Tupolev DB-1 (ANT-36)

Typ:  dálková bombardovací modifikace dálkového rekordního speciálu typu RD (ANT-25)

Určení:  ničení strategicky významných pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka

Odlišnosti od letounu RD (ANT-25):

- modifikovaná konstrukce křídla náhradou potahu z vlnitého duralového plechu potahem z hladkého duralového plechu

- odlišný tvar tunelového krytu chladiče vody, který se nachází na břichu motorové kapoty. Zmíněný kryt má menší délku.

- instalace dvoulisté dřevěné vrtule na místo kovové třílisté vrtule

- menší zásoba paliva (4 900 l vs 10 230 l)

- zredukované zasklení zadní kabiny s pracovišti druhého pilota a navigátora

- instalace zjednodušeného ostruhového podvozku. Ostruhový podvozek tohoto modelu postrádá aerodynamický kryt a je osazen kluznou patkou a nikoliv kolečkem.

- přítomnost pumovnice, do které lze umístit (ve svislé poloze) deset pum typu FAB-100 o hmotnosti po 100 kg, mezi přední kabinou s pracovištěm pilota a zadní kabinou s pracovišti druhého pilota a navigátora. U modelu RD (ANT-25) se zde nacházela olejová nádržka a lůžko, které sloužilo k odpočinku posádky.

- instalace obranné výzbroje v zadní kabině s pracovišti navigátora a druhého pilota. Navigátor a druhý pilot tohoto modelu tedy současně zastává funkci střelce. Obranná výzbroj letounu typu DB-1 se sestává ze čtyř pohyblivých 7,62 mm kulometů typu DA s celkovou zásobou 1 500 nábojů, které jsou instalovány na výklopných lafetách. Dva z nich jsou přitom instalovány, po jednom, ve hřbetních vstupech. Zbylé dva kulomety typu DA jsou umístěny, po jednom, ve dvou břišních střelištích. Zatímco přední kulomety slouží k obraně přední polosféry, zadní kulomety jsou určeny k obraně zadní polosféry.

- instalace bombardovacího zaměřovače u sedadla navigátora

- modifikované přístrojové vybavení vyjmutím radiopolokompasu a instalací jiného typu radiostanice (11SK)

- rozšířené vybavení o fotoaparát typu AFA-14. Zmíněný fotoaparát se umisťuje do trupové pumovnice, na místo pumové výzbroje.

Historie:  Dne 23. dubna 1933 náčelník VOChIMU (Vojenská-chemická správa) a chemických vojsk Rudé Armády Fišman UVVS (Správa VVS) nabídl upravit dálkový rekordní speciál typu RD (ANT-25) z dílny A.N. Tupoleva na speciál pro provádění chemických útoků, a to i přesto, že se jednalo o pomalý letoun s malým dostupem a omezenou obratností, který by byl pro stíhací letouny protivníka velmi snadným cílem. U zmíněného stroje měla být přitom zásoba paliva zredukována z 6-ti t na 1 až 2 t. Většina palivových nádrží „chemického“ RD měla totiž zastávat funkci nádrží na kapalné BCHL. Zmíněný model být tedy schopen rozprášit 4 až 5 t chemikálií. Návrh přestavby rekordního speciálu typu RD (ANT-25) na speciál pro chemický útok vzbudil zájem ze strany náčelníka Štábu VVS V.V. Chripina. Následně byl proto institut NII VVS (Vědecko-výzkumný institut VVS) pověřen zpracováním technického zadání pro zmíněný stroj. Ještě předtím zmíněný institut dostal za úkol zformulování technického zadání k bombardovací verzi letounu typu RD (ANT-25) s technickým doletem 3 500 km. Bombardovací modifikace tohoto stroje obdržela služební označení DB-1 a tovární označení ANT-36. Zmíněný stroj měl být poháněn 830 hp kapalinou chlazeným vidlicovým 12-ti válcem typu M-34R měl být schopen přepravy 10-ti pum o hmotnosti 100 kg nebo cca 400 pum o hmotnosti 1 kg. Defenzivní výzbroj letounu typu DB-1 se měla sestávat ze dvou kulometů se zásobou 1 000 nábojů na hlaveň. Jeho posádka měla být tříčlenná. Dle technického zadání, které bylo náčelníkem VVS J.I. Alksnisem schváleno dne 10. ledna 1934, měl letoun typu DB-1 mít max. rychlost 235 km/h při vzletové hmotnosti 5 000 kg, resp. 225 km/h při vzletové hmotnosti 6 000 kg, resp. 210 km/h při vzletové hmotnosti 7 500 kg, a praktický dostup 6 500 m při vzletové hmotnosti 5 000 kg, resp. 3 700 m při vzletové hmotnosti 7 500 kg. Požadavek na přistávací rychlost zněl 110 km/h při vzletové hmotnosti 7 500 kg, resp. 90 km/h při vzletové hmotnosti 5 000 kg. Operační rádius letounu typu DB-1 s nákladem pum o hmotnosti 1 000 kg měl činit 2 000 km. Nad cílem měl být přitom tento stroj schopen se pohybovat ve výšce 3 000 m. Maketa letounu typu DB-1 byla odsouhlasena dne 5. srpna 1933. Mezitím, na počátku června toho samého roku, byla schválena stavba 40-ti letounů typu DB-1 v prostorách závodu č.39. Prvních 10 z nich mělo přitom být dokončeno v květnu roku 1934. Tyto termíny byly ale více než nerealistické. Do konstrukce letounu typu DB-1 bylo totiž nezbytné vnést celou řadu změn proti výchozímu modelu RD (ANT-25). Z tohoto důvodu nebylo možné rovnou přikročit k sériové výrobě. Na místo toho bylo nutné nejprve postavit prototyp a ten následně odzkoušet. Na poradě, která se konala dne 10. ledna 1934, nicméně padlo rozhodnutí, aby byl letoun typu DB-1 zaveden do výrobního programu závodu č.124 z Kazaně. Prototyp tohoto stroje měl však být postaven v institutu CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky). Termín jeho předání ke zkouškám byl stanoven na 10. leden 1934. Kuli urychlení stavby tohoto stroje měl ale vnější části křídla s palivovými nádržemi a některé součástky prototypu letounu typu DB-1 postavit moskevský závod č.22. K stavbě prototypu ale nakonec nebylo vůbec přikročeno. V této souvislosti byly veškeré výrobní výkresy, které byly zpracovány v institutu CAGI, mezi březnem a dubnem roku 1934 přesunuty ze závodu č.39 do závodu č.124. Výrobní plán závodu č.124 na rok 1934 byl přitom stanoven na 25 letounů typu DB-1. Protože ale závod č.124 tehdy ještě nebyl plně dostavěn, na počátku června roku 1934 padl návrh, aby zde bylo postaveno jen 10 letounů typu DB-1 a zbylých 15 těchto strojů bylo vyrobeno závodem č.18 z Voroněže. Protože se krátce nato ukázalo, že závod č.124 nebude do konce roku 1934 schopen vyrobit jediný letoun typu DB-1, dne 2. července toho roku bylo GUAP (Hlavní Správa Leteckého Průmyslu) nařízeno, aby byla výroba tohoto stroje kompletně přesunuta do prostor závodu č.18. Zmíněný podnik měl přitom všech 25 letounů typu DB-1 postavit do konce roku 1934. Křídla a podvozky měl ale pro tyto stroje vyrobit moskevský závod č.22. V srpnu roku 1934 vyšlo upřesňující technické zadání. Dle zmíněného zadání měl letoun typu DB-1 být schopen plnit nejen úkoly dálkového bombardovacího stroje, ale též stroje průzkumného. Ve výšce 3 000 m s max. užitečným zatížením měl letoun typu DB-1 dosahovat rychlosti 200 km/h. Nad cílem se měl být schopen pohybovat ve výšce 5 000 m. Dolet tohoto stroje s nákladem pum o hmotnosti 1 000 kg měl činit 5 000 km. Přistávací rychlost letounu typu DB-1 neměla překračovat hodnotu 80 km/h. Jeho střelecká výzbroj se měla sestávat z jednoho pevného 7,62 mm kulometu typu ŠKAS se zásobou 200 nábojů a dvou pohyblivých kulometů tohoto samého typu. Zatímco jeden z nich se měl nacházet ve hřbetním střelišti se zásobou 3 000 nábojů, ten druhý měl být instalován v břišním výkyvném střelišti se zásobou 1 000 nábojů. Do podvěsu letounu typu DB-1 mělo být možné umístit dvě pumy o hmotnosti po 500 kg, čtyři pumy o hmotnosti po 250 kg nebo deset pum o hmotnosti po 100 kg. Výroba letounů typu DB-1 na lince závodu č.18 se ale dostala do značného skluzu. Důvodem toho byl nedostatek výrobních materiálů, včetně potrubí a výkovků z chrom-molybdenové oceli a duralového potrubí. Nedostatek výrobních materiálů ale sužoval též podnik č.22. Ze zpráv z října roku 1934 lze vyčíst, že tento závod kuli fatálnímu nedostatku výrobních matriálů z pěti sad křídel a podvozků letounu typu DB-1, které měl závodu č.18 odevzdat ke dni 15. listopadu 1934, nezapočal výrobu ani jedné z nich. Do skluzu se ale dostala též výroba nasmlouvaných komponent u závodů č.32 a ATE. I přesto mělo být dle výnosu STO (Sovět Práce a Obrany) ze dne 20. prosince 1934 v průběhu roku 1935 postaveno 37 letounů typu DB-1, z toho 2 v prvním, 10 ve druhém, 13 ve třetím a 12 ve čtvrtém čtvrtletí. Protože se v průběhu první poloviny roku 1935 závodu č.18 nepodařilo VVS odevzdat jediný letoun typu DB-1, v červenci toho samého roku byla zakázka na letouny tohoto typu zredukována 25 strojů. Zatímco 7 z nich mělo být dokončeno ve třetím čtvrtletí, zbylých 18 těchto strojů mělo být postaveno ve čtvrtletí čtvrtém. VVS se ale závodu č.18 nepodařilo předat jediný letoun typu DB-1 ani ke dni 29. října 1935. Jediný letoun tohoto typu, který byl k tomuto datu dokončen, byl totiž VVS odmítnut. Zmíněný stroj měl totiž nedostatečnou pevnost křídla a velký počet výrobních a konstrukčních defektů. Kromě toho postrádal část palubního vybavení. Z toho samého důvodu nemohl být VVS odevzdán ani druhý sériový exemplář letounu typu DB-1. Zatímco první sériový exemplář letounu typu DB-1 vykonal pouhých 5 letů s celkovou délkou trvání 3 h a 1 min, zkoušky druhého sériového exempláře tohoto stroje se omezily na jeden 20-ti min let. V prostorách závodu č.18 se navíc tedy nacházely polotovary, ze kterých bylo možné ke dni 1. ledna 1936 sestavit nanejvýš 10 letounů typu DB-1, a to ještě s nekompletním vybavením. Pro zmíněné stroje konkrétně nebylo k dispozici bombardovací vybavení, některé komponenty systému pro zasouvání a vysouvání podvozku, palivoměry a některé další komponenty. To zcela vylučovalo, aby závod č.18 do konce roku 1935 odevzdal VVS jediný letoun typu DB-1. Problémy s výrobní kvalitou ale výrobu tohoto stroje provázely nadále. Závod č.18 totiž neměl dostatečně kvalifikovaný personál stavbě tak konstrukčně náročného letounu, jakým byl typ DB-1. Stavba těchto strojů navíc probíhala bez kooperace se závodem č.22. To si opět vyžádalo revidovat výrobní plány. Dle výnosu GUAP ze dne 8. dubna 1936 měl závod č.18 doladěný vzorový exemplář letounu typu DB-1 (č.183) ke zkouškám odevzdat ke dni 12. dubna toho samého roku. Dle toho samého výnosu měl zmíněný podnik prvních pět sériových strojů dokončit a k závodním zkouškám odevzdat ke dni 1. května 1936. Zbývajících 20 sériových exemplářů letounu typu DB-1 mělo být postaveno v průběhu druhého a třetího čtvrtletí toho samého roku. Do listopadu roku 1936 se ale závodu č.18 podařilo dokončit pouhých 7 letounů typu DB-1. Zmíněné stroje byly ale krátce po předání VVS opět navráceny výrobci k opravě. Důvodem toho byly trhliny na palivových nádržích. Ty se přitom objevovaly již po vykonání několika letů. Celý kontrakt na 25 sériových strojů se ale nakonec splnit nepodařilo. V době, kdy bylo vyrobeno teprve 15 sériových exemplářů letounu typu DB-1 (z nichž dva byly vyřazeny, aniž by byly zalétány), totiž GUAP vydalo nařízení, aby byla výroba tohoto stroje zastavena. Na skladě závodu č.18 se přitom tehdy nacházely výrobní materiály a polotovary, které by umožnily zkompletovat ještě pět letounů typu DB-1. Zatímco 11 letounů typu DB-1 bylo vyrobeno v roce 1936, zbylé dva tyto stroje brány závodu č.18 opustily v roce 1937. Provozovatelem většiny letounů typu DB-1 se stala 21. křižníková letka 11. těžkého bombardovacího leteckého odřadu, která bázovala u Voroněže. Dne 1. srpna 1938 zmíněné letka vykazovala deset těchto strojů (č.183 až 187 a 1810 až 1814). Další dva letouny typu DB-1 se tehdy nacházely na letišti Ščelkovo, domovském letišti institutu NII VVS (Vědecko-výzkumný institut VVS). Ke dni 22. srpna toho samého roku se nicméně počet letounů tohoto typu ve stavu 21. křižníkové letky rozrostl na 11 exemplářů. Mezitím, v létě roku 1937, letoun typu DB-1 prošel vojskovými zkouškami u 9. dálkové průzkumné letky s domovskou základnou Charkov. V letech 1936 až 1937 průměrný nálet těchto strojů činil necelých 30 h. Nálet některých letounů typu DB-1 nicméně byl 60 h. Pilotáž letounů typu DB-1 při vzletu s max. vzletovou hmotností ale byla, stejně jako u rekordního speciálu typu RD (ANT-25), velmi náročná. Protože tyto stroje operovaly z letiště s nezpevněnou VPD, jejich vzletová hmotnost byla navíc omezena hodnotou 7 800 kg. O provozu letounů typu DB-1 toho není mnoho známo. Každopádně v červnu roku 1941 se jeden tento stroj nacházel na NIPAV (Vědecko-výzkumný polygon letecké výzbroje) z Noginska. Dalších deset letounů typu DB-1 bylo mezitím převedeno z Voroněžské letecké základy na polygon, aby mohly být využívány k různým testům. U řadových útvarů VVS se tehdy nacházely již jen dva tyto stroje. Mezitím, v srpnu roku 1937, padlo rozhodnutí, aby byl letoun typu DB-1 použit k pátrání po posádce S.A. Levanevského, která se se svým letounem typu DBA z dílny V.F. Bolchovitinova ztratila kdesi nad Arktidou při pokusu o dálkový let do USA. Dolet letounu typu DB-1 sice činil 1 500 km, jeho dolet bylo však možné navýšit až na 7 000 km, resp. na 5 000 km v konfiguraci s lyžovým podvozkem. Nakonec byl ale k tomuto účelu použit Tupolevův letoun typu G-2, který nebyl ničím jiným, než modifikací těžkého bombardovacího letounu typu TB-3. V prosinci roku 1938 byl zase letoun typu DB-1 vybrán k ustanovení nového dálkového rekordu s ženskou posádkou. Konkrétně se mělo jednat o posádku M. Nesterenkové. Následně byly pro tento účel vyčleněny dva letouny typu DB-1, které se nacházely v nejlepším technickém stavu. Konkrétně se jednalo o letouny s v.č. 1813 a 1814. Protože ale letouny typu DB-1 měly celou řadu konstrukčních a výrobních defektů, od použití tohoto stroje k ustanovení dálkového ženského rekordu bylo nakonec opuštěno ve prospěch modernějších dálkového bombardéru typu DB-3 (CKB-30) z dílny S.V. Iljušina.

Verze:

DB-1 (ANT-36) – základní výše popsaná modifikace letounu typu DB-1. Tento model byl postaven, v letech 1936 až 1937, v počtu 13-ti exemplářů. Další dva exempláře tohoto modelu byly vyřazeny, aniž by vykonaly jediný let.

RDD – speciální modifikace letounu typu DB-1 zastávající roli vzdušné zkušebny 800 hp dieselového motoru typu AN-1 z dílny A.D. Čaromského. Jediný exemplář tohoto speciálu vznikl konverzí osmého sériového DB-1 a do oblak se napoprvé vydal dne 20. března 1936. viz. samostatný text

Vyrobeno:  15 sériových strojů

Uživatelé:  SSSR (VVS)

DB-1

Posádka:   pilot, druhý pilot-střelec a navigátor-střelec

Pohon:      jeden pístový motor typu Mikulin M-34R s max. výkonem 830 hp    

Výzbroj:    čtyři pohyblivé 7,62 mm kulomety typu DA s celkovou zásobou 1 500 nábojů, instalované po jednom ve dvou tandemově uspořádaných hřbetních střelištích a dvou tandemově uspořádaných břišních výkyvných střelištích, a náklad pum do celkové hmotnosti 1 000 kg (10 pum typu FAB-100 o hmotnosti po 100 kg), přepravovaný v trupové pumovnici