Mikojan-Gurjevič MiG-27 (MiG-23BM) (‘Flogger D’)

Typ:  pokročilá modifikace taktického stíhacího-bombardovacího letounu typu MiG-23BN (Flogger H)

Určení:  ničení pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka a ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti od letounu MiG-23BN (Flogger H):

- instalace jednodušších neregulovaných postranních lapačů vzduchu pohonné jednotky s výrazně kratšími deskovými oddělovači mezní vrstvy, znatelně větším průřezem a zaoblenou náběžnou hranou (na místo ostré) na místo lapačů regulovaných (za pomoci vertikálních klínů) – tento zásah do konstrukce sebou přinesl redukci hmotnosti o nějakých 300 kg a v neposlední řadě též zlepšení chodu pohonné jednotky při podzvukových rychlostech

- instalace modifikované přední trupové nádrže, která se nachází za pilotní kabinou, s vnějším objemem (480 l vs 225 l)

- instalace modifikovaného hlavního podvozku se zesílenou konstrukcí, o 175 mm větší výškou (díky tomu tento model přišel o pozici při stání na zemi s „čumákem“ nahoře a výtokovou tryskou motoru těsně u země, která nebyla nepříliš výhodná z hlediska čelního aerodynamického odporu při vzletu) a novými koly s větší šířkou (840 x 360 mm vs 840 x 290 mm); zavedení širších kol se neobešlo bez rozšíření profilu boků trupu v oblasti podvozkových šachet

- instalace silnějšího šestihlavňového 30 mm rotačního kanónu typu GŠ-6-30A na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, na místo dvouhlavňového 23 mm kanónu typu GŠ-23L (instalace kanónu typu GŠ-6-30A navíc není, na rozdíl od instalace kanónu typu GŠ-23L, opatřena kapotou)

- instalace předního páru podtrupových zbraňových závěsníků dále od podélné osy trupu (až pod postranními přívodními vzduchovými kanály)

- instalace sedmého zbraňového závěsníku na místo centrálního podtrupového pylonu, který sloužil výhradně pro přepravu 800 l přídavné palivové nádrže

- vyšší nosnost podvěsné výzbroje (4 000 kg vs 3 000 kg)

- instalace povelové naváděcí aparatury protizemních ŘS typu Ch-23/-23M (AS-7 Kerry) a Ch-25MR (AS-12C Kegler) typu Delta NM na místo naváděcí aparatury typu Delta N

- instalace fotokulometu typu AKS-5 uvnitř vřetenovitého krytu vetknutého do levé poloviny náběžné hrany pevné střední části křídla, přímo nad levým křídelním zbraňovým závěsníkem (instalaci tohoto zařízení obdržel i některé sériové MiGy-23BN)

- modifikovaný obranný systém zástavbou dvou šestinásobných výmetnic klamných IČ/RL cílů typu KDS-23 do centrálního trupového zbraňového pylonu, (klamné cíle lze proto vystřelovat pouze v případě, kdy se na zmíněném závěsníku nenachází ani výzbroj ani PTB)

- instalace nového číslicového navigačního-střeleckého komplexu typu PrNK-23 Sokol-23, který je vystavěn na číslicovém počítači typu Orbita-10-15-23, na místo analogového navigačního-střeleckého komplexu typu Sokol-23N

- modifikované ovládání přestavovaní kol příďového podvozku – ty lze nyní nastavovat v rozmezí úhlů ±30 (na místo ±40); úprava zavedená do konstrukce všech sériových MiGů-27 až za chodu sériové výroby

-  instalace nevelkých lichoběžníkových vertikálních plošek, které zajišťují ochranu přistávacích reflektorů před horkými povýstřelovými zplodinami, po stranách svazku hlavní kanónu; jako první byl instalací těchto plošek přímo z výroby opatřen letoun s v.č. 61912556185 (všechny předchozí sériové MiGy-27 jejich instalaci obdržely až dodatečně)

- instalace pumových závěsníků typu DZU-1A s nosností 500 kg po stranách břicha zadní části trupu na místo pumových závěsníků typu DZU-1 s nosností 250 kg – to sebou přineslo vzrůst max. bojového zatížení z 4 000-ti kg na 4 400 kg a max. možného počtu 500 kg pum v podvěsu z šesti na osm exemplářů; jako první byl instalací těchto závěsníků přímo z výroby opatřen letoun s v.č. 61912522041 (všechny předchozí sériové MiGy-27 jejich instalaci obdržely až dodatečně)

Historie:  Produkce první operační pro útoky na pozemní cíle specializované modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-23 (Flogger) v podobě modelu MiG-23BN (Flogger F/H) se rozeběhla v roce 1973. Protože tento letoun zcela nenaplňoval představy VVS o moderním taktickém stíhacím-bombardovacím stroji nejen z hlediska nosnosti a škály podvěsné výzbroje, ale i z hlediska vzletových a přistávacích charakteristik a letových charakteristik v malých výškách, nakonec byl vyráběn prakticky výhradně pro exportní účely. První specializovanou stíhací-bombardovací modifikací MiGu-23 (Flogger), která si našla cestu k bojovým útvarům VVS ve významnějších počtech se tak stal až model MiG-23BM (Flogger D). Ten přitom vzešel z první etapy třístupňového modernizačního letounu typu MiG-23BN (Flogger F/H), která byla zaměřena zejména na zvýšení bojové nosnosti a zlepšení vzletových a přistávacích charakteristik a letových charakteristik v malých výškách. Nový zbraňový systém a nová výzbroj se vzhledem k nemalému technickému riziku stala náplní až následujících dvou etap modernizačního programu, které daly za vznik modelu MiG-27K (Flogger J2) a MiG-27M (Flogger J). Požadované vzletové charakteristiky měla přitom modelu MiG-23BM (Flogger D) zajistit nejen nižší hmotnost draku, ale též i menší čelní aerodynamický odpor při stání. Posledně uvedené přitom konstrukční tým OKB docílil pouhým zvětšením výšky hlavního podvozku o 175 m. Tímto jednoduchým zásahem do konstrukce podvozku totiž letoun typu MiG-23BM (Flogger D) připravil o pro všechny předchozí verze MiGu-23 (Flogger) tolik typickou a z  aerodynamického hlediska příliš nevýhodnou pozici při stání s „čumákem“ nahoře a tryskou těsně u země. Zmíněný zásah do konstrukce podvozku přitom sebou přinesl nejen nemalou redukci aerodynamického odporu při stání a rolování, ale i významný pokles rizika poškození kýlovky a břicha zádě trupu nárazem o PVD při přistání. Vzhledem k tomu, že měl letoun typu MiG-23BM (Flogger D) vykazovat o 1 000 kg vyšší bojovou nosností v porovnání s MiGem-23BN (Flogger F/H), podvozek tohoto stroje obdržel též strukturní zesílení a v neposlední řadě též větší kola. Zdaleka nejvíce změn ale doznaly postranní lapače vzduchu pohonné jednotky. Letoun typu MiG-23BN (Flogger F/H) totiž přebíral postranní lapače i se systémem regulace od stíhacího MiGu-23M (Flogger B) zcela bez změn. Použití regulovaných nadzvukových lapačů vzduchu ale u tohoto stíhacího-bombardovacího modelu nemělo prakticky žádné opodstatnění, neboť se při bojových operacích zpravidla pohyboval vysoce podzvukovou rychlostí v přízemních výškách. Pokročilejší MiG-23BM (Flogger D) proto konstrukční tým OKB MiG opatřil podstatně jednoduššími neregulovanými postranními lapači. Vyjmutí vertikálních regulačních klínů a jejich ovládacího a řídícího mechanismu přitom sebou přineslo nejen redukci hmotnosti o nějakých 300 kg, ale i podstatné zjednodušení údržby v provozu a snížení výrobních nákladů. Kromě výše uvedeného tento zásah do konstrukce postranních lapačů vzduchu uvolnil uvnitř trupu místo pro dalších 255 l paliva. Kuli zlepšení činnosti pohonné jednotky při podzvukových rychlostech v malých výškách navíc postranní lapače vzduchu MiGu-23BM (Flogger D) obdržely znatelně větší průřez a zaoblený profil náběžné hrany (na místo ostrého). Změny se ale dotkly též avionického vybavení. Součástí navigačního-střeleckého komplexu tohoto modelu, který vešel ve známost jako PrNK-23 Sokol-23, se totiž stala tehdejší novinka elektrotechnického průmyslu v podobě digitálního počítače. Jeho zavedení sebou přineslo vyšší podíl automatizace, a tím i nižší nároky na pracovní vytížení pilota. Protože s příchodem nových obrněných vozidel do výzbroje armád západních zemí se stal dvouhlavňový 23 mm kanón typu GŠ-23L neúčinnou zbraní, letoun typu MiG-23BM (Flogger D) kromě výše uvedeného obdržel též nový kanón. Původní plány přitom počítaly s kanónem kvalitativně nové konstrukce s ráží 45 mm. Od tohoto poněkud časově i finančně náročného řešení nedostatečné palebné síly MiGu-23BN (Flogger F/H) bylo nicméně velmi brzy zcela odstoupeno ve prospěch speciálně modifikovaného lodního 30 mm šestihlavňového rotačního kanónu typu AO-18, známého jako GŠ-6-30A. Použití 30 mm kanónu typu GŠ-6-30A přitom sebou přineslo nejen úsporu vývojových nákladů, ale i nemalé zjednodušení logistického zabezpečení frontového letectva, neboť se tehdy se střelivem ráže 30 mm počítalo pro všechny perspektivní hlavňové zbraně bojových letounů. Protože oba prototypy MiGu-23BM (Flogger D) (bílá 351 a 52) vznikly konverzí sériových MiGů-23B (Flogger H), jejich pohon obstarával 11 200 kp motor typu Al-21F-3. První z nich (bílá 351) se přitom od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 17. listopadu 1972. Protože zkoušky prototypů MiGu-23BM (Flogger D) zakončilo kladné hodnocení, na konci roku 1973 byl tento model zařazen do výrobního programu závodu č.39 z Irkutska. Náběh sériové výroby MiGu-23BM (Flogger D) přitom usnadňovala skutečnost, že se zmíněný podnik již od roku 1970 zabýval produkcí dvoumístného cvičně-bojového MiGu-23UB (Flogger C). Do roku 1977 přitom brány irkutského závodu č.39 opustilo celkem 360 sériových MiGů-23BM (Flogger D). Poté jej na montážní lince tohoto podniku nahradil odvozený model MiG-27K (Flogger J2), původně známý jako MiG-23BK. Na výrobě MiGů-23BM (Flogger D) se ale podílel též moskevský závod č.30, a to dodávkami palivové nádrže č.2. Ta totiž byla svařována z vysokopevnostní ocele VNS-2 v Argonové komoře a tu v Irkutsku neměli. Do výzbroje VVS byl letoun typu MiG-23BM (Flogger D) oficiálně zařazen, pod novým služebním označením MiG-27 (Flogger D), v únoru roku 1975. Armádními zkouškami stíhací-bombardovací MiG-27 (Flogger D) prošel v letech 1975 až 1976 u 722. APIB (pluk stíhacích-bombardovacích letounů) ze Smuravjeva a 642. APIB z Voznesenska. Volba na právě tyto dva pluky přitom nepadla náhodou, neboť již tehdy provozovaly letouny typu MiG-23B (Flogger H) a MiG-23BN (Flogger H), ze kterých MiG-27 (Flogger D) přímo vycházel. Jako první byl na typ MiG-27 (Flogger D) přezbrojen 722. APIB. Ten přitom obdržel celkem 43 sériových MiGů-27 (Flogger D), 12 pro každou ze tří letek + 4 pro velitele. V souvislosti s příchodem MiGů-27 (Flogger D) oba zmíněné pluky ještě v roce 1975 všechny své MiGy-23B (Flogger H) a -23BN (Flogger H) předaly 58. APIB s domovskou základnou Step‘. Mezitím nevelký počet MiGů-27 (Flogger D) převzal též 760. IIAPIB (pluk stíhacích-bombardovacích letounů) 4. CBP i PLS (výcvikové a přeškolovací centrum) z Lipecka. Zde přitom tyto stroje nejprve, v roce 1977, nahradily čtveřici MiGů-23B (Flogger H) a poté, v roce 1979, též i čtveřici exportních MiGů-23BN (Flogger H). V průběhu armádních zkoušek letouny typu MiG-27 (Flogger D) ze stavu 722. a 642. APIB dohromady nalétaly 2 300 hodin. 1 130 hodin z tohoto počtu přitom připadalo na letouny 722. APIB. Výsledky armádních zkoušek MiGu-27 (Flogger D) byly více než povzbudivé, neboť v jejich průběhu nedošlo k jediné mimořádné události nebo dokonce ztrátě. Většího rozšíření stíhací-bombardovací MiGy-27 (Flogger D) u bojových útvarů VVS doznaly již po roce 1976. Ten samý rok se tyto stroje objevily i na inventáři regimentů VVS, které operovaly z území států Varšavské smlouvy, NDR a Polska. Všechny stíhací-bombardovací letouny řady Su-7B (Fitter A) od bojových útvarů VVS letouny řady MiG-27 (Flogger D/J) zcela vytlačily již v průběhu druhé poloviny 70. a první poloviny 80. let. VVS letouny řady MiG-27 (Flogger D/J) provozovalo po boku obdobně výkonných letounů řady Su-17 (Fitter C). Přestože zavedení hned dvou typů letounů se shodným určením a obdobnými provozními možnostmi do sériové výroby a operační služby postrádá z ekonomického hlediska logiku, v SSSR toto bylo zcela běžnou praxí. Tehdejší nejvyšší představitelé sovětského průmyslu totiž nechtěli prvního nebo druhého konstruktéra urazit. V letech 1982 až 1987 bylo celkem 305 operačních MiGů-27 (Flogger D) ze stavu VVS, v rámci modernizačního programu, dopracováno, zástavbou pokročilejšího avionického vybavení, do standardu MiG-27M (Flogger J). Službu stíhacích-bombardovacích MiGů-27 (Flogger D/J) po boku obdobně výkonných letounů řady Su-17 (Fitter) ale velmi rychle ukončil rozpad SSSR, k němuž došlo v roce 1991, spolu s následnou těžkou ekonomickou krizí. Zmíněná krize si totiž vyžádala provést razantní početní i typovou redukci stavů vojenské techniky všech ozbrojených složek Ruska. O úplném vyřazení všech letounů řady MiG-27 (Flogger D/J) bylo přitom rozhodnuto již v roce 1993. Důvodem toho se stalo lobby pro dvoumotorové bojové letouny. Ty totiž vykazují vyšší provozní bezpečností než letouny jednomotorové, neboť jsou v případě výpadku jedné z pohonných jednotek schopny pokračovat v letu a v neposlední řadě též se omezeně zapojovat do bojových operací.  Zatímco poslední MiGy-27 (Flogger D/J) dolétaly v roce 1997, poslední letouny řady Su-17 (Fitter) byly vyřazeny rok nato. Poté se taktické útočné síly VVS a VMF omezily na specializované podzvukové bitevní speciály typu Su-25 (Frogfoot A) a lehké nadzvukové taktické bombardéry typu Su-24M (Fencer D).

Verze:  -

Vyrobeno:  dva prototypy (vznikly konverzí sériových MiGů-23B) a 360 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Chačaturov R-29B-300 s max. tahem 8 300 kp / 11 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Vybavení:  - zaměřovací: střelecký zaměřovač typu S-17VG-1, bombardovací zaměřovač typu PBK-3 a laserový dálkoměr typu FON s dosahem 4 km. Optika posledně uvedeného zařízení je přitom umístěna za nevelkým okénkem, které je vetknuto do seříznuté špice přední části trupu.

                   - naváděcí: rádiová-povelová jednotka typu Delta NM. Toto zařízení slouží pro navádění protizemních řízených střel typu Ch-23/-23M (AS-7 Kerry) a Ch-25MR (AS-12C Kegler) a využívá anténu, která je umístěna uvnitř špičatého krytu vetknutého do kořene pravého podkřídlového pylonu.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (Odd Rods), výstražný RL systém pro zadní polosféru typu SPO-10 Sirena-3M, výstražný RL systém pro přední polosféru typu SB-1 Barier (toto zařízení využívá dvojici antén nacházející se pod rozměrným dielektrickým panelem vetknutým do potahu břicha přídě trupu a nepřátelský radiolokační signál dokáže nejen zachytit, ale i určit směr jeho zdroje), aktivní rušič typu SPS-141 Siren-FŠ (toto zařízení využívá dvě přijímací antény, které jsou umístěny uvnitř dvou podlouhlých štíhlých polokapkovitých krytů nacházejících se po stranách břicha přední části trupu, přímo před šachtou příďového podvozku, a jednu vysílací anténu nacházející se pod špičatým dielektrickým krytem vetknutým do špice trupu, přímo nad okénkem optiky laserového dálkoměru) a dvě výmetnice 6-ti klamných IČ/RL cílů typu KDS-23 (ty jsou vestavěny do centrálního trupového zbraňového pylonu)

Výzbroj:    jeden 30 mm šestihlavňový rotační kanón typu GŠ-6-30A se zásobou 265 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 4 000 kg (v případě letounů z prvních výrobních sérií) až 4 400 kg, přepravovaná na sedmi závěsních, jednom páru závěsníků nacházejícím se pod pevnou střední částí křídla, dvou tandemově uspořádaných párech závěsníků umístěných po stranách břicha střední a zadní části trupu a jednom závěsníku instalovaném v ose břicha střední části trupu (oba závěsníky nacházející se pod pohyblivými vnějšími částmi křídla jsou vyhrazeny pro PTB) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3S/-13M* (AA-2 Atoll) (max. 2 ks) (max. 2 ks), protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-23/-23M (AS-7 Kerry) (max. 2 ks) a Ch-25MR (AS-12C Kegler) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), UB-32 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks) a B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 4 ks), 240 mm neřízené rakety typu S-24 (max. 4 ks), kanónové kontejnery typu UPK-23-250 (jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů) (max. 2 ks), 100 kg neřízené pumy typu FAB-100 (max. 22 ks), 250 kg neřízené pumy typu FAB-250 (max. 9 ks), 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 (max. 8 ks), zápalné nádrže typu ZB-500 (max. 4 ks) a 800 l PTB typu PTB-800 (max. 3 ks)

* tato zbraň je vyhrazena pro obranu před vzdušným napadením

Poslední úpravy provedeny dne: 4.9.2010