Mikojan-Gurjevič I-3P (I-410)

Typ:  přepadová stíhací modifikace frontového stíhacího letounu typu I-3 (I-380) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti od letounu I-3 (I-380):

- instalace dvouanténního střeleckého radiolokátoru typu Almaz na místo radiolokačního dálkoměru typu SRD-1M v prodloužené (o 480 mm) přední části trupu – zatímco vyhledávací anténa radaru typu Almaz se nachází pod dielektrickým panelem, který je vetknut do hřbetu přídě trupu, v oblasti přímo nad příďovým kruhovým lapačem vzduchu, zaměřovací anténa tohoto radaru je umístěna uvnitř štíhlého špičatého kónického krytu, který vybíhá z náběžné hrany dělící přepážky příďového vstupu vzduchu.

- menší počet 30 mm kanónů typu NR-30 (dva na místo tří)

- instalace modifikovaných aerodynamických hřebenů, které se vyznačují větší výškou, na horní ploše křídla

Historie:  Vládní výnos ze dne 3. června 1953, který dal za vznik dennímu frontovému stíhacímu letounu typu I-3 (I-380), obsahoval též zadání na přepadovou modifikaci tohoto stroje uzpůsobenou pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Požadovaný stroj vešel ve známost pod označením I-3P (I-410) a dle zmíněného zadání měl být vybaven douanténním střeleckým radarem typu Izumrud a vyzbrojen dvojicí 30 mm kanónů typu NR-30. Později ale před radarem typu Izumrud dostal přednost pokročilejší radar typu Almaz, který rovněž využíval sestavu dvou antén. Naproti tomu frontový stíhač typu I-3 (I-380) měl být vybaven pouze jednoduchým radiolokačním dálkoměrem. Jeho hlavňová výzbroj se však měla sestávat hned ze tří kanónů toho samého typu. Datum předání prototypu přepadového modelu I-3P (I-410) ke státním zkouškám byl přitom stanoven na květen roku 1955. Práce na projektu tohoto modelu se rozeběhly v srpnu roku 1954. Ten samý měsíc byla zahájena též stavba prototypu. Ke dni 1. ledna 1955 se podařilo vyhotovit 90,5 % všech výkresových podkladů. Drak prototypu letounu I-3P (I-410) se přitom tehdy nacházel ve stádiu 41,8 %-ní technické připravenosti. Brány prototypové dílny tento stroj opustil ještě v závěru toho samého roku. Protože se ale dodávka plánované pohonné jednotky v podobě dvouproudového motoru typu VK-3 nacházela v nedohlednu, jediný prototyp přepadového stíhače typu I-3P (I-410), stejně jako první a zároveň jediný dokončený exemplář frontového stíhače typu I-3 (I-380), nakonec nikdy nevzlétl. Později, na základě výnosu ze dne 28. března 1956, byl ale tento stroj přestavěn, zástavbou proudového motoru typu Al-7F a jednotlivých komponent automatizovaného komplexu PVO typu Uragan-1, na prototyp přepadového stíhače typu I-7U.

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden prototyp

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden dvouproudový motor typu Klimov VK-3 s max. tahem 6 250 / 8 400 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        dvouanténní střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu Almaz s vyhledávacím dosahem 17 km, instalovaný v přední části trupu. Zatímco vyhledávací anténa radaru typu Almaz se nachází pod dielektrickým panelem, který je vetknut do hřbetu přídě trupu, v oblasti přímo nad příďovým kruhovým lapačem vzduchu, zaměřovací anténa tohoto radaru je umístěna uvnitř štíhlého špičatého kónického krytu, který vybíhá z náběžné hrany dělící přepážky příďového vstupu vzduchu.

Výzbroj:     dva 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 65 nábojů na hlaveň, vestavěné do kořenů křídla, dvě výsuvné trupové raketnice typu ORO-57K (2 x 16 neřízených raket typu ARS-57 ráže 57 mm) a dvě 190 mm neřízené rakety typu TRS-190, dvě 212 mm neřízené rakety typu ARS-212, dvě neřízené pumy do hmotnosti 250 kg nebo dvě 760 l PTB, přepravované na dvou pylonech nacházejících se pod křídlem

* pouze vypočtený odhad

Poslední úpravy provedeny dne: 2.2.2014