Tupolev Tu-134UBL (‘Crusty B’)

Typ:  speciální vojenská cvičná modifikace středně těžkého dopravního letounu typu Tu-134B (Crusty)

Určení:  výcvik pilotů strategických bombardovacích letounů typu Tu-22M3/M3 (Backfire B/C) a Tu-160 (Blackjack A)

Odlišnosti od letounu Tu-134B (Crusty):

- nová konstrukce přední části trupu v oblasti před pilotní kabinou. Přední část trupu tohoto modelu má znatelně větší délku, špičatou špici a zahrocený profil. Její spodní polovina je zhotovena z dielektrického materiálu a ukrývá anténu radiolokátoru. Jedná se o shodnou konstrukci jako u letounu typu Tu-22M3 (Backfire C). Naproti tomu přední část trupu modelu Tu-134B má ogivální profil a její špici tvoří zaoblený dielektrický kryt antény radaru. Tento zásah do konstrukce přední části trupu přitom vedl ke vzrůstu celkové délky trupu 37,32 na 41,92 m.

- instalace povětrnostního-navigačního radiolokátoru typu ROZ-1 Locija na místo povětrnostního-navigačního radiolokátoru typu Groza-M134 uvnitř špice trupu

- absence 30 cm kulatého okénka nacházejícího se na pravoboku trupu, přímo za servisním vstupem

- absence předního páru 0,586 x 0,6 m postranních nouzových výstupů. Zadní pár 0,916 x 0,6 m postranních nouzových výstupů ICAO Type III přitom zůstal zachován.

- výrazně menší počet postranních 40 cm kulatých okének. Zatímco na pravoboku tohoto modelu se nachází osm 40 cm okének (na místo 16-ti), přičemž to šesté je součástí nouzového výstupu, na levoboku letounu typu Tu-134UBL je umístěno devět 40 cm okének (na místo 15-ti), z nichž to druhé je vetknuto do vstupních dveří (u modelu Tu-134B to první) a to sedmé do nouzového výstupu. Za dodatečným okénkem, je umístěno před vstupními dveřmi, se přitom nachází pracoviště navigátora.

- instalace dvou dodatečných 750 l palivových nádrží uvnitř centroplánu křídla alá Tu-134AK (Crusty VIP mod). Instalace zmíněných nádrží sebou přinesla vzrůst celkové zásoby paliva na 18 000 l.

- instalace hlavní přístrojové desky, která se podobá hlavní přístrojové desce letounu typu Tu-22M3 (Backfire C), uvnitř pilotní kabiny

- instalace sedadel pro pouhých 12 osob (na místo 80-ti), která jsou uspořádána po čtyřech do tří řad, v přední části bývalé kabiny cestujících. Zmíněná sedadla jsou určena pro žáky střídače.

- instalace kyslíkového přístroje ve vstupním vestibulu, poblíž vstupních dveří

- instalace police s padáky letové posádky v předním vstupním vestibulu, naproti vstupním dveřím

- instalace police s padáky žáků v zadní části bývalé kabiny cestujících

- modifikovaná vrata zadního zavazadlového úložného prostoru, která se nacházejí na pravém boku trupu, přímo pod pylonem motorové gondoly. Zmíněná vrata lze u tohoto modelu otevírat i za letu, za pomoci pneumatiky. Díky tomu je mohou žáci využít k nouzovému opuštění paluby na padácích.

- instalace jedné zkosené břitové antény typu AŠS-UD radiostanice typu R-832M Evkalipt v ose hřbetu trupu, přímo za kabinou posádky

- instalace jedné zkosené břitové antény typu AŠS-UD radiostanice typu R-832M Evkalipt v ose břicha trupu, přímo za šachtou příďového podvozku

- instalace radionavigačního systému blízké navigace (SHORAN) typu RSBN-PKV z letounu typu Tu-22M3 (Backfire C) na místo SHORAN typu RSBN-2S Svod. To se na vnějším vzhledu promítlo odlišným uspořádáním dvou párů nevelkých štěrbinových antén nacházejících se na bocích horní části SOP, přímo před směrovým kormidlem, Zatímco oba páry antény SHORAN typu RSBN-PKV jsou umístěny přímo nad sebou, antény SHORAN typu RSBN-2S Svod mají stupňovité uspořádání.

- instalace světlometu na náběžné hraně svislé ocasní plochy alá Tu-22M3 (Backfire C)

- instalace identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu SRO-1P Parol-2D, který využívá drobné trojúhelníkové antény, na místo identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom-Nikl (Odd Rods), který využívá sestavy tří nevelkých nestejně vysokých tandemově uspořádaných tyčových antén

Historie:  Středně těžký nadzvukový strategický bombardovací letoun a nosič řízených střel typu Tu-22M2/M3 (Backfire B/C) se nevyráběl, na rozdíl od staršího středně těžkého nadzvukového strategického bombardovacího letounu typu Tu-22 (Blinder), ve specializované verzi určené k výcviku pilotů. To samé přitom platilo i pro těžký strategický bombardovací letoun a nosič řízených střel typu Tu-160 (Blackjack A). Protože by aktivní využívání operačních Tu-22M2/M3 (Backfire B/C) a Tu-160 (Blackjack A) pro přípravu budoucích pilotů a kondiční létání řadových pilotů nemálo odčerpávalo jejich technickou životnost, což by bylo velmi neekonomické, dne 6. srpna 1979 OKB A.N. Tupoleva obdržela zadání na pro tento účel specializovanou modifikaci středně těžkého regionálního proudového dopravního letounu typu Tu-134 (Crusty). Důvodem volby právě tohoto typu letounu jako základu zmíněného cvičného speciálu se stala skutečnost, že měl obdobný poměr tahu k hmotnosti a obdobnou ovladatelnost při malých rychlostech jako letouny typu Tu-22M2/M3 (Backfire B/C) a Tu-160 (Blackjack A). Specializovaná modifikace letounu typu Tu-134 (Crusty) určená k výcviku pilotů strategických bombardovacích letounů vešla ve známost jako Tu-134UBL (Crusty B) a z konstrukčního hlediska vycházela z modelu Tu-134B (Crusty), jehož produkce se rozeběhla v roce 1980. Cvičný speciál typu Tu-134UBL (Crusty B) se vyznačoval zejména instalací protáhlé zahrocené špice trupu z letounu typu Tu-22M3 (Backfire C). Protože měl zmíněný stroj sloužit pouze k výcviku pilotů, jeho špice ukrývala navigační-povětrnostní radiolokátoru typu ROZ-1 Locija a nikoliv navigační-střelecký radiolokátor typu PNA (Down Beat). K hřbetu špice trupu speciálu typu Tu-134UBL (Crusty B) měl být navíc uchycen teleskopický nástavec pro doplňování paliva za letu. Protože ale mezitím musely být všechny letouny řady Tu-22M (Backfire) v rámci plnění podmínek dohody SALT II (Strategic Arms Limitation Treaty II) o omezení strategických zbraní nástavce pro doplňování paliva zbaveny, od tohoto záměru bylo nakonec opuštěno. Kromě toho měl speciál typu Tu-134UBL (Crusty B) výrazně menší počet kulatých okének a nouzových výstupů na bocích trupu. Změnami prošlo též přístrojové vybavení. Prototyp tohoto speciálu (CCCP-64010) brány závodu č.135 z Charkova opustil v lednu roku 1981. Závodní zkoušky cvičného speciálu typu Tu-134UBL (Crusty B) probíhaly na podnikovém letišti charkovského výrobního závodu č.135 paralelně s první etapou státních zkoušek a byly realizovány mezi květnem a červnem roku 1981. Na první etapě státních zkoušek se kromě prototypu podílelo též několik sériových strojů, které z linky závodu č.135 sjely počátkem jara roku 1981. Závěrečná zpráva z první etapy státních zkoušek speciálu typu Tu-134UBL (Crusty B) byla zpracována mezi 24. a 29. červencem téhož roku a obsahovala doporučující stanovisko k přijetí do řadové služby. Na druhé etapě státních zkoušek se podílel prototyp druhý (CCCP-64020), který byl opatřen instalací zkušební aparatury. Druhá etapa státních zkoušek speciálu typu Tu-134UBL (Crusty B) se rozeběhla v říjnu roku 1981 a byla završena v červnu roku 1982. Protože se těžiště cvičného speciálu typu Tu-134UBL (Crusty B) nacházelo, díky výrazně delší špici, blíže u přídě trupu než u výchozího dopravního modelu Tu-134B (Crusty), což mělo zásadní vliv na ovladatelnost při manévrech s velkými úhly náběhu, v průběhu roku 1983 jeden z těchto strojů (rudá 02) prošel zkouškami zaměřenými na prověření „vývrtkových“ charakteristik. Před zahájením zmíněných zkoušek, které probíhaly u Státního zkušebního institutu vojenského letectva (GK NII VVS) z Achtubinska, letoun Tu-134UBL (rudá 02) obdržel instalaci kontejneru se záchranným „protivývrtkovým“ padákem v prodloužené zádi trupu. Po završení zkoušek u GK NII VVS byl však zmíněného kontejneru opět zbaven, aby následně mohl být předán VVS. Do konce roku 1983 z linky závodu č.135 z Charkova sjelo celkem 77 sériových Tu-134UBL (Crusty B). Převážná většina letounů řady Tu-134 (Crusty) vyrobených v letech 1982 až 1983 přitom odpovídala právě této verzi. VVS první cvičné speciály typu Tu-134UBL (Crusty B) převzalo v dubnu roku 1981, tedy ještě před završením státních zkoušek. Prvním provozovatelem tohoto speciálu se údajně stal cvičný pluk, který operoval z letecké základny Engels-2. Od srpna téhož roku začaly cvičné speciály typu Tu-134UBL (Crusty B) nahrazovat letouny typu Tu-124Š-1 (Cookpot nav mod) a Il-28U (Mascot) ze stavu Vyšší vojenské letecké školy pilotů (VVAUL) Mariana Raškova s domovskou základnou Tambov-Južnyj. Krátce nato začalo své první letouny typu Tu-134UBL (Crusty B) přebírat též VVAUL z Orska, který se nachází poblíž Orenburgu. Na počátku roku 1991 se nevelký počet cvičných speciálů typu Tu-134UBL (Crusty B) stal součástí letadlového parku 3. letky 184. GvTBAP (gardový těžký bombardovací pluk). Až do té doby speciály typu Tu-134UBL (Crusty B) provozovaly pouze letecké školy. 184. GvTBAP operoval z ukrajinské základny Priluky a provozoval těžké strategické bombardovací letouny typu Tu-160 (Blackjack A). Ty byly přitom součástí 1. a 2. letky. U 184. GvTBAP byly speciály typu Tu-134UBL (Crusty B) používány k zdokonalovacímu výcviku pilotů letounů typu Tu-160 (Blackjack A). Několik speciálů typu Tu-134UBL (Crusty B) se stalo též součástí letadlového parku 652. UAP (výcvikový letecký pluk), který operoval z letiště Djagilevo. Široké veřejnosti se cvičný speciál Tu-134UBL (Crusty B) poprvé představil dne 11. dubna 1992 na dni otevřených dveří na letecké základně Kubinka. Po rozpadu SSSR, k němuž došlo v roce 1991, nevelký počet těchto speciálů připadl osamostatněné Ukrajině. V letech 1996 a 1999 dva letouny typu Tu-134UBL (Crusty B) prošly konverzí na speciál typu Tu-134UBKM, který slouží k výcviku navigátorů a zbraňových operátorů nadzvukových bombardovacích letounů a nosičů střel typu Tu-22M3 (Backfire C) a Tu-160 (Blackjack A). Později několik nadbytečných Tu-134UBL (Crusty B) prošlo konverzí na salónní stroje s luxusně zařízeným interiérem určené k přepravě VIP osob. VVS přitom cvičné speciály typu Tu-134UBL (Crusty B) provozuje, po boku cvičných speciálů typu Tu-134Š (Crusty A) a Tu-134UBKM, které slouží k výcviku navigátorů a zbraňových operátorů, do dnešních dnů.

Verze:  -

Vyrobeno:  77 sériových strojů

Uživatelé:  Rusko, SSSR a Ukrajina

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik a 12 žáků

Pohon:       dva dvouproudové motory Solovjov D-30 2. série s max. tahem po 6 800 kp         

Radar:        povětrnostní-navigační impulsní dopplerovský radiolokátor typu ROZ-1 Locija, instalovaný uvnitř špice trupu

Vybavení:  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-1P Parol-2D (dvě nevelké trojúhelníkovité antény instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo před překrytem pilotní kabiny, a na břichu zadní části trupu)

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 21.12.2017