Mikojan-Gurjevič MiG-25PDS (‘Foxbat E’)

Typ:  pokročilá modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-25P (Foxbat A); tento model vzešel z modernizačního programu MiG-25PD (Foxbat E)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti od letounu MiG-25PD (Foxbat E):

- instalace zdvojeného brzdícího padáku uvnitř kratšího krytu, který tvoří zakončení hřbetní nástavby, s hranatým špičatým profilem (na místo žihadlovitého) shodné konstrukce jako u letounu typu MiG-25P

- absence trupového závěsníku pro přídavnou palivovou nádrž

Historie:  Reakcí ze strany SSSR na vyzrazení veškerých podrobností o přepadovém stíhacím letounu typu MiG-25P (Foxbat A) se stal model MiG-25PD (Foxbat E), který se vyznačoval instalací zcela nového zbraňového systému. Jeho součástí se přitom stal radiolokátor typu RP-25M Safír-25 (High Lark IV), elektro-optické čidlo typu TP-26Š1, PLŘS velkého dosahu typu R-40D (AA-6 Acrid), PLŘS krátkého dosahu typu R-60/-60M (AA-8 Aphid) a naváděcí systém typu Luch-1. Naproti tomu zbraňový systém staršího MiGu-25P (Foxbat A) byl vystavěn na radiolokátoru typu RP-25 Smerš-A (Fox Fire), PLŘS velkého dosahu typu R-40 (AA-6 Acrid) a naváděcím systému typu Lazur. Ve výrobním programu závodu č.21 z Gorkého (od roku 1991 Nižnyj Novogrod) tento model svého předchůdce v podobě letounu typu MiG-25P (Foxbat A) zcela nahradil již v roce 1978. Protože zbraňový systém MiGu-25PD (Foxbat E) dokázal napadat nejen vzdušné cíle nacházející se ve velkých výškách, ale i vzdušné cíle pohybující se na pozadí země, a navíc byl schopen provádět, díky instalaci pasivního čidla, kradné útoky s vypnutým radiolokátorem, mezitím padlo rozhodnutí, aby byly v rámci generálních oprav do toho standardu dopracovány všechny letouny typu MiG-25P (Foxbat A), které se tehdy nacházely na inventáři PVO. Zmíněný modernizační program byl přitom vystavěn na záměně radaru typu Smerš-A2 (Fox Fire) radarem typu Safír-25 (High Lark IV), datalinku systému Lazur datalinkem systému Luch-1, motorů typu R-15B-300 motory typu R-15BD-300 a v neposlední řadě též na vestavbě elektro-optického čidla typu TP-26Š1. Zástavba radaru typu Safír-25 (High Lark IV) do draku sériových MiGů-25P (Foxbat A) se ale neobešla bez vložení krátkého „nástavce“ mezi příďovou sekci trupu a pilotní kabinu. Takto modernizované MiGy-25P (Foxbat A) vešly ve známost pod označením MiGu-25PDS (Foxbat E) a od nově vyrobených MiGů-25PD (Foxbat E) se lišily prakticky pouze tvarem pouzdra brzdícího padáku. Ten byl zcela identický jako u staršího MiGu-25P (Foxbat A). Kromě toho postrádaly instalaci trupového závěsníku pro přídavnou palivovou nádrž. V letech 1979 až 1984 bylo v prostorách výrobního závodu č.21 do standardu MiG-25PDS (Foxbat E) dopracováno cca 370 operačních MiGů-25P (Foxbat A) ze stavu PVO. První dva MiGy-25PDS (Foxbat E) ale vznikly v jednom z opravárenských závodů VVS.

Verze:  -

Vyrobeno:  cca 370 exemplářů (všechny vznikly konverzí sériových MiGů-25P)

Uživatelé:  SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij R-15BD-300 s max. tahem po 7 500 kp / 11 200 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-25M/N005 Safír-25 (‘High Lark IV’) se zorným polem ±56° v horizontální rovině a -42° až 52° ve vertikální rovině, instalovaný uvnitř špice trupu. Zatímco vzdušný cíl s RCS 19 m² pohybující se v střední a velké výšce je tento radar schopen detekovat na vzdálenost 105 až 115 km při útoku z přední, resp. 63 až 80 km při útoku ze zadní polosféry, vzdušný cíl s RCS 19 m² (0,1 m²) pohybující se na pozadí země dokáže odhalit na vzdálenost 27 až 30 km (9 až 11 km) při útoku z přední, resp. 14 až 25 km (3 až 6 km) při útoku ze zadní polosféry. Příslušné zaměřovací dosahy pro útok z přední a zadní polosféry činí 76 až 80 km a 50 až 60 km v případě výškových cílů s RCS 19 m², resp. 25 až 27 km (5 až 7 km) a 12 až 23 km (3,5 až 5 km) v případě nízko letících cílů s RCS 19 m² (0,1 m²).

Vybavení:  - zaměřovací: elektro-optické čidlo typu TP-26Š1 s vyhledávacím dosahem 45 km. Toto zařízení v sobě sdružuje IČ lokátor s laserovým dálkoměrem a slouží pro pasivní sledování vzdušných cílů. Jeho instalace se přitom nachází uvnitř nevelkého vystouplého hranatého krytu, které je umístěno na břichu trupu, přímo za příďovým krytem radiolokátoru.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ a výstražný RL systém typu SPO-15 Berjoza

Výzbroj:     čtyři PLŘS velkého dosahu typu R-40D (AA-6 Acrid), dvě ve verzi R-40RD s poloaktivním RL navedením a dvě ve verzi R-40TD s pasivním IČ navedením, přepravované na dvou párech podkřídlových pylonů, nebo dvě PLŘS velkého dosahu typu R-40D (AA-6 Acrid), jedna ve verzi R-40RD s poloaktivním RL navedením a jedna ve verzi R-40TD s pasivním IČ navedením, přepravované na vnitřním, a dvě nebo čtyři PLŘS krátkého dosahu s IČ navedením typu R-60/-60M (AA-8 Aphid), přepravované na vnějším páru podkřídlových pylonů opatřeném zdvojenými odpalovacími lištami typu APU-60-2

* se čtyřmi PLŘS typu R-40D (AA-6 Acrid) v podvěsu

** za cenu zničení pohonných jednotek vlivem tepelného namáhání a značného přísunu vzduchu mohly tyto stroje létat rychlostí až 3 400 km/h. Protože poškození pohonných jednotek hrozilo již při rychlostech vyšších než 2 650 km/h, rychleji se létalo pouze na speciální příkaz nebo v případě, kdy si to žádala bojová situace.

Poslední úpravy provedeny dne: 27.3.2014