Mikojan-Gurjevič I-3U (I-420)

Typ:  pokročilá modifikace přepadového stíhacího letounu typu I-3P (I-410) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti od letounu I-3P (I-410):

- modifikované navigační vybavení instalací balistického počítače a autopilota typu AP-36

Historie:  Dne 2. března 1954 byla OKB-155 A.I. Mikojana a M.I. Gurjeviče pověřena začleněním přepadového stíhače pro každé počasí typu I-3P (I-410), který nebyl ničím jiným, než modifikací denního frontového stíhače typu I-3 (I-380) s instalací dvouanténního střeleckého radiolokátoru typu Almaz na místo radiolokačního dálkoměru a zredukovaným počtem 30 mm kanónů ze tří na dva, do automatizovaného vzdušného komplexu PVO typu Uragan-1. Zmíněný komplex měl sloužit pro obranu klíčových regionů před vzdušným napadením a měl se sestávat z přepadového stíhače, palubní elektroniky v podobě střeleckého radaru, střeleckého zaměřovače, autopilota a balistického počítače a palubní výzbroje v podobě kanónů. Automatizace tohoto komplexu byla ale v porovnání s obdobnými systémy západního původu značně omezená. Komplex typu Uragan-1 totiž přecházel z manuálního módu do automatického až v okamžiku uzamčení vzdušného cíle palubním radarem přepadového stíhače. Prototyp požadované modifikace letounu typu I-3P (I-410), která vešla ve známost pod označením I-3U (I-420), měl být přitom dle výše uvedeného zadání ke státním zkouškám předán nejpozději ve třetím čtvrtletí roku 1956. Hlavními komponentami automatizovaného vyhledávacího-zaměřovacího systému letounu typu I-3U (I-420) se stal dvouanténní střelecký radiolokátor typu Almaz s vyhledávacím dosahem cca 17 km, balistický počítač a autopilot typu AP-36. Zachycení vzdušného cíle za pomoci palubního radaru bylo manuální. Automatika měla zajišťovat pouze navedení k takto zachycenému cíly na vzdálenost vhodnou pro zahájení útoku a provedení vlastního útoku. Práce na projektu letounu typu I-3P (I-420) se rozeběhly v září roku 1954. Základem jediného prototypu tohoto stroje se stal nedokončený drak druhého prototypu frontového stíhače typu I-3 (I-380). Jeho kompletaci se přitom podařilo z podstatné části završit ke dni 1. ledna 1956. Okamžitému zahájení zkoušek ale zcela zabránila nedostupnost pro letové zkoušky schváleného motoru typu VK-3. Ten přitom OKB MiG převzala teprve až v červenci téhož roku. K závodním zkouškám byl jediný prototyp letounu typu I-3U (I-420) předán ještě ten samý měsíc. V prosinci roku 1956 byly ale letové zkoušky tohoto stroje na celých 118 dní pozastaveny. Důvodem toho se stala výměna lopatek turbíny pohonné jednotky v podobě motoru typu VK-3 za nové, zhotovené odlišnou výrobní technologií. Do tohoto data si jediný prototyp letounu typu I-3U (I-420) stihl na své konto připsat celkem deset zkušebních letů. Zaměřením sedmi z nich se přitom stalo prověření činnosti motoru typu VK-3. Požadovanou úpravu pohonné jednotky jediného prototypu letounu typu I-3U (I-420) zajistil závod č.117. OKB MiG byl přitom zmíněný motor navrácen v lednu roku 1957. V průběhu roku 1957 jediný prototyp letounu typu I-3U (I-420) vykonal dalších 34 zkušebních letů. Mezitím tento stroj obdržel instalaci výkonnějších hydraulických akčních členů (zařízení přenášející povely z ovládací páky na ovládací plochu) typu BU-44 a BU-45 (na místo akčních členů typu BU-27 a BU-28). Tento zásah od ovládání jej přitom uzemnil na dalších 35 dní. Dne 1. ledna 1958 byly závodních zkoušky jediného prototypu letounu typu I-3U (I-420) opět pozastaveny, tentokrát z důvodu provedení předepsané generální opravy. Za letu již ale nebyl více zkoušen. Krátce nato, dne 4. června 1958, totiž GKAT (nástupce MAP) nechalo vývoj letounu typu I-3U (I-420) s definitivní platností zastavit. Důvodem tohoto rozhodnutí se přitom stalo zahájení letových zkoušek prototypu výkonnějšího přepadového stíhacího letounu typu I-75. Zatímco program závodních zkoušek jediného prototypu letounu typu I-3U (I-420) se podařilo splnit z pouhých 43-ti %, státní zkoušky tohoto stroje nebyly ani zahájeny.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp (jeho základem se stal nedokončený drak druhého prototypu letounu typu I-3)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden dvouproudový motor typu Klimov VK-3 s max. tahem 6 250 / 8 400 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        dvouanténní střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu Almaz s vyhledávacím dosahem 17 km, instalovaný v přední části trupu. Zatímco vyhledávací anténa radaru typu Almaz se nachází pod dielektrickým panelem, který je vetknut do hřbetu přídě trupu, v oblasti přímo nad příďovým kruhovým lapačem vzduchu, zaměřovací anténa tohoto radaru je umístěna uvnitř štíhlého špičatého kónického krytu, který vybíhá z náběžné hrany dělící přepážky příďového vstupu vzduchu.

Výzbroj:     dva 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 65 nábojů na hlaveň, vestavěné do kořenů křídla, dvě výsuvné trupové raketnice typu ORO-57K (2 x 16 neřízených raket typu ARS-57 ráže 57 mm) a dvě 190 mm neřízené rakety typu TRS-190, dvě 212 mm neřízené rakety typu ARS-212, dvě neřízené pumy do hmotnosti 250 kg nebo dvě 760 l PTB, přepravované na dvou pylonech nacházejících se pod křídlem

Poslední úpravy provedeny dne: 2.2.2014