Aero MiG-21F-13 (Z-159F)

Typ:  licenční kopie lehkého frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed E)

Určení:  primárně vybojování vzdušné převahy v prostoru linie a přepadové stíhání v rámci protivzdušné obrany; sekundárně ničení pozemních cílů za pomoci neřízené munice

Odlišnosti od letounu MiG-21F-13 (Fishbed E):

- zredukované zasklení pilotní kabiny náhradou okének včleněných do navazující rozšířené přední části hřbetní nástavby plechovým potahem

- instalace demontovatelného IČ dalekohledu, který slouží pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů za nočních podmínek, uvnitř pilotní kabiny

Historie:  Na přelomu 50. a 60. let se u stíhacích pluků našich vzdušných sil nacházely nadzvukové stíhací letouny typu MiG-19P/S/PM (Farmer B/D/E) a podzvukové stíhací letouny typu MiG-17PF (Fresco D) a MiG-15/-15bis (Fagot) sovětské konstrukce. Přestože nadzvukový MiG-19P/S/PM (Farmer B/D/E) bylo tehdy stále možné považovat za moderní techniku, nové hrozbě v podobě amerických stíhacích letounů typu F-4 Phantom II a F-104G Starfighter rozhodně čelit nemohl. Rychlost těchto strojů totiž přesahovala hranici M=2, zatímco rychlost letounů řady MiG-19 (Farmer) činila, dle verze, 1 230 až 1 452 km/h. Aby toho nebylo málo, tak zdaleka nejpočetnější zastoupení u bojových útvarů našich vzdušných sil tehdy stále ještě měly beznadějně zastaralé podzvukové MiGy-15/-15bis (Fagot). Za největší hrozbu stíhacích letounů ČSLA byl přitom považován typ F-104G Starfighter, neboť si jej v letech 1958 až 1962 objednalo hned několik států NATO, včetně našeho souseda SRN. Na samém počátku 60. let se proto do středu pozornosti našich vzdušných sil dostal sovětský dvoumachový denní frontový stíhací letoun typu MiG-21F-13 (Fishbed C/E). Výrobu těchto strojů pro potřeby našich vzdušných sil přitom měl, stejně jako v případě typu MiG-15/-15bis (Fagot) a MiG-19S (Farmer D), zajistit domácí závod Aero Vodochody. Příslušná jednání na se Sověty ohledně předání výrobních „know-how“ tohoto stroje domácímu průmyslu byla přitom uskutečněna na samém počátku 60. let. Dodávka vzorového exempláře (v.č. 74210904) a čtyř letounů ve formě konstrukčních sestav ke konečné montáži (v.č. 269901 až 269904) k nám ze SSSR dorazila již v roce 1961. Zatímco vzorový MiG-21F-13 byl opařen „úzkou“ SOP (Fishbed C), všechny čtyři nezkompletované stroje odpovídaly pozdějšímu výrobnímu provedení s „širokou“ SOP“ (Fishbed E). Původní plány počítaly se stavbou 450-ti těchto strojů do roku 1965. První z nich měl přitom brány Aera opustit již v roce 1961. Doba přípravy výrobní linky a celkový objem prací byl nicméně poněkud podhodnocen. Kromě toho chyběly některé součástky a části dokumentů. Nemilé překvapení přineslo též zjištění, že dodané sety konstrukčních sestav ke konečné montáži, které měly usnadnit náběh výroby, nejsou zcela kompletní. Problémy ale činilo též osvojení výroby žáruvzdorných konstrukčních materiálů, zejména těch, ze kterých byl zhotoven motor typu R-11F-300. Na území ČSSR se jich totiž tehdy vyráběla jen cca 1/10. Dne 7. července 1961 byl proto vznesen návrh na odložení dodávky prvních pěti sériových MiGů-21F-13 (Fishbed E) na rok 1962. Tehdy se sice s dodávkou 450-ti sériových strojů do roku 1965 stále ještě počítalo, ne však nadlouho. Již dne 24. srpna 1962 byl totiž vznesen návrh na redukci objednávky na pouhých 220-ti sériových MiG-21F-13 (Fishbed E) s termínem dodání do roku 1968. Definitivní verze výrobních plánů ale počítala už jen se 180-ti sériovými stroji. Mezitím, dne 15. května 1961, bylo v SSSR zahájeno přeškolování prvních deseti našich na tento typ. Vůbec první let s MiGem-21F-13 (Fishbed C/E) jeden z našich pilotů, Karel Nocar, uskutečnil dne 15. července 1961. První z originálních konstrukčních celků sovětské výroby ve Vodochodech sestavený MiG-21F-13 (Fishbed E) (269901) se do oblak poprvé vydal dne 20. dubna 1962. Krátce nato, dne 21. srpna toho samého roku, byl tento stroj přelétnut na leteckou základnu Mladá, kde sídlila výcviková letka. Tato letka byla zřízena dne 1. října 1960 a původně zajišťovala přeškolování řadových pilotů na nadzvukové letouny řady MiG-19 (Farmer). Nyní plnila shodné poslání při zavádění výkonnějších MiGů-21F-13 (Fishbed E). Dne 1. srpna 1966 byla však přetransformována ve Výcvikové středisko letectva (VSL), které spadalo do podřízenosti Vyššího leteckého učilišti z Košic. Jako druhý, dne 27. září 1962, do Mladé dorazil vzorový exemplář (v.č. 74210904), který pocházel z linky závodu č.21 z Gorkého. Dne 5. listopadu téhož roku zde přibyl též letoun MiG-21F-13 (Fishbed E) (v.č. 269902). Na soupisu majetku ČSLA se ale poslední dva uvedené stroje nacházely již od 13. září. Poslední dva MiGy-21F-13 (Fishbed E) „z rozsypu“ byly výcvikové letce z Mladé předány dne 13. (v.č. 269904) a 22. (v.č. 269903) dubna 1963. Zpočátku byly dvoumachové MiGy-21F-13 (Fishbed E) u ČSLA vedeny jako typ Z-159F. Používání tohoto málo známého označení ale mělo velmi krátké trvání, pravděpodobně jen do konce roku 1962. První skutečný MiG-21F-13 (v.č. 360001) československé výroby byl vyhrazen pro statické zkoušky u VZLÚ (Výzkumný a zkušební letecký ústav). První letový exemplář československého MiGu-21F-13 (v.č. 360002) se do oblak poprvé vydal v červnu roku 1963. Jeho provozovatelem se stala 1. letka 11. spl (stíhací pluk) 3. PVOS (protivzdušná obrana státu) ze Žatce. Zmíněný pluk jej přitom převzal, spolu se zbylými třemi MiGy-21F-13 (Fishbed E) pětikusové nulté série (v.č. 360003 až 360005) dne 7. listopadu téhož roku. Od roku 1963 do poloviny roku 1972 brány Aera opustilo celkem 190 sériových MiGů-21F-13 (včetně neletového exempláře), ve 12-ti výrobních sériích (0 až 11). Rovných 70 z nich nakonec z linky zmíněného podniku sjelo v odvozené verzi, známé jako MiG-21FR. Tento model byl produktem domácího vývoje a kromě poslání frontového stíhače mohl zastávat též úkoly taktického foto-průzkumného stroje. Průzkumné vybavení MiGu-21FR se přitom nacházelo uvnitř dvou podvěsných kontejnerů, které se umisťovaly na křídelní zbraňové závěsníky, na místo podvěsné výzbroje. Ke dni 14. července 1972 naše vzdušné síly převzaly celkem 169 MiGů-21F-13/FR, včetně vzorového exempláře a čtyř letounů „z rozsypu“. Poslední z nich (v.č. 261114) se od vzletové dráhy poprvé odlepil dne 17. června 1972. Jeho provozovatelem se přitom stal 9. spl z Bechyně. Naše vzdušné síly ale postupně, v letech 1964 až 1982, převzaly též 39 přepadových stíhacích MiGů-21PF (Fishbed D) (mezi červencem roku 1964 a dubnem roku 1965), 3 cvičně-bojové MiGy-21U (Mongol A) (v dubnu roku 1965), 8 cvičně-bojových MiGů-21U (Mongol B) (mezi březnem roku 1966 a zářím roku 1967), 50 přepadových stíhacích MiGů-21PFM (Fishbed F) (mezi srpnem roku 1966 a lednem roku 1969), 13 cvičně-bojových MiGů-21US (Mongol B) (mezi listopadem roku 1968 a červencem roku 1970), 25 dvouúčelových průzkumných-stíhacích MiGů-21R (Fishbed H) (mezi lednem roku 1969 a lednem roku 1972), 24 víceúčelových stíhacích MiGů-21M (Fishbed J) (mezi červencem roku 1969 a červnem roku 1970), 102 víceúčelových stíhacích MiGů-21MF (Fishbed J) (mezi červnem roku 1971 a zářím roku 1975) a 33 cvičně-bojových MiGů-21UM (Mongol B) (mezi květnem roku 1972 a březnem roku 1982). Všechny tyto stroje byly ale dodány sovětským výrobcem. U nás se na rozdíl od frontového MiGu-21F-13 nevyráběly. Zbylých 26 ze 190-ti vodochodských MiGů-21F-13 bylo vyhrazeno pro vzdušné síly Egypta, který byl v letech 1958 až 1971 znám jako Sjednocená arabská republika (SAR). Konkrétně přitom šlo o všech 15 letounů z 8. výrobní série (v.č. 860801 až 860805 a 960806 až 960815) a 11 letounů z 9. výrobní série (v.č. 960901, 960902 a 960907 až 960915). Všechny tyto stroje brány Aera opustily ve verzi MiG-21FR a Egypťanům byly předány v průběhu roku 1969. Tomu však v roce 1967 přecházela dodávka čtyř MiGů-21FR přímo ze stavu ČSLA (v.č. 760612, 760702, 760706 a 760709). Zmíněné stroje byly ale Egypťanům pouze dočasně zapůjčeny, a to krátce po skončení tzv. šestidenní války. O jejich navrácení se nicméně nedochoval žádný záznam. Později, na konci roku 1973, celkem 11 ze stavu ČSLA vyřazených nadbytečných MiGů-21F-13 doplnilo ztráty vzdušných sil Sýrie, které utrpěly ve válce s Izraelem (269901, 269902. 269903, 360002, 360004, 360101, 360102, 460106, 560213, 560214 a 560302). V případě prvních tří z nich (v.č. 269901, 269902 a 269903) přitom šlo o letouny „z rozsypu“. Vůbec poslední prodej našich MiGů-21F-13 do zahraničí byl uskutečněn v roce 1988, a to do Maďarska. Poté, co se podařilo zjistit, že si je Maďaři nepořizují pro potřeby vlastních vzdušných sil, ale za účelem výhodného prodeje třetí osobě, dodávky našich MiGů-21F-13 do Maďarska byly nakonec zastaveny po předání pouhých osmi strojů (v.č. 460201, 560207, 560220, 560301, ...). Frontové stíhací letouny typu MiG-21F-13 byly zařazeny do stavu Protivzdušné obrany (PVOS) i frontového letectva. Prvním provozovatelem těchto strojů se stala již zmíněná 1. letka 11. spl 3. PVOS ze Žatce. Protože dvoumístné cvičně-bojové MiGy-21U (Mongol A) tehdy ještě nebyly k dispozici, přeškolování řadových pilotů probíhalo, obdobně jako u méně výkonných letounů typu MiG-17PF (Fresco D) a MiG-19P/S/PM (Farmer B/D/E), přímo na jednomístných strojích. K žádné mimořádné události přitom naštěstí nedošlo, a to i přesto, že se dvoumachový MiG-21F-13 od podzvukového dvoumístného UTI MiGu-15 (Midget) z hlediska letových vlastností diametrálně odlišoval. Široké veřejnosti se dvoumachové MiGy-21F-13 v barvách našich vzdušných sil poprvé představily na vojenské přehlídce, která se konala dne 9. května 1963 v Praze. Velkého společného cvičení vojsk Varšavské smlouvy se tyto stroje poprvé zúčastnily v září roku 1966. Konkrétně přitom šlo o cvičení „Vltava“. V roce 1964 byly dvoumachové MiGy-21F-13 zařazeny též do stavu 2. letky 1. spl 3. PVOS z Českých Budějovic. Ke dni 1. ledna 1965 se ve stavu ČSLA, resp. Výcvikové letky, 1. spl a 11. spl, nacházelo celkem 24 frontových MiGů-21F-13 (a 19 přepadových MiGů-21PF Fishbed D). Na počátku roku 1966 oba zmíněné pluky provozovaly již takřka výhradně dvoumachové MiGy-21 (Fishbed). Frontové MiGy-21F-13 se přitom nacházely u 1 a 2. letky 11. spl a 2. letky 1. spl. 3. letka 11. spl a 1. letka 1. spl byla zase přezbrojena na přepadové MiGy-21PF (Fishbed D). Naproti tomu 3. letka 1. spl nadále létala s nadzvukovými MiGy-19PM (Farmer E). Později, v roce 1967, byla na frontové MiGy-21F-13 přezbrojena též 1. a 2. letka 8. spl 2. PVOS z Mošnova. Naproti tomu 3. letka tohoto pluku již od května roku 1965 provozovala přepadové MiGy-21PF (Fishbed D). Prvním provozovatelem frontového MiGu-21F-13 z řad bojových útvarů frontového letectva se stal, na jaře roku 1965, 4. spl 1. sld (stíhací divize) z Pardubic. Krátce nato, v říjnu téhož roku, byly tyto stroje zařazeny též do stavu 2. letky 9. spl z Bechyně. Dne 1. října 1966 přitom oba zmíněné pluky frontového letectva již disponovaly po 12-ti letounech typu MiGy-21F-13. Později, v říjnu roku 1967, byly tyto dvoumachové stroje zařazeny též do stavu 1. letky posledně uvedeného pluku. 9. spl se ale stal též, na rozdíl od 4. spl, provozovatelem 12-ti přepadových MiGů-21PFM (Fishbed F). Ty se přitom staly, od listopadu roku 1966, součástí 3. letky. Naproti tomu 5. spl 1. sld z Plzně si na frontové MiGy-21F-13 musel počkat až do roku 1970. Dne 12. září 1969, po poslední velké reorganizaci letectva před rokem 1990, se u bojových útvarů ČSLA již nacházelo 117 frontových MiGů-21F-13 (43 u protivzdušné obrany, 56 u frontového letectva, 17 u VSL a 1 u zkušebního střediska vojenského letectva ZS 031), spolu s 36-ti přepadovými MiGy-21PF (Fishbed D), 49-ti přepadovými MiGy-21PFM (Fishbed F) a 15 cvičně-bojovými MiGy-21U/US (Mongol A/B). Frontové MiG-21F-13 se ale dostaly též k 1. lšp (první letecký školní pluk) z Přerova, který podléhal košické VVLŠ (Vysoká vojenská letecká škola) SNP (bývalé Vyšší letecké učiliště). Zmíněný pluk byl přitom zřízen dne 1. září 1973, a to transformací VSL, které po okupaci ze srpna roku 1968 muselo předat letiště Mladá Rudé armádě. Hlavními protivníky našich MiGů-21 (Fishbed) se staly letouny typu F-4C a RF-4C Phantom II ze stavu americké USAFE a letouny typu F-104G Starfighter ze stavu západoněmecké Luftwaffe. K narušování našeho vzdušného prostoru ze strany států NATO, jak tomu bylo v 50. letech běžné, ale od 60. let již prakticky vůbec nedocházelo. „Bojové“ mise našich MiGů-21 (Fishbed) se proto nakonec omezily pouze na zachytávání zbloudilých civilních letounů a amerických vojenských vrtulníků, proti kterým ale neměly mnoho šancí, neboť byly velmi obratné a navíc létaly v přízemních výškách, a sledování činnosti západních průzkumných letounů pohybujících se podél našich hranic. Všechny MiGy-21F-13 u nás létaly v barvě kovu. Později, kolem roku 1980, ale devět z nich (černá 0105, 0203, 0207, 0208, 0209, 0315, 0412, 1013 a 1014) obdrželo v prostorách Leteckých opraven (LVO), v rámci středních oprav, nástřik experimentální kamufláže na horních plochách, která se sestávala z nepravidelných polí tmavě šedé a tmavě zelené. Letouny řady MiG-21 (Fishbed) tvořily páteř našich vzdušných sil po celá 60. a 70. léta. Přestože v 80. letech bylo tyto stroje již možné považovat za beznadějně morálně zastaralou techniku, bojové útvary PVOS a frontového letectva se na ně musely spoléhat nadále. Důvody toho přitom měly jak politický, tak i ekonomický podtext. Náhrada bojových letounů u všech pluků kvalitativně novou technikou byla zkrátka nad tehdejší možnosti státní pokladny. Kromě toho se mezitím znatelně oteplily vztahy mezi západem a východem, což později vyvrcholilo podpisem odzbrojovací smlouvy, která striktně stanovovala počty osob a techniky v armádách jednotlivých států Evropy. Zatímco stíhací letouny 3. generace typu MiG-23MF/ML (Flogger B/G) byly tak nakoupeny v počtu, který postačoval k přezbrojení jediného stíhacího pluku, počty zakoupených stíhacích letounů 4. generace typu MiG-29 (Fulcrum A), které byly nakonec dodány až po roce 1989, postačovaly sotva pro naplnění stavů dvou letek. Definitivní konec pro vodochodské MiGy-21F-13 proto přinesla až tzv. Sametová revoluce z listopadu roku 1989 spolu s pádem celého východního bloku a v neposlední řadě též podpis odzbrojovací smlouvy ze dne 17. listopadu 1990. Podpisem zmíněné smlouvy se totiž naše vzdušné síly zavázaly redukcí počtu bojových letounů na 345 exemplářů ke dni 17. listopadu 1995. To si vyžádalo vyřadit nejméně 95 bojových letounů. Zeštíhlování vojenského letectva, které bylo důsledkem nejen zmíněné smlouvy, ale i pominutí hrozby válečného konfliktu, se přednostně dotklo právě starších verzí MiGu-21 (Fishbed), včetně vodochodských MiGů-21F-13. Zatímco od stíhacích pluků byly všechny MiGy-21F-13 vyřazeny již v roce 1990, 1. lšp se těchto strojů zbavila na jaře následujícího roku. Vůbec poslední let MiGu-21F-13 v barvách našich vzdušných sil byl uskutečněn dne 20. května 1991. Konkrétně šlo o přelet letounu MiG-21F-13 (v.č. 261104) z Kbel do Vodochod, na jedno ze shromaždišť vyřazené techniky.

Verze:

MiG-21F-13 – závodem Aero Vodochody na základě licence vyráběná přímá kopie sovětského denního frontového stíhacího letounu typu MiG-21F-13 (Fishbed E). V letech 1963 až 1972 brány zmíněného podniku opustilo celkem 190 těchto strojů, včetně jednoho neletového exempláře pro statické zkoušky a 70-ti exemplářů odvozeného stíhacího-průzkumného modelu MiG-21FR. První z nich se přitom do oblak se poprvé vydal v červnu roku 1963.

MiG-21FR – dvouúčelová průzkumná-stíhací modifikace letounu typu MiG-21F-13. Průzkumné vybavení tohoto modelu se sestávalo z osmi fotoaparátů a nacházelo se uvnitř kontejnerů, které se umisťovaly na křídelní zbraňové závěsníky. Prototyp tohoto modelu vznikl konverzí sériového MiGu-21F-13 a do oblak se poprvé vydal dne 9. prosince 1965. Ve verzi MiG-21FR bylo dokončeno celkem 70 ze 190-ti sériových MiGů-21F-13. Brány vodochodského závodu Aero přitom tyto stroje opustily v letech 1967 a 1969 až 1971. viz. samostatný text

Vyrobeno:  190 sériových strojů, 120 exemplářů modelu MiG-21F-13 (119 letových a 1 neletový pro statické zkoušky) a 70 exemplářů modelu MiG-21FR (další čtyři exempláře MiGu-21F-13 byly sestaveny z originálních konstrukčních sestav sovětské výroby)

Uživatelé:  ČSSR, Egypt (v roce 1967 dodány 4 „olétané“ ks modelu MiG-21FR, v roce 1969 dodáno 26 nově vyrobených ks modelu MiG-21FR) a Sýrie (na konci roku 1973 dodáno 11 „olétaných“ ks modelu MiG-21F-13)

MiG-21F-13

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Tumanskij R-11F-300 s max. tahem 3 800 kp / 5 740 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        radiolokační dálkoměr typu SRD-5MK Kvant (‘High Fix’) s dosahem v režimu „A“ (pro střelbu kanóny) 3 km a dosahem v režimu „B“ (pro raketové útoky) 8 km. Zmíněné zařízení slouží pro sledování a měření vzdálenosti vzdušných a pozemních cílů a využívá anténu, jejíž instalace se nachází uvnitř regulačního kužele příďového kruhového vstupu vzduchu.

Vybavení:  - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu ASP-5NM a jeden demontovatelný IČ dalekohled* (instalace obou zmíněných zařízení se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                  - průzkumné: jeden demontovatelný fotoaparát pro vertikální snímkování za denních podmínek typu AFA-39 (jeho instalací lze v případě potřeby nahradit jeden z přistávacích/pojížděcích reflektorů, které jsou vestavěny do kořenů křídla)

                  - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí“ typu SRO-2 Chrom (Odd Rods) (dvě sestavy tří nestejně velkých tandemově uspořádaných tyčových antén umístěn po jedné na břichu přední části trupu, přímo za příďovým podvozkem, a na vrcholu SOP) a výstražný RL systém typu SPO-2 Sirena-2 (antény umístěné uvnitř nevelkého vřetenovitého krytu, který se nachází na vrcholu SOP, a v koncových obloucích křídla)

Výzbroj:    jeden 30 mm kanón typu NR-30 se zásobou 30 nábojů, instalovaný na pravém boku trupu, a dvě PLŘS krátkého dosahu s pasivním IČ navedením typu R-3/-3S (AA-2 Atoll), dva raketové bloky typu UB-16-57 (16 neřízených raket typu S-5 ráže 57 mm), dvě 240 mm protizemní neřízené rakety typu S-24, dvě 100 kg neřízené pumy typu FAB-100, dvě 250 kg neřízené pumy typu FAB-250, dvě 500 kg neřízené pumy typu FAB-500 nebo dvě zápalné nádrže typu ZB-360, přepravované na dvou pylonech nacházejících se pod křídlem (na centrální trupový závěsník se umisťuje výhradně 490 l PTB typu PTB-490)

* IČ dalekohled sloužil pro vyhledávání a sledování vzdušných cílů za nočních podmínek. Příliš velkého rozšíření ale nedoznal, neboť se příliš neosvědčil. Jeho používání totiž odvádělo pozornost pilota od ostatních přístrojů, což bylo z bezpečnostního hlediska zcela nepřípustné. To si přitom již dne 23. března 1968 vybralo krutou daň v podobě v podobě vzájemné srážky dvou letounů ze stavu 4. spl při nacvičování nočního přepadu vzdušného cíle. Tomu okamžitě následoval zákaz provádění takových letů. Současně bylo nařízeno zavedení úprav do vybavení MiGu-21F-13, které měly vést ke zlepšení bezpečnosti při nočních operacích. Zda tak bylo skutečně učiněno, není známo. Každopádně tyto stroje již nebyly, vzhledem k dostupnosti přepadových radarem vybavených MiGů-21PF/PFM (Fishbed D/F), k noční hotovostní službě v rámci PVOS nadále využívány. 

Poslední úpravy provedeny dne: 26.7.2014