Mikojan-Gurjevič MiG-17PFU („SP-15“)      

Typ:  pokročilá modifikace přepadového stíhacího letounu typu MiG-17PF (Fresco D)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti od letounu MiG-17PF (Fresco D):

- instalace dvou párů závěsníků s odpalovacími lištami typu APU-3 pod náběžnou hranou křídla, přímo před šachtami hlavního podvozku – na ty se umisťují PLŘS krátkého dosahu typu RS-1U (AA-1 Alkali)

- instalace střeleckého radiolokátoru typu RP-1U Izumrud-2, který spolupracuje s naváděcím systémem střel typu RS-1U (AA-1 Alkali), v přídi trupu na místo střeleckého radiolokátoru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd)

- absence zbraňové lafety s trojicí 23 mm kanónů typu NR-23 vestavěné do břicha trupu, v oblasti za šachtou příďového podvozku (jedinou zbraní tohoto modelu se staly PLŘS)

Historie:  Na počátku 50. let se v SSSR rozeběhly vývojové práce na celé řadě leteckých protiletadlových řízených střel (PLŘS). Protivzdušné zbraně této kategorie totiž umožňují napadat vzdušné cíle z daleko větších vzdáleností než kanóny. Kromě toho nevyžadují míření celým letounem ve směru cíle. Jejich použití na místo kanónů navíc sebou přináší vyšší pravděpodobnost zničení cíle, obzvláště pak za podmínek snížené viditelnosti. Jednou z prvních PLŘS sovětské konstrukce se stala střela typu K-5 (AA-1 Alkali) z dílny KB-1 D.L. Tomaševiče. Vývoj zmíněné PLŘS byl zahájen již v roce 1951. Příslušné oficiální zadání přitom následovalo dne 1. dubna 1952. Střela typu K-5 (AA-1 Alkali) byla již od počátku zamýšlena pro přepadovou stíhací modifikaci jednomístného jednomotorového podzvukového frontového stíhače typu MiG-17 (Fresco A). Naváděcí systém této zbraně spolupracoval s modifikovaným dvouanténním střeleckým radiolokátorem typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd), známým jako RP-1U Izumrud-2. Ke startu zase využívala odpalovací zařízení typu APU-3 se zámky typu D3-40. Protože letoun typu MiG-17 (Fresco A) vykazoval velmi omezenou nosností, zmíněné technické zadání k PLŘS typu K-5 (AA-1 Alkali) obsahovalo velmi přísné limity na hmotnost a celkové rozměry. Jelikož tento aspekt znatelně omezoval hmotnost, a tím i účinnost, bojové části, součástí zbraňového systému MiGu-17 (Fresco) se měly stát hned čtyři tyto střely. Ty navíc mělo být možné odpalovat v jedné salvě (na jeden vzdušný cíl). Při vývoji povelového naváděcího systému střely typu K-5 (AA-1 Alkali) byly plně zužitkovány výsledky německých výzkumů realizovaných v průběhu let 1944 a 1945. Pro potřeby zkoušek této zbraně bylo, na základě výnosu ze dne 18. července 1952, upraveno všech pět prototypů kanóny vyzbrojeného přepadového stíhače typu MiG-17P (Fresco E), známých jako „SP-6“. Zmíněná konverze přitom spočívala zejména v instalaci radiolokátoru typu RP-1U Izumrud-2  do přídě trupu, na místo radiolokátoru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd), a dvou párů závěsníků s odpalovacími lištami typu APU-3 pod náběžnou hranu křídla, v oblasti před šachtami hlavního podvozku. Protože tato úprava sebou přinesla vzrůst hmotnosti, současně byly demontovány dva ze tří kanónů typu NR-23. Konkrétně přitom šlo o kanóny nacházející se po levoboku břicha přední části trupu. Ze závěsníku jednoho z prototypů „SP-6“ střela typu K-5 (AA-1 Alkali) vůbec poprvé odstartovala na počátku léta roku 1953. První zkušební exempláře těchto střel s instalací naváděcí soustavy ale nebyly k dispozici dříve než na konci léta toho samého roku. Mezitím byla zformována letka speciálně upravených bombardérů typu Il-28 (Beagle) s instalací fotoaparátů. Za jejich pomoci byl pořizován obrazový záznam celých střeleckých zkoušek. Ke svému prvnímu řízenému letu střela typu K-5 z křídelního závěsníku letounu typu „SP-6“ odstartovala dne 8. října 1953. Krátce nato, po realizaci dalších pěti řízeních střeleb, se Tomaševičova konstrukční kancelář KB-1 stala součástí konstrukční kanceláře OKB-2 P.D. Grušina. Tomu v srpnu roku 1954 následovaly první střelby na bezpilotní vzdušné terče typu La-17. Zmíněné bezpilotní terče byly přitom letouny typu „SP-6“ postřelovány ze vzdálenosti 0,8 až 2,3 km za pomoci zkušební telemetrické modifikace střely typu K-5 (AA-1 Alkali), v průběhu letu ve výškách mezi 8 000 m a 8 500 m rychlostí 650 km/h až 920 km/h. Protože terčové letounky typu La-17 vykazovaly znatelně menší efektivní radiolokační odrazovou plochou (RCS) než stíhací MiGy-15 (Fagot), radiolokátor typu RP-1U Izumrud-2 nedokázal na ně navést střely typu K-5 (AA-1 Alkali) ze vzdálenosti větší než 0,8 km. Do konce roku 1954 se podařilo vypustit celkem 30 zkušebních exemplářů této PLŘS. Poté, v únoru 1955, byly realizovány střelby proti hladině vody. Jejich posláním se stalo prověření účinnosti rádiového zapalovače bojové hlavice. Tomu v březnu toho samého roku následovala první střelba na bezpilotní terčovou verzi skutečného bojového letounu. Tím se konkrétně stal speciálně upravený čtyřmotorový pístový bombardér typu Tu-4 (Bull). Státní zkoušky PLŘS typu K-5 (AA-1 Alkali) byly úspěšně završeny na počátku roku 1956. Do tohoto data se přitom podařilo vypustit více než 70 exemplářů této zbraně. Přestože střela typu K-5 (AA-1 Alkali) vykazovala celou řadou nedostatků, dne 26. srpna 1956 byla formálně zařazena, pod označením RS-1U (AA-1 Alkali), do výzbroje PVO. Střela typu RS-1U (AA-1 Alkali) se stala jednou z komponent vzdušného raketového systému PVO typu S-1-U. Ten se přitom sestával ze čtyř těchto střel, nosiče a střeleckého radiolokátoru typu RP-1U Izumrud-2. Mezitím, dne 30. prosince 1954, byl závod č.21 z Gorkého pověřen stavbou 40-ti raketonosných MiGů-17PF (Fresco D). Takto modifikované MiGy-17PF (Fresco D) vešly ve známost pod služebním označením MiG-17PFU a továrním kódem „SP-15“ a vyznačovaly se instalací radaru typu RP-1U Izumrud-2 v přídi trupu a čtyř závěsníků typu APU-3 pod křídlem alá „SP-6“. Na rozdíl od prototypů „SP-6“ ale zcela postrádaly instalaci kanónové výzbroje. V souvislosti s přechodem výrobního programu závodu č.21 z podzvukového MiGu-17PF (Fresco D) na nadzvukový MiG-19P (Farmer B), který státními zkouškami prošel v roce 1955, padlo rozhodnutí, aby se základem všech 40-ti objednaných raketonosných MiGů-17PFU staly již dokončené exempláře kanóny vyzbrojeného MiGu-17PF (Fresco D). Celou tuto objednávku se přitom závodu č.21 podařilo splnit v průběhu roku 1956. Vojskovými zkouškami celý vzdušný raketový systém PVO typu S-1-U, který byl vystavěn na letounu typu MiG-17PFU, prošel ještě ten samý rok. Protože zmíněný raketový systém vykazoval celou řadou nedostatků, radarem typu RP-1U Izumrud-2 a odpalovacími lištami střel typu RS-1U (AA-1 Alkali) bylo kromě 40-ti výše uvedených jednomotorových podzvukových přepadových stíhačů typu MiGů-17PF (Fresco D) nakonec vybaveno již jen 7 dvoumotorových nadzvukových přepadových stíhačů typu MiG-19P Farmer B (model SM-7A) a 10 dvoumotorových podzvukových dálkových přepadových stíhačů typu Jak-25M Flashlight A (model Jak-25K). Pro nepočetnou flotilu těchto strojů bylo přitom, v letech 1956 až 1957, kaliningradským závodem č.455 vyrobeno okolo 3 000 střel typu RS-1U (AA-1 Alkali). Mezi hlavní nedostatky této první operační PLŘS sovětské konstrukce bylo možné řadit malý dosah, nízkou rychlost, malou účinnost bojové části a nevalnou přesnost naváděcího systému. Přestože naváděcí anténa radaru typu RP-1U Izumrud-2 vykazovala dosahem 3,5 až 4 km, skutečný dálkový dosah střely typu RS-1U (AA-1 Alkali) nepřesahoval 2 až 3 km. Jistý zásah cíle ale dokázala zaručit střelba ze vzdálenosti ne větší než 2 km. S rostoucí vzdáleností PLŘS typu RS-1U (AA-1 Alkali) od nosiče totiž přesnost navedení rapidně klesala. Pilot letounu typu MiG-17PFU navíc musel v průběhu střelby, až do okamžiku zásahu, držet v zorném poli radiolokátoru jak postřelovaný cíl, tak i odpálenou střelu. Díly tomu nemohl v průběhu celého naváděcího procesu vykonávat prudší manévry. Střela typu RS-1U (AA-1 Alkali) byla proto použitelná nanejvýš proti těžkým bombardovacím letounům disponujícím velmi omezenými manévrovacími schopnostmi. Bojovou hodnotu této zbraně bylo tedy možné považovat za více než sporadickou. Protože bojové útvary PVO začaly již od roku 1957 přebírat výkonnější přepadové MiGy-19PM (Farmer E), jejichž zbraňový systém se sestával z radiolokátoru typu RP-2U Izumrud-2 (Scan Can) a čtyř PLŘS typu RS-2U (AA-1 Alkali), podzvukové MiGy-17PFU byly nakonec používány pouze pro výcvik pilotů těchto nadzvukových strojů. Na inventáři PVO se přitom tyto letouny udržely až do konce 60. let.

Verze:

„SP-6“ – prototypová modifikace letounu typu MiG-17PFU s instalací jednoho 23 mm kanónu typu NR-23 po pravoboku přídě trupu. Všech pět exemplářů tohoto modelu vzniklo konverzí prototypů kanóny vyzbrojeného přepadového MiGu-17P (Fresco E). Od tohoto prvního přepadového MiGu-17 (Fresco) přitom přebíraly též pohonnou jednotku v podobě 2 700 kp proudového motoru typu VK-1 a 0,522 m² aerodynamické brzdy.

MiG-17PFU („SP-15“) – operační modifikace letounu typu MiG-17PFU. Všech 40 exemplářů tohoto modelu vzniklo konverzí sériových kanóny vyzbrojených přepadových MiGů-17PF (Fresco D). Od prototypů „SP-6“ se proto tyto stroje odlišovaly instalací silnějšího 3 380 kp motoru typu VK-1F a větších 0,97 m² aerodynamických brzd. Kromě toho zcela postrádaly kanónovou výzbroj.

Vyrobeno:  5 zkušebních (vznikly konverzí prototypů „SP-6“) a 40 operačních strojů (vznikly konverzí sériových MiGů-17PF)

Uživatelé:  pouze SSSR

MiG-17PFU

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Klimov VK-1F s max. tahem 2 600 / 3 380 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním

Radar:        dvouanténní střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-1U Izumrud-2. Tento typ radiolokátoru využívá soustavu dvou antén. Zatímco první z nich je umístěná uvnitř širokého zobákovitého dielektrického krytu, který je včleněn do horní části náběžné hrany příďového kruhového vstupu vzduchu pohonné jednotky, a slouží pro vyhledávání vzdušných cílů, ta druhá je určena pro sledování vzdušných cílů. Její instalace se přitom nachází uvnitř kopulovitého dielektrického krytu, který vybíhá ze středu náběžné hrany vertikální dělící přepážky příďového vstupu vzduchu. Zatímco vyhledávací anténa radiolokátoru typu RP-1U vykazuje teoretickým dosahem 12 km a zorným polem ±60° v horizontální rovině, resp. +26° až -14° ve vertikální rovině, sledovací anténa tohoto radaru disponuje dosahem cca 2 km.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu ASP-3NM (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu SRO-1 Barij-M (štíhlá přímá břitová anténa nacházející se na hřbetu trupu přímo mezi pilotní kabinou a SOP)

Výzbroj:      čtyři PLŘS krátkého dosahu s navedením po paprsku palubního RL typu RS-1U (AA-1 Alkali), přepravované na dvou vnitřních párech křídelních závěsníků (na třetí pár křídleních závěsníků se umisťují výhradně 400 l PTB typu PTB-400)

Poslední úpravy provedeny dne: 3.6.2014