Mikojan-Gurjevič MiG-25PD (‘Foxbat E’) (exportní)

Typ:  exportní modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-25PD (Foxbat E)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti od letounu MiG-25PD (Foxbat E):

- instalace méně pokročilého radiolokátoru typu Smerš-A2 (Fox Fire) letounu typu MiG-25P (Foxbat A) uvnitř přídě trupu s nezměněnou konstrukcí

- instalace odlišného typu identifikačního systému „vlastní-cizí“

Historie:  S vývozem těžkého přepadového stíhacího letounu typu MiG-25P (Foxbat A), který vykazoval rychlostí 3 000 km/h a operačním dostupem přes 20 000 m, se původně vůbec nepočítalo, neboť byl předmětem velmi přísného tajení. Počínaje dnem 6. září 1976 ale již nebylo co tajit. Tento den totiž přistál V.I. Bělenko se svým MiGem-25P (Foxbat A) v Japonsku, aby zde požádal o politický azyl. Díky tomu západní experti získali velmi přesné informace o všech jeho přednostech i slabinách. Jelikož tímto tento nejmodernější přepadový stíhač Sovětské PVO té doby zcela pozbyl své bojové efektivity, nakonec byl přeci jenom uvolněn na export. K tomu ale došlo až poté, co byl do výrobního programu závodu č.21 z Gorkého (od roku 1991 Nižnyj Novogrod) zařazen jeho přímý vývojový nástupce v podobě letounu typu MiG-25PD (Foxbat E), který se vyznačoval instalací kvalitativně nového zbraňového systému. Právě ten se stal základem exportního modelu. Ten byl vyhrazen pro zákazníky z řad arabských a afrických zemí, a přestože nesl nezměněné označení MiG-25PD (Foxbat E) od letounů, které byly vyrobeny pro Sovětské PVO, se mírně odlišoval. Konkrétně obdržel méně pokročilý radiolokátor typu Smerš-A2 (Fox Fire) letounu typu MiG-25P (Foxbat A), který nebyl schopen, na rozdíl od typu RP-25M (High Lark IV), sledovat vzdušné cíle nacházející se na pozadí země. Změny se přitom mimo jiné dotkly též identifikačního systému „vlastní-cizí“. V letech 1979 až 1984 brány závodu č.21 opustilo celkem 38 exportních MiGů-25PD (Foxbat E). Jejich provozovatelem se přitom staly vzdušné síly Alžíru, Iráku, Libye a Sýrie. Exportní MiGy-25PD (Foxbat E) se dočkaly nasazení hned v několika lokálních konfliktech. Tak např. irácké letouny tohoto typu prošly Irácko-Íránskou válkou (1980 až 1989) a válkou v Perském zálivu (1991).

Verze:  -

Vyrobeno:  38 sériových strojů

Uživatelé:  Alžír, Irák, Libye a Sýrie

 

 

 

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       dva proudové motory typu Tumanskij R-15BD-300 s max. tahem po 7 500 kp / 11 200 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        impulsní dopplerovský radiolokátor typu Smerš-A2 (‘Fox Fire’) s vyhledávacím dosahem cca 100 km a zaměřovacím dosahem cca 50 km, instalovaný uvnitř špice trupu

Vybavení:   - zaměřovací: elektro-optické čidlo typu TP-26Š1 (?). Toto zařízení v sobě sdružuje IČ lokátor s laserovým dálkoměrem a slouží pro pasivní sledování vzdušných cílů. Jeho instalace se přitom nachází uvnitř nevelkého vystouplého hranatého krytu, které je umístěno na břichu trupu, přímo za příďovým krytem radiolokátoru.

Výzbroj:     čtyři PLŘS velkého dosahu typu R-40D (AA-6 Acrid), dvě ve verzi R-40RD s poloaktivním RL navedením a dvě ve verzi R-40TD s pasivním IČ navedením, přepravované na dvou párech podkřídlových pylonů, nebo dvě PLŘS velkého dosahu typu R-40D (AA-6 Acrid), jedna ve verzi R-40RD s poloaktivním RL navedením a jedna ve verzi R-40TD s pasivním IČ navedením, přepravované na vnitřním, a dvě nebo čtyři PLŘS krátkého dosahu s IČ navedením typu R-60/-60M (AA-8 Aphid), přepravované na vnějším páru podkřídlových pylonů opatřeném zdvojenými odpalovacími lištami typu APU-60-2 (na centrální podtrupový závěsník se umisťuje jedna obří 5 280 l PTB)

 

 

TTD:     
Rozpětí křídla: 14,02 m 
Délka bez/s PVD:   21,37/23,57 m
Výška: 6,50 m
Prázdná hmotnost: ?
Max. vzletová hmotnost: 36 720* kg
Max. rychlost: 3 000** km/h 
Praktický dostup:   20 700* m
Max. dolet bez/s 1 PTB:    1 730*/2 400 km

 

 

 

* se čtyřmi PLŘS typu R-40D (AA-6 Acrid) v podvěsu

** za cenu zničení pohonných jednotek vlivem tepelného namáhání a značného přísunu vzduchu mohly tyto stroje létat rychlostí až 3 400 km/h. Protože poškození pohonných jednotek hrozilo již při rychlostech vyšších než 2 650 km/h, rychleji se létalo pouze na speciální příkaz nebo v případě, kdy si to žádala bojová situace.

 

 

Poslední úpravy provedeny dne: 27.3.2014