Mikojan-Gurjevič UTI MiG-15P (ST-7)

Typ:  speciální modifikace cvičně-bojového letounu typu UTI MiG-15 (Midget)

Určení:  výcvik pilotů přepadových stíhacích letounů typu MiG-17P/PF (Fresco E/D) ve vyhledávání a zaměřování vzdušných cílů za ztížených meteorologických podmínek a v noci za pomoci střeleckého radiolokátoru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd)

Odlišnosti od letounu UTI MiG-15 (Midget) (první výrobní provedení):

- instalace dvouanténního střeleckého radiolokátoru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) v modifikované přídi trupu alá MiG-15Pbis (SP-5) – zatímco jeho vyhledávací anténa je umístěna uvnitř širokého zobákovitého dielektrického krytu, který je vsazen do hřbetu trupu v oblasti nad příďovým kruhovým vstupem vzduchu, jeho zaměřovací anténa se nachází uvnitř zaobleného kopulovitého dielektrického krytu, který je vetknut do náběžné hrany vertikální dělící přepážky příďového kruhového vstupu vzduchu (to si ale vyžádalo přesunout kryt fotokulometu typu S-13 ze hřbetu na pravoboku přídě trupu)

- instalace CRT obrazovky radaru v předním kokpitu s pracovištěm žáka – to si vyžádalo nahradit původní pevný čelní štítek průzračného překrytu novým čelním štítkem s větší délkou

- absence 23 mm kanónu typu NR-23 vestavěného do pravoboku břišní zbraňové lafety v oblasti za šachtou příďového podvozku – jeho hlaveň, která vybíhala z pravoboku břicha přídě trupu, nahradil vystouplý protáhlý polokapkovitý kryt blíže nespecifikovaného vybavení (výzbroj tohoto modelu se omezila pouze na jeden 12,7 mm kulomet typu UBK-E, který je zase umístěn po levoboku břišní zbraňové lafety)

Historie:  Výnos ze dne 24. května 1952, na jehož základě byl do výrobního programu závodu č.287 zaveden dvouanténní střelecký radar typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) z dílny V.V. Tichomirova (institut NII-17), obsahoval též zadání na tímto typem radiolokátoru vybavenou přepadovou pro činnost za každého počasí uzpůsobenou modifikaci jednomístného podzvukového denního frontového stíhače typu MiG-17 (Fresco A). Zmíněným výnosem byla ale OKB MiG pověřena též zástavbou radaru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) do draku dvou dvoumístných cvičně-bojových UTI MiGů-15 (Midget). Takto modifikovaný UTI MiG-15 (Midget) vešel ve známost pod továrním kódem „ST-7“ a služebním označením UTI MiG-15P a měl sloužit k výcviku přepadových MiGů-17, známých jako MiG-17P (Fresco E). Důvodem volby právě této dvoumístné verze méně výkonného jednomístného frontového stíhače typu MiG-15 (Fagot) se přitom stala nedostupnost dvoumístné verze MiGu-17 (Fresco A). S dvoumístným MiGem-17 (Fresco A) se totiž již od počátku nepočítalo, neboť šlo o přímý vývojový derivát MiGu-15 (Fagot). Datum předání jednoho z prototypů radarového UTI MiG-15P („ST-7“) ke kontrolním zkouškám bylo přitom stanoveno na únor roku 1953. Práce na pokročilém projektu letounu typu „ST-7“ se naplno rozeběhly v červenci roku 1952. 18. dne toho samého měsíce byl konverzí dvou UTI MiGů-15 (Midget) na tento model pověřen kujbyševský závod č.1. OKB MiG přitom příslušné podklady zmíněnému podniku předala v září roku 1952. Protože byla mezitím produkce UTI MiGu-15 (Midget) na lince závodu č.1 zastavena ve prospěch proudového bombardéru typu Tu-16 (Badger), nakonec zde nevznikl jediný exemplář radarového modelu „ST-7“. Výnosem ze dne 23. března 1953 byl proto tento úkol svěřen přímo prototypové dílně OKB MiG. Nové výrobní podklady se přitom podařilo dokončit v červnu téhož roku. Oba prototypy letounu „ST-7“ brány prototypové dílny OKB MiG opustily krátce nato, v srpnu toho samého roku. První z nich vznikl přestavbou pátého předsériového UTI MiGu-15 (Midget) (v.č. 10005) z linky kujbyševského závodu č.1. Jeho kariéra ale nebyla příliš dlouhá. Závodní zkoušky tohoto stroje totiž již dne 15. září 1953, tedy krátce poté, co se rozeběhly, předčasně ukončil pád do vývrtky, ze které již nebylo návratu. V rámci šetření zmíněné nehody byly „vývrtkové“ charakteristiky letounu typu „ST-7“ studovány též v aerodynamickém tunelu institutu CAGI (Centrální institut aero- a hydrodynamiky). Státní zkoušky tohoto modelu, které byly realizovány mezi dubnem a květnem roku 1954, se proto musely obejít s prototypem druhým. Protože mezitím VVS přišlo s pozměněným technickým zadáním, státními zkouškami letoun typu „ST-7“ nakonec neprošel. Součástí nového technického zadání se přitom stal požadavek na instalaci druhé obrazovky radiolokátoru na přístrojové desce pracoviště instruktora. Instruktor letounu „ST-7“ totiž díky tomu, že neměl k dispozici obrazovku radaru, nemohl kontrolovat práci žáka s radiolokátorem a navíc, při výcviku operací za nulové viditelnosti, tedy se staženou neprůzračnou clonou, neměl, stejně jako žák, žádný výhled do přední polosféry, což bylo z bezpečnostního hlediska zcela nepřípustné. Následně byl proto druhý prototyp tohoto stroje vybaven speciální cvičnou verzí Izumrudu-1, známou jako RP-1D Izumrud-3, se zdvojenou obrazovkou. Takto modifikovaný druhý exemplář letounu typu „ST-7“ přitom vešel ve známost pod továrním kódem „ST-8“ a státními zkouškami prošel s kladným hodnocením.

Verze:  -

Vyrobeno:  dva prototypy (vznikly konverzí sériových UTI MiGů-15)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       jeden proudový motor typu Klimov RD-45F (bezlicenční kopie britského typu Rolls-Royce Nene II) s max. tahem 2 270 kp

Radar:        dvouanténní střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-1 Izumrud-1 (‘Scan Odd’). Tento typ radiolokátoru využívá soustavu dvou antén. Zatímco první z nich je umístěná uvnitř širokého zobákovitého dielektrického krytu, který je včleněn do horní části náběžné hrany příďového kruhového vstupu vzduchu pohonné jednotky, a slouží pro vyhledávání vzdušných cílů, ta druhá je určena pro sledování vzdušných cílů. Její instalace se přitom nachází uvnitř kopulovitého dielektrického krytu, který vybíhá ze středu náběžné hrany vertikální dělící přepážky příďového vstupu vzduchu. Zatímco vyhledávací anténa radiolokátoru typu RP-1 vykazuje teoretickým dosahem 12 km (její skutečný dosah však nebyl větší než 9 až 9,5 km) a zorným polem ±60° v horizontální rovině, resp. +26° až -14° ve vertikální rovině, sledovací anténa tohoto radaru disponuje dosahem cca 2 km, zorným polem ±7° ve vertikální i v horizontální rovině a přesností ±1° a ±150 m.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu ASP-3N (jeho instalace se nachází uvnitř předního kokpitu s pracovištěm žáka)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu SRO-1 Barij-M (štíhlá přímá břitová anténa nacházející se na hřbetu trupu přímo mezi pilotní kabinou a SOP)

Výzbroj:      jeden 12,7 mm kulomet typu UBK-E se zásobou 150 nábojů, instalovaný ve zbraňové lafetě vestavěné do levoboku břicha trupu v oblasti za šachtou příďového podvozku (na křídelní závěsníky tohoto stroje lze umístit 250 l PTB typu PTB-250 nebo 300 l PTB typu PTB-300)

Poslední úpravy provedeny dne: 7.5.2014