Mikojan-Gurjevič MiG-9L

Typ:  speciální neozbrojená modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-9 (Fargo) zastávající roli vzdušné zkušebny

Určení:  prověření činnosti naváděcího systému letecké protilodní řízené střely typu KS-1 (AS-1 Kennel)

Odlišnosti od letounu MiG-9 (Fargo):

- absence výzbroje v podobě jednoho 37 mm kanónu typu N-37 vetknutého do dělící přepážky příďového kruhového vstupu vzduchu a dvou 23 mm kanónů typu NS-23K vestavěných do břicha přídě trupu, v oblasti pod příďovým lapačem vzduchu

- instalace nepřetlakové kabiny druhého člena posádky (operátora naváděcího systému), která je opatřena samostatným polokapkovitým průzračným překrytem, přímo za pilotní kabinu, na úrovni odtokové hrany křídla (vestavba druhého kokpitu si ale vyžádala, z prostorových důvodů, zredukovat vnitřní zásobu paliva)

- instalace aktivní radiolokační naváděcí hlavice typu K-IIM uvnitř válcovitého krytu (se zaoblenou dielektrickou špicí), který je vetknut do hřbetu špice trupu, v oblasti nad oválným příďovým lapačem vzduchu pohonných jednotek, resp. v oblasti před pilotní kabinou

- instalace antén, které zajišťují příjem odraženého elektromagnetického záření naváděcí hlavice typu K-IIM od cíle, uvnitř dvou štíhlých dielektrických doutníkovitých krytů vetknutých do náběžné hrany křídla, v oblasti před šachtami hlavního podvozku

- instalace antény, která slouží pro přijímání naváděcích povelů, uvnitř mohutného doutníkovitého krytu připevněného k „useknuté“ špici svislé ocasní plochy

Historie:  Protože námořní bombardovací letouny, jejichž výzbroj tvořily pouze torpéda a pumy, se musely při útocích na bitevní křižníky protivníka vystavovat přímým účinkům palubních prostředků PVO, po skončení druhé světové války se další vývoj v oblasti vzdušného napadení hladinových cílů zaměřil na řízené střely. Tyto zbraně totiž umožňují vést boj s hladinovými plavidly ze vzdálenosti nacházející se zcela mimo dosah prostředků PVO. Vývoj první domácí letecké protilodní řízené střely přitom dostala na starost konstrukční kancelář SB-1. Původně zmíněná střela počítala s pulzačním pohonem. Jelikož nové zadání, které bylo vypsáno dne 2. srpna 1948, obsahovalo přísnější požadavky na rychlost a dolet, později bylo od pulzačního pohonu opuštěno ve prospěch pohonu proudového. Protože největší zkušenosti s konstrukcí proudových létajících aparátů tehdy měla, díky stíhacím letounům řady MiG-9 (Fargo) a MiG-15 (Fagot), OKB-155 A.I. Mikojana a M.I. Gurjeviče, vývoj zmíněné zbraně byl nakonec svěřen právě této letecké konstrukční kanceláři. Požadovaná střela vešla ve známost pod označením KS-1 (AS-1 Kennel) a ve své původní projektové podobě, která spatřila světlo světa v roce 1948, přebírala celkové aerodynamické uspořádání od frontového stíhacího MiGu-9 (Fargo). Krátce nato, v roce 1949, ale dostalo přednost celkové uspořádání modernějšího a výkonnějšího frontového stíhacího letounu typu MiG-15 (Fagot), který byl, na rozdíl od svého předchůdce v podobě letounu typu MiG-9 (Fargo), opatřen šípovým křídlem a šípovými ocasními plochami. Letecká protilodní střela typu KS-1 (AS-1 Kennel) tedy ve své konečné projektové podobě nebyla ničím jiným, než přesnou aerodynamickou zmenšeninou stíhacího MiGu-15 (Fagot) s instalací slabšího a lehčího 1 590 kp motoru typu RD-500K (bezlicenční Rolls-Royce Derwent V) na místo 2 270 kp motoru typu RD-45F a křídla s větším úhlem šípu náběžné hrany (57°30‘ vs 37°). Projekt střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) ale sebou přinášel mnoho nového a neznámého. To se přitom týkalo zejména naváděcího systému. Naváděcí systém střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) se sestával z rádiové povelové jednotky a aktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu K-IIM. Zatímco doutníkovité pouzdro přijímače povelové jednotky se nacházelo na vrcholu SOP, ogivální kryt samonaváděcí hlavice typu K-IIM byl vetknut do horní části vertikální dělící přepážky příďového kruhového vstupu vzduchu. V první fázi letu byla tato zbraň naváděna prostřednictvím rádiových povelů, na základě údajů získaných palubním radiolokátorem nosiče v podobě typu Kobalt. K aktivaci vlastní naváděcí hlavice docházelo teprve až ve vzdálenosti 10 až 20 km od cíle. Pro potřeby první etapy zkoušek zmíněného naváděcího systému se již od počátku počítalo s pilotovaným analogem. Právě tato volba přitom nepadla náhodou. Za pomoci pilotovaného stroje bylo totiž možné nasbírat daleko více informací nezbytných k doladění testovaného naváděcího systému. Kromě toho takový stroj mohl vykonat nespočet zkušebních letů, neboť jeho mise končily bezpečným přistáním. Naproti tomu zkušební střelby vždy končily dopadem do cílové oblasti a destrukcí vlastního prototypu střely. Přitom byla samozřejmě řada cenných dat nenávratně ztracena. Základem analogu střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) se stal frontový stíhací letoun typu MiG-9 (Fargo), první proudový stíhač sovětské konstrukce. Jediný pro tento účel speciálně upravený sériový exemplář tohoto stroje vešel ve známost pod označením MiG-9L (nebo též „FK“) a vyznačoval se instalací naváděcí hlavice v příďovém krytu, povelové naváděcí jednotky na vrcholu SOP, přijímačů odraženého signálu naváděcí hlavice od cíle na náběžné hraně křídla a samostatné nepřetlakové kabiny operátora přímo za kabinou pilota. Jeho kompletaci se přitom podařilo završit dnem 14. května 1949. Do oblak se jediný exemplář speciálu MiG-9L („FK“) poprvé vydal dne 27. června téhož roku. Náplní závodních zkoušek tohoto stroje, které byly završeny dnem 5. srpna 1949, se stalo prověření činnosti autopilota typu AP-24. Ten zajišťoval řízení střely za pomoci křidélek, směrovky a výškovek v průběhu vlastního naváděcího procesu. Poté byl jediný exemplář speciálu MiG-9L („FK“) předán SB-1. Svůj první let v rámci zkoušek naváděcího systému tento stroj uskutečnil dne 6. října 1946. V provozu se jediný exemplář speciálu MiG-9L („FK“) nacházel až do roku 1953. Na zkouškách naváděcího systému střely typu KS-1 (AS-1 Kennel) se ale podílely též dva speciálně upravené pístové transportní letouny typu Li-2 (Cab) a čtyři demonstrátory řady KSK, které nebyly ničím jiným, než pilotovanou modifikací této zbraně. Později poslání těchto strojů převzaly speciálně upravené MiGy-17 (Fresco), známé jako MiG-17K (SDK-5).

Verze:  -

Vyrobeno:  jeden exemplář (vznikl konverzí sériového MiGu-9)

Uživatelé:  žádní (pouze výzkumný stroj)

Posádka:    pilot a operátor naváděcího systému

Pohon:       dva proudové motory typu Kolesov RD-20 (kopie německého typu BMW 003A) s max. tahem po 800 kp

Radar:        aktivní radiolokační naváděcí hlavice typu K-IIM s dosahem 10 až 20 km, instalovaná uvnitř válcovitého krytu (se zaoblenou dielektrickou špicí), který je vetknut do hřbetu špice trupu, v oblasti nad oválným příďovým lapačem vzduchu pohonných jednotek

Výzbroj:     žádná

Poslední úpravy provedeny dne: 23.2.2014