Mikojan-Gurjevič UTI MiG-15P (ST-8)

Typ:  pokročilá modifikace cvičně-bojového letounu typu UTI MiG-15P (ST-7)

Určení:  výcvik pilotů přepadových stíhacích letounů typu MiG-17P/PF (Fresco E/D) ve vyhledávání a zaměřování vzdušných cílů za ztížených meteorologických podmínek a v noci za pomoci střeleckého radiolokátoru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd)

Odlišnosti od letounu UTI MiG-15 (Midget):

- instalace dvouanténního střeleckého radiolokátoru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) v modifikované přídi trupu alá MiG-15Pbis (SP-5) – zatímco jeho vyhledávací anténa je umístěna uvnitř širokého zobákovitého dielektrického krytu, který je vsazen do hřbetu trupu v oblasti nad příďovým kruhovým vstupem vzduchu, jeho zaměřovací anténa se nachází uvnitř zaobleného kopulovitého dielektrického krytu, který je vetknut do náběžné hrany vertikální dělící přepážky příďového kruhového vstupu vzduchu (to si ale vyžádalo přesunout kryt fotokulometu typu S-13 ze hřbetu na pravoboku přídě trupu)

- přítomnost pracoviště instruktora v předním kokpitu, který je vybaven CRT obrazovkou radaru, optickým střeleckým zaměřovačem typu ASP-3P a fotokulometem typu FKP-2 (u předchozího modelu se zde nacházelo pracoviště žáka) – to si vyžádalo nahradit původní pevný čelní štítek průzračného překrytu novým čelním štítkem s větší délkou

- přítomnost pracoviště žáka v zadním kokpitu, který je vybaven obrazovkou radaru, optickým střeleckým zaměřovačem typu ASP-3NM, fotokulometem typu FKP-2 (za jeho pomoci je pořizován záznam obrazu na obrazovce radaru) a sklopitelnou clonou pro výcvik letu „naslepo“ podle přístrojů (u předchozího modelu se zde nacházelo pracoviště instruktora)

- instalace dvou filmových kamer typu AKS-2 pod křídlem (za jejich pomoci je pořizován záznam střelby)

- instalace silnějšího (2 x) generátoru typu GSN-6000 s výkonem 6 kW na místo generátoru typu GSN-3000

- instalace transformátoru typu MA-1500 (ten zásobuje elektrickou energií palubní radiolokátor)

- absence 76 l palivové nádrže nacházející se pod podlahou zadního kokpitu

- odlišné umístění radiostanice typu RSIU-3M, jednotlivých komponent systému pro přístrojové přistání „naslepo“ typu OSP-48, identifikačního systému „vlastní-cizí“ typu SRO-1 Barij-M a tlakových lahví s kyslíkem

- instalace 12,7 mm kulometu typu Afanasjev A-12,7 se zásobou 150 nábojů (do jeho zásobníku lze však v případě potřeby umístit až 175 nábojů) po levoboku břicha přední části trupu na místo 12,7 mm kulometu typu UBK-E

- instalace modifikovaného systému životní podpory s odděleným vedením přetlakového a klimatizačního systému alá MiG-17

- zesílená konstrukce příďového podvozku (kuli vyšší hmotnosti přídě trupu)

Historie:  Výnos ze dne 24. května 1952, který obsahoval zadání na radarem typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) vybavenou přepadovou pro činnost za každého počasí uzpůsobenou modifikaci jednomístného podzvukového denního frontového stíhače typu MiG-17 (Fresco A), OKB MiG zavazoval též vývojem tím samým typem radaru vybavené modifikace dvoumístného cvičně-bojového letounu typu UTI MiG-15 (Midget). Požadovaná modifikace tohoto stroje měla sloužit k výcviku přepadových MiGů-17, známých jako MiG-17P (Fresco E), a počítala se standardním radarem typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd). Státními zkouškami ale radarový UTI MiG-15 (Midget), který vešel ve známost pod továrním označením „ST-7“ a služebním označením UTI MiG-15P, neprošel. Důvodem toho byly změny v požadavcích technického zadání. Součástí nového technického zadání se přitom stal požadavek na instalaci druhé obrazovky radiolokátoru v zadním kokpitu s pracovištěm instruktora. Instruktor letounu „ST-7“ totiž díky tomu, že neměl k dispozici obrazovku radaru, nemohl kontrolovat práci žáka s radiolokátorem a navíc, při výcviku operací za nulové viditelnosti, tedy se staženou neprůzračnou clonou, neměl, stejně jako žák, žádný výhled do přední polosféry, což bylo z bezpečnostního hlediska zcela nepřípustné. Institut NII-17 přitom na tento nový požadavek odpověděl specializovanou cvičnou modifikací radaru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) v podobě modelu RP-1D Izumrud-3. Radar typu RP-1D Izumrud-3 byl sice opatřen dvojicí obrazovek, jak požadovalo VVS, nicméně postrádal druhý zobrazovací modul. Díky tomu se na obrazovce instruktora nezobrazovalo to samé, co na obrazovce žáka, což komplikovalo dohled nad jeho činností. Protože ale VVS na radarový UTI MiG-15P (Midget) spěchalo, dne 8. srpna 1954 pověřilo OKB MiG zástavbou radaru typu RP-1D Izumrud-3 do draku druhého prototypu letounu „ST-7“ (první prototyp tohoto modelu byl mezitím ztracen při havárii). Jeho zástavba přitom měla být provedena, kuli usnadnění údržby, identickým způsobem, jako u letounů typu MiG-17PF (Fresco D), počínaje strojem s v.č. 58210625. Zatímco součástí vybavení pracoviště žáka se měl kromě obrazovky radaru č.1 stát též zaměřovač typu ASP-3NM, kamera typu AKS-2 a sklopitelná clona pro výcvik letu „naslepo“ podle přístrojů, pracoviště instruktora mělo být vybaveno obrazovkou radaru č.2 a zaměřovačem typu ASP-3NM. Pracoviště instruktora se navíc mělo nacházet v předním kokpitu. V případě typu „ST-7“ a řadových UTI MiGů-15 (Midget) bylo naproti tomu umístěno v zadním kokpitu. Jeho výzbroj se přitom měla sestávat z jednoho 12,7 mm kulometu typu Afanasjev A-12,7. Vestavba veškerého výše uvedeného vybavení se navíc dle zadání neměla nikterak projevit na ovladatelnosti. Naproti tomu byl připuštěn pokles rychlosti, stoupavosti, doletu a obratnosti. Dle zadání měl být přitom takto modifikovaný druhý prototyp letounu „ST-7“, který vešel ve známost pod továrním kódem „ST-8“, ke státním zkouškám předán nejpozději v prvním čtvrtletí roku 1955. Tomu krátce nato, dne 28. září 1954, následovaly upřesňující specifikace, které obsahovaly některé změny v palubním vybavení. Závodními zkouškami prototyp „ST-8“ prošel mezi 24. březnem a 4. dubnem roku 1955. Ke státním zkouškám byl tento stroj předán dne 19. dubna toho samého roku. V závěrečné zprávě ze státních zkoušek přitom stálo, že je letoun typu „ST-8“ způsobilý pro výcvik pilotů ve vyhledávání a zaměřování vzdušných cílů za pomoci radiolokátoru. Výcvik v zaměřování vzdušných cílů za pomoci radiolokátoru mohl být s tímto strojem prováděn pouze za denních podmínek a za přímé visuální viditelnosti nebo ve výškách nacházejících se nad vrstvou oblak. Zatímco instruktor pozoroval cíl visuálně, žák byl s ním v kontaktu pouze prostřednictvím radaru. Naproti let podle přístrojů, až do okamžiku „uzamknutí“ cíle, mohl být za pomoci letounu typu „ST-8“ nacvičován za denních i za nočních podmínek. Hlediska rychlosti tento stroj za standardním UTI MiGem-15 (Midget) zaostával o 15 až 31 km/h. Jeho rychlost ve výšce 3 000 m přitom činila 979 km/h. Horší byla též stoupavost. Výstup na výšku 5 000 m, resp. 10 000 m, prototypu „ST-8“ trval o 0,25 min, resp. o 0,4 min, déle. V případě doletu (v konfiguraci s dvojicí PTB v podvěsu), který činil 1 195 m, to pak bylo o 45 km méně. Toto byl přitom důsledek nižší kapacity palivových nádrží a v neposlední řadě též vyššího aerodynamického odporu (kryty kamer typu ASK-2). Naproti tomu vykazoval o celých 350 m (14 500 m) větším dostupem, než se očekávalo. Vzletová hmotnost prototypu „ST-8“, která činila 5 041 kg, byla přitom v porovnání se standardním UTI MiGem-15 (Midget) vyšší o 190 až 210 kg. Z hlediska stability a ovladatelnosti a chování při max. rychlosti se však od tohoto svého vývojového předchůdce lišil jen nepatrně. I přesto letoun typu „ST-8“ nakonec nepřekročil stádium prototypu. Důvodem toho se stalo zavedení výkonnějšího radaru typu RP-5 Izumrud-2 (improved Scan Odd) do vybavení pozdějších sériových MiGů-17PF (Fresco D).

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí druhého prototypu letounu typu UTI MiG-15P ST-7)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       jeden proudový motor typu Klimov RD-45F (bezlicenční kopie britského typu Rolls-Royce Nene II) s max. tahem 2 270 kp

Radar:        dvouanténní střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-1 Izumrud-1 (‘Scan Odd’). Tento typ radiolokátoru využívá soustavu dvou antén. Zatímco první z nich je umístěná uvnitř širokého zobákovitého dielektrického krytu, který je včleněn do horní části náběžné hrany příďového kruhového vstupu vzduchu pohonné jednotky, a slouží pro vyhledávání vzdušných cílů, ta druhá je určena pro sledování vzdušných cílů. Její instalace se přitom nachází uvnitř kopulovitého dielektrického krytu, který vybíhá ze středu náběžné hrany vertikální dělící přepážky příďového vstupu vzduchu. Zatímco vyhledávací anténa radiolokátoru typu RP-1 vykazuje teoretickým dosahem 12 km (její skutečný dosah však nebyl větší než 9 až 9,5 km) a zorným polem ±60° v horizontální rovině, resp. +26° až -14° ve vertikální rovině, sledovací anténa tohoto radaru disponuje dosahem cca 2 km, zorným polem ±7° ve vertikální i v horizontální rovině a přesností ±1° a ±150 m.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu ASP-3P (jeho instalace se nachází uvnitř předního kokpitu s pracovištěm instruktora) a jeden střelecký zaměřovač typu ASP-3NM (jeho instalace se nachází uvnitř zadního kokpitu s pracovištěm žáka)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu SRO-1 Barij-M (štíhlá přímá břitová anténa nacházející se na hřbetu trupu přímo mezi pilotní kabinou a SOP)

Výzbroj:      jeden 12,7 mm kulomet typu Afanasjev A-12,7 se zásobou 150 nábojů, instalovaný ve zbraňové lafetě vestavěné do levoboku břicha trupu v oblasti za šachtou příďového podvozku (na křídelní závěsníky tohoto stroje lze umístit 250 l PTB typu PTB-250 nebo 300 l PTB typu PTB-300)

Poslední úpravy provedeny dne: 7.5.2014