Berjev (Tupolev) Tu-142MR (‘Bear J’)

Typ:  speciální modifikace protiponorkového letounu typu Tu-142M (Bear F mod.3) zastávající roli vzdušného komunikačního centra

Určení:  retranslace přenosu rádiové a satelitní komunikace mezi pozemním střediskem strategického velení a ponořenými strategickými ponorkovými nosiči balistických řízených střel

Odlišnosti od letounu Tu-142M (Bear F mod.3):

- instalace komunikačního retranslačního komplexu typu Orjol na místo vyhledávacího a zaměřovacího komplexu typu Koršun-K. Součástí zmíněného komplexu se stal komunikační systém typu BKSR-A, který se sestává ze sestavy krátkovlnných radiostanic, šifrovací aparatura, retranslační systém typu Etjud, satelitní komunikační systém a radiokomunikační systém s velmi nízkou pracovní frekvencí typu R-826PL Fregat

- instalace povětrnostního radaru typu Groza-134VR pod rozměrným dielektrickým náprstkovitým krytem vystupujícím z modifikované špice trupu mající štíhlejší profil a postrádající zasklení kabiny navigátora

- absence pátracího radaru typu Koršun (Wet Eye II). V této souvislosti z břicha trupu, v oblasti před dvířky přední zbraňové šachty, zmizel rozměrný polokapkovitý dielektrický kryt.

- instalace otočného bubnu s vlečnou drátovou anténou komunikačního systému typu R-826PL Fregat v prostoru přední zbraňové šachty. V této souvislosti dvířka přední zbraňové šachty nahradil rozměrný vystouplý polokapkovitý kryt. V přední části zmíněného krytu je umístěna instalace náporové turbíny (RAT), která zajišťuje pohon bubnu. Zmíněná turbína přitom využívá nevelký čelní oválný lapač vzduchu a nevelkou hranatou břišní trysku. Na zadní části břišního krytu, který se sestává ze dvou výklopných (směrem do stran) dílů, se zase nachází vývod antény. Anténa systému typu Fregat má délku 7 680 m a průměr 7,5 mm a k jejímu konci je uchycen perforovaný stabilizační kužel. Zatímco odvinutí zmíněné antény zabere 37 minut, její zpětné navinutí trvá 48 minut.

- absence zadní zbraňové šachty

- instalace vřetenovitého krytu antény komunikačního systému na vrcholu SOP na místo vřetenovitého krytu detektoru MAD typu Ladoga. Zmíněný kryt přitom vystupuje před náběžnou hranu a nikoli za odtokovou hranu SOP, jako kryt detektoru MAD.

- instalace podlouhlého polokapkovitého krytu antény satelitního komunikačního systému na hřbetu trupu, na úrovni odtokové hrany křídla

- instalace dvou tandemově uspořádaných párů podlouhlých deskových antén po stranách břicha zadní části trupu

- instalace motorů typu NK-12MP, které mají vyšší životnost a nižší spotřebu paliva, na místo motorů typu NK-12MV

- instalace pomocné palubní energetické jednotky (APU) typu TA-12 v „předkýlu“ svislé ocasní plochy

- absence mohutných polokapkovitých průzorů nacházejících se na bocích zádě trupu, přímo pod vodorovnou ocasní plochou

- instalace střelecké obranné věže typu UKU-9K-502 s dvojicí pohyblivých dvouhlavňových 23 mm kanónů typu GŠ-23 na zádi trupu na místo střelecké věže typu DK-12 s dvojicí pohyblivých jednohlavňových 23 mm kanónů typu AM-23

- instalace obranného komplexu typu Sajany-RT. Jeho součástí se stal výstražný RL systém typu SPO-15 (L006) Berjoza, výstražný IČ systém typu L083 Mak-UT, aktivní RL rušič typu SPS-171/-172 (L103Ž/L104Ž) Geraň-1DE/-2DU a výmetnice klamných IČ/RL cílů typu APP-50.

- instalace vystouplého krytu kabelového vedení obranného komplexu na levoboku trupu. Zmíněný kryt začíná před pilotní kabinou a končí na úrovni kořene SOP.

- instalace štíhlého polokapkovitého krytu obranného systému na břichu přídě trupu, přímo před šachtou příďového podvozku. Zatímco do čela zmíněného krytu je vetknut dielektrický panel, za kterým se nachází anténa aktivního RL rušiče, k jeho břichu je uchycena jedna břitová anténa a přední polokulovitý senzor výstražného IČ systému typu L083 Mak-UT.

- instalace zadního polokulovitého senzoru výstražného IČ systému typu L083 Mak-UT na hřbetu zadní části trupu, přímo před SOP

- instalace třech párů drobných polokapkovitých dielektrických krytů antén obranného komplexu na bocích trupu, po jednom za příďovým krytem povětrnostního radiolokátoru, před náběžnou hranou křídla a před ocasní střeleckou věží

- instalace jednoho plochého polokapkovitého dielektrického krytu antény obranného komplexu na břichu zadní části trupu, přímo pod VOP.

- instalace jednoho páru podlouhlých pylonů s drobnými vřetenovitými kryty antén aktivního RL rušiče po stranách břicha zadní části trupu, přímo před ocasní střeleckou věží

- instalace osmi výmetnic tří 50 mm klamných IČ/RL cílů na břichu pravé i levé vnitřní křídelní gondoly, přímo za hlavním podvozkem

Historie:  Na konci 60. let byly do výzbroje VMF zařazeny první ponorkové nosiče balistických řízených střel s jaderným pohonem tuzemské konstrukce v podobě ponorek projektu 667A (Yankee I class). Zmíněná ponorka představovala přímou reakci na americké ponorkové nosiče balistických střel třídy George Washington, které byly do výzbroje U.S. Navy zařazeny na přelomu 50. a 60. let, a její hlavní zbraní se stalo 16 balistických střel typu R-27 (SS-N-6 Serb) s jadernou bojovou hlavicí o síle 1 Mt a dosahem 2 500 km. Spojení mezi střediskem strategického velení a zmíněnými ponorkami přitom zajišťovaly pozemní retranslační stanice, které pracovaly na velmi nízké frekvenci. Rádiový signál o velmi nízké frekvenci totiž dokáže pronikat vodou a navíc lze jen velmi obtížně rušit. K přenosu takového signálu jsou ale zapotřebí rozměrné a tedy i zranitelné anténní soustavy. Z tohoto důvodu krátce po zavedení ponorek projektu 667A (Yankee I class) do výzbroje VMF vyvstala poptávka po retranslačních stanicích umístěných na palubách letounů s velkým doletem a vytrvalostí. Zmíněné vzdušné retranslační stanice měly zajišťovat nepřetržité spojení mezi střediskem strategického velení a  ponořenými strategickými ponorkovými nosiči balistických řízených střel v případě vyřazení zmíněných pozemních retranslačních stanic. Vývojem požadovaného vzdušného retranslačního komplexu, který vešel ve známost jako Orjol, byla přitom pověřena konstrukční kancelář NPP Poljot. Vzdušnou platformou zmíněného komplexu se stal modifikovaný protiponorkový letoun typu Tu-142M (Bear F mod.3) z dílny OKB A.N. Tupoleva. Vývojem modifikace tohoto stroje zastávající roli vzdušné platformy retranslačního komplexu typu Orjol, která vešla ve známost jako Tu-142MR (Bear J), byla dne 3. října 1972 pověřena tehdy méně vytížená TANTK G.M. Berjeva, specializovaná konstrukční kancelář na vývoj hydroplánů a obojživelných letounů. Návrh retranslačního komplexu typu Orjol představoval pro sovětský průmysl nemalou výzvu, neboť se jeho součástí stal radiokomunikační systém s velmi nízkou pracovní frekvencí typu R-826PL Fregat, který využíval vlečnou anténu mající podobu lana s délkou 7 680 m a průměrem 7,5 mm. Obdobný systém přitom využíval též americké protějšek tohoto stroje v podobě letounu typu Lockheed EC-130Q. Úspěšné zavedení zmíněného systému si tedy vyžádalo vyřešit problémy spjaté s odvinutím a zpětným navinutím dlouhé drátové antény v průběhu letu, stejně jako s její stabilizací ve vleku. Pro potřeby ověření činnosti systému pro navíjení a odvíjení antény systému typu Fregat, který byl poháněn náporovou turbínou, chování antény tohoto systému ve vleku a účinnosti stabilizačního zařízení majícího podobu koncového kužele byl v roce 1975 upraven čtyřmotorový turbovrtulový transportní letoun An-12A (Cub) (v.č.9900902). Zmíněný stroj byl ale opatřen pouze maketou tohoto zařízení s anténou o délce pouhých 2 500 m. Prototyp speciálu typu Tu-142MR (Bear J) vznikl konverzí sériového Tu-142M (Bear F mod.3). Zmíněný stroj byl dokončen v březnu roku 1977 a zalétán v červenci toho samého roku. V průběhu státních zkoušek, které byly završeny v prosinci roku 1980, prototyp speciálu typu Tu-142MR (Bear J) operoval z podnikového letiště závodu č.86 z Taganrogu, letiště Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GNIKI VVS) z Feodosie a letecké základny Severní flotily VMF Severomorsk. Státní zkoušky tohoto stroje ale několikrát přerušily výpadky a poruchy speciálního palubního komunikačního vybavení. Protože dolaďování retranslačního komplexu typu Orjol zabralo ještě několik dalších let, VMF, nakonec první sériové Tu-142MR (Bear J) převzalo až v roce 1985. Prvním provozovatelem těchto speciálů se stal 76. OPLAP DD (samostatný protiponorkový letecký pluk dalekého dosahu) Severní flotily VMF s domovskou základnou Kiplerovo. Přeškolování personálu zmíněného pluku na typ Tu-142MR (Bear J) bylo zahájeno v květnu roku 1985. První dva tyto stroje na leteckou základu Kiplerovo dorazily dne 1. srpna toho samého roku. Dne 24. prosince 1985 byl v rámci 76. OPLAP DD ustanoven specializovaný retranslační oddíl. Provoz speciálu typu Tu-142MR (Bear J) z letecké základny Kiplerovo byl zahájen v lednu roku 1986. Za operačně plně způsobilý byl retranslační oddíl 76. OPLAP DD prohlášen v červnu toho samého roku. Do bojové pohotovosti speciály typu Tu-142MR (Bear J) ze stavu 76. OPLAP DD vstoupily na počátku září toho samého roku. Později, s příchodem dalších speciálů typu Tu-142MR (Bear J), byl retranslační oddíl 76. OPLAP DD přetransformován v samostatnou letku. Součástí letadlového parku zmíněného útvaru se stalo celkem osm speciálů typu Tu-142MR (Bear J), prototyp (černá 11) a sedm sériových strojů (černá 12 a 14 až 19). Zbylé tři z jedenácti sériových Tu-142MR (Bear J) (rudá 22, 23 a 26) byly předány 310. OPLAP DD Tichooceánské flotily se základnou Kamennyj Ručej. Později, na základě výnosu ze dne 1. listopadu 2001, byla 76. OPLAP DD reorganizována na 73. OAE (samostatná letka). 310. OPLAP DD byla zase v rámci reorganizace zrušena a všechny její letouny typu Tu-142MR (Bear J) předány 3. letce 568. GvOMSAP (gardový samostatný námořní smíšený letecký pluk). Široké veřejnosti byl speciál typu Tu-142MR (Bear J) poprvé prezentován na MosAeroShow 92, která se konala v srpnu roku 1992. Ve výzbroji VMF se tento speciál nachází do dnešních dnů.

Verze:

Tu-142MR (prototyp) – prototypová modifikace letounu typu Tu-142MR (Bear J). Jediný exemplář tohoto modelu vznikl konverzí sériového Tu-142M (Bear F mod.3) a vyznačuje se instalací povětrnostního radiolokátoru typu Groza-134VR pod dielektrickým krytem s polokapkovitým tvarem, který se nachází na břichu přídě trupu, přímo před příďovým podvozkem. Zasklení příďové kabiny navigátora je u tohoto stroje zachováno.

Tu-142MR (sériový) – sériová modifikace letounu typu Tu-142MR (Bear J). Tento model se vyznačuje instalací povětrnostního radiolokátoru typu Groza-134VR pod rozměrným náprstkovitým dielektrickým krytem, který je vetknut do špice trupu zbavené zasklení kabiny navigátora.

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl konverzí sériového Tu-142M) a 11 sériových strojů

Uživatelé:  Rusko a SSSR

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik, čtyři operátoři komunikačních systémů a střelec

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Kuzněcov NK-12MP s max. výkonem po 15 000 hp

Radar:        povětrnostní radiolokátor typu Groza-134VR, instalovaný pod rozměrným náprstkovitým krytem vetknutým do špice trupu, a výstražný radiolokátor pro zadní polosféru typu PRS-4 Krypton (Box Tail), instalovaný uvnitř krytu vystupujícího z odtokové hrany SOP, v oblasti nad kabinou „ocasního střelce“. Radar typu PRS-4 Krypton (Box Tail) slouží k vyhledávání, sledování a zaměřování vzdušných cílů v zadní polosféře a má vyhledávací dosah 7,4 km a zaměřovací dosah 5,3 km.

Vybavení: - zaměřovací: střelecký zaměřovač typu PS-153 (jeho instalace se nachází v záďové kabině střelce)

                  - komunikační: komunikační retranslační komplex typu Orjol

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ a obranný komplex typu Sajany-RT sestávající se z výstražného RL systému typu SPO-15 (L006) Berjoza, výstražného IČ protiraketového systému typu L083 Mak-UT (dva nevelké polokulovité kryty instalované po jednom na břichu příďového „podbradku“ a na hřbetu trupu, v oblasti před SOP), aktivního RL rušiče typu SPS-171/-172 (L103Ž/L104Ž) Geraň-1DU/-2DU (po jedné anténě v čele příďového „podbradku“ a uvnitř dvou vřetenovitých krytů uchycených, za pomoci nízkých pylonů, k břichu ocasní části trupu) a výmetnic tří 50 mm klamných IČ/RL cílů typu APP-50 (po osmi na břichu zadní části obou vnitřních křídelních gondol, přímo za šachtami hlavního podvozku)

Výzbroj:   ocasní střelecká věž typu UKU-9K-502 s dvojící pohyblivých dvouhlavňových 23 mm kanónů typu GŠ-23 se zásobou 2 x 600 nábojů

¹ 550 až 600 km/h s odvinutou vlečnou anténou

² 7 500 až 9 000 m s odvinutou vlečnou anténou

Poslední úpravy provedeny dne: 28.6.2017