Mikojan-Gurjevič MiG-17 („SI-19“)
Typ: raketonosná modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-17 (Fresco A)
Určení: ničení pozemních a rozměrných vzdušných cílů s omezenými manévrovacími schopnostmi (bombardovací letouny) za pomoci těžkých neřízených raket typu TRS-190 Strela
Odlišnosti od letounu MiG-17 (Fresco A):
- modifikovaný zaměřovací systém instalací optického střeleckého zaměřovače typu AP-21 (AP-2R) na místo optického zaměřovače typu ASP-3N
- instalace dalšího (druhého) páru zbraňových závěsníků, které vykazují tvarem písmene „L“, pod náběžnou hranou křídla, v oblasti před šachtami hlavního podvozku, na úrovni vnitřního páru aerodynamických hřebenů alá MiG-17 „SI-19“ (tyto dodatečné zbraňové závěsníky jsou řešeny jako odnímatelné a jsou opatřeny pumovými zámky typu D3-40)
- rozšířená škála podvěsné výzbroje o těžkou 190-ti mm neřízenou raketu typu TRS-190 Strela (trubkové raketnice těchto raket v podobě typu ORO-190 se umisťují, v počtu dvou exemplářů, na vnitřní pár křídelních závěsníků, nebo, po předchozí demontáži vnitřního páru křídelních závěsníků, na vnější pár křídelních závěsníků, na místo PTB)
Historie: Dne 15. prosince 1951 byla OKB MiG pověřena začleněním dvou těžkých 190 mm neřízených raket typu TRS-190 Strela do zbraňového systému podzvukového proudového stíhacího letounu typu MiG-17 (Fresco A). Datum předání takto modifikovaného MiGu-17 (Fresco A) ke zkouškám bylo přitom zmíněným výnosem stanoveno na srpen roku 1952. Raketa typu TRS-190 postrádala instalaci stabilizačních plošek. Její stabilizaci za letu zajišťovala, obdobně jako u kanónového projektilu, rotace okolo podélné osy. Do rotace přitom raketu typu TRS-190 uváděl tah dvou skloněných trysek pohonné jednotky v podobě raketového motoru na TPL. K odpalování zmíněné rakety sloužila trubková raketnice typu ORO-190, která měla délku 1 800 mm. Příslušné výrobní podklady se OKB MiG podařilo vyhotovit do července téhož roku. Prototyp požadované raketonosné modifikace letounu typu MiG-17 (Fresco A) vešel ve známost pod továrním kódem „SI-19“ a vznikl konverzí čtvrtého sériového MiGu-17 (Fresco A) vyrobeného na lince kujbyševského výrobního závodu č.1 (rudá 104 / v.č 1401004). K závodním zkouškám byl prototyp MiG-17 (SI-19) odevzdán dne 13. srpna 1952. Dne 9. září téhož roku, po jejich završení, byl tento stroj předán institutu GK NII VVS, za účelem realizace zkoušek státních. Později, výnosem ze dne 2. října 1953, byla OKB-155 MiG pověřena úpravou prototypu MiG-17 (SI-19) instalací dvou závěsníků pro raketnice typu OR-190, střeleckého zaměřovače typu AP-2R a zařízení pro nabíjení elektrického zapalovače bojové hlavice typu PZV-52. Termín předání takto modifikovaného letounu MiG-17 (SI-19) k závodním a státním zkouškám byl stanoven na třetí čtvrtletí toho samého roku. Závodní zkoušky prototypu MiG-17 (SI-19) s modifikovaným zbraňovým systémem se nicméně podařilo završit již dne 12. srpna 1953, tedy ještě před vypsáním zmíněného výnosu. První etapa státních letových zkoušek prototypu MiG-17 (SI-19) byla ukončena dne 1. ledna 1954. Druhá etapa státních zkoušek tohoto stroje byla realizována na polygonu GK NII VVS a obešla se bez problémů. S dvojicí raketnic typu ORO-190 v podvěsu měl prototyp „SI-19“ rychlost 1 033 km/h (ve výšce 5 000 m). Na výšku 5 000 m byl schopen vystoupat za 2,7 min. Dostup tohoto stroje činil 14 600 m. V případě doletu tomu bylo 715 km. Přestože státní zkoušky prototypu „SI-19“ zakončilo kladné hodnocení, VVS se rozhodlo s definitivním rozhodnutím, zda raketu typu TRS-190 Strela příjme či ne, vyčkat až na výsledky zkoušek vojskových. Na počátku roku 1955 tedy zkušební institut NII VVS obdržel dodávku zkušební série raket typu TRS-190 o 1 000 exemplářích a čtyř letounů typu MiG-17F (Fresco C), které byly předtím, v prostorách závodu č.153 z Novosibirska, opatřeny instalací závěsníků pro raketnice typu ORO-190K, střeleckého zaměřovače typu ASP-5N a nabíjecího zařízení elektrického zapalovače bojové hlavice typu PZV-52. Dodávka celkem 600-ti elektrických bezkontaktních přibližovacích zapalovačů bojové hlavice typu EV-51 z dílny institutu NII-137 a 600 nárazových mechanických zapalovačů bojové hlavice typu VMTR z dílny závodu č.42 se ale poněkud zatáhla. Ani jeden z nich navíc neprošel kontrolními zkouškami. Zatímco bezkontaktní zapalovač typu EV-51 měl příliš malý dosah, kontaktní zapalovač typu VMTR pracoval poněkud nespolehlivě. VVS raketu typu TRS-190 nakonec nepřijalo.
Verze: -
Vyrobeno: jeden prototyp (vznikl konverzí sériového MiGu-17) a čtyři stroje ověřovací série (vznikly konverzí sériových MiGů-17F)
Uživatelé: žádní
Posádka: jeden pilot
Pohon: jeden proudový motor typu Klimov VK-1 s max. tahem 2 700 kp
Radar: žádný
Vybavení: - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu AP-21 (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)
- obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu SRO-1 Barij-M (štíhlá přímá břitová anténa nacházející se na hřbetu trupu přímo mezi pilotní kabinou a SOP)
Výzbroj: jeden 37 mm kanón typu N-37 se zásobou 40 nábojů, instalovaný po pravoboku, a dva 23 mm kanóny typu NR-23 se zásobou 80 nábojů na hlaveň, instalované po levoboku výměnné zbraňové lafety vestavěné do břicha trupu v oblasti za šachtou příďového podvozku, a podvěsná výzbroj - dvě trubkové raketnice typu ORO-190 s těžkou 190 mm neřízenou raketou typu TRS-190 Strela, přepravované na vnitřním páru, a dvě 400 l PTB typu PTB-400, přepravované na vnějším páru křídleních závěsníků, nebo dvě trubkové raketnice typu ORO-190, přepravované na vnějším páru křídleních závěsníků (v tomto případě je vnitřní pár křídleních závěsníků sejmut)
TTD: | |
Rozpětí křídla: | 9,63 m |
Délka: | 11,09 m |
Výška: | 3,80 m |
Prázdná hmotnost: | ? |
Max. vzletová hmotnost: | 5 476 kg |
Max. rychlost: | 1 033* km/h |
Praktický dostup: | 14 600* m |
Max. dolet: | 715* km |
* s dvojicí raketnic typu ORO-190 v podvěsu
Poslední úpravy provedeny dne: 3.6.2014