Typ:  pokročilá modifikace lehkého frontového stíhacího letounu typu MiG-21bis/UM; tento model vzešel z modernizačního programu letounů typu MiG-21bis (Fishbed L/N) a MiG-21UM (Mongol B) Chorvatských vzdušných sil

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany; sekundárně útoky na pozemní cíle

Odlišnosti od letounu MiG-21bis/UM:  

- instalace ILS/VOR/DME navigačního systému značky Honeywell

- instalace nové radiostanice značky Rockwell Collins

- instalace nového identifikačního systému „vlastní-cizí“ značky Aerostar (licenční kopie IFF systému značky Thales), který je kompatibilní se systémy NATO

- instalace rozměrné zkosené břitové antény po levoboku břicha trupu v oblasti za šachtou příďového podvozku

Historie:  Páteří Chorvatských vzdušných sil, které byly založeny dne 12. prosince 1991, se staly sovětské frontové stíhače typu MiG-21bis (Fishbed L/N). První tři tyto stroje (101 až 103) vzdušné síly Chorvatska získaly na samém počátku války s Jugoslávií o samostatnost, která probíhala v letech 1991 až 1995. Konkrétně přitom šlo o letouny, se kterými dezertovali jugoslávští piloti chorvatské národnosti do své domoviny. Tomu se stalo dne 4. února (101) a 15. května (102 a 103) roku 1992. Konce války se ale dožil jenom jeden z nich (102). Protože USA uvalily v roce 1992 na Chorvatsko zbrojní embargo, další MiGy-21 (Fishbed) si tento stát pro své vzdušné síly musel pořídit na černém trhu. V roce 1993 se přitom podařilo z Kyrgyzstánu (?) do Chorvatska propašovat celkem 23 jednomístných MiGů-21bis (Fishbed L/N) (104 až 126) spolu se čtyřmi dvoumístnými MiGy-21UM (Mongol B) (160 až 163). Jejich technický stav byl ale velmi různorodý. Jeden z nich (111) se dokonce nepodařilo vůbec uvést do letuschopného stavu, zatímco řada dalších musela létat s velmi omezeným meziopravním resursem. Zmíněné MiGy-21bis (Fishbed L/N) a -21UM (Mongol B) byly rozděleny mezi 21. stíhací letku s domovskou základnou Záhřeb a 22. stíhací letku s domovskou základnou Pula. Chorvatské vzdušné síly tyto stroje primárně používaly k palebné podpoře pozemních jednotek. Protože jediný domácí letecký opravárenský podnik ZTZ (do roku 1991 Zmaj), který se nachází poblíž Záhřebu, krátce po vyhlášení samostatnosti Chorvatska přišel o veškeré své schopnosti, v roce 2000 se v letuschopném stavu nacházely již jen dva MiGy-21 (Fishbed). Toto bylo přitom důsledkem toho, že byl personál závodu ZTZ vybírán dle loajality k nové vládě, a nikoli na základě skutečných schopností. Když tak v roce 2001 všem chorvatským MiGům-21 (Fishbed) vypršelo desetileté období mezi generálními opravami, padlo rozhodnutí, aby prošly generálkou v zahraničí. Součástí generální opravy těchto strojů se navíc měla stát modernizace jejich palubních systémů (komunikačního, navigačního a identifikačního), která jim měla zajistit kompatibilitu se systémy NATO. Do konkrétní podoby tento záměr dospěl v září roku 2002, kdy došlo k podpisu kontraktu s rumunskou společností Aerostar na provedení generální opravy a modernizace osmi jednomístných MiGů-21bis (Fishbed L/N) (108, 110, 115 až 117 a 120 až 122) a čtyř nově pořízených dvoumístných MiGů-21UM (Mongol B) (164 až 167). Zmíněný podnik přitom nebyl vybrán náhodou, neboť měl, díky programu LanceR, s modernizací letounů řady MiG-21 (Fishbed) Rumunských vzdušných sil již bohaté zkušenosti. První opravený a zmodernizovaný MiG-21bis (Fishbed L/N) se do oblak poprvé vydal v březnu roku 2003. Zatímco modernizované MiGy-21bis (Fishbed L/N) Chorvatských vzdušných sil vešly ve známost pod neoficiálním označením MiG-21bisD, pro modernizované MiGy-21UM (Mongol B) se začalo používat označení MiG-21UMD. První dva opravené a zmodernizované MiGy-21UMD (164 a 165) na VPD letecké základny v Záhřebu přistály dne 24. dubna 2003. Zbylé dva tyto stroje (166 a 167) sem dorazily měsíc nato. Dva z nich byly ale v roce 2010 ztraceny při havárii. Původní plány počítaly s vyřazením všech modernizovaných MiGů-21bisD/UMD do konce roku 2011. Tomu ale zcela zabránila ekonomická situace. V červnu roku 2013 bylo proto oznámeno, že bude zbylých sedm přeživších MiGů-21bisD/UMD, spolu s pěti nově přes ukrajinskou společnost Ukrspetsexport pořízenými letouny této řady, v průběhu roku 2014 opraveno a mírně modernizováno leteckým opravárenským závodem z ukrajinské Oděsy.

Verze:

MiG-21bisD – modifikace letounu typu MiG-21bis (Fishbed L/N) s novým navigačním, komunikačním a identifikačním vybavením

MiG-21UMD – modifikace letounu typu MiGy-21UM (Mongol B) s novým navigačním, komunikačním a identifikačním vybavením

Vyrobeno:  8 exemplářů modelu MiG-21bisD (vznikly konverzí sériových MiGů-21bis) a 4 exempláře modelu MiG-21UMD (vznikly konverzí sériových MiGů-21UM)

Uživatelé:  pouze Chorvatsko

MiG-21bisD

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Gavrilov R-25-300 s max. tahem 4 100 kp / 7 100 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním (ve výškách do 4 000 m ale tato pohonná jednotka může po dobu 3 min podávat tah až 9 900 kp) 

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-22M Safír-21M (‘Jay Bird’) s vyhledávacím dosahem 30 km a sledovacím dosahem 15 km, instalovaný uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu

Vybavení:  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ značky Aerostar (Thales) a výstražný RL systém typu SPO-10 Sirena-3M

Výzbroj:     jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23 se zásobou 200 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo před centrálním trupovým závěsníkem, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 300 kg, přepravovaná na čtyřech pylonech nacházejících se pod křídlem (centrální trupový pylon je vyhrazen pro PTB) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3S (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), R-13M (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), R-55 (AA-1 Alkali) (max. 4 ks) a R-60/-60M (AA-8 Aphid) (max. 6 ks), PLŘS krátkého dosahu s poloaktivním RL navedením typu R-3R (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku RL typu RS-2US (AA-1 Alkali) (max. 4 ks), protizemní ŘS s navedením po paprsku RL typu Ch-66 (AS-7 Kerry) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-16-57UM (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), UB-32 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 2 ks), 240 mm protizemní neřízené rakety typu S-24 (max. 4 ks), 100 kg neřízené pumy typu FAB-100 (max. 10 ks), 250 kg neřízené pumy typu FAB-250 (max. 4 ks), 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 (max. 2 ks), zápalné nádrže typu ZB-500 (max. 2 ks), zápalné nádrže typu ZB-500 (max. 2 ks), 490 l PTB typu PTB-490 (max. 3 ks) a 800 l PTB typu PTB-800 (max. 1 ks)

Poslední úpravy provedeny dne: 26.7.2014