PZL Mielec Lim-5P

Typ:  závodem PZL Mielec na základě licence vyráběná přímá kopie sovětského přepadového stíhače pro každé počasí typu MiG-17PF (Fresco D)

Určení:  obrana území státu, zejména důležitých průmyslových center, vojenských objektů, pozemních komunikací a komunikačních uzlů, před strategickými bombardovacími letouny protivníka

Historie:  Prvními proudovými stíhači Polského vojenského letectva (PWL) uzpůsobenými pro činnost za všech meteorologických podmínek ve dne i v noci se staly sovětské podzvukové letouny typu MiG-17PF (Fresco D). Tento stroj přitom nebyl ničím jiným, než modifikací denního frontového stíhače typu MiG-17F (Fresco C), který byl vyráběn též, pod označením Lim-5, polským závodem PZL Mielec, s instalací dvouanténního radiolokátoru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd) nebo RP-5 Izumrud-2 (Improved Scan Odd) a třetího 23 mm kanónu typu NR-23 na místo 37 mm kanónu typu N-37. Mezi květnem a srpnem roku 1955 Poláci převzali celkem 12 sovětských MiGů-17PF (Fresco D), ve starším výrobním provedení s instalací radiolokátoru typu RP-1 Izumrud-1 (Scan Odd). Jejich provozovatelem se přitom stala nově zformovaná 21. SELM (samostatná stíhací eskadra) s domovskou základnou Bemowo, která zajišťovala obranu hlavního města PLR, Varšavy. Později, v srpnu roku 1956, 21. SELM čtyři ze svých MiGů-17PF (Fresco D) předala 28. PLM (stíhací pluk) s domovskou základnou Redzikowo. 28. PLM podzvukové MiGy-17PF (Fresco D) používal pro obranu baltského pobřeží, a to až do příchodu nadzvukových MiGů-19P (Farmer B). Ty přitom zmíněný pluk převzal v 60. letech. Poté byly všechny čtyři MiGy-17PF (Fresco D) ze stavu 28. PLM, spolu se sedmi přeživšími letouny tohoto typu ze stavu 21. SELM, rozřazeny mezi čtyři stíhací pluky, a to 4. PLM z Goleniowa, 29. PLM z Ornety, 40. PLM ze Swidwinu a 41. PLM z Malborku. Protože Polskému vedení bylo již od počátku více než zřejmé, že tak malý počet MiGů-17PF (Fresco D) nebude pro zajištění PVO polského vzdušného prostoru za ztížené viditelnosti stačit, mezitím požádalo Sověty o udělení příslušné výrobní licence. Polská licenční kopie přepadového MiGu-17PF (Fresco D) přitom vešla ve známost pod označením Lim-5P a vycházela z pozdějšího výrobního provedení tohoto stroje s instalací výkonnějšího radiolokátoru typu RP-5 Izumrud-2 (Improved Scan Odd). Od originálních MiGů-17PF (Fresco D) sovětské výroby, které PWL převzalo v roce 1955, se tedy tyto stroje odlišovaly většími rozměry kopulovitého krytu sledovací antény včleněné do vertikální dělící přepážky příďového kruhového vstupu vzduchu. První exemplář Limu-5P (rudá 101 / v.č. 1D 01-01) z linky závodu PZL Mielec sjel dne 18. ledna 1959. Krátce nato, dne 12. února toho samého roku, byl předán přeškolovacímu a výcvikovému středisku s domovskou základnou Modlin. Vzhledem k tomu, že produkce radarového Limu-5P obdržela vysokou prioritu, sériová výroba denního frontového stíhače typu Lim-5 byla následně na více než rok, od ledna roku 1959 do dubna roku 1960, dočasně zastavena. V letech 1959 až 1960 brány závodu PZL Mielec opustilo celkem 130 sériových Limů-5P (v šesti výrobních sériích), včetně jednoho neletového (1D 01-05), který byl vyhrazen pro statické zkoušky. Poslední z nich (rudá 641 / v.č. 1D 06-41) přitom z linky zmíněného podniku sjel dne 29. prosince 1960. Část produkce radarových Limů-5P byla vyhrazena na export. Největším zahraničním provozovatelem těchto strojů se stala tradičně NDR. Východní Němci přitom převzali celkem 40 Limů-5P z první, druhé a třetí výrobní série. Provozovatelem prvních pěti letounů z páté výrobní série, které byly původně vyhrazeny pro PWL, se zase staly vzdušné síly Indonésie. Další dva Limy-5P (v.č. 1D 06-37 a 1D 06-38) byly vyvezeny do Bulharska. Jako první byl, dne 4. května 1959, na přepadový Lim-5P přezbrojen 29. PLM s domovskou základnou Orneta. Později se tento model stal též součástí letadlového parku 3. PLM (Wroclaw), 4. PLM, 13. PLM (Leczyca) a 26. PLM (Zergrze Pomorskie). U posledně uvedeného regimentu, 26. PLM, přepadové Limy-5M sloužily nejdéle, a to až do roku 1979. PWL se přitom radarových Limů-5P a MiGů-17PF (Fresco D) začalo postupně zbavovat již od roku 1971, a to v souvislosti s příchodem dvoumachových stíhačů řady MiG-21 (Fishbed). Pro celou řadu nadbytečných Limů-5P se nicméně našlo další využití. Zatímco 40 z nich prošlo konverzí na stíhací-bombardovací Lim-6M, dalších 14 těchto strojů bylo přestavěno na taktický foto-průzkumný speciál typu Lim-6MR. Zmíněné přestavby přitom zajistil, v letech 1971 až 1974, letecký opravárenský závod WZL-2 z Bydgoszcze.

Verze:  -

Vyrobeno:  130 sériových strojů (129 letových a jeden neletový pro statické zkoušky)

Uživatelé:  Bulharsko (dodány 2 ks), Indonésie (dodáno 5 ks), NDR (dodáno 40 ks) a Polsko

Posádka:    jeden pilot

Pohon:       jeden proudový motor typu PZL Rzeszów Lim-5 s max. tahem 2 600 kp / 3 380 kp s vypnutým / zapnutým přídavným spalováním      

Radar:        dvouanténní střelecký impulsní dopplerovský radiolokátor typu RP-5 Izumrud-2 (‘improved Scan Odd’). Tento typ radiolokátoru využívá soustavu dvou antén. Zatímco první z nich je umístěná uvnitř širokého zobákovitého dielektrického krytu, který je včleněn do horní části náběžné hrany příďového kruhového vstupu vzduchu pohonné jednotky, a slouží pro vyhledávání vzdušných cílů, ta druhá je určena pro sledování vzdušných cílů. Její instalace se přitom nachází uvnitř kopulovitého dielektrického krytu, který vybíhá ze středu náběžné hrany vertikální dělící přepážky příďového vstupu vzduchu. Zatímco vyhledávací anténa radiolokátoru typu RP-1 vykazuje teoretickým dosahem 12 km (její skutečný dosah však nebyl větší než 9 až 9,5 km) a zorným polem ±60° v horizontální rovině, resp. +26° až -14° ve vertikální rovině, sledovací anténa tohoto radaru disponuje dosahem cca 4 km.

Výzbroj:     tři 23 mm kanóny typu NR-23 se zásobou 100 nábojů na hlaveň, instalované ve výměnné zbraňové lafetě vestavěné do břicha trupu v oblasti za šachtou příďového podvozku (jeden po pravoboku a jeden po levoboku), a dvě pumy o hmotnosti 50 kg, 100 kg nebo 250 kg, přepravované na jednom páru křídelních závěsníků (alternativně lze na křídelní závěsníky tohoto stroje umístit 400 l PTB typu PTB-400)

* bez podvěsu, resp. 14 450 m s dvojicí PTB v podvěsu

Poslední úpravy provedeny dne: 14.5.2014