Mikojan-Gurjevič MiG-23BN (‘Flogger F/H’)

Typ:  exportní modifikace taktického stíhacího-bombardovacího letounu typu MiG-23B (Flogger H)

Určení:  ničení pozemních cílů nacházejících se v hloubce území protivníka a ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti od letounu MiG-23B (Flogger H):

- instalace „žíznivějšího“ 11 500 kp motoru typu R-29B-300, který využívá jednodušší dvoupolohovou tryskou s menší délkou, v zadní části trupu na místo 11 200 kp motoru typu Al-21F-3 využívajícího plně přestavitelnou trysku

- instalace střeleckého komplexu typu PrNK-23N Sokol-23N na místo střeleckého komplexu typu PrNK-23S Sokol-23S

- instalace fotokulometu typu AKS-5 uvnitř vřetenovitého krytu vetknutého do levé poloviny náběžné hrany pevné střední části křídla, přímo nad levým křídelním zbraňovým závěsníkem (instalaci tohoto zařízení, které slouží k pořizování záznamu výsledků střelby, obdržely pouze některé sériové stroje)

- instalace aparatury typu Delta NM, která zajišťuje navádění řízených střel typu Ch-23/-23M (AS-7 Kerry) a Ch-25MR (AS-12C Kegler), na místo aparatury typu Delta N (úprava zavedená do vybavení letounů z pozdějších výrobních sérií)

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-25MR (tato střela byla začleněna do zbraňového systému letounů z pozdějších výrobních sérií)

Historie: Protože pohon jednomotorového stíhacího-bombardéru typu MiG-23B (Flogger H) obstarával motor typu Al-21F-3, který byl přednostně určen pro dvoumotorové taktické bombardéry typu Su-24 (Fencer) a jednomotorové stíhací-bombardéry řady Su-17 (Fitter), jeho produkce se nakonec zastavila na pouhých 24-ti exemplářích. Ty přitom brány moskevského závodu č.30 opustily v letech 1972 až 1973. Jedním z důvodů tohoto kroku byly nedostatečné kapacity výrobního závodu, který zajišťoval produkci motoru typu Al-21F-3, na to, aby jimi mohl zásobovat výrobní linky hned tří typů masově vyráběných bojových letounů. Tím druhým se stala skutečnost, že motor typu Al-21F-3 tehdy podléhal přísnému utajení. Posledně uvedené přitom vylučovalo nejen jeho vývoz do politicky méně spolehlivých zemí třetího světa, ale i použití na letounu typu MiG-23B (Flogger H). Ten se totiž měl stát významným exportním artiklem. OKB MiG tedy musela pro tento stroj najít alternativní řešení pohonného systému. Volba přitom padla na motor typu R-29-300, a to ne náhodou. Tato pohonná jednotka se totiž již tehdy vyráběla ve velkém pro stíhací MiGy-23M (Flogger B). A nejen to. S motorem typu R-29-300 počítaly též exportní verze tohoto frontového stíhacího stroje v podobě typu MiG-23MS (Flogger E) a MiG-23MF (Flogger B). Použití motoru typu R-29-300 jako pohonné jednotky stíhacího-bombardovacího MiGu-23B (Flogger H) mělo tedy budoucím provozovatelům letounů řady MiG-23 (Flogger) přinést nemalé zjednodušení údržby a logistického zabezpečení. Protože byl ale motor typu R-29-300 vyprojektován pro rychlé stíhací letouny, jeho charakteristiky v malých výškách, ve kterých probíhaly prakticky veškeré operace stíhacích-bombardovacích MiGů-23B (Flogger H), rozhodně nebylo možné považovat za zcela ideální. Toto se týkalo zejména spotřeby paliva. Na tuto skutečnost přitom výrobce motoru typu R-29-300 odpověděl modelem R-29B-300 se sníženým max. tahem v režimu přídavného spalování z 12 500-ti kp na 11 500 kp a znatelně odlehčenou konstrukcí. Posledně uvedeného přitom docílil mimo jiné též instalací jednodušší a kratší dvoupolohové trysky. I přesto všechno byl motor typu R-29B-300 v porovnání s motorem typu Al-21F-3 poněkud „žíznivý“. Modifikace stíhacího-bombardéru typu MiG-23B (Flogger H) s instalací motoru typu R-29B-300 vešla ve známost pod označením MiG-23BN (Flogger F/H) a byla vyráběna výhradně na vývoz. VVS totiž již od počátku počítalo s paralelně vyvíjeným odvozeným typem MiG-27 (Flogger D), zpočátku známým jako MiG-23BM, který kromě motoru typu R-29B-300 obdržel též silnější kanón a celou řadu konstrukčních vylepšení vedoucích ke zlepšení vzletových a přistávacích charakteristik a letových charakteristik v přízemních výškách. Zatímco pokročilejší MiG-27 (Flogger D) byl zaveden do výrobního programu závodu č.39 z Irkutska, méně pokročilý exportní MiG-23BN (Flogger F/H) se stal, v roce 1973, součástí výrobního programu moskevského závodu č.30, závodu, který se předtím zabýval produkcí výchozího motorem typu Al-21F-3 poháněného modelu MiG-23B (Flogger H). Do roku 1985 přitom brány zmíněného podniku opustilo celkem 600 sériových MiGů-23BN (Flogger F/H), ve dvou úpravách. Zatímco provozovatelem všech exemplářů modelu MiG-23BN/iz.24A (Flogger H) se staly státy Varšavské smlouvy, provedení MiG-23BN/iz.24B (Flogger F) bylo vyhrazeno pro zákazníky ze zemí třetího světa. Posledně uvedená úprava MiGu-23BN (Flogger F/H) postrádala instalaci některých „citlivých“ palubních systémů a navíc nebyla schopna zastávat poslání nosiče taktické jaderné pumy. Naproti tomu úprava MiG-23BN/iz.24A (Flogger H) obdržela prakticky identické palubní vybavení jako výchozí model MiG-23B (Flogger H). Vůbec prvním zahraničním provozovatelem MiGu-23BN (Flogger H) se stalo, v listopadu roku 1976, Bulharsko. Přestože byl letoun typu MiG-23BN (Flogger F/H) vyhrazen pro export, nevelký počet těchto strojů létal též v barvách Sovětského VVS. VVS ale exportní MiGy-23BN (Flogger H) používalo pouze k zaškolování pilotů a pozemního personálu zahraničních zákazníků a zpočátku též k přípravě výcvikového programu a vývoji taktiky bojového nasazení. Své první čtyři sériové MiGy-23BN (Flogger H) přitom VVS převzalo dne 9. července 1974. Jejich provozovatelem se stal 760. SAP (smíšený letecký pluk) 4. CBP i PLS (výcvikové a přeškolovací centrum) z Lipecka, od října roku 1976 známý jako 760. IIAPIB (pluk stíhacích-bombardovacích letounů). 760. IIAPIB stíhací-bombardovací MiGy-23BN (Flogger H) provozoval až do roku 1979. Poté je směnil za čtveřici pokročilejších MiGů-27 (Flogger D). Dva roky předtím přitom shodný osud potkal též i čtveřici MiGů-23B (Flogger H), které zmíněný pluk převzal v létě roku 1973. Mezitím, v roce 1974, bylo několik MiGů-23BN (Flogger H) a -23B (Flogger H) předáno 722. APIB (pluk stíhacích-bombardovacích letounů) ze Smuravjeva. Další sériové MiGy-23BN (Flogger H) a -23B (Flogger H) prakticky ve stejnou dobu převzal 642. APIB z Voznesenska. Krátce nato, v roce 1975, nicméně všechny MiGy-23BN (Flogger H) a -23B (Flogger H) u 722. a 642. APIB nahradily pokročilejší letouny typu MiG-27 (Flogger D). Všechny přeživší letouny tohoto typu byly ještě ten samý rok předány 58. APIB s domovskou základnou Step‘. Poslední MiGy-23BN v barvách VVS přitom dolétaly v roce 1988.

Verze (SSSR):

MiG-23BN (iz.24A) (Flogger H) – provedení letounu typu MiG-23BN pro země Varšavské smlouvy

MiG-23BN (iz.24B) (Flogger F) – provedení letounu typu MiG-23BN pro zákazníky ze zemí třetího světa s ochuzeným avionickým vybavením, odlišným typem identifikačního systému „vlastní-cizí“ a zredukovanou škálou podvěsné výzbroje o taktickou jadernou pumu. Od typu MiG-23BN/iz.24A (Flogger H), který byl vyhrazen pro země Varšavské smlouvy, lze tento model snadno rozpoznat díky absenci štíhlých polokapkovitých krytů aktivního rušiče typu Siren-FŠ vetknutých do boků břicha trupu, přímo před šachtou příďového podvozku.

Verze (Irán):

MiG-23BN  („IFR“) – modifikace letounu typu MiG-23BN (Flogger F) s instalací pevného nástavce pro doplňování paliva za letu s tvarem obráceného písmene „L“ z francouzského letounu typu Mirage F-1EQ před pilotní kabinou a rozšířenou škálou podvěsné výzbroje o protilodní řízenou střelu typu AM-39 Exocet francouzské výroby. Takto byl upraven blíže nespecifikovaný počet letounů typu MiG-23BN (Flogger F) ze stavu vzdušných sil Iráku.

Vyrobeno:  600 sériových strojů

Uživatelé:  Afghánistán, Alžír, Angola, Bulharsko, ČLR (zkušební provoz), ČSSR, Egypt, Etiopie, Indie, Irák, Jižní Jemen, Kuba, Libye, NDR, Nigérie (?), SSSR, Súdán, Sýrie, USA a Velká Británie (zkušební provoz)

MiG-23BN (Flogger H)

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Chačaturov R-29B-300 s max. tahem 8 300 kp / 11 500 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        žádný

Vybavení:   - zaměřovací: střelecký zaměřovač typu S-17VG-1, bombardovací zaměřovač typu PBK-3-23S a laserový dálkoměr typu FON s dosahem 4 km. Optika posledně uvedeného zařízení je přitom umístěna za nevelkým okénkem, které je vetknuto do seříznuté špice přední části trupu.

                  - naváděcí: rádiová-povelová jednotka typu Delta N nebo Delta NM (v případě letounů pozdějších sérií). Toto zařízení slouží pro navádění protizemních řízených střel typu Ch-23/-23M (AS-7 Kerry) a Ch-25MR (AS-12C Kegler) a využívá anténu, která je umístěna uvnitř špičatého krytu vetknutého do kořene pravého podkřídlového pylonu.

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2M Chrom (Odd Rods), výstražný RL systém pro zadní polosféru typu SPO-10 Sirena-3M, výstražný RL systém pro přední polosféru typu SB-1 Barier (toto zařízení využívá dvojici antén nacházející se pod rozměrným dielektrickým panelem vetknutým do potahu břicha přídě trupu a nepřátelský radiolokační signál dokáže nejen zachytit, ale i určit směr jeho zdroje) a aktivní rušič typu SPS-141 Siren-FŠ (toto zařízení využívá dvě přijímací antény, které jsou umístěny uvnitř dvou podlouhlých štíhlých polokapkovitých krytů nacházejících se po stranách břicha přední části trupu, přímo před šachtou příďového podvozku, a jednu vysílací anténu nacházející se pod špičatým dielektrickým krytem vetknutým do špice trupu, přímo nad okénkem optiky laserového dálkoměru)

Výzbroj:    jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 200 nábojů, instalovaný na břichu trupu, přímo za šachtou příďového podvozku, a podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 3 000 kg, přepravovaná na třech párech závěsníků, jednom páru závěsníků nacházejícím se pod pevnou střední částí křídla a dvou tandemově uspořádaných párech závěsníků umístěných po stranách břicha střední a zadní části trupu (centrální podtrupový závěsník a oba závěsníky nacházející se pod pohyblivými vnějšími částmi křídla jsou vyhrazeny pro PTB) – PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3S/-13M* (AA-2 Atoll) (max. 2 ks), protizemní ŘS s povelovým navedením typu Ch-23/-23M (AS-7 Kerry) (max. 2 ks) a Ch-25MR (AS-12C Kegler) (max. 2 ks), raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks), UB-32 (32 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm) (max. 4 ks) a B-8M (20 neřízených raket typu S-8 ráže 80 mm) (max. 4 ks), 240 mm neřízené rakety typu S-24 (max. 4 ks), kanónové kontejnery typu UPK-23-250 (jeden 23 mm dvouhlavňový kanón typu GŠ-23L se zásobou 250 nábojů) (max. 2 ks), 100 kg neřízené pumy typu FAB-100 (max. 18 ks), 250 kg neřízené pumy typu FAB-250 (max. 8 ks), 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 (max. 6 ks), zápalné nádrže typu ZB-500 (max. 4 ks) a 800 l PTB typu PTB-800 (max. 3 ks)

* tato zbraň je vyhrazena pro obranu před vzdušným napadením

** 1 250 km/h v přízemní výšce s 3 000 kg bojovým nákladem

Poslední úpravy provedeny dne: 28.9.2014