Mikojan-Gurjevič MiG-15 („SU“)

Typ:  experimentální modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-15 (Fagot)

Určení:  prověření efektivity pohyblivě lafetované hlavňové výzbroje při manévrovém vzdušném boji

Odlišnosti od letounu MiG-15 (Fagot):

- instalace výměnné zbraňové lafety typu V-1-25-Š-3 s dvojicí dálkově ovládaných pohyblivých (v rozmezí úhlů -7° do +11° ve vertikální rovině) 23 mm kanónů typu Š-3 po stranách, uvnitř mohutných vystouplých polokapkovitých krytů (s demontovatelnou čelní částí), přímo za šachtou příďového podvozku, na místo výměnné zbraňové lafety s jedním pevným 37 mm kanónem typu N-37 po pravoboku a dvěma pevnými 23 mm kanóny typu NS-23KM po levoboku (se zbraňovou lafetou typu V-1-25-Š-3 bylo možné, stejně jako se zbraňovou lafetou standardního MiGu-15, sjíždět směrem dolů – toho bylo využíváno při údržbě a výměně kanónů a nábojových schránek)

- instalace rozměrného panelu ze žáruvzdorné oceli na břichu přední části trupu v oblasti před střeleckými posty typu V-1-25-Š-3 (ze žáruvzdorné oceli jsou přitom zhotoveny i dvířka šachty příďového podvozku)

- instalace zařízení pro dálkové ovládání pohybu kanónů sestávajícího se z elektrického servopohonu a elektro-pneumatického mechanismu

- instalace otočného knoflíku, který slouží k ovládání pohybu hlavní, na plynové páce

- instalace pohyblivého zaměřovače uvnitř pilotní kabiny na místo pevného (jeho součinnost s kanóny je zajištěna za pomoci elektromechanické zaměřovací synchronizační transmise)

Historie:  Na přelomu 40. a 50. let se stíhací letouny při vzdušných soubojích musely stále plně spoléhat na pevně vestavěné kulomety a kanóny. Za pomoci těchto zbraní bylo ale možné sestřelovat pouze vzdušné cíle, které se nacházely ve směru letu. Tehdejší stíhací piloti tedy ještě předtím, než stiskli spoušť, museli přesně namířit celým letounem ve směru cíle. To si ale žádalo svůj čas. Pokud byl napadený nepřátelský letoun obratnější, mohl se únikovým manévrem zcela ztratit ze zaměřovače a následně zaujmout pozici útočníka. Každý nepovedený útok tedy mohl mít pro útočníka fatální následky. To samé přitom platilo i pro proudový frontový stíhací letoun typu MiG-15 (Fagot). Vzhledem k tomu, že se vývoj protiletadlových řízených střel tehdy ještě nacházel v raném stádiu, do popředí zájmu se dostala pohyblivá hlavňová výzbroj. Pohyblivé uložení hlavňových zbraní mělo totiž sebou přinést vyšší přesnost při zaměřování vzdušných cílů, a tedy vyšší pravděpodobnost sestřelu při první zteči, a v neposlední řadě též výrazné zkrácení doby útoku, díky možnosti zahájení střelby v okamžiku, kdy se vzdušný cíl ještě nenachází v záměru celého letounu. Kromě toho mělo být za pomoci pohyblivých palných zbraní možné postřelovat obratnější vzdušné cíle, tedy vzdušné cíle, na které by bylo prakticky nemožné namířit celým letounem. Idea pohyblivé hlavňové výzbroje přitom nebyla tehdy úplnou novinkou. Sověti, resp. Rusové, totiž první experimenty v tomto směru uskutečnili již v roce 1916, tedy již za první světové války. Do prací na modifikací proudového MiGu-15 (Fagot) s instalací pohyblivé kanónové výzbroje se konstrukční tým OKB MiG pustil již na konci roku 1949. Zmíněné modifikace tohoto stroje vešla ve známost pod továrním kódem „SU“ a již od počátku počítala se zbraňovou lafetou typu V-1-25-Š-3 z dílny OKB-15 B.G. Špitalného s dvojicí dálkově ovládaných pohyblivých (v rozmezí úhlů -7° do +11° ve vertikální rovině) 23 mm kanónů typu Š-3. Vývoj takto modifikovaného MiGu-15 (Fagot) byl oficiálně posvěcen výnosem ze dne 14. září 1950. Jediný prototyp MiGu-15 („SU“) vznikl konverzí sériového MiGu-15 (Fagot) vyrobeného závodem č.1 z Kujbyševa. Konkrétně přitom šlo o letoun s výrobním číslem 109035 a červeným trupovým číslem „935“. Zmíněnou přestavbu se přitom podařilo završit dnem 29. prosince téhož roku. Závodními zkouškami tento stroj přitom mezi 2. lednem a 27. březnem roku 1951. Do oblak se přitom poprvé vydal dne 25. ledna 1951. Ke státním zkouškám byl jediný exemplář MiGu-15 („SU“) předán dne 20. června téhož roku. Státní zkoušky tohoto stroje se rozeběhly deset dní nato a byly završeny dnem 10. srpna 1951. Do tohoto data si jediný prototyp MiGu-15 („SU“) stihl na své konto připsat celkem 63 zkušebních letů. Z výsledků zmíněných zkoušek přitom vyplynulo, že má zbraňová lafeta typu V-1-25-Š-3 s pohyblivými 23 mm kanóny typu Š-3 určité přednosti před původní pevnou hlavňovou výzbrojí MiGu-15 (Fagot). Tak např. za pomoci těchto zbraní bylo možné napadat vzdušné cíle ze vstřícného kurzu bez rizika vzájemné srážky. Doba, po kterou bylo možné postřelovat vzdušné cíle při jedné zteči, byla navíc delší, což sebou přinášelo vyšší pravděpodobnost jeho zneškodnění. Obsluha zbraňové lafety typu V-1-25-Š-3 přitom nečinila větší potíže ani průměrným pilotům po absolvování pouhých 20-ti až 25-ti seznamovacích letů. I přesto se tento zbraňový systém sériové výroby nakonec nedočkalo. Důvodem toho se stala značná konstrukční složitost a omezený úhel vychýlení hlavní. Kromě toho vykazoval nedostatečnou efektivitou při transonických rychlostech. Konstrukční tým OKB MiG se přitom k myšlence pohyblivé kanónové výzbroje později, v roce 1954, vrátil ještě jednou, a to na letounu typu „SN“, který nebyl ničím jiným, než derivátem výkonnějšího MiGu-17 (Fresco A) s instalací tří pohyblivých 23 mm kanónů typu TKB-495 v radikálně překonstruované přídi trupu.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (vznikl přestavbou sériového MiGu-15)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu RD-45F (bezlicenční kopie britského typu Rolls-Royce Nene II) s max. tahem 2 270 kp

Radar:        žádný

Vybavení:   - zaměřovací: jeden pohyblivý střelecký zaměřovač (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - obranné: žádné

Výzbroj:      dva dálkově ovládané pohyblivě lafetované (v rozmezí úhlů -7° do +11° ve vertikální rovině) 23 mm kanóny typu Š-3 se zásobou 115 nábojů, instalované po stranách výměnné zbraňové lafety typu V-1-25-Š-3 nacházejících se přímo za šachtou příďového podvozku

Poslední úpravy provedeny dne: 7.5.2014