Mikojan-Gurjevič MiG-23UB (‘Flogger C’)

Typ:  dvoumístná cvičně-bojová modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-23M (Flogger B)

Určení:  primárně výuka bojových pilotů a posluchačů leteckých škol techniky létání, ovládání letounu, bojových manévrů, letu ve formacích a navigace v rámci přeškolování na bojové letouny řady MiG-23 (Flogger), včetně zbraňového výcviku; sekundárně útoky na nemanévrující vzdušné cíle ze zadní polosféry, manévrový vzdušný boj a útoky na pozemní cíle

Odlišnosti modelu MiG-23UB (iz.2U) od letounu MiG-23M (Flogger B):

- instalace dvoumístné tandemově uspořádané pilotní kabiny se sedadlem žáka vpředu a sedadlem instruktora vzadu v přední části trupu s nezměněnou délkou na místo jednomístné pilotní kabiny (přední pilotní prostor s pracovištěm žáka se přitom nachází na úrovni jediného pilotního prostoru výchozí jednomístné modifikace a vykazuje větším vnitřním objemem) – oba kokpity jsou opatřeny jedním společným průzračným čtyřdílným překrytem, který plynule navazuje na výrazně zvětšenou hřbetní nástavbu táhnoucí se až ke koření SOP a sestává se z pevného čelního štítku (s jedním plochým oválným okénkem v čele a dvěma zaoblenými trojúhelníkovými okénky po stranách), dvou výklopných (směrem dozadu) částí, přední a zadní (s výklopným periskopem, který usnadňuje instruktorovi výhled směrem dopředu v průběhu vzletu a přistání, v širokém neprůzračném hřbetním rámu), a průzračné přepážky (s dvojicí lichoběžníkových postranních okének) oddělující oba kokpity od sebe navzájem

- instalace plně zdvojeného řízení

- instalace palubního intercomu typu SPU-9

- instalace slabšího radiolokátoru typu RP-22SM Safír-21 (Jay Bird) uvnitř přídě trupu se znatelně menší odnímatelnou dielektrickou špicí obdobného tvaru, jakou měl příďový dielektrický kryt radaru MiGu-23MS (Flogger E), na místo střeleckého radiolokátoru typu Safír-23D (High Fix) – instalací radaru byly opatřeny pouze některé letouny vyrobené do roku 1972 (potah špice ostatních sériových MiGů-23UB byl proto zhotoven z „plechu“); po roce 1974 byl ale radar typu Safír-21 u všech letounů tohoto typu nahrazen balastní zátěží

- absence elektro-optického čidla typu TP-23 – v této souvislosti z břicha přídě trupu, v oblasti před šachtou příďového podvozku, zmizel nevelký hranatý kryt s dvojicí obdélníkových okének v čele

- zredukovaná škála raketové výzbroje o PLŘS středního dosahu typu R-23R/T (AA-7 Apex) a, v případě letounů bez instalace radaru, PLŘS krátkého dosahu s poloaktivním RL navedením typu R-3R (AA-2 Atoll)

- instalace slabšího 10 000 kp motoru typu R-27F2M-300 uvnitř zadní partie trupu na místo 12 500 kp motoru typu R-29-300

- menší objem trupové palivové nádrže č.1, z prostorových důvodů (vestavba druhého pilotního prostoru a přidružených systémů)

- instalace špičatého dielektrického krytu antény radiové-povelové jednotky typu Delta N, která slouží pro navádění protizemních řízených střel typu Ch-23 (AS-7 Kerry), na kořeni pravého křídelního zbraňového závěsníku alá MiG-23S (naproti tomu model MiG-23 využíval aparaturu typu Delta NG, která se nacházela uvnitř podvěsného kontejneru)

Historie:  Vývojem dvoumístné cvičně-bojové modifikace jednomístného frontového stíhacího letounu typu MiG-23 (Flogger) byla OKB MiG pověřena již dne 17. listopadu 1967, necelých šest měsíců poté, co se první prototyp tohoto prvního stíhacího letounu s křídlem s měnitelnou geometrií sovětské konstrukce poprvé odlepil od vzletové dráhy. Důvodem taktového spěchu na dvoumístný MiG-23 (Flogger) se stala skutečnost, že se tento stroj od všech letounů, které se tehdy nacházely u bojových útvarů VVS a PVO, z hlediska pilotáže znatelně odlišoval. Dvoumístný MiG-23 (Flogger) obdržel prozatímní služební označení MiG-23U a tovární kódové označení iz.23-51 a dle zmíněného zadání měl sloužit k pilotnímu i zbraňovému výcviku za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci. Z tohoto důvodu obdržel zbraňový systém typu S-21MU, který byl vystavěn na střeleckém radiolokátoru typu RP-22SM Safír-21 (Jay Bird). První prototyp cvičně-bojového MiGu-23U (iz.23-51) vešel ve známost jako iz.23-51/1 (modrá 251) a z konstrukčního hlediska vycházel ze sériového MiGu-23S (Flogger A). Jeho pohon tedy obstarával motor typu R-27F2-300, který využíval „dlouhou“ trysku. Na rozdíl od této první sériově vyráběné modifikace stíhacího MiGu-23 (Flogger) byl ale opatřen instalací ocasních ploch o 0,86 m dále od přídě trupu. Hlavním rozdílem od bojového MiGu-23S (Flogger A) se ale stala instalace druhého kokpitu s pracovištěm instruktora a druhým řízením. Protože se konstruktéři OKB MiG chtěli vyhnout radikálnějším zásahům do konstrukce draku, umístili jej přímo za původní jednomístný kokpit. To si ale vyžádalo posunout přístrojovou sekci, která se nacházela přímo za kokpitem, směrem dozadu a zároveň zredukovat objem palivové nádrže č.1. Kompenzací za tento pokles kapacity hlavní palivové nádrže se přitom stala instalace další palivové nádrže (č.4) s objemem 470 l uvnitř zadní části trupu. Instalace ocasních ploch dále od přídě trupu a palivové nádrže č.4 v zádi trupu se přitom stala standardem pro všechny jednomístné modifikace letounu typu MiG-23 (Flogger), počínaje od roku 1971 sériově vyráběným modelem MiG-23/iz.23-11 (Flogger B). Protože dvoumístný MiG-23U (iz.23-51/1) již od počátku počítal, na rozdíl od jednomístného MiGu-23S (Flogger A), se slabším radarem typu RP-22SM Safír-21 (Jay Bird), byl opatřen znatelně menším špičatým příďovým dielektrickým krytem s kónickým profilem. Za chodu zkoušek byl ale zaměněn novým krytem s ogiválním profilem. Montáž prototypu iz.23-51/1 (modrá 251) započala v roce 1968 a byla završena v březnu roku 1969. Od vzletové dráhy se tento stroj poprvé odlepil dne 11. května téhož roku. Státní zkoušky dvoumístného MiGu-23U (iz.23-51) probíhaly paralelně se státními zkouškami výchozího jednomístného modelu a byly úspěšně završeny v roce 1970. Ještě ten samý rok byl tento model zařazen do výrobního programu závodu č.39 z Irkutska. Prvních 10 dvoumístných MiGů-23U (iz.23-51) bylo zde ale sestaveno z konstrukčních celků dodaných moskevským závodem č.30, závodem, který se od roku 1969 zabýval produkcí jednomístných MiGů-23S (Flogger A). Počínaje 11. sériovým strojem (modrá 20 / v.č. 1900201), který byl vyroben v roce 1971, se dodávky z Moskvy omezily pouze na palivovou nádrž č.2. Ta totiž byla svařována z vysokopevnostní ocele VNS-2 v Argonové komoře a tu v Irkutsku neměli. VVS a PVO přitom dvoumístný MiG-23U (iz.23-51) přijalo pod služebním označením MiG-23UB (Flogger C). Prototyp iz.23-51/1 (modrá 251) se ale stal vzorem pouze pro letouny z prvních výrobních sérií. Všechny od roku 1971 vyrobené MiGy-23UB (Flogger C) vycházely z prototypu iz.23-51/2 (modrá 252), který poprvé vzlétl dne 10. dubna 1970. Ten se přitom od prototypu iz.23-51/1 (modrá 251) odlišoval zejména instalací křídla „typ 3“ (na místo křídla „typ 1“) a motoru typu R-27F2M-300 (na místo motoru typu R-27F2-300). Křídlo „typ 3“ se stalo standardem též pro všechny jednomístné modifikace letounu typu MiG-23 (Flogger), počínaje od roku 1972 sériově vyráběným modelem MiG-23M (Flogger B), a od křídla „typ 1“ se kromě vyšší strukturní pevnosti odlišovalo též novou konstrukcí pohyblivých vnějších částí. Ty vykazovaly větší hloubkou a plochou (o 3 m²) a byly opatřeny čtyřsektorovými sloty s menším rozpětím (na místo slotů třísektorových). V čele jejich náběžné hrany se navíc nacházel jeden pár tzv. psích zubů, který generoval vzdušné víry zlepšující obtékání v mezních letových režimech. Kromě výše uvedeného vnější části křídla „typ 3“ svíraly v jednotlivých pozicích větší úhel šípu (18°40‘, 47° a 74°40‘ vs 16°, 45° a 72°). Při nastavení vnějších částí křídla pod úhlem 18°40‘ bylo navíc možné pod jejich vnitřní panely umístit další dvě 800 l přídavné palivové nádrže typu PTB-800. Toho se ale využívalo výhradně při přeletech mezi jednotlivými leteckými základnami. Všechny výše uvedené změny proti křídlu „typ 1“ přitom sebou přinesly vzrůst provozního násobku na celých 8 g. Naproti tomu zbraňový systém prototyp iz.23-51/2 (modrá 252) přebíral od prototypu iz.23-51/1 (modrá 251) bez změn. Zatímco poslední MiGy-23UB (Flogger C) vyhrazené pro Sovětské VVS a PVO brány závodu č.39 opustily v roce 1978, exportní úprava tohoto modelu se ve výrobním programu zmíněného podniku udržela až do roku 1985. V letech 1971 až 1985 přitom brány irkutského závodu č.39 opustilo celkem 1 008 dvoumístných MiGů-23UB (Flogger C). Z hlediska avionického vybavení byly sériové MiGy-23UB (Flogger C) v maximální míře unifikovány s jednomístným od roku 1972 sériově vyráběným MiGem-23M (Flogger B). Toto se netýkalo pouze zbraňového systému, neboť byl vystavěn na slabším střeleckém radiolokátoru typu RP-22SM Safír-21 (Jay Bird), který nebyl kompatibilní, na rozdíl od radaru typu Safír-23D (High Lark I), s naváděcím systémem střednědosahových PLŘS typu R-23 (AA-7 Apex). Jeho instalaci navíc obdržely pouze některé letouny z prvních výrobních sérií z let 1970 až 1972. V roce 1974 byly nicméně všechny dvoumístné MiGy-23UB (Flogger C) v prostorách leteckých opravárenských závodů instalace radiolokátoru zcela zbaveny. Díky tomu se jejich protivzdušná raketová výzbroj omezila na PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3S (AA-2 Atoll) a R-13M (AA-2 Atoll). V případě potřeby ale dvoumístné MiGy-23UB (Flogger C) mohly sloužit též k nácviku útoků na pozemní cíle za pomoci řízených střel typu Ch-23 (AS-7 Kerry), neřízených raket a neřízených pum. Přestože se PVO posledních jednomístných bojových MiGů-23 (Flogger) zbavilo v roce 1999, dvoumístné MiGy-23UB (Flogger C) se na inventáři leteckých škol VVS nacházely v nevelkých počtech ještě na počátku 21. století.

Verze:

iz.23-51/1 – první prototyp letounu typu MiG-23UB (Flogger C). Tento stroj se stal vzorem pro sériový MiG-23UB (iz.23U), neoficiálně nazývaný též jako MiG-23U, a vyznačoval se instalací křídla „typ 1“ a motoru typu R-27F2-300. Od vzletové dráhy se přitom poprvé odlepil dne 11. května 1968. Zpočátku byl opatřen kónickým krytem radiolokátoru typu RP-22SM Safír-21 (Jay Bird). Později, za chodu zkoušek, ale obdržel nový příďový kryt radiolokátoru s ogiválním profilem.

iz.23-51/2 – druhý prototyp letounu typu MiG-23UB (Flogger C). Tento stroj se stal vzorem pro sériový MiG-23UB (iz.2U) a vyznačoval se instalací křídla „typ 3“ a motoru typu R-27F2M-300. Od vzletové dráhy se přitom poprvé odlepil dne 10. dubna 1970.

MiG-23UB (iz.23U) („MiG-23U“) – první od roku 1970 sériově vyráběná úprava letounu typu MiG-23UB (Flogger C) s křídlem „typ 1“ a motorem typu R-27F2-300. Tato úprava dvoumístného MiGu-23UB (Flogger C) vycházela z prototypu iz.23-51/1 a vznikla pouze v nevelkém počtu. Kuli odlišení od pozdějšího výrobního provedení (iz.2U), které vycházelo z prototypu iz.23-51/2, ale pozemní i letový personál pro tuto ranou produkční úpravu MiGu-23UB (Flogger C) běžně používal neoficiální označení MiG-23U.

MiG-23UB (iz.2U) – pozdější od roku 1971 sériově vyráběná úprava letounu typu MiG-23UB (Flogger C) s křídlem „typ 3“ a motorem typu R-27F2M-300. Tato definitivní produkční úprava dvoumístného MiGu-23UB (Flogger C) vycházela z prototypu iz.23-51/2 a z hlediska avionického vybavení byla v maximální míře unifikována s jednomístným modelem MiG-23M (Flogger B), prvním masově vyráběným modelem z řady MiG-23 (Flogger).

MiG-23UB („MiG-23UM“) – pokročilá modifikace letounu typu MiG-23UB (Flogger C) s částečně unifikovaným avionickým vybavením s pokročilejším jednomístným modelem MiG-23ML (Flogger G). Součástí avionického vybavení MiGu-23UM (Flogger C) se konkrétně stal omezovač úhlu náběhu typu SOUA, který pilotovi zamezoval překročit bezpečný úhel náběhu při manévrování, a indikátor úhlu náběhu typu UUA-1. Z hlediska vnějšího vzhledu se ale od standardního MiGu-23UB (Flogger C) nikterak nelišil. Na tento model bylo, po roce 1984, leteckými opravárenskými závody VVS v rámci modernizačního programu upraveno celkem 251 řadových MiGů-23UB (Flogger C) ze stavu VVS. Označení MiG-23UM, které pro takto modernizované MiGy-23UB (Flogger C) často používal výrobní závod č.39 a letový a pozemní personál, ale nebylo oficiální.

Vyrobeno:  dva prototypy (iz.23-51/1 a iz.23-51/2) a 1 008 sériových strojů

Uživatelé:  Afghánistán, Alžír, Angola, Bělorusko, Bulharsko, ČLR (zkušební provoz), ČSSR, Egypt, Etiopie, Indie, Irák, Jižní Jemen, Kazachstán, KLDR, Kuba, Libye, Maďarsko, NDR, Nigérie (?), Polsko, Rumunsko, Rusko, Srí Lanka, SRN, SSSR, Súdán, Sýrie, Turkmenistán, Ukrajina a Vietnam

MiG-23UB (iz.2U)

Posádka:    pilot/žák a pilot/instruktor

Pohon:       jeden proudový motor typu Chačaturov R-27F2M-300 s max. tahem 8 000 kp / 10 000 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-22SM Safír-21 (‘Jay Bird’) s vyhledávacím dosahem 30 km a zaměřovacím dosahem 15 km, instalovaný uvnitř špice trupu. Tento typ radiolokátoru slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů a navádění PLŘS typu R-3R (AA-2 Atoll). Instalaci radaru typu Safír-21 ale obdržely pouze některé letouny, které byly vyrobeny do roku 1972. Již v roce 1974 byly však jeho instalace zcela zbaveny.

Vybavení:  - zaměřovací: optický střelecký zaměřovač typu ASP-23D (jeho instalace se nachází uvnitř předního kokpitu)

                   - střelecké: rádiová-povelová jednotka typu Delta N. Toto zařízení slouží pro navádění protizemních řízených střel typu Ch-23 (AS-7 Kerry) a využívá anténu, která je umístěna uvnitř špičatého krytu vetknutého do kořene pravého podkřídlového pylonu.

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2 Chrom (Odd Rods) a výstražný RL systém typu SPO-10 Sirena-3M

Výzbroj:    jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 200 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 600 kg, přepravovaná na čtyřech závěsních, dvou nacházejících se pod pevnou střední částí křídla a dvou umístěných pod postranními trupovými přívody vzduchu pohonné jednotky (centrální podtrupový závěsník a oba závěsníky nacházející se pod pohyblivými vnějšími částmi křídla jsou vyhrazeny pro PTB) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ nevedením typu R-3S (AA-2 Atoll) (max. 4 ks) a R-13M (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), PLŘS krátkého dosahu s poloaktivním RL navedením typu R-3R* (AA-2 Atoll) (max. 4 ks), protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-23 (AS-7 Kerry) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), UB-32 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 2 ks) a B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 2 ks), 240 mm neřízené rakety typu S-24 (max. 4 ks), 100 kg neřízené pumy typu FAB-100 (max. 16 ks), 250 kg neřízené pumy typu FAB-250 (max. 4 ks), 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 (max. 2 ks), kontejnerové pumy typu RBK-500 (max. 2 ks), zápalné nádrže typu ZAB-500 (max. 2 ks) a 800 l PTB typu PTB-800 (max. 3 ks)

* tato střela se stala součástí zbraňového systému pouze letounů, které byly vybaveny radarem typu RP-22SM Safír-21 (Jay Bird)

Poslední úpravy provedeny dne: 26.9.2014