Mikojan-Gurjevič MiG-19P/PG/PT (‘Farmer B’)

Typ:  přepadová stíhací modifikace denního frontového stíhacího letounu typu MiG-19S (Farmer D) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti modelu MiG-19P (Farmer B) od letounu MiG-19S (Farmer D):

- instalace dvouanténního střeleckého radiolokátoru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) (u letounů z prvních výrobních sérií) nebo RP-5 Izumrud-2 (improved Scan Odd) (u letounů z pozdějších výrobních sérií) v modifikované přídi trupu na místo radiolokačního dálkoměru typu SRD-1M (Scan Fix) – zatímco jeho vyhledávací anténa je umístěna uvnitř širokého zobákovitého dielektrického krytu, který je vsazen do hřbetu trupu v oblasti nad příďovým kruhovým vstupem vzduchu, jeho zaměřovací anténa se nachází uvnitř špičatého dielektrického krytu (ten je u letounů vybavených radarem typu Izumrud-2 mírně větší), který je vetknut do náběžné hrany vertikální dělící přepážky příďového kruhového vstupu vzduchu (to si vyžádalo prodloužit příď trupu v oblasti před pilotní kabinou o 360 mm, zvětšit průměr příďového kruhového vstupu vzduchu a v neposlední řadě též přesunout kryt fotokulometu ze hřbetu na pravoboku přídě trupu)

- absence trupového kanónu nacházejícího se pod potahem břicha, vpravo od šachty příďového podvozku, z hmotnostních důvodů (výzbroj tohoto modelu se omezila na dva křídelní kanóny)

- modifikovaná pilotní kabina s větší šířkou, širším dvoudílným polokapkovitým průzračným překrytem a CRT obrazovkou radiolokátoru na hlavní přístrojové desce

- větší rozvor podvozku (4,45 m) v důsledku větší délky přídě trupu

- instalace PVD na náběžné hraně křídla, poblíž pravého koncového oblouku (instalace PVD frontového MiGu-19S se naproti tomu nacházela pod příďovým lapačem vzduchu)

- modifikované výškové ovládání instalací regulátoru typu ARU-2V (toto zařízení automaticky mění převodový poměr mezi kniplem a pohyblivou VOP v závislosti na letové rychlosti a výšce) s výškovým limitem 15 000 m na místo regulátoru typu ARU-2A s výškovým limitem 10 000 m

- začlenění lehčích 540 l přídavných palivových nádrží typu PTB-540 na místo 760 l přídavných palivových nádrží typu PTB-760 do podvěsného vybavení (důvodem toho se stala omezená nosnost podvozku)

- absence vyvažovací plošky (trimeru) nacházející se na odtokové hraně směrovky (letouny z pozdějších výrobních sérií byly ale zmíněnou vyvažovací ploškou opět vybaveny)

- instalace menšího počtu kapsovitých lapačů vzduchu systému chlazení motorové sekce na zadní části trupu

- modifikovaný kyslíkový systém instalací pěti 2 l kulovitých lahví se stlačeným kyslíkem na místo čtyř standardních lahví s objemem po 3 l

Historie:  Výnos ze dne 15. srpna 1953 dal za vznik hned dvěma modifikacím nadzvukového dálkového a frontového stíhacího letounu typu I-360 (SM-2) s instalací silnějších 3 250 kp motorů typu AM-9B (na místo 2 000 kp motorů typu AM-5), od roku 1957 známých jako RD-9B, a to denní frontové a přepadové pro každé počasí. Zatímco denní frontová modifikace tohoto stroje vešla ve známost pod továrním označením SM-9 a služebním označením MiG-19 (Farmer A), přepadová stíhací modifikace motory typu AM-9B (AM-9F) poháněného letounu typu I-360 (SM-2) obdržela tovární označení SM-7 a služební označení MiG-19P. Datum předání prototypu přepadového MiGu-19P (SM-7) ke státním zkouškám bylo přitom zmíněným výnosem stanoveno na červenec roku 1954. Schopnost vyhledávání a zaměřování vzdušných cílů v noci a za ztížených meteorologických podmínek měla tomuto modelu zajistit instalace střeleckého radaru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) z dílny V.V. Tichomirova (NII-17). Shodný typ radiolokátoru se přitom předtím stal součástí zbraňového systému podzvukových přepadových stíhačů typu MiG-17P (Fresco E) a MiG-17PF (Fresco D). Dvouanténní radiolokátor typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) spolupracoval s optickým střeleckým zaměřovačem typu ASP-5NM  a identifikačním systémem „vlastní-cizí“ a využíval dvojici antén, vyhledávací a sledovací. Ta druhá přitom sloužila k automatickému sledování zachyceného vzdušného cíle. K aktivaci sledovacího módu docházelo automaticky v okamžiku, kdy se cíl dostal do zorného pole sledovací antény. Ta přitom vykazovala dosahem okolo 2 km a zorným polem ±7° ve vertikální i horizontální rovině. Dosah vyhledávací antény pak činil 12 km. Toto byla ale pouze teoretická hodnota. Ve skutečnosti nebyla vyhledávací anténa radaru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) schopna detekovat cíl, který se nacházel ve vzdálenosti větší než 9 až 9,5 km. Ale ani tento radar se neobešel bez nedostatků. Za jeho pomoci totiž bylo možné napadat vzdušné cíle pouze útokem ze zadní polosféry. K tomu, aby počítač zaměřovače určil rychlost sblížení, bylo navíc potřeba udržet cíl v hledáčku poměrně dlouhou dobu (nejméně 2 až 3 sekundy). Na CRT obrazovce radaru byl cíl zachycený vyhledávací anténou zobrazen symbolem „T“ pokud se nacházel ve vyšší výškové hladině, symbolem „obrácené T“, pokud se nacházel v nižší výškové hladině, nebo „+“, pokud se nacházel v té samé výškové hladině. Poté, co se pilotovi podařilo dostat značku „+“ do středu hledáčku obrazovky, radar typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) automaticky přecházel do sledovacího režimu. Údaje ze sledovací antény byly zase zobrazovány optickým zaměřovačem typu ASP-5NM. Značka cíle měla nyní podobu kružnice s „křídly“ (–O–). Velikost rozpětí „křídel“ přitom symbolizovala vzdálenost od cíle. Jakmile se podařilo dostat cíl na dostřel, počítač dal povel ke střelbě. Radar typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) přitom poskytoval pilotovi informace nejen o vzdálenosti a pozici cíle, ale i o jeho pohybu. Díky tomu mohl pilot reagovat na případné úhybné manévry. Na CRT obrazovce vyhledávací antény navíc bylo možné sledovat více cílů najednou. Práce na pokročilém projektu přepadového MiGu-19P (SM-7) se podařilo dokončit v prosinci roku 1953. Kompletace prvního prototypu tohoto modelu, který vešel ve známost jako SM-7/1, byla završena v červenci roku 1954. Na pohonné jednotky si ale musel počkat až do srpna. Do oblak se proto tento stroj poprvé vydal až dne 28. srpna 1954. V rámci závodních zkoušek, které byly završeny dnem 15. prosince toho samého roku, prototyp SM-7/1 vykonal 43 letů s celkovou délkou trvání 25 hod a 36 min. Poté byl předán Státnímu zkušebnímu institutu vojenského letectva (GK NII VVS) ke státním zkouškám. Protože se prototyp SM-7/1 podílel též na zkouškách motoru typu AM-9B (RD-9B), státní zkoušky tohoto stroje se nakonec zatáhly až do roku 1956. Za chodu státních zkoušek byly oba 23 mm křídelní kanóny typu NR-23 zaměněny novými 30 mm kanóny typu NR-30. K podpisu příslušné závěrečné zprávy došlo dne 15. října 1956. Protože prototyp SM-7/1 vycházel z prototypu SM-9/1, který se stal vzorem pro frontový MiG-19 (Farmer A), jeho zkoušky provázely identické potíže se samovolným klopením „čumákem“ směrem nahoru při rychlostech okolo M=1 a vyšších. Tento jev byl přitom důsledkem velmi nízké účinnosti klasických výškových kormidel nacházejících se na odtokové hraně „pevné“ VOP při nadzvukových rychlostech. Při rychlostech vyšších než M=1 totiž výšková kormidla nikterak nezvyšují vztlak generovaný „pevnou“ VOP. Díky tomu prototyp SM-7/1 vykazoval též, stejně jako prototyp SM-9/1, špatnou obratností při vysokých rychlostech. Druhý a třetí prototyp přepadového MiGu-19P (SM-7/2 a SM-7/3) proto obdržely, stejně jako prototypy SM-9/2 a SM-9/3, které se staly vzorem pro frontový MiG-19S (Farmer D), plovoucí (otočnou) VOP s hydraulickým posilovačem typu BU-14 a třetí (břišní) aerodynamickou brzdu s plochou 0,45 m². Vývoj denní frontové a přepadové modifikace tohoto prvního operačního nadzvukového stíhače na světě, SM-9 a SM-7, totiž probíhal paralelně, a tak se v průběhu zkoušek prototypů těchto dvou modelů vyskytly ty samé problémy. Prototyp SM-7/2 byl navíc kromě výše uvedeného opatřen instalací fotokulometu typu SŠ-45 (na místo typu FKP-2), vnitřního páru křídelních závěsníků přímo mezi šachtami hlavního podvozku a vnějším párem závěsníků (na místo pozice za šachtami hlavního podvozku) a radaru typu RP-5 Izumrud-2 (improved Scan Odd), který nebyl ničím jiným, než modifikací radaru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) s novou sledovací anténou vykazující větším dosahem (4 km vs 2 km). Vzhledem k tomu, že měla sledovací anténa radaru typu RP-5 Izumrud-2 (improved Scan Odd) větší průměr, jeho zástavba do draku prototypu SM-7/2 si vyžádala zvětšit rozměry zaobleného dielektrického krytu vetknutého do vertikální dělící přepážky příďového vstupu vzduchu. Po realizaci krátkých továrních zkoušek byly prototypy SM-7/2 a SM-7/3 předány institutu GK LII VVS ke státním zkouškám. Protože oba zmíněné stroje sužovala celá řada „dětských nemocí“, jejich zkoušky se neobešly bez incidentů a častých odstávek. Vzorem pro sériový MiG-19P (Farmer B) se stal prototyp SM-7/3. Do výrobního programu závodu č.21 z Gorkého byl tento model zařazen v roce 1955. Do roku 1958 přitom brány tohoto podniku opustilo celkem 433 sériových MiGů-19P (Farmer B), 144 v roce 1956, 185 v roce 1957 a 104 v roce 1958. Přepadové letouny typu MiG-19P (Farmer B) z prvních šesti výrobních sérií (v.č. 62210101 až 62210625) vznikly v úpravě známé jako MiG-19PG (Farmer B), která se vyznačovala instalací navigačního datalinku typu Gorizont-1. Díky jeho instalaci bylo tyto stroje možné navádět na vzdušné cíle v automatickém režimu za pomoci pozemních naváděcích stanovišť. Kromě nadzvukového MiGu-19PG (Farmer B) byly navigačním datalinkem typu Gorizont-1 opatřeny též podzvukové MiGy-17PFG (Fresco D). Přepadové MiGy-19P (Farmer B) se staly součástí letadlového parku PVO, VVS i VMF. Protože se mezitím, v polovině 50. let, do středu zájmu dostaly vyvíjené stíhací letouny nové generace s rychlostí řádu M=2, domácí vzdušné síly si nakonec objednaly jen 200 těchto strojů. Zbylé sériové MiGy-19P (Farmer B) byly vyvezeny do čtyř zemí Varšavské smlouvy, Bulharska, ČSSR, Polska a Rumunska. V roce 1958 byl tento stroj zařazen též, na základě licence, do výrobního programu čínského podniku č.112 ze Shenyangu. Pro nepřekonatelné potíže s výrobní kvalitou, které byly jedním z mnoha důsledků tzv. politiky velkého skoku, zde bylo nakonec zkompletováno jen 83 přepadových MiGů-19P (Farmer B). Nejméně 7 těchto strojů mezitím postavil závod č.320 z Nanchangu. Čínské MiGy-19P (Farmer B) byly zpočátku známy jako DongFeng 103 (či Type 59A). Od roku 1964 se ale pro tyto stroje používalo označení J-6A (či J-6Jia). Schopnost vyhledávání vzdušných cílů daná instalací radaru byla ale vykoupena menší rychlostí (1 432 km/h vs 1 452 km/h), stoupavostí, dostupem (17 250 m vs 17 900 m) a doletem (1 910 km vs 2 200 km) a v neposlední řadě též horší obratností v porovnání s denním frontovým MiGem-19S (Farmer D). Prodloužená příď trupu navíc znatelně omezovala výhled z pilotní kabiny. Díky tomu se přepadový MiG-19P (Farmer B) příliš nehodil pro boj se stíhacími letouny. Bojovou efektivitu tohoto modelu navíc snižovala ne zrovna nejlepší spolehlivost palubního radaru. Kanóny vyzbrojené MiGy-19P (Farmer B)  přitom tvořily, spolu s raketonosnými MiGy-19PM (Farmer E) a podzvukovými kanóny vyzbrojenými MiGy-17PF (Fresco D) páteř stíhacích pluků PVO až do konce 50. let. Poté poslání těchto strojů začaly postupně přebírat letouny typu Su-9 (Fishpot B) a Su-11 (Fishpot C) s rychlostí řádu M=2. V průběhu 60. let byla do zbraňového systému většiny MiGů-19P (Farmer B), které se tehdy ještě nacházely v aktivní službě, v rámci modernizačního programu začleněna PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3S (AA-2 Atoll), která nebyla ničím jiným, než mírně upravenou bezlicenční kopií americké střely typu AIM-9B Sidewinder. Zmíněná střela se přitom umisťovala, v počtu dvou exemplářů, na dodatečné křídelní závěsníky, které se nacházely přímo pod náběžnou hranou, vně závěsníků pro PTB. Takto modifikované MiGy-19P (Farmer B) vešly ve známost pod označením MiG-19PT (Farmer B). Jiné MiGy-19P (Farmer B) byly zase opatřeny raketovým systémem typu S-2-U. Ten se sestával ze střeleckého radiolokátoru typu RP-2U Izumrud-2 (Scan Can) a PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku radiolokátoru typu RS-2U (AA-1 Alkali) a původně byl navržen pro letoun typu MiG-19PM (Farmer E). Zatímco součástí zbraňového systému letounu typu MiG-19PM (Farmer E) se staly čtyři střely typu RS-2U (AA-1 Alkali), pod náběžnou hranou křídla, v oblasti před šachtami hlavního podvozku, takto modernizovaných MiGů-19P (Farmer B) se nacházel jen jeden (vnitřní) pár závěsníků s odpalovacími lištami zmíněných střel.

Verze:

SM-7/1 – první prototyp letounu typu MiG-19P (Farmer B). Tento stroj vycházel z frontového stíhače typu MiG-19 (Farmer A). Od následujících dvou prototypů se tedy odlišoval instalací „pevné“ VOP se směrovým kormidlem na místo tzv. plovoucí VOP a absencí přední aerodynamické brzdy, umístěné pod trupem, a hřbetního hřebenovitého krytu ovládacích táhel mechanizace ocasních ploch, nacházejícího se přímo mezi překrytem pilotní kabiny a SOP. Zpočátku byl tento stroj vyzbrojen dvojicí 23 mm kanónů typu NR-23 se zásobou 120 nábojů na hlaveň. Za chodu zkoušek ale obdržel silnější 30 mm kanóny typu NR-30. Ty se pak staly standardem pro všechny sériové MiGy-19P (Farmer B), tedy vyjma letounů z prvních výrobních sérií, které obdržely starší kanóny typu NR-23.

SM-7/2 a SM-7/3 – druhý a třetí prototyp letounu typu MiG-19P (Farmer B). Tyto dva stroje již byly opatřeny plovoucí VOP a třetí aerodynamickou brzdou, nacházející se pod trupem v oblasti pod křídlem. Od budoucího sériového modelu se přitom odlišovaly zejména zaobleným tvarem dielektrického krytu sledovací antény palubního radaru alá MiG-17P/PF (na místo špičatého) a instalací druhé PVD na náběžné hraně křídla, poblíž levého koncového oblouku.

MiG-19PG (Farmer B) – první sériově vyráběná úprava letounu typu MiG-19P (Farmer B). Tento model se vyznačoval instalací identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu SRO-1 Barij-M a navigačního datalinku typu Gorizont-1. Díky tomu jej bylo možné navádět v automatickém režimu na vzdušné cíle pozemními naváděcími stanovišti. Systém typu Gorizont-1 přitom od zmíněných pozemních stanovišť přijímal, za pomoci speciálně upravené VKV radiostanice typu RSIU-3MG Kljon, kódované údaje o rychlosti, kurzu a výšce vzdušného cíle. Tomuto provedení odpovídaly letouny z prvních šesti výrobních sérií (v.č. 62210101 až 62200625). Od všech následujících sériových strojů, které instalaci systému Gorizont-1 postrádaly, bylo přitom MiGy-19PG (Farmer B) možné snadno rozpoznat díky delšímu a špičatějšímu krytu sledovací antény palubního radaru, vetknutého do vertikální dělící přepážky příďového kruhového vstupu vzduchu. Jediným provozovatelem tohoto modelu se stala Sovětské PVO.

MiG-19P (Farmer B) – pozdější sériově vyráběná úprava letounu typu MiG-19P (Farmer B). Tento model se vyznačoval instalací identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu SRO-2 Chrom (Odd Rods) na místo typu SRO-1 Barij-M a radiostanice typu RSIU-4V Mindal na místo radiostanice typu RSIU-3MG Kljon. Kromě toho postrádal navigační datalink typu Gorizont-1. Tomuto provedení odpovídaly všechny sériové MiGy-19P (Farmer B) počínaje letounem 62210626. Provozovatelem tohoto modelu se přitom stalo PVO, VVS i VMF

MiG-19PT (Farmer B) – pokročilá modifikace letounu typu MiG-19P (Farmer B) s rozšířenou škálou podvěsné výzbroje o PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3S (AA-2 Atoll). Ty se přitom umisťovaly, v počtu dvou exemplářů, na dodatečný (třetí) pár křídelních závěsníků, který byl opatřen odpalovacími lištami typu APU-3S. Jeho instalace se nacházela přímo pod náběžnou hranou, vně závěsníků pro PTB. Střely typu R-3S (AA-2 Atoll) bylo možné odpalovat po jedné nebo naráz v jedné salvě. V případě nouze bylo možné provést jejich odhoz i s odpalovacími lištami typu APU-3S. Na tento model byla v průběhu 60. let upravena, v rámci modernizačního programu, většina operačních MiGů-19P (Farmer B) ze stavu PVO/ VVS. Obdobnou úpravou přitom v roce 1969 prošly též všechny MiGy-19P (Farmer B) ze stavu vzdušných sil Bulharska. Kompletaci prototypu MiGu-19PT (Farmer B), vešel ve známost pod označením SM-7/2T, se podařilo završit ve třetím čtvrtletí roku 1963. Letovými zkouškami přitom tento stroj prošel v roce 1964.

MiG-19P (S-2-U) – pokročilá modifikace letounu typu MiG-19P (Farmer B) s raketovým systémem typu S-2-U. Ten se sestával ze střeleckého radiolokátoru typu RP-2U Izumrud-2 (Scan Can) a dvou PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku radiolokátoru typu RS-2U (AA-1 Alkali). Závěsníky s odpalovacími lištami těchto střel se přitom nacházely pod náběžnou hranou křídla, přímo před šachtami hlavního podvozku. Na tento model byly v průběhu 60. let upraveny, v rámci modernizačního programu, některé operační MiGy-19P (Farmer B) ze stavu PVO/VVS.

Vyrobeno:  SSSR: tři prototypy (SM-7/1, SM-7/2 a SM-7/3) a 433 sériových strojů (včetně dvou exemplářů experimentálního modelu SM-6); ČLR: cca 90 sériových strojů (včetně prototypů)

Uživatelé:  Ázerbájdžán, Bulharsko, ČLR, ČSSR, Polsko, Rumunsko a SSSR

SM-7/1

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij RD-9B (Mikulin AM-9B) s max. tahem po 2 600 kp / 3 250 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        dvouanténní střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-1 Izumrud-1 (‘Scan Odd’) nebo RP-5 Izumrud-2 (‘improved Scan Odd’). Tento typ radiolokátoru využívá soustavu dvou antén. Zatímco první z nich je umístěná uvnitř širokého zobákovitého dielektrického krytu, který je včleněn do horní části náběžné hrany příďového kruhového vstupu vzduchu pohonné jednotky, a slouží pro vyhledávání vzdušných cílů, ta druhá je určena pro sledování vzdušných cílů. Její instalace se přitom nachází uvnitř nevelkého špičatého dielektrického krytu, který vybíhá ze středu náběžné hrany vertikální dělící přepážky příďového vstupu vzduchu. Zatímco vyhledávací anténa radiolokátoru typu RP-1 (a RP-5) vykazuje teoretickým dosahem 12 km (její skutečný dosah však nebyl větší než 9 až 9,5 km) a zorným polem ±60° v horizontální rovině, resp. +26° až -14° ve vertikální rovině, sledovací anténa tohoto radaru disponuje dosahem cca 2 km (resp. cca 4 km v případě modelu RP-5), zorným polem ±7° ve vertikální i v horizontální rovině a přesností ±1° a ±150 m.

Vybavení:   - zaměřovací: dva střelecké zaměřovače, jeden zaměřovač typu ASP-5NM a jeden zaměřovač typu AP-57. Zatímco prvně uvedený zaměřovač slouží ke střelbě z kanónů, druhý uvedený zaměřovač je vyhrazen pro neřízené rakety. Jejich instalace se přitom nachází uvnitř pilotní kabiny.

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu Uzel a výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2 (antény vestavěné do vrcholu SOP, do koncových křídelních oblouků a do náběžné hrany křídla)

Výzbroj:      dva 23 mm kanóny typu NR-23 se zásobou 120 nábojů na hlaveň (v původním provedení) nebo dva 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 70 nábojů na hlaveň (v pozdějším provedení), vestavěné do kořenů křídla, dva raketové bloky typu ORO-57K (osm 57 mm neřízených raket typu S-5), přepravované na vnitřním páru křídelních závěsníků, a další dva raketové bloky téhož typu, dvě neřízené pumy o hmotnosti 50 až 250 kg, dvě 400 l PTB typu PTB-400 nebo dvě 760 l PTB typu PTB-760¹, přepravované na vnějším páru křídelních závěsníků

¹ vzhledem k omezené nosnosti podvozku se 760 l PTB-760 tohoto stroje plnily na pouhých 400 l

² se zapnutým přídavným spalováním, resp. 1 153 km/h s vypnutým přídavným spalováním

³ se zapnutým přídavným spalováním, resp. 15 620 m s vypnutým přídavným spalováním, resp. 14 120 m s vypnutým přídavným spalováním a dvěma raketovými bloky typu ORO-57K  a dvěma PTB typu PTB-760 v podvěsu

⁴ se dvěma raketovými bloky typu ORO-57K  a dvěma PTB typu PTB-760 v podvěsu

MiG-19P

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij RD-9B (Mikulin AM-9B) s max. tahem po 2 600 kp / 3 250 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        dvouanténní střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-1 Izumrud-1 (‘Scan Odd’) nebo RP-5 Izumrud-2 (‘improved Scan Odd’). Tento typ radiolokátoru využívá soustavu dvou antén. Zatímco první z nich je umístěná uvnitř širokého zobákovitého dielektrického krytu, který je včleněn do horní části náběžné hrany příďového kruhového vstupu vzduchu pohonné jednotky, a slouží pro vyhledávání vzdušných cílů, ta druhá je určena pro sledování vzdušných cílů. Její instalace se přitom nachází uvnitř nevelkého špičatého dielektrického krytu, který vybíhá ze středu náběžné hrany vertikální dělící přepážky příďového vstupu vzduchu. Zatímco vyhledávací anténa radiolokátoru typu RP-1 (a RP-5) vykazuje teoretickým dosahem 12 km (její skutečný dosah však nebyl větší než 9 až 9,5 km) a zorným polem ±60° v horizontální rovině, resp. +26° až -14° ve vertikální rovině, sledovací anténa tohoto radaru disponuje dosahem cca 2 km (resp. cca 4 km v případě modelu RP-5), zorným polem ±7° ve vertikální i v horizontální rovině a přesností ±1° a ±150 m.

Vybavení:   - zaměřovací: dva střelecké zaměřovače, jeden zaměřovač typu ASP-5NM a jeden zaměřovač typu AP-57. Zatímco prvně uvedený zaměřovač slouží ke střelbě z kanónů, druhý uvedený zaměřovač je vyhrazen pro neřízené rakety. Jejich instalace se přitom nachází uvnitř pilotní kabiny.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu SRO-1 Barij-M, v případě letounů z prvních výrobních sérií (v.č. 62210101 až 62200625), nebo SRO-2 Chrom (Odd Rods), v případě letounů z pozdějších výrobních sérií (od v.č. 62210626), a výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2 (antény vestavěné do vrcholu SOP, do koncových křídelních oblouků a do náběžné hrany křídla)

Výzbroj:    dva 23 mm kanóny typu NR-23 se zásobou 120 nábojů na hlaveň (v případě letounů z prvních výrobních sérií) nebo dva 30 mm kanóny typu NR-30 se zásobou 70 nábojů na hlaveň (v případě letounů z pozdějších výrobních sérií), vestavěné do kořenů křídla, dva raketové bloky typu ORO-57K (osm 57 mm neřízených raket typu S-5), přepravované na vnitřním páru křídelních závěsníků, a další dva raketové bloky téhož typu, dvě neřízené pumy o hmotnosti 50 až 250 kg, dvě 400 l PTB typu PTB-400 nebo dvě 540 l PTB typu PTB-540, přepravované na vnějším páru křídelních závěsníků

¹ s dvojicí 540 l PTB pod křídlem, resp. 7 730 kg bez PTB

² se zapnutým přídavným spalováním, resp. 1 175 km/h s vypnutým přídavným spalováním

Poslední úpravy provedeny dne 13.7.2014