Mikojan-Gurjevič MiG-25PD (‘Foxbat E’)

Typ:  pokročilá modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-25P (Foxbat A)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti od letounu MiG-25P (Foxbat A):

- instalace výkonnějšího střeleckého radiolokátoru typu RP-25M Safír-25 (High Lark IV), který dokáže vyhledávat a sledovat i nízko letící vzdušné cíle pohybující se na pozadí země, na místo typu RP-25 Smerš-A (Fox Fire), jenž zmíněné schopnosti zcela pozbývá, uvnitř nezměněného ogiválního příďového radomu (do jeho špice je však vetknuta jednodušší PVD bez křidélek DUAS) – tato změna v radarovém systému se na vnějším vzhledu promítla odlišným uspořádáním servisních krytek a odlišným dělením potahových panelů v oblasti mezi příďovým krytem a pilotní kabinou (tato část trupu navíc doznala mírně větší délky)

- instalace pasivního elektro-optického čidla typu TP-26Š1 uvnitř nevelkého vystouplého hranatého krytu, který se nachází na břichu trupu, přímo za příďovým krytem radiolokátoru (za pomoci tohoto systému lze vyhledávat a sledovat vzdušné cíle i za podmínek silného elektronického rušení)

- instalace datalinku typu BAN-75 navigačního systému typu Luch-1 na místo datalinku typu Lazur-M (za pomoci tohoto systému je letoun typu MiG-25PD automaticky naváděn na vzdušné cíle pozemními naváděcími stanovišti)

- modifikovaný elektrický systém

- instalace pohonných jednotek typu R-15BD-300 (modifikace motoru typu R-15B-300 s modifikovanou převodovou skříní a novým generátorem střídavého proudu), které vykazují životností 1 000 letových hodin, na místo motorů typu R-15B-300 s životností 150 letových hodin

- instalace zdvojeného brzdícího padáku uvnitř nového krytu, který tvoří zakončení hřbetní nástavby, s žihadlovitým profilem (místo hranatého špičatého) a větší délkou

- instalace závěsníku, na který lze umístit jednu obří přídavnou nádrž s délkou 11,05 m, max. průměrem 1 m a dalšími 5 280 l, resp. 4 450 kg, paliva, v ose břicha střední části trupu alá MiG-25R/RB

- zcela nová podvěsná výzbroj – její součástí se staly dalekodosahové PLŘS s poloaktivním RL/pasivním IČ navedením typu R-40RD/TD, které jsou schopny napadat i nízko letící vzdušné cíle pohybující se na pozadí země, a krátkodosahové PLŘS s pasivním IČ navedením typu R-60/-60M (naproti tomu na křídelní závěsníky modelu MiG-25P bylo možné umístit pouze dalekodosahové PLŘS s poloaktivním RL/pasivní IČ navedením typu R-40RD/TD, za jejichž pomoci bylo možné napadat pouze nemanévrující vzdušné cíle pohybující se ve velkých výškách)

Historie:  Zatímco v první polovině 70. let mohli západní experti o schopnostech a letových výkonech nejmodernějšího a nejvýkonnějšího sovětského přepadového stíhače té doby v podobě letounu typu MiG-25P (Foxbat A) jen spekulovat, ve druhé polovině toho samého desetiletí již měli k dispozici velmi přesné informace o všech jeho přednostech i slabinách. Získat tyto cenné informace by ale pro západní rozvědku nebylo prakticky vůbec možné, kdyby dne 6. září 1976 nepřistál se svým MiGem-25P (Foxbat A) v Japonsku V.I. Bělenko, aby zde požádal o politický azyl. Protože tento Bělenkův čin z MiGu-25P (Foxbat A) rázem učinil zcela neefektivní zbraň, krátce nato, dne 4. listopadu téhož roku, byla OKB MiG pověřena vývojem pokročilé modifikace tohoto stroje se zcela novým zbraňovým systémem. Požadovaný model vešel ve známost pod označením MiG-25PD (Foxbat E) a dle zadání měl být schopen, na rozdíl od svého vývojového předchůdce v podobě letounu typu MiG-25P (Foxbat A), vyhledávat a sestřelovat i vzdušné cíle pohybující se v malých výškách na pozadí země. Tento požadavek zase představoval přímou reakci na novou taktiku vzdušného napadení USAF z poloviny 60. let, která spočívala v letu v přízemních výškách vysoce podzvukovou rychlostí za využití prostředků REB. Nízko letící bombardéry (typy FB-111A a B-1A) se totiž dokázaly vyhnout nejen zornému poli pozemních radiolokačních stanic sovětské PVO, ale i hrozby napadení ze vzduchu. Všechny tehdejší operační sovětské přepadové stíhače v podobě letounů typu Jak-28P (Firebar B/C), MiG-25P (Foxbat A), Su-9 (Fishpot B), Su-11 (Fishpot C), Su-15 (Flagon A/D) a Tu-128 (Fiddler B) byly totiž uzpůsobeny výhradně pro ničení nemanévrujících vysoko letících vzdušných cílů. Protože byl termín předání modernizovaného MiGu-25PD (Foxbat E) ke státním zkouškám stanoven již na listopad roku 1977, za základ jednotlivých prvků jeho zbraňového systému byly zvoleny jednotlivé komponenty zbraňového systému nejmodernějšího sériově vyráběného domácího stíhače té doby v podobě lehkého frontového MiGu-23 (Flogger). Zatímco palubní radiolokátor přepadového MiGu-25PD (Foxbat E) v podobě typu RP-25M Safír-25 (High Lark IV) byl odvozen od střeleckého radaru prvního masově vyráběného modelu z řady MiG-23 (Flogger) v podobě typu MiG-23M (Flogger B), známého jako RP-23D Safír-23D (High Lark I), základem poloaktivní radiolokační samonaváděcí hlavice typu RGS-25, hlavní zbraně tohoto přepadového stíhače v podobě dalekodosahové PLŘS typu R-40D (AA-6 Acrid) (ve verzi R-40RD), se stala samonaváděcí soustava typu RGS-24 střednědosahové PLŘS typu R-24R (AA-7 Apex), jedné z komponent zbraňového systému pokročilejšího MiGu-23ML (Flogger G). Střela typu R-40D (AA-6 Acrid) ale vznikla též v modifikaci s instalací pasivní IČ samonaváděcí soustavy. Ta přitom vešla ve známost pod označením R-40TD a na rozdíl od svého vývojového předchůdce v podobě střely typu R-40T byla schopna napadat vzdušné cíle i útokem z přední polosféry. Kromě toho, že střely řady R-40D (AA-6 Acrid) vykazovaly větším výškovým rozsahem (50 až 30 000 m vs 2 500 až 27 000 m v případě modelu R-40R, resp. 800 až 30 000 m v případě modelu R-40T), před střelami řady R-40 (AA-6 Acrid) měly navrch též v dálkovém dosahu. Ten byl při útoku z přední polosféry hned dvojnásobný (60 km v případě modelu R-40RD, resp. 50 km v případě modelu R-40TD, vs 30 km). Součástí zbraňového systému MiGu-25PD (Foxbat E) se navíc staly též specializované krátkodosahové PLŘS pro manévrový vzdušný boj typu R-60/-60M (AA-8 Aphid). Novinkou se stala též instalace pasivního elektro-optického čidla typu TP-26Š1, které v sobě sdružovalo IČ lokátor s laserovým dálkoměrem. Díky tomuto zařízení byl letoun typu MiG-25PD (Foxbat E) na rozdíl od svého předchůdce v podobě letounu typu MiG-25P (Foxbat A) schopen podnikat též kradné přepady vzdušných cílů s vypnutým radiolokátorem. Všechny výše uvedené změny ve zbraňovém systému schopnosti tohoto přepadového stíhače zahalily opět pod roušku tajemna a zároveň mu zajistily znatelně vyšší efektivitu v boji. Všechny tři prototypy MiGu-25PD (Foxbat E) (modrá 305 až 307) vznikly konverzí sériových MiGů-25P (Foxbat A). První z nich (modrá 305) ještě postrádal instalaci elektro-optického čidla a do oblak se poprvé vydal dne 19. listopadu 1977. Prototyp druhý (modrá 306) a třetí (modrá 307) se do zkušebního programu zapojil v průběhu roku 1978. První etapu státních zkoušek MiGu-25PD (Foxbat E) se podařilo završit ještě ten samý rok. Druhá etapa státních zkoušek tohoto modelu se rozeběhla v září roku 1978 a byla úspěšně završena v únoru roku 1979. Operačně plně způsobilým se celý vzdušný komplex PVO typu MiG-25-40D, který se sestával z letounu typu MiGu-25PD (Foxbat E), radiolokátoru typu RP-25M Safír-25 (High Lark IV), elektro-optického čidla typu TP-26Š1, PLŘS typu R-40D (AA-6 Acrid) a naváděcího systému typu Luch-1, oficiálně stal dne 16. června 1980. Svého předchůdce v podobě letounu typu MiG-25P (Foxbat A) ale letoun typu MiG-25PD (Foxbat E) ve výrobním programu závodu č.21 z Gorkého (od roku 1991 Nižnyj Novogrod) zcela nahradil již v roce 1978, tedy ještě za chodu státních zkoušek. Do roku 1984 brány zmíněného podniku opustilo celkem 104 exemplářů tohoto posledního sériově vyráběného stíhacího modelu z řady MiG-25 (Foxbat). Poté jej ve výrobním programu závodu vystřídal kvalitativně nový těžký přepadový stíhač typu MiG-31 (Foxhound A). Do tohoto čísla je ale započteno též 38 exemplářů exportního modelu, který se vyznačoval instalací méně pokročilého avionického vybavení. Jeho součástí se přitom mimo jiné stal též méně pokročilý radiolokátor typu Smerš-A2 (Fox Fire) letounu typu MiG-25P (Foxbat A), který nebyl schopen, na rozdíl od typu RP-25M (High Lark IV), sledovat vzdušné cíle nacházející se na pozadí země. Letouny typu MiG-25PD (Foxbat E) byly velmi spolehlivými stroji. Za celou jejich služební kariéru došlo k jedné jediné havárii zaviněné konstrukčním defektem (rozpad příďového dielektrického krytu radaru). Velmi kladně byly přitom hodnoceny též výsledky ostrých střeleb na bezpilotní vzdušné terče.

Verze:  -

Vyrobeno:  tři prototypy (vznikly konverzí letounů typu MiG-25P) a 104 sériových strojů (38 z nich bylo dokončeno v exportním provedení)

Uživatelé:  Alžír, Irák, Libye, SSSR a Sýrie

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij R-15BD-300 s max. tahem po 7 500 kp / 11 200 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-25M/N005 Safír-25 (‘High Lark IV’) se zorným polem ±56° v horizontální rovině a -42° až 52° ve vertikální rovině, instalovaný uvnitř špice trupu. Zatímco vzdušný cíl s RCS 19 m² pohybující se v střední a velké výšce je tento radar schopen detekovat na vzdálenost 105 až 115 km při útoku z přední, resp. 63 až 80 km při útoku ze zadní polosféry, vzdušný cíl s RCS 19 m² (0,1 m²) pohybující se na pozadí země dokáže odhalit na vzdálenost 27 až 30 km (9 až 11 km) při útoku z přední, resp. 14 až 25 km (3 až 6 km) při útoku ze zadní polosféry. Příslušné zaměřovací dosahy pro útok z přední a zadní polosféry činí 76 až 80 km a 50 až 60 km v případě výškových cílů s RCS 19 m², resp. 25 až 27 km (5 až 7 km) a 12 až 23 km (3,5 až 5 km) v případě nízko letících cílů s RCS 19 m² (0,1 m²).

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optické čidlo typu TP-26Š1 s vyhledávacím dosahem 45 km. Toto zařízení v sobě sdružuje IČ lokátor s laserovým dálkoměrem a slouží pro pasivní sledování vzdušných cílů. Jeho instalace se přitom nachází uvnitř nevelkého vystouplého hranatého krytu, které je umístěno na břichu trupu, přímo za příďovým krytem radiolokátoru.

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ a výstražný RL systém typu SPO-15 Berjoza

Výzbroj:      čtyři PLŘS velkého dosahu typu R-40D (AA-6 Acrid), dvě ve verzi R-40RD s poloaktivním RL navedením a dvě ve verzi R-40TD s pasivním IČ navedením, přepravované na dvou párech podkřídlových pylonů, nebo dvě PLŘS velkého dosahu typu R-40D (AA-6 Acrid), jedna ve verzi R-40RD s poloaktivním RL navedením a jedna ve verzi R-40TD s pasivním IČ navedením, přepravované na vnitřním, a dvě nebo čtyři PLŘS krátkého dosahu s IČ navedením typu R-60/-60M (AA-8 Aphid), přepravované na vnějším páru podkřídlových pylonů opatřeném zdvojenými odpalovacími lištami typu APU-60-2 (na centrální podtrupový závěsník se umisťuje jedna obří 5 280 l PTB)

* se čtyřmi PLŘS typu R-40D (AA-6 Acrid) v podvěsu

** za cenu zničení pohonných jednotek vlivem tepelného namáhání a značného přísunu vzduchu mohly tyto stroje létat rychlostí až 3 400 km/h. Protože poškození pohonných jednotek hrozilo již při rychlostech vyšších než 2 650 km/h, rychleji se létalo pouze na speciální příkaz nebo v případě, kdy si to žádala bojová situace.

Poslední úpravy provedeny dne: 27.3.2014