Tupolev Tu-16KSR-2/KSR-2A (‘Badger G’)

Typ:  pokročilá modifikace středně těžkého strategického raketonosného letounu typu Tu-16KS (Badger B) tvořící jednu z komponent vzdušného raketového komplexu typu K-16

Určení:  primárně ničení rozměrných hladinových cílů s výtlakem větším než 10 000 t (bitevní křižníky, letadlové lodě) a rozměrných pozemních cílů (komunikace, přehrady, elektrárny, továrny, železniční nádraží, letiště) za pomoci řízených střel typu KSR-2 (AS-5A Kelt); sekundárně ničení rozměrných pozemních cílů za pomoci neřízených pum

Odlišnosti modelu Tu-16KSR-2 (Badger G) od letounu Tu-16KS (Badger B):

- instalace střeleckého systému typu Rubikon

- instalace střeleckého radiolokátoru typu Rubín-1K (Short Horn) pod zvětšeným polokapkovitým dielektrickým krytem nacházejícím se na břichu trupu, přímo před šachtou příďového podvozku, na místo bombardovacího-navigačního radiolokátoru typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom)

- instalace jednoho páru závěsníků typu BD-352, na kterých lze přepravovat dvojici řízených střel typu KSR-2 (AS-5A Kelt), pod křídlem, na místo závěsníků typu BD-187 řízených střel typu KS-1 (AS-1 Kennel). To si ale vyžádalo vnést změny do konstrukce palivových nádrží č.14L a č.14R.

- absence křídelních nádrží č.17L-19L a č.17R-19R s palivem pro řízené střely typu KS-1 (AS-1 Kennel)

- absence střeleckého radiolokátoru typu K-1M Kobalt-1M, bloků rádiové-povelové jednotky a přetlakové kapsule s kabinou operátora radaru nacházející se v útrobách trupové pumovnice. V této souvislosti byla třídílná dvířka trupové pumovnice s výřezem pro výsuvný kryt radaru typu Kobalt-1M a vstupem do kabiny operátora radaru nahrazena standardními dvoudílnými podélně dělenými dvířky z modelu Tu-16A (Badger A) a současně odstraněn hřbetní nouzový výstup.

- modifikovaný palivový systém. Tento model obdržel novou palivovou nádrž č.1 s vlastním plnícím hrdlem. Zmíněná nádrž je napojena na palivovou nádrž č.2. Palivo z těchto dvou nádrží lze přitom přečerpat do palivových nádrží 3. skupiny. Součástí palivového systému tohoto modelu se ale stal též systém, který umožňuje asymetricky odčerpávat palivo z křídelních nádrží 4. skupiny. Toho se přitom využívá k vyvážení po odpalu jedné ze dvou střel.

- instalace modifikovaného avionického vybavení. Součástí avionického vybavení tohoto modelu se mimo jiné stal dopplerovský měřič rychlosti a úhlu snosu typu DISS-1 Veter-2, autopilot typu AP-6E, gyrokompas typu GPK-52 a radiovýškoměr typu RV-UM.

Historie:  První vzdušný protilodní raketový komplex sovětské konstrukce vešel ve známost jako Kometa a sestával se ze dvou podzvukových okřídlených řízených střel s proudovým pohonem typu KS-1 (AS-1 Kennel) z dílny OKB MiG, střeleckého radiolokátoru typu K-1M Kobalt-M (Kobalt-P), naváděcí rádiové-povelové jednotky a čtyřmotorového pístového nosiče typu Tu-4K (Bull) nebo dvoumotorového podzvukového proudového nosiče typu Tu-16KS (Badger B). Zatímco modifikace raketového komplexu typu Kometa na bázi letounu typu Tu-4K (Bull) byla za operačně plně způsobilou prohlášena v roce 1953, letoun typu Tu-16KS (Badger B) byl do výzbroje VVS, resp. VMF, zařazen v roce 1955, resp. v roce 1957. Zmíněný raketový komplex bylo ale již v době, kdy byl zařazen do výzbroje VVS a VMF možné považovat za morálně zastaralý. Důvodem toho byla malá rychlost (1 060 až 1 200 km/h) a nevelký dosah (80 až 90 km) řízených střel typu KS-1 (AS-1 Kennel) a nízká odolnost naváděcí soustavy této zbraně vůči elektronickému rušení. Z tohoto důvodu VVS již v polovině 50. let přišlo se specifikacemi na kvalitativně nový vzdušný raketový komplex této kategorie. Nástupcem Komety se přitom staly hned dva raketové komplexy, které byly založeny na podzvukovém letounu typu Tu-16 (Badger). Konkrétně přitom šlo o komplex typu K-10, který se sestával z jedné nadzvukové okřídlené řízené střely s proudovým pohonem typu K-10S (AS-2 Kipper), naváděcího systému typu K-10U vystavěného na střeleckém radiolokátoru typu JeN (Puff Ball) a nosiče typu Tu-16K-10 (Badger C), a komplex typu KSR, jehož součástí se zase staly dvě nadzvukové okřídlené řízené střely s raketovým pohonem na KPL typu KSR, naváděcí systém typu Rubikon, který byl vystavěn na radiolokátoru typu Rubín-1 (Short Horn), a nosič typu Tu-16KSR. Zatímco zpracováním projektu střely typu KSR byla, výnosem ze dne 2. dubna 1956, pověřena OKB MiG, vývoj naváděcího systému typu Rubikon dostala, výnosem ze dne 29. dubna 1957, na starost konstrukční kancelář OKB-283. Návrh nosiče v podobě letounu typu Tu-16KSR zase připadl OKB A.N. Tupoleva. Termín předání zmíněného zbraňového systému ke zkouškám byl stanoven na třetí čtvrtletí roku 1957. Na podzim roku 1958 byly naváděcím systémem typu Rubikon zkušebně opatřeny dva letouny typu Tu-16KS (Badger B). Nové střely typu KSR se ale staly součástí zbraňového systému jen jednoho z nich (v.č. 7203608). Ten druhý byl nadále vyzbrojen staršími střelami typu KS-1 (AS-1 Kennel). Oba zmíněné letouny přitom zachovávaly instalaci radiolokačních stanic typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom) a K-1M Kobalt-1M svého předchůdce v podobě letounu typu Tu-16KS (Badger B), stejně jako přetlakové kapsule s kabinou operátora radaru uvnitř trupové pumovnice. V průběhu zkoušek, které byly realizovány na polygonu Bagerovo, prototyp Tu-16KSR (v.č. 7203608) vypustil, mezi 1. červencem a 15. listopadem roku 1958, celkem 11 zkušebních exemplářů střely typu KSR. Zatímco cílem šesti z nich se stala hladinová plavidla, která se v době odpalu nacházela ve vzdálenosti 90 až 96 km od nosiče, zbylých pět těchto střel bylo odpáleno na pozemní cíle opatřené radiolokačním odrážečem. V prvně uvedeném případě ale svého cíle dosáhly jen čtyři střely. Jedna z nich byla totiž ztracena v průběhu letu. Další zase, kuli závadě na naváděcím systému, vůbec neodstartovala. Raketový motor střely typu KSR nicméně pracoval spolehlivě. Prototyp Tu-16KSR (v.č. 7203608) přitom mohl tuto střelu odhazovat ve výškách mezi 4 000 m a 10 000 m při rychlostech 400 až 500 km/h. Naváděcí hlavice střely typu KSR dokázala pozemní cíl detekovat ze vzdálenosti 200 km. Spolehlivě jej přitom byla schopna sledovat ze vzdálenosti 160 až 180 km. Do automatického sledovacího systému přecházela ve vzdálenosti 13 až 15 km od cíle. Vzdálenost, na kterou byla naváděcí hlavice střely typu KSR schopna detekovat hladinový cíl, závisela na mnoha faktorech, včetně typu hladinového cíle a příletovému kurzu k hladinovému cíly. Z výsledků zkoušek prototypu Tu-16KSR (v.č. 7203608) následně vzešel vzdušný raketový komplex typu K-16, který se sestával ze dvou okřídlených řízených střel typu KSR-2 (AS-5A Kelt), naváděcího systému typu Rubikon a nosiče typu Tu-16KSR-2 (Tu-16K-16) (Badger G). Střela typu KSR-2 (AS-5A Kelt) přitom nebyla ničím jiným, než modifikací střely typu KSR s vylepšenou konstrukcí, vylepšeným motorem a silnější naváděcí hlavicí. Základem prototypu nosiče typu Tu-16KSR-2 (Badger G) (černá 49) se stal prototyp Tu-16KSR (v.č. 7203608). V rámci přestavby na prototyp nosiče typu Tu-16KSR-2 (Badger G) byl z útrob trupové pumovnice tohoto stroje vyjmut radiolokátor typu Kobalt-1M s přetlakovou kapsulí s pracovištěm operátora. K obsluze naváděcího systému typu Rubikon totiž nebylo, díky vyššímu stupni automatizace, operátora třeba. V této souvislosti byl výřez po výsuvném krytu antény radaru typu Kobalt-1M a vstupu do kabiny operátora zakrytován. Zrušeny byly též křídelní palivové nádrže, které zásobovaly palivem střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) při startu. Současně došlo k náhradě křídelních závěsníků typu BD-187 závěsníky typu BD-245, radaru typu Rubidij-MM-2 (Mushroom) radarem typu Rubín-1 (Short Horn) a některých dalších avionických systémů. Prototyp Tu-16KSR-2 (černá 49) byl opatřen instalací antén datalinku na místo příďového a záďových kanónů a část letů absolvoval s testovacím kontejnerem typu ZDV, který vypadal jako střela typu KSR-2 (AS-5A Kelt) bez křídel a bez špice. Do „useknuté“ špici zmíněného kontejneru bylo přitom vetknuto okénko kamery. Státní zkoušky celého raketového komplexu typu K-16 se rozeběhly dne 25. října 1960 a byly úspěšně završeny dnem 30. března 1961. Mezitím, dne 4. února 1961, bylo vypsáno upřesňující technické zadání k celému raketovému komplexu typu K-16. Současně byl vysloven požadavek na zavedený některých změn do naváděcího systému střely typu KSR-2 (AS-5A Kelt). Následně proto střela typu KSR-2 (AS-5A Kelt) obdržela instalaci modifikované aktivní RL samonaváděcí hlavice, která využívala novou anténu s většími rozměry. Tomu mezi červencem a srpnem roku 1961 následovala další etapa státních zkoušek. Ta přitom potvrdila účelnost zmíněné úpravy. Přijetí raketového komplexu typu K-16 do výzbroje VVS a VMF bylo schváleno dne 30. prosince 1961. Všechny exempláře nosiče typu Tu-16KSR-2 (Badger G) vznikly konverzí nosičů typu Tu-16KS (Badger B) a bombardovacích letounů typu Tu-16A (Badger A). Letouny typu Tu-16KSR-2 (Badger G), jejichž základem se staly letouny typu Tu-16A (Badger A), vešly ve známost jako Tu-16KSR-2A (Badger G) a mohly působit též v roli bombardovacího stroje. Naproti tomu ofenzivní výzbroj letounů typu Tu-16KSR-2 (Badger G) se omezovala na řízené střely. Později, na základě objednávky č.684/2, byl nicméně zbraňový arsenál letounů typu Tu-16KSR-2 (Badger G) rozšířen též o neřízené pumy. Tímto se letouny typu Tu-16KSR-2 (Badger G) prakticky ztotožnily s letouny typu Tu-16KSR-2A (Badger G). Protože krátce nato byly završeny zkoušky vzdušného raketového komplexu typu K-11-16, jehož součástí se kromě protilodních/protizemních řízených střel s aktivním RL navedením typu KSR-2 (AS-5A Kelt) staly též konstrukčně odvozené protiradiolokační řízené střely s pasivním RL navedením typu KSR-11 (AS-5B Kelt), na nosič typu Tu-16KSR-2/KSR-2A (Badger G) bylo nakonec po roce 1962 přestavěno, v prostorách leteckých opravárenských závodů, jen 50 letounů typu Tu-16KS (Badger B) a 155 letounů typu Tu-16A (Badger A). Operační Tu-16KSR-2/KSR-2A (Badger G) se přitom od prototypu mírně lišily, a to instalací nových křídelních zbraňových závěsníků a nové avioniky. První dva operační stroje provozními a státními zkouškami prošly, u Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS), mezi 10. zářím 1962 a 30. červnem 1964. Konkrétně přitom šlo o letoun Tu-16KSR-2 (rudá 65), který vznikl konverzí letounu Tu-16KS (7164 / v.č. 7203820), a letoun Tu-16KSR-2A (rudá 66), jehož základem se stal letoun Tu-16A (v.č. 5202010). Protože bylo mezitím nutné vnést některé změny do zbraňového systému letounu typu Tu-16KSR-2/KSR-2A (Badger G), první odpal střely typu KSR-2 (AS-5A Kelt) byl v rámci společných provozních a státních zkoušek uskutečněn až dne 18. dubna 1963. V průběhu zkoušek u GK NII VVS letoun Tu-16KSR-2 (rudá 65) vykonal 53 letů s celkovou délkou trvání 162 h, zatímco letoun Tu-16KSR-2A (rudá 66) si na své konto připsal 57 letů s celkovou délkou trvání 177 h. Přitom oba zmíněné stroje dohromady odpálily 21 střel typu KSR-2 (AS-5A Kelt). Letoun typu Tu-16KSR-2 (Badger G) měl operační rádius 1 900 km a cestovní rychlost s dvojicí střel typu KSR-2 (AS-5A Kelt) v podvěsu 750 až 800 km/h. Zatímco velké pozemní cíle byl radiolokátor tohoto stroje schopen detekovat na vzdálenost 320 až 340 km, velké hladinové cíle dokázal odhalit ze vzdálenosti 200 až 220 km. Poté co zaměřil cíl, jeho koordináty předal samonaváděcí hlavici střely. Ta díky tomu mohla uzamknout cíl už v době, kdy se střela typu KSR-2 (AS-5A Kelt) stále ještě nacházela v podvěsu nosiče. Střely typu KSR-2 (AS-5A Kelt) bylo možné na zachycené cíle odpalovat ze vzdálenosti 120 až 150 km. Jejich shoz byl prováděn při letu rychlostí 700 až 800 km/h ve výškách mezi 4 000 a 11 000 m. Střely typu KSR-2 (AS-5A Kelt) bylo možné odpalovat po jedné nebo v jedné salvě. Přípravu zmíněných střel k odpalu měl na starosti navigátor. Díky vysokému stupni automatizaci mu tento proces zabral necelou minutu. Nouzové odhození střel mohl kromě navigátora provést též kapitán. Pravděpodobnost zásahu činila 80 %. Raketový komplex typu K-16 se ale neobešel též bez nedostatků. Naváděcí systém střely typu KSR-2 (AS-5A Kelt) byl totiž velmi citlivý na elektronické rušení a hydrometeorologické podmínky. Dosah zmíněné střely tedy značně ovlivňovalo počasí. Proti komplexu typu K-16 ale hovořila též malá rychlost střely typu KSR-2 (AS-5A Kelt), která činila 1 250 km/h. Jako první z řad bojových útvarů VVS byly na letoun typu Tu-16KSR-2 (Badger G) přezbrojeny 400. a 200. TBAP (těžký bombardovací letecký pluk), které spadaly pod velení 6. OTBAK (samostatný těžký bombardovací letecký sbor). Personál zmíněných útvarů přitom přeškolením na tento typ prošel v letech 1961 až 1963. První střelby letouny typu Tu-16KSR-2/KSR-2A (Badger G) ze stavu 6. OTBAK uskutečnily v roce 1964. Ten samý rok přeškolením na tento typ prošel též personál 52., 132., 840. a 111. TBAP. První střelby posádky letounů typu Tu-16KSR-2 (Badger G) ze stavu těchto pluků provedly v roce 1965. Zavádění letounů této řady se ale neobešlo bez problémů. Řízená střela typu KSR-2 (AS-5A Kelt) byla totiž zpočátku značně nespolehlivá. Tak např. při cvičení, které se konalo v polovině roku 1970, svého cíle nedosáhla ani jedna z těchto střel. Většina z nich přitom selhala krátce před dosažením cíle. Další zbloudilá KSR-2 (AS-5A Kelt) dopadla natolik nešťastně, že přetnula podmořský komunikační kabel, který spojoval ostrov Sachalin s pevninou. VMF začalo letouny typu Tu-16KSR-2 (Badger G) přebírat od roku 1962. Prvními provozovateli těchto strojů z řad útvarů VMF se staly, v roce 1963, 540. IIMRAP (instruktorsko-zkušební námořní raketonosný letecký pluk) 33. CBP i PLS (centrum bojové přípravy) s domovskou základnou Kulbakino a 568. MRAP (námořní raketonosný letecký pluk) Tichooceánské flotily s domovskou základnou Mongočto. V roce 1964 byly letouny typu Tu-16KSR-2 (Badger G) zařazeny do výzbroje 12. OMRAP (samostatný námořní raketonosný letecký pluk) Baltské flotily s domovskou základnou Ostrov. V roce 1967 se tento stroj stal též součástí letadlového parku 49. MRAP Tichooceánské flotily. Později část flotily letounů typu Tu-16KSR-2/KSR-2A (Badger G) prošla, v rámci modernizačního programum, konverzí na model Tu-16KSR-2-11 (Badger G) nebo Tu-16K-11-16 (Badger G), který byl jednou z komponent již zmíněného vzdušného raketového komplexu K-11-16. Ještě později, v 70. letech, byla část flotily těchto strojů modernizována na standard Tu-16KSR-2-5 (Badger G). Tento model byl zase jednou z komponent podstatně výkonnějšího vzdušného raketového komplexu typu K-26, jehož součástí kromě střel typu KSR-2/-11 (AS-5A/B Kelt) byly též podstatně výkonnější střely typu KSR-5 (AS-6 Kingfish). Jediným zahraničním provozovatelem letounu typu Tu-16KSR-2 (Badger G) se stal Egypt. Na podzim roku 1971 SSSR do Egypta vyvezl cca 20 letounů typu Tu-16KSR-2 (Badger G) a Tu-16KSR-2-11 (Badger G) s řízenými střelami typu KSR-2 (AS-5A Kelt). Zmíněné stroje přitom představovaly náhradu za přibližně shodný počet letounů typu Tu-16KS (Badger B), o které vzdušné síly Egypta přišly v prvním dni tzv. Šestidenní války (5. červen 1967) při izraelském preventivním náletu.

Verze:

Tu-16KSR – první prototypová modifikace letounu typu Tu-16KSR-2 (Badger G). Oba dva exempláře tohoto modelu vznikly konverzí sériových Tu-16KS (Badger B). S těmi sdílely instalaci navigačního radiolokátoru RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom) pod příďovým podbradkem, střeleckého radiolokátoru typu K-1M Kobalt-1M a přetlakové kapsule s kabinou operátora radaru uvnitř trupové pumovnice a závěsníků typu BD-187 pod křídlem. V podstatě šlo o letouny typu Tu-16KS (Badger B) s instalací naváděcí stanice typu Rubikon střel typu KSR. Střely typu KSR ale mohl odpalovat je jeden z nich.

Tu-16KSR-2 (prototyp) – pozdější prototypová modifikace letounu typu Tu-16KSR-2 (Badger G). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí jednoho z prototypů modelu Tu-16KSR a postrádal instalaci křídelních palivových nádrží, které zásobovaly palivem střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) v průběhu startování, a radaru typu Kobalt-1M a přetlakové kapsule s kabinou operátora. Výřez výsuvného krytu radaru typu Kobalt-1M a břišní vstup do kabiny operátora radaru byl proto u tohoto stroje zakrytován. Radar typu RBP-4 Rubidij-MM-2 (Mushroom) u tohoto stroje nahradil radar typu Rubín-1 (Short Horn), zatímco na pozici závěsníků typu BD-187, které sloužily k přepravě střel typu KSR, se nacházela instalace závěsníků typu BD-245, na kterých bylo možné přepravovat odvozené střely typu KSR-2 (AS-5A Kelt). Na místo příďového a záďových kanónů měl navíc tento stroj instalovány antény datalinku.

Tu-16KSR-2 (Tu-16K-16) – ryze raketonosná modifikace letounu typu Tu-16KSR-2 (Badger G). Od prototypu se operační Tu-16KSR-2 (Badger G) odlišoval zejména instalací závěsníků typu BD-352 na místo závěsníků typu BD-245 pod křídlem a radaru typu Rubín-1K (Short Horn) na místo radaru typu Rubín-1 (Short Horn). Změn ale doznaly též některé další avionické systémy. Všech 50 exemplářů tohoto modelu vzniklo po roce 1962 v prostorách leteckých opravárenských závodů konverzí letounů typu Tu-16KS (Badger B). Zpočátku se ofenzivní výzbroj těchto strojů omezovala na dvojici řízených střel typu KSR-2 (AS-5A Kelt). Později, na základě objednávky č.684/2, byl však zbraňový arsenál letounů typu Tu-16KSR-2 (Badger G) rozšířen o neřízené pumy. Ty se umisťovaly do trupové pumovnice. Do trupové pumovnice těchto strojů bylo přitom možné naložit náklad pum o celkové hmotnosti 3 až 9 t. Tímto se letouny typu Tu-16KSR-2 (Badger G) prakticky ztotožnily s letouny typu Tu-16KSR-2A (Badger G).

Tu-16KSR-2(ZA) – provedení letounu typu Tu-16KSR-2 (Badger G) s instalací systému pro doplňování paliva za letu typu „křídlo-křídlo“ z dílny I.I. Šelesta a V.S. Vasyanina, který je kompatibilní s tankovacím systémem vzdušného tankeru typu Tu-16Z (Badger A tanker). Instalací zmíněného tankovacího systému byl později dodatečně opatřen nevelký počet letounů typu Tu-16KSR-2 (Badger G).

Tu-16KSR-2A (Tu-16A-KSR-2) – raketonosná-bombardovací modifikace letounu typu Tu-16KSR-2 (Badger G). Tento model mohl k útokům na pozemní a hladinové cíle používat buďto řízené střely typu KSR-2 (AS-5A Kelt), nebo neřízené pumy. Do trupové pumovnice letounu typu Tu-16KSR-2A (Badger G) bylo přitom možné umístit náklad neřízených pum do celkové hmotnosti 3 až 9 t. Všech 155 exemplářů tohoto modelu vzniklo konverzí bombardovacích letounů typu Tu-16A (Badger A).

Tu-16KSR-2A/KSR-2 (objednávka 684/1 a 684/2) – provedení letounu typu Tu-16KSR-2A/KSR-2 (Badger G) určené pro útoky na pozemní cíle za pomoci velkého počtu konvenčních pum malých ráží (o hmotnosti 100 až 500 kg). Tento model mohl pumy přepravovat nejen uvnitř trupové pumovnice, ale i na křídelních závěsnících. Všechny exempláře tohoto modelu vznikly, v prostorách leteckých opravárenských závodů, konverzí operačních Tu-16KSR-2A (Badger G) a Tu-16KSR-2 (Badger G). Prototyp tohoto modelu zkouškami prošel v roce 1970. viz. samostatný text

Tu-16KSR-IS – provedení letounu typu Tu-16KSR-2/KSR-2 (Badger G) s instalací aktivních RL rušičů typu SPS-5 Fasol a typu SPS-100 Rezeda-AK. Instalace aparatury rušiče typu SPS-5 se nacházela v přední přístrojové sekci. Zmíněný rušič využíval jeden pár zkosených břitových antén, který byl uchycen k okrajům břicha přední části trupu, na úrovni šachty příďového podvozku. Rušič typu SPS-100 byl zase umístěn uvnitř mohutného vřetenovitého krytu s výrazně zploštělými boky, který tvořil zakončení trupu. Jeho instalace se ale neobešla bez demontáže ocasního obranného střeliště typu DK-7, výstražného radiolokátoru pro zadní polosféru typu PRS-1 Argon (Bee Hind), pracoviště „ocasního“ střelce a zadní části překrytu pracoviště „ocasního“ střelce. Zasklení bývalého pracoviště „ocasního“ střelce se proto omezilo na přední pár postranních okének. Kryt rušiče typu SPS-100 se sestával ze dvou polovin (pravé a levé), které bylo možné vyklápět směrem od sebe, tedy směrem do stran. To pozemnímu personálu zajišťovalo přístup k aparatuře. Na zádi zmíněného krytu se nacházel zamřížovaný výstup chladícího vzduchu. Rušič typu SPS-100 využíval čtyři antény. Ty byly umístěny pod drobnými polokapkovitými kryty. Zatímco jeden z nich se nacházel na břichu trupu, přímo před postranními polokapkovitými průzory záďové kabiny střelce, zbylé tři tyto kryty byly uchyceny přímo k záďovému vřetenovitému krytu aparatury rušiče. Zatímco rušič typu SPS-5 sloužil k rušení střeleckých radiolokátorů stíhacích letounů, rušič typu SPS-100 byl určen k rušení radiolokátorů protiletadlového dělostřelectva a pozemních raketových systémů PVO. Instalací RL rušičů typu SPS-5 Fasol a typu SPS-100 Rezeda-AK byl na počátku 70. let opatřen pouze nevelký počet letounů typu Tu-16KSR-2/KSR-2 (Badger G).

Vyrobeno:  tři prototypy (dva Tu-16KSR a jeden Tu-16KSR-2), 50 exemplářů modelu Tu-16KSR-2 (všechny vznikly konverzí sériových Tu-16KS) a 155 exemplářů modelu Tu-16KSR-2A (všechny vznikly konverzí sériových Tu-16A)

Uživatelé:  Egypt (model Tu-16KSR-2A) a SSSR

Tu-16KSR-2

Posádka:    dva piloti, navigátor/bombometčík, navigátor/operátor, střelec/radista a zadní střelec

Pohon:       dva proudové motory typu Mikulin RD-3 (AM-3) s max. tahem po 8 750 kp

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu Rubín-1K (Short Horn), instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přední části trupu,  a výstražný radiolokátor zadní polosféry typu PRS-1 Argon (Bee Hind), instalovaný uvnitř krytu vystupujícího z odtokové hrany SOP, v oblasti nad kabinou „ocasního střelce“. Radar typu Rubín-1K (Short Horn) slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování pozemních a hladinových cílů, navádění řízených střel typu KSR-2 (AS-5A Kelt) a navigaci. Zatímco město nebo velký plošný pozemní cíl je schopen detekovat na vzdálenost 320 až 340 km, rozměrný most na vzdálenost 250 až 280 km, velké hladinové plavidlo na vzdálenost 200 až 220 km. Radiolokátor typu PRS-1 Argon (Bee Hind) má zorné pole ±35° ve vertikální i horizontální rovině a slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden optický bombardovací zaměřovač typu OBP-112, instalovaný za plochým břišním okénkem příďové kabiny navigátora, jeden střelecký zaměřovač typu PKI, instalovaný před sedadlem pilota, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53VK, instalovaná pod průzračnou kopulí nacházející se na hřbetu trupu, přímo za pilotní kabinou, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53BL, instalovaná za průzračným polokapkovitým krytem nacházejícím se na levém boku zadní části trupu, přímo pod VOP, jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53BP, instalovaná za průzračným polokapkovitým krytem nacházejícím se na pravém boku zadní části trupu, přímo pod VOP, a jedna střelecká zaměřovací stanice typu PS-53K, instalovaná za čelním okénkem kabiny „ocasního“ střelce

                  - průzkumné: jeden topografický fotoaparát (jeho instalace se nachází přímo za šachtou příďového podvozku) a jeden panoramatický fotoaparát (jeho instalace se nachází za obdélníkovým okénkem umístěným na levém boku trupu, přímo nad šachtou příďového podvozku)

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO Magnij-M (tři tyčové antény instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu přední části křídelních podvozkových gondol) nebo SRZO-2M (Odd Rods) (dvě sestavy tří nevelkých tandemově uspořádaných nestejně vysokých tyčových antén instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu zadní části trupu)

Výzbroj:    jeden střelecký post typu NU-88 s jedním pevným 23 mm kanónem typu AM-23L3 se zásobou 100 nábojů, vetknutý do pravoboku přední části trupu, jedna otočná střelecká věž typu DT-V7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem 360°, elevací 90°, depresí 3° a zásobou 500 nábojů, instalovaná na hřbetu přední části trupu, jedna otočná střelecká věž typu DT-N7S s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±95°, elevací 2°40‘, depresí 90° a zásobou 350 nábojů, instalovaná na břichu zadní části trupu, jedno střeliště typu DK-7 s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 s odměrem ±70°, elevací 60°, depresí 40° a zásobou 1 000 nábojů, tvořící zakončení trupu, a dvě okřídlené protilodní-protizemní řízené střely s aktivním RL navedením typu KSR-2 (AS-5A Kelt), přepravované na dvou křídelních závěsnících, nebo náklad neřízených pum do celkové hmotnosti 3 000 až 9 000 kg (24 pum typu FAB-250 o hmotnosti 250 kg, 18 pum typu FAB-500 o hmotnosti 500 kg, 6 pum typu FAB-1500 o hmotnosti 1 500 kg, 2 pumy typu FAB-3000 o hmotnosti 3 000 kg, 1 puma typu FAB-5000 o hmotnosti 5 000 kg nebo 1 puma typu FAB-9000 o hmotnosti 9 000 kg), přepravovaný uvnitř trupové pumovnice

* se dvěma řízenými střelami typu KSR-2 (AS-5A Kelt) pod křídlem

poslední úpravy provedeny dne: 16.2.2018