na úrovni šachty příďového podvozku).

Výzbroj:   jedna otočná střelecká věž typu DT-V7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem 360°, elevací 90°, depresí 3° a zásobou 500 nábojů, instalovaná na hřbetu přední části trupu, jedna otočná střelecká věž typu DT-N7S s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±95°, elevací 2°40‘, depresí 90° a zásobou 350 nábojů, instalovaná na břichu zadní části trupu, a jedno střeliště typu DK-7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±70°, elevací 60°, depresí 40° a zásobou 1 000 nábojů. Po předchozím vyjmutí kontejneru s přídavnou spotřební palivovou nádrží lze do trupové pumovnice tohoto modelu umístit náklad pum do celkové hmotnosti 3 000 až 9 000 kg (24 pum typu FAB-250 o hmotnosti 250 kg, 18 pum typu FAB-500 o hmotnosti 500 kg, 6 pum typu FAB-1500 o hmotnosti 1 500 kg, 2 pumy typu FAB-3000 o hmotnosti 3 000 kg, 1 puma typu FAB-5000 o hmotnosti 5 000 kg nebo 1 puma typu FAB-9000 o hmotnosti 9 000 kg).

poslední úpravy provedeny dne: 16.2.2018