Tupolev Tu-128UT (‘Fiddler C’)

Typ:  neozbrojená cvičná modifikace těžkého přepadového stíhacího letounu typu Tu-128 (Fiddler B)

Určení:  výuka bojových pilotů a posluchačů leteckých škol techniky létání, ovládání letounu, bojových manévrů, letu ve formacích a navigace v rámci přeškolování na bojový letoun typu Tu-128 (Fiddler B)

Odlišnosti od letounu Tu-128 (Fiddler B):

- nová konstrukce přední části trupu v oblasti před pilotní kabinou. Příď trupu tohoto modelu ukrývá přetlakovou kabinu druhého pilota (instruktora), zatímco uvnitř přídě trupu letounu typu Tu-128 (Fiddler B) se nachází instalace střeleckého radiolokátoru typu RP-S Smerš (Big Nose). Příď trupu tohoto modelu má výrazně vypouklé břicho, ostrý hřbet a plechovou špici. Naproti tomu špici trupu letounu typu Tu-128 (Fiddler B) tvoří ogivální dielektrický kryt antény střeleckého radiolokátoru. Překryt kabiny instruktora nikterak nevystupuje z obrysu hřbetu špice trupu, aby neomezoval výhled z kabiny žáka, a sestává se ze dvou dílů, a to pevného čelního štítku a výklopného (směrem dozadu) krytu. Zatímco zasklení čelního štítku tvoří dvojice plochých okének se vzájemným uspořádáním do tvaru písmene „V“, do výklopného krytu je vetknut jeden pár lichoběžníkových a jeden pár trojúhelníkových okének.

- instalace plně zdvojeného řízení

- instalace výsuvné clony v kabině pilota/žáka. Ta je používána při výcviku letu „naslepo“ podle přístrojů.

- zredukované přístrojové vybavení uvnitř kabiny navigátora o některé přístroje

- absence raketové výzbroje. Na zachované křídelní závěsníky tohoto modelu se umisťují pouze makety střely typu R-4 (AA-5 Ash).

- instalace nové radiostanice typu R-846 Prizma-M. Instalace antény zmíněné radiostanice se nachází pod lichoběžníkovým dielektrickým krytem, který tvoří vrchol SOP. Naproti tomu vrchol SOP letounu typu Tu-128 (Fiddler B) má kovový potah a trojúhelníkovitý tvar

Historie:  Dne 30. dubna 1965 byl do výzbroje PVO formálně zařazen těžký nadzvukový přepadový stíhací letoun typu Tu-128 (Fiddler B), který si svými rozměry nic nezadal s bombardovacím letounem. Protože tehdejší piloti Sovětské PVO neměli s pilotáží tak velkého a těžkého letounu, jakým byl typ Tu-128 (Fiddler B), tehdy ještě žádné zkušenosti, dne 14. září 1966 byla OKB A.N. Tupoleva pověřena vývojem specializované cvičné modifikace tohoto stroje se zdvojeným řízením. Dalším důvodem vypsání požadavku na cvičnou verzi tohoto zdaleka největšího sériově vyráběného stíhacího letounu na světě byla skutečnost, že šlo o dvoumístný stroj. Většina tehdejších pilotů Sovětské PVO totiž nebyla zvyklá spolupracovat s navigátorem/zbraňovým operátorem, neboť předtím létala s jednomístnými přepadovými stíhači typu MiG-17PF/P (Fresco D/E), MiG-19P/PM (Farmer B/E) a Su-9/-11 (Fishpot B/C). Cvičný Tu-128 (Fiddler B) vešel ve známost jako Tu-128UT (Fiddler C) a dle zadání měl sloužit k zaškolování kompletních posádek, tedy pilotů i navigátorů-zbraňových operátorů. Pracoviště druhého pilota (instruktora) přitom konstrukční tým A.N. Tupoleva u letounu typu Tu-128UT (Fiddler C) umístil do překonstruované špice trupu, na místo střeleckého radiolokátoru. To umožnilo plně zachovat kabinu navigátora, která se nacházela přímo za kabinou pilota. Kabina navigátora přitom zůstala prakticky bez změn. Pouze z ní zmizely některé přístroje. Vzhledem k tomu, že cvičný speciál typu Tu-128UT (Fiddler C) postrádal instalaci střeleckého radiolokátoru, na zachované křídelní závěsníky tohoto stroje se umisťovaly pouze makety střely typu R-4 (AA-5 Ash). Dne 4. srpna 1970 byly objednány čtyři prototypy letounu typu Tu-128UT (Fiddler C). Zatímco první dva z nich měly být dle zmíněného výnosu ke zkouškám předány v prvním čtvrtletí roku 1971, předání zbylých dvou prototypů tohoto cvičného speciálu ke zkouškám bylo stanoveno na druhé čtvrtletí toho samého roku. Všechny čtyři prototypy cvičného speciálu typu Tu-128UT (Fiddler C) vznikly konverzí sériových Tu-128 (Fiddler B). Zkoušky prototypů tohoto modelu se rozeběhly v první polovině roku 1971. Do výzbroje PVO byl cvičný speciál typu Tu-128UT (Fiddler C) formálně zařazen výnosem ze dne 14. září 1971. Produkce tohoto se omezila na 10 strojů. Ty přitom brány závodu č.64 z Voroněže opustily v průběhu roku 1971 ve dvou výrobních sériích (45. a 46.) po pěti exemplářích jako vůbec poslední sériové exempláře letounu typu Tu-128 (Fiddler). Sériové Tu-128UT (Fiddler C) se od prototypů mírně odlišovaly. Vrchol SOP těchto strojů totiž tvořil, obdobně jako u letounů typu Tu-128 (Fiddler B) z pozdějších výrobních sérií, lichoběžníkový dielektrický kryt antény radiostanice typu R-846 Prizma-M. Naproti tomu vrchol SOP prototypů měl, stejně jako u letounů typu Tu-128 (Fiddler B) z prvních výrobních sérií, kovový potah a trojúhelníkovitý tvar. První cvičné speciály typu Tu-128UT (Fiddler C) PVO převzalo celých šest let po prvních letounech typu Tu-128 (Fiddler B). Před příchodem těchto třímístných strojů PVO k výcviku pilotů letounů typu Tu-128 (Fiddler B) používalo zprvu dvoumotorové pístové dopravní letouny typu Il-14 (Crate) a posléze dvoumotorové proudové regionální dopravní letouny typu Tu-124 (Cookpot) a odvozené cvičné speciály typu Tu-124Š (Cookpot nav mod), které však byly primárně určeny k výcviku navigátorů bombardovacích letounů. Důvodem použití zmíněných dopravních letounů k výcviku pilotů letounů typu Tu-128 (Fiddler B) byly nejen obdobné rozměry, ale též obdobný způsob řízení. Letoun typu Tu-128 (Fiddler B) byl totiž řízen, stejně jako dopravní letouny, za pomoci „volantu“ a nikoli za pomoci kniplu, jako všechny ostatní přepadové stíhací letouny Sovětské PVO té doby. Shodné jako u dopravních letounů bylo přitom též ovládání podvozkových brzd. U letounu typu Tu-128 (Fiddler B) byly tedy podvozkové brzdy ovládány za pomoci pedálů. Naproti tomu u všech ostatních přepadových stíhačů Sovětské PVO té doby se ovladač podvozkových brzd nacházel na kniplu. Prvním provozovatelem cvičných speciálů typu Tu-128UT (Fiddler C) se údajně stal 615. UIAP (cvičný stíhací letecký pluk) s domovskou základnou Savaslejka.

Verze:  -

Vyrobeno:  čtyři prototypy (jejich základem se staly sériové Tu-128) a 10 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

 

 

 

Posádka:    pilot/žák, pilot/instruktor a navigátor

Pohon:       dva proudové motory typu Ljulka Al-7F-2 s max. tahem po 6 800 kp / 10 100 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Výzbroj:     žádná. Na všechny čtyři křídelní závěsníky tohoto modelu se umisťují pouze makety střely typu R-4 (AA-5 Ash).

 

 

TTD:  
Rozpětí křídla: 17,53 m
Délka: 30,06 m
Výška: 7,07 m
Prázdná hmotnost: 25 850 kg
Max. vzletová hmotnost: 43 000 kg
Max. rychlost: 1 450 km/h
Praktický dostup: 14 100-15 000 m
Max. dolet: 2 230 km

 

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 23.10.2017