Mikojan-Gurjevič MiG-17P (‘Fresco E’)

Typ:  přepadová stíhací modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-17 (Fresco A) uzpůsobená pro činnost za všech meteorologických podmínek i v noci

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před útokem strategických bombardovacích letounů protivníka

Odlišnosti od letounu MiG-17 (Fresco A):

- instalace dvouanténního střeleckého radiolokátoru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) v modifikované přídi trupu – zatímco jeho vyhledávací anténa je umístěna uvnitř širokého zobákovitého dielektrického krytu, který je vsazen do hřbetu trupu v oblasti nad příďovým kruhovým vstupem vzduchu, jeho zaměřovací anténa se nachází uvnitř zaobleného kopulovitého dielektrického krytu, který je vetknut do náběžné hrany vertikální dělící přepážky příďového kruhového vstupu vzduchu (to si vyžádalo přesunout kryt fotokulometu typu S-13 ze hřbetu na pravoboku přídě trupu a pozměnit tvar přední pancéřové desky pilotní kabiny)

- instalace CRT obrazovky radiolokátoru uvnitř pilotní kabiny – to si vyžádalo zaměnit původní pevný čelní štítek polokapkovitého průzračného překrytu pilotní kabiny více protáhlým pevným čelním štítkem s více zkoseným (pod úhlem 30° na místo 37°) plochým čelním okénkem (které je zhotoveno z neprůstřelného skla) a dalším okénkem na hřbetu, přímo za plochým čelním okénkem, resp. přímo mezi oběma postranními zaoblenými okénky

- instalace třetího 23 mm kanónu typu NR-23 na místo 37 mm kanónu typu N-37, z hmotnostních důvodů (některé exempláře tohoto modelu byly ale vyzbrojeny, stejně jako frontové MiGy-17, jedním 37 mm kanónem typu N-37 a dvěma 23 mm kanóny typu NR-23, jiné zase jen dvěma 23 mm kanóny typu NR-23)

- větší zásoba munice pro 23 mm kanóny typu NR-23 (100 ks na hlaveň vs 80 ks na hlaveň)

- instalace nového příďového podvozku, který dokáže lépe absorbovat rázovou energii při přistání (tento zásah do konstrukce příďového podvozku si vyžádala zavést větší hmotnost přídě trupu v porovnání s přídí trupu frontového MiGu-17) – příďový podvozek tohoto modelu lze navíc vysouvat nezávisle na podvozku hlavním (to mělo chránit drahou aparaturu radiolokátoru před poškozením při nouzovém přistání „na břichu“)

- instalace silnějšího 6 kW palubního generátoru stejnosměrného proudu typu GR-6000 (na místo typu GS-3000)

- instalace hydraulického posilovače řízení křidélek typu BU-1U (na místo typu BU-1)

- instalace nových aerodynamických brzdících štítků s větší plochou (0,88 m² vs 0,522 m²), větším max. úhlem vychýlení (55° vs 50°), větší délkou (až po trysku pohonné jednotky), zaoblenými rohy (na místo hranatých) a protáhlými vystouplými polokapkovitými kryty vysouvací mechaniky na vnějších plochách na bocích zádě trupu, přímo před tryskou pohonné jednotky (úprava zavedená do konstrukce pozdějších sériových strojů)

- instalace 2 740 kp pohonné jednotky typu VK-1A, která se vyznačuje větší životností, na místo 2 700 kp motoru typu VK-1 (úprava zavedená do pohonného systému pozdějších sériových strojů)

- instalace optického zaměřovače typu ASP-3NM na místo typu APS-3N (úprava zavedená do vybavení pozdějších sériových strojů)

Historie:  V roce 1952 se OKB MiG pustila do vývoje přepadové stíhací modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-17 (Fresco A) s instalací radiolokátoru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) z dílny V.V. Tichomirova (institut NII-17). Zmíněný radiolokátor využíval sestavu dvou antén, vyhledávací s dosahem 12 km a sledovací s dosahem 2 km, a na rozdíl od konkurenčních jednoanténních radiolokátorů typu Torij a Koršun z dílny A.B. Slepuškina (institut NII-17) přepadových MiGů-15Pbis („SP-1“) [Type 19] a -17 (“SP-2“), disponoval módem pro automatické sledování vzdušného cíle. Díky tomu se hodil pro jednomístné stíhací letouny daleko více než radiolokátory typu Torij a Koršun. Protože manuální obsluha radiolokačních stanic typu Torij a Koršun kladla neúnosné nároky na pilota a navíc šlo o velmi nespolehlivá zařízení, nakonec se oba tyto jednoanténní radiolokátory nedočkaly sériové výroby. Sériová výroba radarem typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) vybaveného MiGu-17 (Fresco), který vešel ve známost pod služebním označením MiG-17P (Fresco E) a továrním kódem „SP-6“, a vlastního radaru byla oficiálně objednána dne 24. května 1952. Zmíněný vládní výnos nicméně obsahoval též objednávku na dva prototypy tím samým typem radaru vybaveného dvoumístného UTI MiGu-15 (Midget). Takto modifikovaný UTI MiG-15 (Midget) přitom obdržel služební označení UTI MiG-15P a tovární kód „SP-7“ a měl sloužit k výcviku pilotů přepadových stíhacích letounů typu MiG-17P (Fresco E) ve vyhledávání a zaměřování vzdušných cílů za ztížených meteorologických podmínek a v noci za pomoci střeleckého radiolokátoru. Dvouanténní radiolokátor typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) spolupracoval s optickým střeleckým zaměřovačem typu ASP-3N a identifikačním systémem „vlastní-cizí“ a státními zkouškami prošel na jediném prototypu letounu typu MiG-15Pbis („SP-5“). K aktivaci sledovacího módu docházelo automaticky v okamžiku, kdy se cíl dostal do zorného pole sledovací antény. Ta přitom vykazovala dosahem okolo 2 km a zorným polem ±7° ve vertikální i horizontální rovině. Dosah vyhledávací antény pak činil 12 km. Toto byla ale pouze teoretická hodnota. Ve skutečnosti nebyla vyhledávací anténa radaru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) schopna detekovat cíl, který se nacházel ve vzdálenosti větší než 9 až 9,5 km. Ale ani tento radar se neobešel bez nedostatků. Za jeho pomoci totiž bylo možné napadat vzdušné cíle pouze útokem ze zadní polosféry. K tomu, aby počítač zaměřovače určil rychlost sblížení, bylo navíc potřeba udržet cíl v hledáčku poměrně dlouhou dobu (nejméně 2 až 3 sekundy). Na CRT obrazovce radaru byl cíl zachycený vyhledávací anténou zobrazen symbolem „T“ pokud se nacházel ve vyšší výškové hladině, symbolem „obrácené T“, pokud se nacházel v nižší výškové hladině, nebo „+“, pokud se nacházel v té samé výškové hladině. Poté, co se pilotovi podařilo dostat značku „+“ do středu hledáčku obrazovky, radar typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) automaticky přecházel do sledovacího režimu. Údaje ze sledovací antény byly zase zobrazovány optickým zaměřovačem typu ASP-3N. Značka cíle měla nyní podobu kružnice s „křídly“ (–O–). Velikost rozpětí „křídel“ přitom symbolizovala vzdálenost od cíle. Jakmile se podařilo dostat cíl na dostřel, počítač dal povel ke střelbě. Radar typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) přitom poskytoval pilotovi informace nejen o vzdálenosti a pozici cíle, ale i o jeho pohybu. Díky tomu mohl pilot reagovat na případné úhybné manévry. Na CRT obrazovce vyhledávací antény navíc bylo možné sledovat více cílů najednou. Pro potřeby zkušebního programu bylo v létě roku 1952 zhotoveno celkem pět prototypů MiGu-17P Fresco E („SP-6“). Přestože měl přepadový MiG-17P (Fresco E) vycházet z 3 380 kp motorem typu VK-1F poháněného frontového MiGu-17F (Fresco C), vzhledem k průtahům s vývojem této modifikace 2 740 kp motoru typu VK-1A s komorou přídavného spalování se jeho základem nakonec stal méně výkonný 2 700 kp motorem typu VK-1 poháněný MiG-17 (Fresco A). Zatímco první dva prototypy MiGu-17P Fresco E („SP-6“) vznikly v prostorách prototypové dílny OKB MiG přestavbou sériových MiGů-17 (Fresco A), v raném výrobním provedení s menšími 0,522 m² aerodynamickými brzdami, zbylé tři z nich byly zkompletovány na lince závodu č.21 z Gorkého. Instalace antén radaru všech pěti prototypů MiG-17P (Fresco E) byla prakticky identická jako u jediného prototypu MiGu-15P („SP-5“). Jejich výzbroj se přitom sestávala ze tří 23 mm kanónů typu NR-23. Protože se součástí zbraňového systému tohoto modelu měly stát též protiletadlové řízené střely typu K-5 (AA-1 Alkali), později všech pět prototypů přepadového MiGu-17P (Fresco E) obdrželo též instalaci závěsníků s odpalovacími lištami pod náběžnou hranou křídla, v oblasti před šachtami hlavního podvozku. Vzhledem k tomu, že se sériová výroba zmíněné zbraně tehdy stále ještě nacházela v nedohlednu, sériový MiG-17P (Fresco E) se nakonec musel spokojit s kanóny. Zatímco technické zadání k přepadovému kanóny vyzbrojenému a motorem typu VK-1/-1A poháněnému MiGu-17P (Fresco E) se stalo součástí výnosu ze dne 27. června 1953, sériová výroba tohoto modelu byla oficiálně schválena výnosem ze dne 7. července toho samého roku. Protože byl letoun typu MiG-17P (Fresco E) již od počátku považován za přechodové řešení na období, než se nepodaří zavést do sériové výroby motor typu VK-1F a PLŘS typu K-5 (AA-1 Alkali), brány závodu č.21 z Gorkého nakonec opustil, v letech 1953 až 1954, v počtu pouhých 225-ti exemplářů (178 v roce 1953 a 47 v roce 1954). Poté výrobní program zmíněného podniku plynule přešel na model MiG-17PF (Fresco D), který se sice rovněž musel plně spoléhat na kanóny, nicméně byl již vybaven silnějším 3 380 kp motorem typu VK-1F. Sériové MiGy-17P (Fresco E) se od sebe navzájem mírně odlišovaly. Zatímco některé z nich byly vyzbrojeny, stejně jako frontové MiGy-17 (Fresco A/B), jedním 37 mm kanónem typu N-37 a dvěma 23 mm kanóny typu NR-23, jiné obdržely instalaci tří nebo dvou lehčích kanónů typu NR-23. Za chodu výroby byly přitom zavedeny též, obdobně jako u pozdějších sériových MiGů-17 (Fresco A), větší 0,88 m² aerodynamické brzdy (na místo 0,522 m² brzd). Provozovatelem tohoto prvního operačního radarem vybaveného stíhače sovětské konstrukce se kromě PVO stalo též VMF. Zavádění MiGu-17P (Fresco E) do řadové služby ale sužovaly nemalé potíže s výcvikem pilotů. Důvodem toho byla absence výcvikových postupů a v neposlední řadě též nedostupnost dvoumístného UTI MiGu-15P. Tento radarem typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) vybavený derivát UTI MiGu-15 (Midget) totiž nakonec nepřekročil prototypové stádium. Radar typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) navíc zdaleka nedosahoval svých teoretických výkonů. Přestože měl jeho vyhledávací dosah činit 12 km, těžký čtyřmotorový bombardovací letoun typu Tu-4 (Bull) byl ve skutečnosti schopen detekovat na vzdálenost ne větší než 8,5 km. Instalace zmíněného radaru navíc sebou přinesla pokles rychlosti, stoupavostí a dostupu, zhoršení obratnosti a v neposlední řadě též omezení výhledu z pilotní kabiny. Z tohoto důvodu se přepadový MiG-17P (Fresco E) příliš nehodil pro boj se stíhacími letouny (to samé přitom platilo i pro výkonnější MiG-17PF Fresco D).

Verze:  -

Vyrobeno:  pět prototypů (první dva z nich vznikly přestavbou sériových MiGů-17) a 225 sériových strojů

Uživatelé:  pouze SSSR

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Klimov VK-1 s max. tahem 2 700 kp nebo jeden proudový motor typu VK-1A s max. tahem 2 740 kp

Radar:        dvouanténní střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-1 Izumrud-1 (‘Scan Odd’). Tento typ radiolokátoru využívá soustavu dvou antén. Zatímco první z nich je umístěná uvnitř širokého zobákovitého dielektrického krytu, který je včleněn do horní části náběžné hrany příďového kruhového vstupu vzduchu pohonné jednotky, a slouží pro vyhledávání vzdušných cílů, ta druhá je určena pro sledování vzdušných cílů. Její instalace se přitom nachází uvnitř kopulovitého dielektrického krytu, který vybíhá ze středu náběžné hrany vertikální dělící přepážky příďového vstupu vzduchu. Zatímco vyhledávací anténa radiolokátoru typu RP-1 vykazuje teoretickým dosahem 12 km (její skutečný dosah však nebyl větší než 9 až 9,5 km) a zorným polem ±60° v horizontální rovině, resp. +26° až -14° ve vertikální rovině, sledovací anténa tohoto radaru disponuje dosahem cca 2 km, zorným polem ±7° ve vertikální i v horizontální rovině a přesností ±1° a ±150 m.

Vybavení:   - zaměřovací: jeden střelecký zaměřovač typu ASP-3N nebo ASP-3NM (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                    - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu SRO-1 Barij-M (štíhlá přímá břitová anténa nacházející se na hřbetu trupu přímo mezi pilotní kabinou a SOP)

Výzbroj:       tři 23 mm kanóny typu NR-23* se zásobou 100 nábojů na hlaveň, instalované ve výměnné zbraňové lafetě vestavěné do břicha trupu v oblasti za šachtou příďového podvozku (jeden po pravoboku a jeden po levoboku) a dvě pumy o hmotnosti 50 kg, 100 kg nebo 250 kg, přepravované na jednom páru křídelních závěsníků (alternativně lze na křídelní závěsníky tohoto stroje umístit 400 l PTB typu PTB-400)

* některé sériové stroje byly ale opatřeny, stejně jako frontové MiGy-17 (Fresco A/B), sestavnou jednoho 37 mm kanónu typu N-37 se zásobou 40 nábojů a dvou 23 mm kanónů typu NR-23 se zásobou 80 nábojů na hlaveň. Jiné sériové MiGy-17P (Fresco E) zase obdržely pouze dva 23 mm kanóny typu NR-23 se zásobou 100 nábojů na hlaveň. Zatímco jeden z nich se nacházel po pravoboku, další byl umístěn po levoboku břicha přední části trupu. Jeho hlaveň byla přitom, stejně jako u letounu typu MiG-15Pbis („SP-5“), zcela skryta pod potahem.

Poslední úpravy provedeny dne: 3.6.2014