Tupolev Tu-126 (‘Moss’)

Typ:  speciální modifikace velkokapacitního dopravního letounu typu Tu-114 (Cleat) zastávající roli vzdušného stanoviště včasné výstrahy a řízení (DRLO/AWACS)

Určení:  vyhledávání a sledování vzdušných cílů, vyhodnocování vzdušné situace, předávání získaných informací o vzdušné situaci velitelstvím PVO v reálném čase, řízení činnosti stíhacích letounů, vyhledávání hladinových cílů v součinnosti s raketonosnými plavidly VMF a provádění radiotechnického průzkumu

Odlišnosti modelu Tu-126 od letounu Tu-114:

- instalace otočného čočkovitého krytu antény radiolokačního komplexu typu Liana (Flat Jack) s průměrem 11 m, výškou 2 m a rychlostí otáček 10 ot/min na hřbetu zadní části trupu, v oblasti mezi křídlem a ocasními plochami. Zmíněný kryt má z podstatné části kovovou konstrukci. Pouze jeho přední cca 1/3 je zhotovena z dielektrického materiálu. Ke hřbetu zadní části trupu je přitom kryt antény komplexu typu Liana (Flat Jack) uchycen za pomoci poměrně tlustého lichoběžníkového pylonu s výškou 2,6 m a značnou hloubkou. Střední částí zmíněného pylonu prochází průlez pro palubního technika.

- instalace podlouhlé kýlové stabilizační plochy s lichoběžníkovým tvarem v ose břicha ocasní části trupu. Zmíněná kýlovka kompenzuje destabilizační vliv hřbetního pylonu s otočným čočkovitým krytem antény radiolokačního komplexu typu Liana (Flat Jack).

- zredukovaný počet postranních kulatých okének na pět párů

- zcela nový interiér trupu v oblasti za prakticky nezměněnou kabinou letové posádky. Přímo mezi kabinou šestičlenné letové posádky a náběžnou hranou křídla se u tohoto modelu nachází jedním párem postranních kulatých okének a jedněmi přístupovými dveřmi opatřené oddělení s palubním WC a tandemově uspořádanými pracovišti velitele, těch operátorů radarového komplexu typu Liana (Flat Jack) a jednoho operátora prostředků pro vedení radiotechnického průzkumu a radioelektronického boje. Instalace pracovních konzol všech zmíněných pěti členů posádky se přitom nachází u pravoboku. V oblasti nad centroplánem křídla je u letounu typu Tu-126 umístěno jedním párem postranních kulatých okének opatřené oddělení s pracovištěm palubního technika. V oblasti mezi odtokovou hranou křídla a náběžnou hranou hřbetního pylonu krytu antény radaru typu Liana (Flat Jack) se nachází dvěma páry postranních kulatých okének opatřené oddělení, které slouží k odpočinku druhé šestičlenné směny operátorů. V oblasti mezi náběžnou hranou hřbetního pylonu anténního krytu a náběžnou hranou VOP je umístěno jedním párem postranních kulatých okének a jedněmi vstupními dveřmi opatřené oddělení s bloky radarového systému typu Liana (Flat Jack), chladícím systémem a pohonným mechanismem otočného krytu antény radaru.

- instalace kapsovitého lapače vzduchu výměníku tepla chladícího systému otočné antény radiolokačního komplexu typu Liana (Flat Jack) v ose břicha zadní části trupu, přímo za úrovní odtokové hrany křídla

- instalace stanice pro radiotechnický průzkum (ELINT) typu SRS-6 Romb-4A. Antény tohoto zařízení jsou umístěny pod jedním párem protáhlých polokapkovitých dielektrických krytů, který se nachází na bocích zadní části trupu, přímo před SOP.

- instalace stanice pro radiotechnický průzkum (ELINT) typu SRS-7 Romb-4B. Antény tohoto zařízení jsou umístěny pod jedním párem vystouplých čtvercových dielektrických panelů, který se nachází na bocích zadní části trupu, přímo za kryty antén systému typu Romb-4A.

- instalace stanice pro radiotechnický průzkum (SIGINT) typu SRS-4 Kvadrat. Antény tohoto zařízení jsou umístěny pod dvojicí tandemově uspořádaných polokapkovitých krytů, které se nacházejí v ose břicha zadní části trupu, přímo před kýlovou stabilizační plochou.

- instalace pneumaticky ovládaného trubicovitého teleskopického nástavce pro doplňování paliva za letu tankovacího systému typu Konus z letounu typu Tu-95KD (Bear B) v ose hřbetu přední části trupu, přímo před pilotní kabinou. Na vnitřní palivové nádrže je zmíněný nástavec napojen za pomoci vnějšího potrubí, které se táhne po pravoboku trupu a začíná přímo za zasklením příďového kabiny navigátora a končí pod náběžnou hranou křídla.

- instalace výkonnějšího navigačního radiolokátoru typu R-1Š Rubín-1Š (Short Horn) pod nezměněným polokapkovitým krytem, který se nachází na břichu přední části trupu, přímo před šachtou příďového podvozku, na místo navigačního radiolokátoru typu RBP-4G (Mushroom)

- instalace „plechového“ polokapkovitého krytu s dvojicí tandemově uspořádaných senzorů typu BC-63 astronavigačního systému v ose hřbetu přední části trupu, přímo za kabinou letové posádky

- instalace štíhlých vřetenovitých krytů datalinku typu Lira na koncích VOP

- instalace výmetnic klamných RL cílů typu ASO-2B-126 uvnitř tvarově jinak nezměněném koncovém aerodynamickém krytu trupu (u pěti z osmi sériových exemplářů tohoto modelu byla ocasní část trupu protažena ve vřetenovitý kryt aktivního RL rušiče typu SPS-100 Rezeda)

- modifikované navigační a spojovací vybavení

- rozšířené palubní vybavení o záchranný nafukovací člun typu PSN-6A

Historie:  V souvislosti se sílícím napětím mezi východním a západním blokem vyvstala v polovině 50. let v SSSR naléhavá potřeba po zajištění účinné protivzdušné obrany severních hranic. Právě odtud měl být totiž v případě vypuknutí jaderného konfliktu veden útok amerických strategických bombardovacích letounů s jadernou náloží na palubě. Vytvoření sítě pozemních komplexů PVO v těchto odlehlých sibiřských oblastech se ale jevilo jako nejen finančně a časově neúnosně nákladné, ale i technicky přespříliš komplikované. Z tohoto důvodu padlo rozhodnutí, aby byla PVO severních hranic zajištěna za pomoci vzdušného radiolokačního komplexu včasné výstrahy (DRLO/AWACS) a flotily nadzvukových přepadových stíhacích letounů velkého doletu vybavených výkonným palubním střeleckým radiolokátorem a vyzbrojených PLŘS velkého dosahu (budoucí typ Tu-128 Fiddler). Prvním takovým vzdušným radarovým komplexem DRLO (AWACS) sovětské konstrukce se stal typ Liana (Flat Jack). Zmíněný radarový komplex vznikl na půdě moskevského institutu NII-17 pod vedením V.P. Ivanova a jeho základem se stal pozemní radarový komplex PVO typu P-30 (Big Mesh). Alternativně bylo přitom zvažováno použití perspektivního radiolokátoru typu Ozero. Radarový komplex typu Liana (Flat Jack) vzešel ze zadání ze dne 4. července 1958. Ten samý výnos ale dal též za vznik vzdušnému komplexu PVO typu Tu-28-80. Zmíněný komplex PVO se sestával z těžkého nadzvukového přepadového stíhacího letounu velkého doletu typu Tu-128 (Fiddler), palubního střeleckého radiolokátoru RP-S Smerš (Big Nose) a čtyř PLŘS velkého dosahu typu R-4 (AA-5 Ash) a spolupracoval s komplexem DRLO typu Liana (Flat Jack). TTD ke komplexu typu Liana (Flat Jack) byly velením VVS a PVO stvrzeny dne 9. dubna a 2. září roku 1959. Protože měl být nosič tohoto radarového komplexu schopen hlídkovat po dobu 10 až 12 h ve výškách mezi 8 000 m a 12 000 m, jeho základem se měl stát těžký čtyřmotorový turbovrtulový strategický bombardovací letoun typu Tu-95 (Bear A) z dílny OKB A.N. Tupoleva. Letoun typu Tu-95 (Bear A) se ale nakonec základem prvního sovětského DRLO speciálu nestal. Z předběžných studií totiž vyšlo najevo, že jsou vnitřní prostory poměrně štíhlého trupu tohoto stroje nedostatečné pro vestavbu jednotlivých komponent radarového komplexu typu Liana (Flat Jack) a přetlakové kabiny 17-ti členné posádky (pět členů letové posádky a dvě šestičlenné směry operátorů DRLO). Z toho samého důvodu byl zamítnut též letoun typu Tu-96, který nebyl ničím jiným, než výškovou modifikací letounu typu Tu-95 (Bear A), a letoun typu Tu-116, který zase byl dopravní VIP modifikací toho samého stroje s přetlakovou kabinou za křídlem. Volba proto nakonec padla na konstrukčně odvozený velkokapacitní dálkový dopravní letoun typu Tu-114 (Cleat). Ten rovněž vycházel z letounu typu Tu-95 (Bear A), měl však nový trup se znatelně větším průměrem (4,20 m vs 2,90 m), který navíc ukrýval objemnou přetlakovou kabinu. Speciální DRLO modifikace letounu typu Tu-114 (Cleat) vešla ve známost jako Tu-126 (Moss) a při jejím návrhu bylo nezbytné vyřešit celou řadu problémů technického rázu, včetně vzájemné elektromagnetické kompatibility palubního vybavení a instalace otočné antény radarového komplexu typu Liana (Flat Jack). Instalaci antény zmíněného radaru přitom Tupolevův konstrukční tým nakonec umístil do rozměrného čočkovitého krytu, který připevnil, za pomoci mohutného pylonu, ke hřbetu trupu, v oblasti mezi křídlem a ocasními plochami. Přitom se nabízely hned dvě řešení hřbetního čočkovitého krytu antény radaru, a to pevný kryt s otočnou anténou uvnitř a otočný kryt s pevnou anténou uvnitř. Volba nakonec padla na otočný kryt s průměrem 11 m a výškou 2 m. Letoun typu Tu-126 (Moss) se tak stal vůbec prvním DRLO (AWACS) speciálem na světě s instalací antény radiolokátoru uvnitř otočného hřbetního čočkovitého krytu. Jelikož měl pylon s čočkovitým krytem antény radarového komplexu typu Liana (Flat Jack) negativní vliv na stabilitu, konstrukční tým OKB A.N. Tupoleva pod ocasní část trupu letounu typu Tu-126 (Moss) umístil instalaci rozměrné kýlové stabilizační plošky. Zcela přepracován byl interiér trupu v oblasti za pilotní kabinou. Zatímco u modelu Tu-114 (Cleat) se za pilotní kabinou nacházela objemná kabina cestujících, u speciálu typu Tu-126 (Moss) zde byla umístěna sekce s pracovními konzolami šesti operátorů, odpočinková místnost a sekce s bloky radiolokačního systému typu Liana (Flat Jack), chladícím systémem a pohonným mechanismem hřbetního otočného krytu antény radaru. V této souvislosti byl zredukován počet postranních kulatých okének na pouhých pět párů. Naproti tomu pilotní kabina zůstala prakticky bez změn. Kromě výše uvedeného speciál typu Tu-126 (Moss) obdržel instalaci systému pro doplňování paliva za letu z raketonosného letounu typu Tu-95KD (Bear B) a prostředků pro vedení radiotechnického průzkumu. Naproti tomu od plánované instalace manuálně obsluhované ocasní obranné střelecké věže s dvojicí pohyblivých 23 mm kanónů typu AM-23 a výstražného radiolokátoru pro zadní polosféru typu PRS-4 Krypton (Box Tail) bylo zcela opuštěno, a to ve prospěch prostředků REB. Celkové uspořádání DRLO speciálu typu Tu-126 (Moss) bylo stvrzeno výnosem ze dne 30. ledna 1960. Vývoj tohoto speciálu byl přitom oficiálně objednán výnosem ze dne 30. května toho samého roku. Technologická 1:1 maketa letounu typu Tu-126 (Moss) byla komisí shlédnuta mezi 7. a 12.  prosincem roku 1960. Stavba prototypu tohoto stroje byla výše uvedeným výnosem ze dne 30. května 1960 svěřena závodu č.18 z Kujbyševa, tedy tomu samému závodu, který zajišťoval produkci výchozího dopravního letounu typu Tu-114 (Cleat). Ke stavbě prototypu letounu typu Tu-126 (Moss) měl přitom zmíněný podnik využít výkresové dokumentace dodané OKB A.N. Tupoleva a institutem NII-17. Zatímco Tupolevova OKB měla výrobní výkresy letounu typu Tu-126 (Moss) závodu č.18 předat mezi červnem a srpnem roku 1960, termín odevzdání výrobních výkresů radarového komplexu typu Liana (Flat Jack), jejichž zpracování měl na starosti institut NII-17, byl stanoven na 5. červen toho samého roku. Prototyp letounu typu Tu-126 (Moss) měl přitom závod č.18 dokončit do srpna roku 1961. Zmíněný výnos ale závod č.18 zavazoval též odevzdáním tří krytů antény komplexu typu Liana (Flat Jack) do července roku 1960 a agregátů pro statické zkoušky do čtvrtého čtvrtletí roku 1960. Institut NII-17 zase výnos ze dne 30. května 1960 zavázal odevzdáním prototypu komplexu typu Liana (Flat Jack) do ledna roku 1961. Datum předání prototypu letounu typu Tu-126 (Moss) ke státním zkouškám bylo dle toho samého výnosu stanoveno na čtvrté čtvrtletí roku 1961. Prototyp letounu typu Tu-126 (Moss) brány kujbyševského závodu č.18 opustil na podzim roku 1961. Do oblak se tento stroj napoprvé vydal dne 23. února 1962. Letové zkoušky prototypu letounu typu Tu-126 (Moss) neprobíhaly zrovna hladce. Instalace rozměrného a těžkého (cca 12 t) otočného krytu antény radiolokátoru typu Liana (Flat Jack) na hřbetu trupu totiž sebou přinesla výrazný posun těžiště směrem dozadu proti typu Tu-114 (Cleat), což mělo nezanedbatelný vliv na stabilitu a ovladatelnost. Odlišná pozice těžiště se přitom mimo jiné projevovala krátkodobým pohupováním v podélném směru po zasunutí vztlakových klapek. Kryt antény radiolokátoru typu Liana (Flat Jack) ale vyvozoval též značný vztlak. To zase sebou přinášelo komplikace s pilotáží v některých letových režimech. Díky značnému aerodynamickému odporu zmíněného krytu antény měl navíc letoun typu Tu-126 (Moss) v porovnání s letounem typu Tu-114 (Cleat) nižní rychlost (cca o 100 km/h) a kratší dolet. Vzhledem k vyšší hmotnosti trupu bylo u tohoto speciálu v neposlední řadě nezbytné omezit max. přípustný provozní násobek hodnotou 1,8 g, což sebou přineslo pokles manévrovatelnosti. Zkušební program prototypu letounu typu Tu-126 (Moss) ale sužovaly též problémy se vzájemnou elektromagnetickou kompatibilitou a spolehlivostí avioniky. Instalaci radiolokačního komplexu typu Liana (Flat Jack) tento stroj obdržel, na letišti v Luchovicích, až po realizaci sedmi zkušebních letů. Ty absolvoval pouze s jeho hmotnostní maketou. Krátce nato se rozeběhla první etapa státních zkoušek. První etapa státních zkoušek letounu typu Tu-126 (Moss) byla úspěšně završena dnem 8. února 1964. Hlavní náplní první etapy státních zkoušek tohoto stroje se vzhledem k tomu, že vycházel z již zavedeného letounu typu Tu-114 (Cleat), stalo dolaďování radiolokačního komplexu typu Liana (Flat Jack) a ověřování jeho kompatibility s ostatními palubními systémy. Za chodu druhé etapy státních zkoušek, která byla završena v listopadu toho samého roku, byla zase prověřována kompatibilita palubního vybavení letounu typu Tu-126 (Moss) s pozemními a lodními systémy PVO a velitelskými stanovišti. Zvláštní důraz byl přitom kladen na prověření schopnosti předávat data pozemním stanovištím za podmínek radioelektronického boje a za bojových podmínek. Produkce letounu typu Tu-126 (Moss) byla schválena dne 27. listopadu 1963, tedy ještě před završením státních zkoušek. Nakonec se ale sériová výroba tohoto speciálu rozeběhla až na počátku roku 1965, tj. až poté, co se podařila zkouškami potvrdit životaschopnost radarového komplexu typu Liana (Flat Jack). Produkce letounu typu Tu-126 (Moss) se nakonec omezila na pouhých osm exemplářů. Ty přitom brány závodu č.18 z Kujbyševa opustily v letech 1965 až 1967 (2 v roce 1965, 3 v roce 1966 a 3 v roce 1967), ve dvou výrobních sériích. Zatímco součástí 1. výrobní série se staly tři letouny, součástí 2. výrobní série bylo pět letounů. Letoun typu Tu-126 (Moss) se přitom stal poslední výrobní modifikací letounu typu Tu-114 (Cleat). Poté výrobní program kujbyševského závodu č.18 přešel na turbovrtulový protiponorkový letoun typu Tu-142 (Bear F) a proudový dopravní letoun typu Tu-154 (Careless). Od prototypu se sériové Tu-126 (Moss) mírně odlišovaly, to instalací systému pro doplňování paliva za letu a prostředků pro radiotechnický průzkum v podobě stanic typu SRS-6 Romb-4A, SRS-7 Romb-4B a SRS-4 Kvadrat. Třetí, pátý, šestý, sedmý a osmý sériový exemplář letounu typu Tu-126 (Moss) navíc obdržel instalaci aktivního RL rušiče typu SPS-100 Rezeda na místo výmetnice klamných RL cílů. Sériové Tu-126 (Moss) se podílely též na zkušebním programu. Tak např. za pomoci pátého sériového exempláře tohoto stroje byla ověřována činnost systému pro doplňování paliva za letu. Zmíněné zkoušky se rozeběhly dnem 29. srpna 1967 a byly velmi náročné, neboť se letoun typu Tu-126 (Moss) díky znatelně robustnějšímu trupu choval v úplavu vzdušného tankeru typu 3MS-2 (Bison B) úplně jinak než letouny řady Tu-95 (Bear). Oficiálně byl DRLO speciál typu Tu-126 (Moss) do výzbroje VVS zařazen výnosem ze dne 30. dubna 1965. Všech devět exemplářů letounu typu Tu-126 (Moss), prototyp a osm sériových strojů, se stalo součástí výzbroje 67. samostatné letky DRLO. Zmíněná letka bázovala na letišti, které se nacházelo poblíž litevského Šiauliaie, a první letouny typu Tu-126 (Moss) převzala v roce 1966.  Příchod těchto speciálů sebou přinesl znatelné posílení PVO. Radarový komplex letounu typu Tu-126 (Moss) měl totiž na svou dobu fenomenální výkony. Zatímco stíhací letouny byl schopen detekovat na vzdálenost 100 km, bombardovací letouny dokázal zachytit na vzdálenost 200 až 300 km. Radarový komplex typu Liana (Flat Jack) byla ale schopen též sledovat velká hladinová plavidla. Hladinový cíl o velikosti křižníku přitom dokázal zachytit na vzdálenost až 400 km. Získané informace byl schopen předávat pozemním velitelským stanovištím VVS a VMF v reálním čase ze vzdálenosti až 2 000 km. Kromě toho byl kompatibilní se všemi tehdejšími komunikačními a detekčními systémy sovětské konstrukce. Naproti tomu měl ne zrovna ideální provozní spolehlivost a problémy se sledováním vzdušných cílů nacházejících se v dolní polosféře, tedy na pozadí země. Pro typ Tu-126 (Moss) ale hovořil též bezproblémový provoz za extrémního sibiřského počasí a v neposlední řadě též poměrně vysoká cestovní rychlost. Posledně uvedené bylo vzhledem k značné rozlehlosti SSSR rozhodně nemalou devízou. Služba na palubě letounu typu Tu-126 (Moss) ale rozhodně nebyla procházkou růžovou zahradou. Kabina tohoto stroje měla totiž špatnou tepelnou a zvukovou izolaci. Posádku letounu typu Tu-126 (Moss) přitom sužoval nejen hluk vrtulí, ale i aparatury radiolokačního komplexu typu Liana (Flat Jack). Nejhůře na tom byli operátoři, neboť se jejich pracoviště nacházelo na úrovni vrtulí. Značný hluk byl ale i v odpočinkové místnosti, která se nacházela za křídlem, tedy přímo před aparaturou radiolokačního komplexu. Díky tomu v ní nebylo prakticky možné spát. Dlouhotrvající mise s doplňováním paliva za letu byly proto pro posádky letounů typu Tu-126 (Moss) velmi náročné. Vše uvnitř kabiny, co bylo z kovu, se navíc už po třech hodinách letu nabylo statickou elektřinou natolik, že se toho nebylo možné ani dotknout. Při státní na zemi s vypnutými motory nebyla kabina letounu typu Tu-126 (Moss) vytápěna. V zimě proto posádky na začátku mise vždy usedali do pořádně vymrzlých sedadel. Většinu misí navíc posádky těchto strojů musely absolvovat v nepohodlných záchranných námořních oblecích MSK-3, které zamezovaly prochladnutí ve vodě po dobu 64 h. Posádky letounů typu Tu-126 (Moss) ale sužovaly též účinky elektromagnetického záření radiolokačního komplexu typu Liana (Flat Jack). Část záření radiolokátoru se totiž odrážela od draku a pronikalo do kabiny, která nebyla proti němu nijak odstíněna. To mělo neblahý vliv nejen na výkonnost, ale i zdravotní stav posádek. Sériové Tu-126 (Moss) byly v rámci 67. samostatné letky DRLO rozděleny do dvou oddílů po čtyřech exemplářích. Naproti tomu prototyp se s přihlédnutím na zkušební status nestal součástí žádného oddílu a ani s ním nelétaly řadové posádky. Zprvu byly za jeho pomoci zkoušeny všechny navrhované úpravy pro sériové Tu-126 (Moss). Později, ve druhé polovině 70. let, tento stroj prošel konverzí na vzdušnou zkušebnu pokročilejšího radarového DRLO systému typu Šmelj (Squash Dome) letounu typu A-50 (Mainstay A). Takto modifikovaný prototyp letounu typu Tu-126 (Moss) přitom vešel ve známost jako Tu-126LL. Každé léto byly dva letouny typu Tu-126 (Moss) na dobu jeden a půl měsíce přemístěny z Šiauliaie na letiště v Olenogorsku, které se nacházelo blíže k oblastem pravidelných hlídek. Trvalá dislokace DRLO speciálů typu Tu-126 (Moss) v Olenogorsku totiž nebyla možná, neboť tak velké letouny, jakými byly tyto stroje, nemohly zmíněné letiště využívat v zimním období. Speciály typu Tu-126 (Moss) nejčastěji podnikaly hlídkové lety nad vodami Baltského, Barentsova a Karského moře. Cesta z domovské základny nad zájmovou oblast těmto strojům obvykle zabrala okolo 3 hodin. Vlastní hlídkování pak trvalo okolo 2 hodin a 20 minut. Celková délka misí speciálů typu Tu-126 (Moss) se tedy pohybovala na hranici 8,5 až 9 hodin. Pokud ale tyto stroje létaly nad Baltem, na svou základnu se vracely po „pouhých“ cca 5-ti hodinách. Občasně tyto stroje podnikaly hlídkové lety též nad vodami Černého moře a podél západních hranic SSSR. Počínaje rokem 1969 37. letka DRLO disponovala nejméně sedmi vycvičenými posádkami letounů typu Tu-126 (Moss) pro doplňování paliva za letu. Služeb vzdušných tankerů nicméně tyto stroje využívaly pouze do roku 1979. Letouny typu Tu-126 (Moss) obvykle hlídkovaly ve výškách mezi 7 200 m a 8 000 m ve dvojicích nebo čtveřicích. Ve čtyřčlenných skupinách přitom tyto stroje podnikaly hlídkové lety v nejvíce severně položených oblastech. Získané informace v průběhu hlídkových letů předávaly, za pomoci datalinku (s dosahem 2 000 km), velitelským stanovištím PVO, která se nacházela v Archangelsku a Severomorsku. Odtud pak byly tyto informace dále distribuovány za pomoci sítě Vozduch-1. Letouny typu Tu-126 (Moss) obvykle podnikaly lety v zájmu 10. zvláštní armády PVO. Občasně však k misím vyrážely na žádost Severní flotily VMF. Při vojenských cvičeních posádky speciálů typu Tu-126 (Moss) pravidelně trénovaly řízení činnosti přepadových stíhačů typu Jak-28P (Firebar) ze základny v Olenogorsku a přepadových stíhačů typu Tu-128 (Fiddler B) a ze základny v Talagi. Těžké přepadové stíhače typu Tu-128 (Fiddler B) měl být přitom DRLO systém typu Liana (Flat Jack) schopen navádět na vzdušné cíle zcela autonomně. Na tuto úroveň se ale zmíněný DRLO systém nakonec nepodařilo dopracovat, a tak operátoři museli tyto stroje navádět ručně. Díky tomu letoun typu Tu-126 (Moss) mohl navádět jen 10 stíhacích letounů na 10 vzdušných zároveň. Od roku 1967 se letouny typu Tu-126 (Moss) začaly pravidelně účastnit též velkých námořních manévrů. Přestože radarový systém letounů typu Tu-126 (Moss) dokázal též sledovat hladinová plavidla, díky rychlému příchodu průzkumných speciálů typu Tu-95RC (Bear D) se zmíněné stroje k tomuto účelu nakonec nepoužívaly. Činnost letounů typu Tu-126 (Moss) se tedy nakonec omezila na vyhledávání a sledování vzdušných cílů a radiotechnický průzkum. Ve druhé polovině 60. let USAF přišlo s novou taktikou bojového nasazení bombardovacích letounů. Zmíněná taktika přitom spočívala v letu v přízemních výškách vysoce podzvukovou rychlostí za využití prostředků REB. Nízkoletící bojové letouny byly totiž velmi obtížně odhalitelné všemi tehdejšími leteckými i pozemními radiolokačními stanicemi sovětské PVO, neboť „podlétávaly“ jejich zorné pole. Protože byla schopnost sledování vzdušných cílů radarového komplexu typu Liana (Flat Jack) v dolní polosféře, tedy na pozadí země, byla velmi limitovaná, DRLO speciál typu Tu-126 (Moss) se stal neefektivním prostředkem výstrahy před vzdušným napadením, krátce poté, co byl zařazen do výzbroje VVS. Přímou reakcí na tuto nemilou skutečnost se přitom stal nejen kvalitativně nový radarový komplex DRLO typu Šmelj (Squash Dome), ale též nová taktika nasazení letounů typu Tu-126 (Moss). Ta přitom spočívala v letu ve výšce pouhých 600 m. Pilotáž takto rozměrného a těžkého (cca 170 t) letounu v tak malých výškách byla ale velmi náročná. Kromě toho měl tento letový režim negativní vliv na rychlost, dolet, vytrvalost a mechanické namáhání draku. Zahájení těchto operací ale předcházel speciální zkušební program, jehož cílem bylo prověření stability a ovladatelnosti letounu typu Tu-126 (Moss) a účinnosti jeho odledovacího systému za podmínek silné námrazy. Při letu v malé výšce nad hladinou moře nebo oceánu je totiž hrozba námrazy daleko vyšší než při letu ve velké výšce. Nosný pylon a otočný kryt antény radaru DRLO systému tohoto stroje navíc nebyl ani odledovacím systémem vybaven. Zmíněné zkoušky byly realizovány v roce 1970 a byly završeny kladným hodnocením. V aktivní službě se letouny typu Tu-126 (Moss) udržely až do roku 1984. Poté jejich poslání převzaly proudové DRLO speciály typu A-50 (Mainstay A) z dílny G.M. Berjeva, které byly vybaveny podstatně sotisfikovanějším radarovým systémem typu Šmelj (Squash Dome). Služební kariéra DRLO speciálů typu Tu-126 (Moss) se obešla bez jediné fatální nehody. Předčasně bylo nezbyté vyřadit z provozu pouze jeden tento stroj, a to po tvrdém dosednutí na VPD letiště Šiauliai.

Verze:

Tu-126 (prototyp) – prototypová modifikace letounu typu Tu-126 (Moss). Jediný exemplář tohoto modelu byl postaven závodem č.18 a do oblak se poprvé vydal dne 23. února 1962. Od sériového Tu-126 (Moss) se přitom prototyp mírně odlišoval, a to instalací břišního kapsovitého lapače vzduchu výměníku tepla v mírně větší vzdálenosti od přídě trupu, uspořádáním postranních kulatých okének a absencí příďového teleskopického trubicovitého nástavce pro doplňování paliva za letu a krytů antén prostředků pro vedení radiotechnického průzkumu. Konkrétně přitom šlo o dva tandemově uspořádané polokapkovité kryty, umístěné v ose břicha trupu, přímo před kýlovkou, a jeden pár podlouhlých polokapkovitých krytů následovaný jedním párem vystouplých čtvercových panelů, nacházející se na bocích zádě trupu v oblasti před SOP.

Tu-126 (Moss) – sériová modifikace letounu typu Tu-126 (Moss). V letech 1965 až 1967 brány závodu č.18 opustilo celkem osm těchto strojů. Zatímco tři z nich (první, třetí a čtvrtý) měly, stejně jako prototyp, do koncového trupového krytu vestavěny výmetnice klamných RL cílů typu ASO-2B-126, ocasní část zbylých pěti těchto strojů byla protažena ve vřetenovitý kryt aktivního RL rušiče typu SPS-100 Rezeda.

Tu-126 (Moss mod.) – úprava letounu typu Tu-126 (Moss) s instalací aktivního RL rušiče typu SPS-100 Rezeda. Instalace zmíněného rušiče se nacházela uvnitř protáhlého vřetenovitého krytu (se zploštělými boky), který tvořil zakončení trupu. Protože měl zmíněný kryt pozitivní vliv na podélnou stabilitu, takto modifikované Tu-126 (Moss) obdržely instalaci břišní kýlovky s menšími rozměry. Instalaci aktivního RL rušiče typu SPS-100 Rezeda obdržel pouze třetí, pátý, šestý, sedmý a osmý sériový exemplář letounu typu Tu-126 (Moss).

Tu-126LL – speciální modifikace letounu typu Tu-126 (Moss) zastávající roli vzdušné zkušebny radarového systému DRLO (AWACS) typu Šmelj (Squash Dome) letounu typu A-50 (Mainstay A) a Šmelj-2 letounu typu A-50M. Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl konverzí prototypu letounu typu Tu-126 (Moss) a od vzletové dráhy se poprvé odlepil dne 15. srpna 1977. V roli vzdušné zkušebny pokročilejšího radarového systému typu Šmelj-2 byl přitom speciál typu Tu-126LL využíván v letech 1987 až 1990. viz. samostatný text

Vyrobeno:  jeden prototyp a osm sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Tu-126 (sériový)

Posádka:    dva piloti, navigátor, palubní mechanik, radista a dvě šestičlenné směny operátorů speciálního palubního vybavení (velitel, tři operátoři komplexu DRLO, jeden operátor prostředků pro vedení radiotechnického průzkumu a radioelektronického boje a jeden palubní technik)

Pohon:       čtyři turbovrtulové motory typu Kuzněcov NK-12MV s max. výkonem po 15 000 hp

Radar:        navigační   impulsní dopplerovský radiolokátor typu R-1Š Rubín-1Š (Short Horn), instalovaný pod polokapkovitým krytem nacházejícím se na břichu přídě trupu, přímo před šachtou příďového podvozku, a přehledový kohezní impulsní radiolokátor typu Liana (Flat Jack), instalovaný uvnitř otočného čočkovitého krytu uchyceného za pomoci mohutného pylonu ke hřbetu zadní části trupu, v oblasti před SOP. Radiolokátor typu Liana (Flat Jack) slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných a hladinových cílů. V případě horní polosféry je tento radar vzdušný cíl o velikosti stíhacího MiGu-17 (Fresco) schopen detekovat na vzdálenost 100 km, vzdušný cíl o velikosti frontového bombardéru typu Il-28 (Beagle) na vzdálenost 200 km a vzdušný cíl o velikosti strategického bombardéru typu M-4 (Bison) na vzdálenost 300 km. Vzdušné cíle nacházející se v dolní polosféře ale dokáže zachytit na vzdálenost pouhých 20 km. Hladinový cíl o velikosti křižníku radar typu Liana (Flat Jack) dokáže odhalit na vzdálenost 400 km. Kromě toho je zmíněný radiolokační DRLO systém schopen navádět 10 stíhacích letounů na 10 vzdušných cílů zároveň.

Vybavení:   - průzkumné: stanice pro radiotechnický průzkum (ELINT) typu SRS-6 Romb-4A (jeden pár podlouhlých štíhlých polokapkovitých dielektrických krytů nacházející se na bocích zadní trupu, v oblasti před SOP), stanice pro radiotechnický průzkum (ELINT) typu SRS-7 Romb-4B (jeden pár vystouplých čtvercových dielektrických panelů nacházející se na bocích zadní části trupu, přímo za kryty systému typu Romb-4A) a stanice pro radiotechnický průzkum (SIGINT) typu SRS-4 Kvadrat (dvojice tandemově uspořádaných polokapkovitých krytů nacházející se v ose břicha zadní části trupu, přímo před kýlovkou)

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (Odd Rods) (dvě sestavy tří nevelkých nestejně vysokých tandemově uspořádaných tyčových antén instalované po jedné na hřbetu přední části trupu, přímo nad pilotní kabinou, a na spodní hraně břišní kýlovky) a (u prvního, třetího a čtvrtého sériového stroje) výmetnice klamných RL cílů typu ASO-2B-126 (instalace tohoto zařízení se nachází v ocasní části trupu) nebo (u druhého, pátého, šestého, sedmého a osmého sériového stroje) aktivní RL rušič typu SPS-100 Rezeda (instalace tohoto zařízení se nachází v ocasní části trupu)

* 57,90 m v provedení s nástavcem pro doplňování za letu na přídi trupu a aktivním RL rušičem typu SPS-100 Rezeda v prodloužené zádi trupu

Poslední úpravy provedeny dne: 6.10.2017