NII ERAT VVS (Mikojan-Gurjevič) MiG-15bisIŠ (IŠ)

Typ:  taktická útočná modifikace frontového stíhacího letounu typu MiG-15bis (Fagot)

Určení:  ničení pozemních cílů v rámci přímé podpory pozemních jednotek

Odlišnosti od letounu MiG-15bis (Fagot):

- instalace mohutných směrem dopředu vybíhajících nosníků, každý se třemi sklopitelnými (pod úhlem 15° směrem dolů) tandemově uspořádanými zbraňovými závěsy, na náběžné hraně křídla se zesílenými nosníky, přímo mezi šachtami hlavního podvozku a závěsníky pro přídavné palivové nádrže

- rozšířená škála podvěsné výzbroje o raketové bloky typu ORO-57K s osmi 57 mm neřízenými raketami typu S-5M (ARS-57) nebo S-5K (KARS-57) a raketnice s dvojicí 132 mm neřízených raket typu TRS-132 (ty se umisťují v počtu šesti exemplářů na závěsníky nacházející se pod výše uvedenými křídleními nosníky)

- instalace modifikovaného standardního střeleckého zaměřovače typu ASP-3NM uvnitř pilotní kabiny

Historie:  V roce 1958 se nevelký konstrukční tým M.S. Malkova, který působil při institutu NII ERAT VVS (Vědecko-výzkumný institut vojenského letectva pro provoz a opravy letecké techniky), z vlastní iniciativy pustil do prací na projektu specializované bitevní modifikace podzvukového frontového stíhacího letounu typu MiG-15bis (Fagot) z dílny OKB MiG. Zmíněná modifikace proudového MiGu-15bis (Fagot) vešla ve známost pod služebním označením MiG-15bisIŠ a továrním kódem „IŠ“ a měla sloužit pro útoky na pozemní cíle za pomoci neřízených pum v průběhu vodorovného letu v malé výšce. Zatímco pod křídlo standardního MiGu-15bis (Fagot) bylo možné umístit jen dvě pumy o hmotnosti 50 kg nebo 100 kg, pod křídlem bitevního MiGu-15bisIŠ se nacházelo celkem osm zbraňových úchytů. Instalace dodatečných tří párů zbraňových závěsníků byla přitom umístěna, v tandemovém uspořádání, pod mohutnými nosníky, které vybíhaly směrem dopředu z náběžné hrany, v oblasti mezi šachtami hlavního podvozku a standardními závěsníky. Volba tandemového uspořádání pro dodatečné křídlení zbraňové závěsníky přitom nepadla náhodou, neboť sebou přinášela nemalou redukci čelního aerodynamického odporu. Aerodynamický odpor šesti pum uspořádaných po dvou za sebou byl totiž třetinový, než kdyby byly tyto pumy zavěšeny na šesti závěsnících umístěných vedle sebe. Na všech šest dodatečných tandemově uspořádaných zbraňových závěsníků nebylo možné umisťovat pouze pumy o hmotnosti 100 kg, ale i bloky s neřízenými raketami. Zmíněné bloky přitom dohromady pojaly celkem 12 raket typu TRS-132 s ráží 132 mm nebo 48 raket typu S-5 s ráží 57 mm. Po předchozím sklopení všech tří párů tandemových zbraňových závěsníků MiGu-15bisIŠ směrem dolů (pod úhlem 15°) bylo možné postřelovat pozemní cíl všemi šesti raketnicemi najednou (časovou prodlevu mezi starty jednotlivých párů raket bylo možné předem nastavit). Nulové vychýlení zmíněných závěsníků umožňovalo pálit pouze z předního páru raketnic. Naproti tomu kanónová výzbroj zůstala bez změn. Všechny čtyři zkušební exempláře bitevního MiGu-15bisIŠ, tři letové a jeden neletový, vznikly konverzí sériových MiGů-15bis (Fagot). Ten neletový byl vyhrazen pro statické zkoušky. Zkoušky všech tří letových exemplářů tohoto modelu probíhaly u NII VVS a 4. CBP i PLS (výcvikové a přeškolovací centrum) z Lipecka. Protože nová sovětská strategie vedení válečných konfliktů, která vznikla v polovině 50. let, s konvenčními útočnými letouny vůbec nepočítala, bitevní MiG-15bisIŠ nakonec nepřekročil prototypové stádium. Dle tehdejších válečných prognóz měly mít totiž budoucí ozbrojené konflikty výhradně podobu jaderné války. S jadernými zbraněmi se přitom tehdy počítalo dokonce i na taktické úrovni. Jejich dopravu nad území protivníka měly obstarávat, v rámci tzv. prvního úderu, průnikové stíhací-bombardéry, které měly být navíc schopny vedení aktivního vzdušného boje. Prvním takovým strojem se stal dvoumachový letoun typu Su-7B (Fitter A) z dílny P.O. Suchoje. Ten vzešel ze zadání z roku 1957 a za operačně způsobilý byl prohlášen v roce 1961. Toto ale nebyl jediný důvod neúspěchu bitevního MiGu-15bisIŠ. Tím druhým se stala dostupnost stíhací-bombardovací modifikace MiGu-15bis (Fagot) z dílny OKB MiG, která se vyznačovala instalací dalšího páru konvenčních (nepohyblivých) zbraňových závěsníků pod křídlem, přímo mezi šachtami hlavního podvozku a závěsníky pro PTB. Přestavba stíhacího MiGu-15bis (Fagot) na tento model byla totiž podstatně jednodušší a levnější než na typ MiG-15bisIŠ. K odmítavému oficiálnímu postoji k bitevnímu MiGu-15bisIŠ ale nemalou mírou přispěl též příchod výkonnějších stíhacích-bombardovacích letounů typu MiG-17/-17F (Fresco A/C) a Su-7B (Fitter A) k bojovým útvarům VVS. Jejich dostupnost totiž již v roce 1960 odstartovala postupné vyřazování MiGů-15bis (Fagot) z výzbroje VVS. Celý program MiG-15bisIŠ byl proto v roce 1964 s definitivní platností zastaven. Záminkou k tomu se přitom stal incident, který se udál v průběhu střeleckých zkoušek a málem skončil nehodou s fatálními následky. Závada na elektroinstalaci jednoho z výklopných zbraňových závěsníků, ke které došlo v průběhu střelby za pomoci 57 mm raket typu S-5, totiž zcela vyřadila z provozu nejen sklápěcí mechanismus zbraňových závěsníků, ale i celý střelecký systém a systém pro nouzový odhoz zbraňových podvěsů. Pilot tedy musel tento let zakončit přistáním se sklopenou raketovou výzbrojí. Náraz, k němuž došlo při dosednutí, ale částečně povysunul jednu raketu typu S-5 z raketnice typu ORO-57K. Ta pak málem škrtla špicí s rozbuškou o povrch VPD. Tento incident měl však nemalou politickou dohru, neboť v SSSR na celou řadu let zcela zastavil vývoj sklopitelných zbraňových závěsníků. Později se jeden z prototypů bitevního MiGu-15bisIŠ stal exponátem leteckého muzea z Monina. Konkrétně přitom šlo o letoun s rudým trupovým číslem 27, který vznikl konverzí MiGu-15bis (Fagot) s výrobním číslem 2115368 a rudým trupovým číslem 2168. V Moninu se tento letoun nachází do dnešních dnů, s nepůvodním rudým trupovým číslem 98.

Verze:  -

Vyrobeno:  čtyři prototypy, tři letové a jeden neletový pro statické zkoušky (všechny vznikly konverzí sériových MiGů-15bis)

Uživatelé:  žádní

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu Klimov VK-1 s max. tahem 2 700 kp

Radar:        žádný

Vybavení:  - zaměřovací: jeden upravený střelecký zaměřovač typu ASP-3NM (jeho instalace se nachází uvnitř pilotní kabiny)

                   - obranné: identifikační systém „vlastní-cizí typu SRO-1 Barij-M (štíhlá přímá břitová anténa nacházející se na hřbetu trupu přímo mezi pilotní kabinou a SOP nebo na břichu trupu v oblasti pod křídlem)

Výzbroj:     jeden 37 mm kanón typu N-37 se zásobou 40 nábojů, instalovaný po pravoboku, a dva 23 mm kanóny typu NR-23 se zásobou 80 nábojů na hlaveň, instalované po levoboku výměnné zbraňové lafety vestavěné do břicha trupu v oblasti za šachtou příďového podvozku, šest 100 kg neřízených pum typu FAB-100, šest zdvojených raketnic se 132 mm neřízenými raketami typu TRS-132 nebo šest raketových bloků typu ORO-57K (osm 57 mm neřízených raket typu S-5M nebo S-5K), přepravovaných pod dvěma směrem dopředu vybíhajícími křídelními nosníky s trojicí tandemově uspořádaných závěsů, a dvě pumy o hmotnosti 50 kg nebo 100 kg, přepravované na vnějším páru křídelních závěsníků (alternativně lze na vnější pár křídelních závěsníků tohoto stroje umístit 400 l PTB typu PTB-400)

Poslední úpravy provedeny dne: 7.5.2014